NPD documents search: Váž. civ., 8 (1926), sv. 2

Č. 313.

Vyživovací příspěvek: 1. * I v případech § 4, odst. 3 zák. ze dne 27. července 1917 č. 313 ř. z. je předpokladem dalšího vyplácení vyživovacího příspěvku příslušníkům invalidovým ohrožení výživy jejich. — 2. Právní věta jako u č. 228 a 296 ad II.
(Nález ze dne 26. ledna 1920 č. 23.)
Věc: Rozálie Fojtíková v Dolním Újezdě proti zemské vyživovací komisi v Brně o vyživovací příspěvek.
Výrok: Stížnost zamítá se jako bezdůvodná. Důvody: Když byl manžel stěžovatelčin František Fojtík dne 1. srpna 1914 povolán k činné službě vojenské, byl jí a jejím dětem Františku a Antonínu přiznán vyživovací příspěvek celkem 1 K 60 h denně. Dodatečně přiznán i nově narozené dceři Františce příspěvek 40 h denně od 2. července 1916. Povolený a 1. srpna 1917 zvýšený příspěvek v úhrnné sumě 6 K 40 h denně byl dnem 31. července 1917 okresní vyživovací komisí v Hranicích zase zastaven, protože povolaný byl dnem 17. července 1917 na neurčitou dobu služby sproštěn. Žádosti z 2. dubna 1918 za doplacení příspěvku od 1. srpna 1917, v níž stěžovatelka uváděla, že její manžel byl propuštěn jako invalida s 35 proc. nezpůsobilostí k občanskému výdělku, že je zaměstnán jako důlní s měsíční mzdou 200 K, mešká mimo dům a nemůže z tohoto služného rodinu živiti a šatiti, nebylo vyhověno, protože František Fojtík byl sice propuštěn jako invalida, ale vydělá dle obsahu vlastního podání z 29. ledna 1918 330 K měsíčně. Stejně byla vyřízena i další žádost za přiznání příspěvku z 25. září 1918, protože výživa příslušníků rodiny není ohrožena, když František Fojtík vydělá 330 K měsíčně. Odvolání, v němž popřeno, že František Fojtík měl 330 K měsíčně, naopak uvedeno, že byl v době zastavení příspěvku bez zaměstnání, zemská vyživovací komise v Brně rozhodnutím ze dne 14. února 1919 č. 15400 nevyhověla z důvodů 1. stolice, protože výdělek Františka Fojtíka jest dostatečný, aby kryl i výživu rodiny, třebas nyní s ní nežije ve společné domácnosti; také stěžovatelka je práce a výdělku schopna a má vlastní domek, takže nelze připustiti, že by výživa byla ohrožena.
Ve stížnosti k nejvyššímu správnímu soudu vytýká se, že provedené řízení bylo vadné a odporuje zákonu. Manžel stěžovatelčin dlí prý od 1. srpna 1917 na dočasné dovolené z důvodů zdravotních při 33.3 proc. uznané výdělečné schopnosti. Před válkou vydělával 600 K i více; od 1. ledna 1917 do 1. března 1918 byl zaměstnán u firmy Erzbergbau Aktiengesellschaft ve Spindelmühle jako naddůlní se služným 330 K měsíčně, od 1. března 1918 do 30. května pak u firmy Petzold a spol. ve Vlastějovicích s měsíčním služným 284 K 25 h. Od 1. června 1919 jest pro špatný zdravotní stav vůbec bez zaměstnání. Ale ani s platem svým nevystačil na uhražení výživy rodiny své a svojí, zvláště když s ní nemohl žíti ve společné domácnosti, jsa zaměstnán jinde. Stěžovatelka je též churava a těžší práce neschopna. Ostatně musí se starati o své 3 malé děti. Domek její starý, sešlý, bez pozemků, skytá jen rodině útulek, ale nenese žádného užitku. Navrhuje se zrušení naříkaného rozhodnutí pro vadnost a neúplnost řízení.
Nejvyšší správní soud vycházel při svém rozhodování z těchto úvah:
Co se týče především doby před 28. říjnem 1918, jest stížnost bezdůvodna proto, že dle § 4 zák. ze dne 23. září 1919 č. 530 sb. zák. a nař. příspěvek vyživovací za dobu tu vůbec nepřísluší. Pokud však se straně snad jedná o výrok, že jí nárok onen náleží proti bývalému státu rakouskému, jest stížnost odmítnouti pro nepříslušnost, protože předpisem § 4, odst. 1, věta 2 cit. zák. veškerá činnost judikující československých úřadů vůbec a tedy i nejvyššího správního soudu o těchto nárocích byla po 1. listopadu 1919 zakázána.
Co pak se týče doby od 28. října 1918 počínaje, dlužno uvážiti toto:
Stížnost vytýká, že provedené řízení bylo vadné a že odporuje zákonu. Ale neprávem. Komise vycházely ze zjištěného děje, že manžel stěžovatelčin, propuštěný jako invalida s 35 proc. nezpůsobilostí ku práci vydělává měsíčně 330 K a má vlastní domek, z čehož usoudily, že i když s ním rodina jeho nežije ve společné domácnosti, není její výživa ohrožena. Uvedené skutečnosti uznávala v řízení správním i stěžovatelka. Tvrzení její teprve ve stížnosti přednesené, že manžel vydělal před nastoupením služby vojenské měsíčně 600 K i více, je v rozporu s jejím udáním v řízení správním, kde uvedla výdělek jeho částkou 6—7 K denně, a je tedy novotou v řízení před nejvyšším správním soudem nepřípustnou (§ 5 zák. o správním soudě) stejně jako další udání, že po 30. květnu 1919 vydělal manžel její jen 284 K 25 h měsíčně a nyní že je bez zaměstnání.
Když pak tu není vytýkaných ani jiných podstatných vad řízení, jest nejvyšší správní soud dle § 6, odst. 1 zák. o správ. soudě vázán na skutkovou podstatu, ze které vycházelo naříkané rozhodnutí, a to i pokud jde o otázku ohrožení výživy. Má-li stěžovatelka za to, že příslušníkům povolaného, který byl propuštěn na dovolenou jako invalida s 35 proc. zmenšením způsobilosti výdělečné, náleží příspěvek bez ohledu na to, zda propuštěný invalida z výdělku, jejž přes to dociluje, může krýti výživu svoji a své rodiny, jest na omylu. Předpis § 4, odst. 3 zák. o vyživ. příspěvku z roku 1917 nemínil nárok na příspěvek učiniti nezávislým na pravidelných předpokladech zákonných (závislosti a ohrožení výživy neb aspoň — § 2, posl. věta — ohrožení výživy), nýbrž stanovil pouze, že nárok příslušníků povolaného, který byl propuštěn ze služby vojenské se sníženou výdělečností aspoň o 20 proc., nezaniká, jak tomu pravidelně bývá, již dnem propuštění, i když trvají dále podmínky jeho. Za tohoto stavu věci nelze vzhledem k předpisu § 2 zák. o vyživovacím příspěvku z r. 1917 uznati, že by naříkané rozhodnutí, odpírající stěžovatelce a jejím dětem příspěvek vyživovací, bylo nezákonné a slušelo stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

Čís. 3040. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10, s. 46-49.