Č. 4471.

Pozemková reforma (Slovensko): O záboru majetku, který je spoluvlastnictvím několika dědiců.
(Nález ze dne 4. března 1925 č. 683.)
Prejudikatura: Boh. 1011, 1071 a 2722 adm.
Věc: Bartoloměj B. a dědicové po Josefu V. (adv. Dr. Mandič z Prahy) proti státnímu pozemkovému úřadu o poznámku záboru.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: K návrhu stpú-u poznamenal okresní soud v Berehově při nemovitostech ve vl. č. ... pozemkové knihy kat. obce B. připsaných Josefu V., resp. jeho pozůstalosti, že nemovitosti ty jsou státem zabrány, o čemž vyrozuměl Bartoloměje B. jako zástupce Josefa V., případně jeho pozůstalosti.
Nss uvážil o stížnosti do opatření toho podané takto:
Žal. úřad, prohlašuje majetek, o nějž jde, za zabraný, vycházel z předpokladu, že jde o nemovitosti přesahující výměru stanovenou v § 2 záb. zák. a náležející jednomu a témuž vlastníku, totiž Josefu V., případně jeho pozůstalosti. — — —
St-lé popírají správnost a zákonitost knihovního stavu dovozujíce, že oni jsou to, již representují pozůstalost Josefa V., že stali se vlastníky onoho majetku jak mocí testamentu, tak i mocí svého zákonného dědického práva, a snaží se tudíž, pokud lze z doslovu jejich stížnosti souditi, útočiti na opatření v odpor vzaté s hlediska jednotnosti vlastnického subjektu. Po názoru nss-u však neprávem, neboť vývody ty vrcholí v podstatě v konklusi, že nemovitosti, o něž jde, byť i byly dosud knihovně připsány Josefu V., resp. jeho pozůstalosti, připadly do vlastnictví st-lům jako jeho dědicům a že tudíž jde o majetek náležející nikoli jedné, nýbrž sedmi různým osobám.
Vývody ty nemohou však v daném případě přicházeti vůbec v úvahu. St-lé zmiňují se sice v doslovu své stížnosti o tom, že majetek, o nějž jde, si mezi sebe již dávno rozdělili, ale v dalším obsahu stížnosti označují sami své vlastnické právo podle podílů se zřetelem k počtu kmenů a hlav, a uvádějí, že majetek je ve správě opatrovníka, jenž provádí jeho fruktifikaci pomocí pachtu, rozděluje pachtovné jednotlivým dědicům podle poměru jejich podílů. Naproti tomu neuvádějí, kdy a jak domnělé fysické rozdělení majetku mezi jednotlivé dědice provedeno bylo. Když se pak uváží, že ani v akci soupisové o fysickém rozdělení majetku není zmínky, podává se z toho jasně, že tu jde o spoluvlastnictví st-lů k onomu majetku a tudíž o soubor nemovitostí patřících vlastnicky týmž spoluvlastníkům po rozumu § 2 záb. zák. a tedy, když výměra majetku toho týmž § předpokládaná v pochybnost vzata nebyla, o majetek záboru podléhající. (Srovnej Boh. 1071, 2722 adm., v němž zejména i dovozeno, dědilo-li více dědiců souhrn nemovitostí, že nestává se ani na Slovensku již nápadem dědictví dědic vlastníkem určité z nemovitostí těch, nýbrž se stane tak teprve tehdy, když vypořádáním se se spoludědici dostane se mu určité nemovitosti.)
Bezdůvodně snaží se posléze st-lé podvrátiti správnost a zákonitost opatření v odpor vzatého námitkou, že jednotlivé podíly majitelů nepřesahují minima, při němž jsou prosty záboru, a že po uspokojení tohoto zákonného nároku jednotlivých dědiců na ponechání onoho minima jest pozůstalost vyčerpána tak, že pro zábor již vůbec nic nezbývá. V tomto směru odkazují se st-lé k nál. Boh. 1011 adm., v němž byl vysloven a podrobně odůvodněn názor, že z ustanovení § 2 záb. zák. nelze dovozovati, že soubor nemovitostí náležejících spoluvlastníkům nepodléhá záboru, když z celkové výměry nepřipadá na každého ze spoluvlastníků více než 150 ha na půdy zemědělské nebo 250 ha půdy vůbec.
Bylo tudíž zamítnouti stížnost jiných stížných bodů neobsahující jako bezdůvodnou.

Citace:

Č. 4471. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 522-523.