NPD documents search: Boh. adm., 10 (1928), sv. 1

Č. 7291.

Známky ochranné: * Min. obch. rozhodujíc o žalobě, podané podle § 3 známk. nov. z r. 1895 a opřené o mezinárodní zápis známky v Bernu formálně platný, není oprávněno zkoumati věcnou správnost tohoto mezinárodního zápisu na podkladě námitky protistrany, že známka ta v zemi původu byla přepsána na žalobce bez současného převodu podniku.
(Nález ze dne 22. května 1928 č. 13854).
Prejudikatura: Boh. A. 5469, 5468/26.
Věc: Firma Bratří B., továrna řemeslného nářadí, zpracování dřeva a parní pila v P. proti ministerstvu obchodu (za zúč. firmu Manufacture alsacienne ď outils Z. (anciennement G. et Cie v Z., adv. Dr. Otto Gellner z Prahy) stran ochranných známek.
Výrok: Stížnosti se zamítají jako bezdůvodné.
Důvody: Na základě nál. Boh. A. 5468/26 vydal žal. úřad rozhodnutí dnes naříkaná, v nichž konstatoval předem, že veškeré známky, o něž tu jde, zapsány jsou pro stejný druh zboží a že známky st-lky nemají prioritu před známkami zúčastněné strany. Ve věci samé žalobám vyhověl, uznav zápisy známek č. 2056 a 2057 Plzeň právně neúčinnými, nařídil jejich výmaz a uznal st-lku povinnou k náhradě útrat známkového sporu.
Rozhoduje o stížnostech proti tomu podaných, uvážil nss toto:
Stížnost obrací se proti výroku žal. úřadu, jímž zamítl námitku uplatňovanou st-lkou již v řízení správním a vytýkající, že žaloba zúčastněné strany byla po formelní stránce nepřípustná, ježto podnik, pro který byla původně zapsána mezinárodní známka č. 16156/Bern, zanikl a že věcné předpoklady pro přepis této známky na protistranu splněny nebyly. Při tom vychází stížnost z názoru, že pro tento mezinárodní zápis je rozhodným ustanovení § 9 známk. zák. z r. 1890, podle kterého známka lpí na podniku, takže jenom s ním může býti přepsána. Stížnost však přehlíží, že známka ta požívá ochrany v čsl. republice nikoliv na základě zápisu v rejstříku tuzemské obch. komory — provedeného výlučně a jedině na podkladě známkového práva vnitrostátního — jehož legálnost posuzovati by ovšem bylo možno toliko podle tohoto práva, nýbrž že je tu chráněna na základe svého zápisu u mezinárodního úřadu v Bernu podle ustanovení madridské smlouvy, podle které požívají ochrany ve smluvních státech známky, jež byly v zemi původu připuštěny a prostřednictvím úřadu této země u mezinárodního bureau založeny. Ochrana v jednotlivém státě smluvním může býti sice i takovým známkám odepřena, avšak toliko v mezích ustanovení čl. 5 této smlouvy, resp. čl. 6 pařížské unijní smlouvy. Jakým způsobem se však stal zápis známky, zvláště pak jeho pozdější změna v zemi původu, zda zejména vyhověl takový předpis předpisům platným ať již tam, nebo v jiných zemích smluvních, úřady ostatních smluvních států nemohou podle uvedených ustanovení cit. smluv posuzovati. Min. obch. nemohlo tudíž v daném případě zkoumati, zda bylo přípustno přenesení známky, o niž jde, s původního chranitele na zúčastněnou stranu případně i bez současného převedení podniku a zda z tohoto důvodu zúčastněné straně přes to, že je formelní majitelkou známky mezinárodně zapsané, právo žaloby nepřísluší. Pro posouzení této otázky je rozhodnou jen formelní skutečnost, zda známka jest u mezinárodního úřadu v Bernu zapsána (srovn. Boh. A. 5469/26). Tuto skutečnost ohledně známky č. 16156 Bern však stěžující si firma nepopřela ani v řízení správním, ani ve stížnosti k tomuto soudu. Když tedy žal. úřad, konstatovav tuto okolnost, prohlásil se nepříslušným zkoumati, zdali zápis, resp. přepis známky, o niž jde, na zúčastněnou stranu stal se platně i v zemi původu, nejednal ani proti zákonu, ani formelně vadně.
V otázce podobnosti střetnuvších se známek, potírají obě stížnosti úsudek žal. úřadu, — že ve známkách těch obsažený obraz oka činí známky ty podobnými podle § 3 známk. novely z r. 1895 —, když známky ty vykazují přes tento společný obraz ve svém grafickém provedení rozdíly a poukazují dále jako na skutečnost, podobnost tu vylučující, na to, že ve známkách jest nápadně uvedena firma stěžující si strany, tudíž poukaz na původ chráněného zboží.
V té příčině nezbývá, nežli odkázati na nález v tomto sporu již vydaný (Boh. A. 5468/26), v němž jest vysloveno a podrobně odůvodněno, že jest zřejmě mylný názor, že by rozdíly v provedení oka právě ve známkách, o něž tu jde, a na které stížnost poukazuje, stačily k tomu, aby vyloučily možnost záměny průměrným kupcem při obvyklé jeho pozornosti. V témž nálezu pak bylo rovněž vysloveno, že s hlediska práva známkového nutno míti za to, že připojení firmy nestačí k rozlišení známek, jestliže část známek, která po vynecháni firmy ze známky zbývá — jak tomu jest právě v případech daných — neztrácí svůj základní ráz a jest sama o sobě způsobilá, aby byla jako zvláštní značka zboží pojímána. Žal. úřad zkoumaje podobnost známek, o které v daném případě jde, přidržel se věrně těchto názorů v cit. nál. vyslovených a v důsledku toho došel k úsudku, že známky ty jsou si podle § 3 známk. nov. z r. 1895 podobny.
Trvaje na stanovisku původně zaujatém, nemohl nss shledati, že tento úsudek žal. úřadu jest logicky vadným, neb věcně nesprávným a musel proto stížnosti, dovozující opak, zamítnouti jako bezdůvodné.

Citace:

č. 7291. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 701-703.