NPD documents search: Zprávy Právnické jednoty moravské, 22 (1913) - Majitel sanatoria, který přijal manželku do ošetření

Praktické případy.

Majitel sanatoria, který přijal manželku do ošetření a léčení bez svolení a vědomí manžela, může na tomto požadovati zaplacení léčebného jen v rámci ustanovení § 91. ob. z. obč.

A., na které těžká a životu nebezpečná operace nutně předsevzata býti měla, byla k žádosti své přijata do ošetřování a léčení do sanatoria, útraty tím vzešlé včetně odměny přivolaných lékařů v obnosu 2236 K žádal majitel sanatoria B. na manželu C., který zaplacení odepřel s poukazem na to, že jich výše neodpovídá ani jeho stavu, ani jeho majetku a že manželka měla se dát léčiti ve všeobecné nemocnici bezplatně. Žalobě B. na C. o zaplacení léčebného vyhověly obě nižší stolice, vrchní zemský soud v Praze jako soud odvolací z těchto
důvodů:
Soud odvolací přisvědčuje názoru odvolatele, že v tomto sporu jde o smlouvu námezdní, která se stala mezi A., manželkou žalovaného C., a majitelem sanatoria B. ve smyslu §. 1152. ob. z. obč., dle které prvá objednala u žalobce a tento zavázal se dáti provésti operaci ve svém ústavu, začež ona, jak za to míti sluší, svolila k přiměřené odměně. B. požaduje jako přiměřenou odměnu za onu operaci se vším, co s ní spojeno bylo, a co vyžadovala, 2236 K.
V nejnovější době rozhodl nejvyšší soud otázku přípustnosti kontumace nezletilce v roku nezastoupeného dvakrát za sebou ve smyslu navzájem si odporujícím.
Popřel tuto přípustnost rozh. ze dne 22. ledna 1913, č. Rv III 21/13, pravě:
Jako nezletilý nemohl se žalobce (kdyžtě tu není podmínek §u 2. c. ř. s.) sám k soudu dostaviti, nýbrž potřeboval k tomu přítomnosti poručníka, který mu byl soudem zřízen a na nějž měl soud dozírati.
Nedostál-li však poručník nezletilého žalobce své povinnosti, zastupovati jej při roku nařízeném k líčení o paternitní žalobě, pak nebyl žalobce při roku tomto vskutku po zákonu zastoupen a tato vada v zastoupení činí veškeré řízení, počínajíc tímto okamžikem zmatečným ve smyslu § 477. č. 5 c. ř. s.
Povinností soudu procesního bylo, jmenovitě když se uváží, že zahájený proces o otcovství měl svůj původ v péči téhož soudu, aby učinil na ochranu práv žalobce, nacházejícího se dle § 21. ob. z. obč. pod zvláštní ochranou zákona, tím spíše dle § 6. odst. II., pokud se týče §§ů 7. a 8. c. ř. s. příslušná opatření, ježto jde v případě tomto o otázky statusové, jichž rozřešení pro nezletilého žalobce nepříznivé nemůže úplně býti napraveno ani finanční zodpovědností poručníka.
Opačně rozhodl nejv. soud pod č. j. Rv II 719/12/1 dne 10. prosince 1912 (Právník 1913 str. 136), zamítnuv poručníkovu žalobu pro zmatečnost dle § 529. č. 2 c. ř. s. k příkazu soudu poručenského podanou a prohlásiv názor soudu odvolacího, že měl nezl. žalované, k ústnímu jednání se nedostavivší, dle § 8. c. ř. s. zřízen býti opatrovník, za právně mylný.
Tak skoro současně nejv. soud v této otázce vydal dva protichůdné nálezy, čímž ovšem do judikatury stolic nižších uvádí se nejistota a zmatek. Že B. ve svém ústavu operaci na A. provésti dal, bylo soudem první stolice bezvadně prokázáno, a že odměna jím požadovaná jest přiměřená po rozumu §. 1152. cit. zák., bylo soudem první stolice na základě znaleckého posudku rovněž tak zjištěno. Je tudíž žalobní žádání věcně dle onoho §u úplně odůvodněno a jde jen o to, zda žalovaný jest povinen zažalovanou odměnu zaplatiti. Že pak mzdu tuto, která byla za přiměřenou uznána, zavázán jest zaplatiti manžel operované, plyne nade vši pochybnost ze zákona. Ustanovujeť § 91. ob. z. obč., že manžel jest hlava rodiny a že jemu jako takovému především přísluší právo domácnost spravovati, že mu náleží také povinnost, aby manželce dle jmění svého slušnou výživu opatřoval a ji ve všech případech zastoupil. V čem taková výživa záleží, o tom obsahuje § 672. ob. z. obč. ustanovení, dle kteréhož v pojmu výživy obsaženy jsou: potrava, šatstvo, byt a ostatní potřeby, jakož i potřebné vyučování. Že mezi ty »ostatní potřeby« náleží též lékařské ošetření, o tom není nejmenší pochybnosti. Že žalovaný jest manželem do ústavu přijaté osoby, nebylo jím popřeno, naopak z celého jednání plyne, že to přiznává. Může-li manželka sama zaplatiti, nebo má-li žalobce právo žádati zaplacení ještě na jiném, jest, pokud zaplacen nebyl, naprosto nerozhodné, že by pak byl žalobci zažalovaný obnos zaplacen, žalovaný ani netvrdil. Okolnost, že A. sama se v sanatoriu k léčení přihlásila a že tak neučinil žalovaný, není rovněž závažná; vždyť manželka i jiné potřeby pro domácnost sama obstarává, jako na př. potraviny a často i šatstvo pro sebe a rodinu, a přec jest manžel, nezaplatila-li manželka, zaplatiti povinen. Lékařské ošetření náleží, jak již uvedeno, mezi »ostatní potřeby«, jež v pojmu výživy jsou zahrnuty a jež manžel manželce dle §. 91. ob. z. obč. opatřiti povinen jest. Bylo tudíž povinností žalovaného, aby své nemocné manželce lékařské ošetření zaopatřil: neučinil-li tak sám, přenechal-li manželce, by se o to starala, pak nutno za to míti, že souhlasil s tím, co manželka sama v té příčině zařídí, a jest pak povinen za ni přiměřenou mzdu za lékařskou pomoc jí poskytnutou zaplatiti, nehledě k tomu, zda dluh ten uznal a jej platiti se zavázal čili nic, poněvadž ku placení jest zákonem zavázán (§§ 91. a 672.). Výše mzdy v příčině povinnosti manželovy nemá pražádného významu. Nechtěl-li se žalovaný vydati v nebezpečí, že bude nucen platit vysokou mzdu za manželčino ošetření lékařské, neměl ji samotnou nechati, aby pomoc lékařskou vyhledávala, nýbrž měl dle své povinnosti sám se postarati o potřebnou pomoc lékařskou. Když tak neučinil, musí nésti následky svého opomenutí, t. j. musí zaplatiti přiměřenou mzdu za provedenou operaci a celé ošetření, jelikož, jak již uvedeno, za to míti dlužno, že mlčky ke všemu svolil, co manželka sama zařídila, tudíž i k přiměřené odměně dle §. 1152. ob. z. obč.
Že by měl lékař povinnost, aby dříve, než nemocnou ženu do svého ošetření přijme, manžela se otázal po jeho souhlasu, tomu vzhledem k zákonné povinnosti manželově přisvědčiti nelze, zvláště také s ohledem na povolání lékaře a zvláště v daném případě, kde operace uznána byla za nutnou, ježto nádor, jímž A. trpěla, mohl se státi zhoubným. Byla tedy věc sporná po stránce právní správně posouzena, odvolání nebylo lze vyhověti.
Dovolání žalovaného třetí stolice vyhověla, rozsudek odv. soudu zrušila a odkázala věc k novému projednání a rozhodnutí.
Důvody:
Dle zjištění nižších soudů, která nebyla vzata v odpor a jež jsou směrodatná pro soud dovolací, stalo se přijetí manželky žalovaného do soukromého léčebního ústavu žalobcova za účelem lékařského ošetřování na vlastní žádost manželky, a vše, co jí tam bylo poskytnuto, co na ni bylo vynaloženo a jí podáno, stalo se pouze na její objednávku. Dle zákonných ustanovení o smlouvě námezdní (1151. a násl. ob. z. obč.) jeví se býti tudíž v prvé řadě tato manželka sama povinnou k zaplacení požadované a za úplně přiměřenou uznané odměny. Že žalobce považoval ji za svého spolusmluvníka a za povinnou k zaplacení požadované odměny, plyne z toho, že od ní samé žádal zaplacení a že ještě před podáním žaloby podnikal kroky, aby dlužný obnos z jejího jmění vymohl. Ze zmíněného zákonného ustanovení nelze dovozovati, že by žalovaný jako manžel objednatelky spolu měl býti zavázán, zvláště an, jak svědčí zjištění soudu procesního, objednání to ani dříve ani později neschválil, obnosu dlužného za dluh svůj neuznal a k placení ho sám nepřevzal. Právní důvod smlouvy o mzdu neb převzetí cizího dluhu (§§ 1344. a násl. ob. z. obč.) nepřichází tudíž v daném případě v úvahu.
Zbývá ještě otázka použití §. 91. ob. z. obč.
Rakouské právo uložilo manželu jakožto nositeli břemen manželství po zákonu povinnost, aby manželce své bez ohledu na její poměry majetkové dle svého jmění, t. j. dle své způsobilosti, podle svého životního postavení, své způsobilosti výdělečné a svého jmění poskytl stavu odpovídající (t. j. slušnou) výživu. K tomu náleží ovšem ve smyslu §. 672. cit. zák. také náklady s nemocí spojené, jež tedy manžel rovněž povinen jest uhraditi. Povinnost žalovaného posuzovati dlužno tudíž pouze v rámci uvedeného ustanovení § 91.
Pro přijetí a lékařské ošetřování nemocných, kteří nechtějí aneb nemohou zůstati v ošetřování domácím, zřízeny jsou v tuzemsku veřejné, všeobecně přístupné ústavy pro nemocné, kde opatření jakož i lékařské ošetření poskytuje se podle poměrů majetkových a výdělkových buď bezplatně, neb za plat (zde pak se různí poplatky za opatření dle stupnic jednotlivých tříd). Že by byla manželka žalovaného v takovémto ústavě, zejména v pražské všeobecné nemocnici, došla přijetí, plyne již z výpovědi universitního profesora N., jenž byl dokonce ochoten na ní provésti operaci na své klinice zadarmo. Dále jsou též ještě soukromé ústavy léčebné (sanatoria), které, ježto v nich přirozeně útraty za opatření a léčení jsou značně vyšší, přístupny jsou oněm osobám, jež vzhledem na svůj stav a jiné své poměry dávají přednost těmto ústavům před veřejnými nemocnicemi a které jsou s to, nésti příslušný náklad.
Dala-li se tudíž manželka bez vědomí žalovaného přijati do sanatoria žalobcova a vznikly-li z tohoto důvodu náklady nikoliv nepatrné, pak jest povinností žalovaného, jakožto manžela, aby náklady ty, jak ukládá mu uvedené ustanovení § 91., uhradil pouze tehdy, jestliže se stanoviska stavu, povolání, poměrů majetkových a výdělkových žalovaného manžela nemůže proti tomu vznesena býti žádná oprávněná námitka. Bezpodmínečný závazek manžela k zaplacení nákladů vzniklých v sanatoriu žalobcově, tudíž též i přes hranice jeho shora naznačené způsobilosti platební v době, kdy povstaly náklady ony s nemocí spojené, nedá se po zákonu ospravedlniti. V odpor vzatý rozsudek stižen jest proto právním omylem a dán jest uplatňovaný důvod dovolací č. 4. §. 503. c. s. ř.
Neméně dán jest však i dovolací důvod č. 2. §. 503., ježto soud odvolací opomenul podrobiti rozboru a provésti důkaz o oněch okolnostech, jež jsou směrodatnými pro platební závazek žalovaného, tak že řízení odvolací skutečně trpí vadou, která způsobilou byla zabrániti zevrubnému vyšetření a důkladnému posouzení rozepře. Odůvodněnému dovolání musilo proto býti vyhověno a ježto věc není zralou k rozhodnutí, musilo býti vydáno hořejší usnesení.
(Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 21. ledna 1913, č. j. Rv II 40/33/1.) Flieder.

Citace:

Majitel sanatoria, který přijal manželku do ošetření. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1913, svazek/ročník 22, číslo/sešit 3, s. 146-149.