Č. 10216.

Stavební právo (Bratislava): 1. Usnesení měst. zastupitelstva o regulaci není vadné již proto, že se ho zúčastnili členové zastupitelstva, kteří jsou zároveň vedoucími funkcionáři městské spořitelny, jež dala svojí žádostí za povolení stavby podnět k oné regulaci. — 2. Platí předpisy zák. čl. 1:1890 také pro ulice městské? — 3. Předpisy vl. nař. č. 8/28 o správním řízení neplatí pro řízení měst. zastupitelstva měst s regulovaným magistrátem. — 4. Neplatné je ujednání obce s kupcem obecního pozemku, že obec při zastavění pozemku toho bude svoji vrchnostenskou pravomoc vykonávati určitým způsobem.
(Nález ze dne 13. prosince 1932 č. 19623.)
Prejudikatura: ad 4.: Boh A 9969/32, ad 2.: srovn. Boh. A 10215/32.
Věc: Theodor W. v Bratislavě (adv. Dr. Vilém Magerstein z Prahy) proti zemskému úřadu v Bratislavě o změnu regulačního plánu.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Zastupitelský sbor města Bratislavy usnesl se v sezení z 18. listopadu 1929 na základě návrhu regulačního poradního sboru a městské rady na nové regulaci ulice Š. v části mezi náměstím R. a ulicí G. v tom smyslu, že má býti rozšířena ze 16 na 30 m, následkem čehož také stanovena nová regulační a zastavovací čáru u domů stojících na parcelách č.... Tento posléze uvedený dům, jenž náleží dnešnímu st-li, měl novou stav. čarou býti diagonálně rozříznut tak, že téměř polovina jeho měla připadnouti do uličního pozemku. — Odvolání, jež st-l z výměru tohoto podal, bylo nař. rozhodnutím zamítnuto.
V prvé řadě musil se nss zabývati námitkou, že v nař. rozhodnutí nebylo vůbec odpověděno na výtku, že se na usnášení měst. zastupitelského sboru účastnili vedoucí funkcionáři měst. spořitelny, jež svojí žádostí o povolení stavby dala přímý podnět k regulaci, ač nejen z důvodů zákonných, nýbrž v prvé řadě z důvodů mravních bylo by bývalo na místě v tomto směru konati šetření.
Námitku tuto neshledal nss důvodnou. Jest ovšem pravda, že se žal. úřad shora uvedenou námitkou st-lovou ve svém rozhodnutí výslovně nezabýval, avšak z toho, že odvolání st-lovo in toto zamítl, je patrno, že tím zamítl i námitku právě uvedenou, a to právem. V § 57 odst. 3 a 4 zák. čl. 22: 1886 (obecního zřízení), platícího podle § 1 bodu 1 i pro města s regulovaným magistrátem (jakým Bratislava v době usnášení se měst. zastupitelského sboru byla), jsou taxative uvedeny důvody, jež vylučují člena obecního zastupitelstva z účasti na jednáni valné schůze čili obecního zastupitelstva. Nemůže býti pochybnosti o tom, že z důvodů uvedených zde v odst. 3 nemůže v daném případě přijití žádný v úvahu. Mohlo by tedy jiti jen o důvod uvedený v odst. 4, jenž zní: Vůbec může se každý člen zúčastniti jednání jen o takových záležitostech a hlasovati o nich, na kterých není bezprostředně zúčastněn. O bezprostřední zúčastněnosti ve smyslu tohoto zákonného předpisu lze u členů obecního zastupitelstva, jimiž mohou vždy býti jen osoby fysické, mluviti výhradně tenkráte, jsou-li osoby ty na předmětu usnášení osobně interesovány. Nestačí tedy, aby tu byl zájem nějaké právnické osoby, jejímž orgánem nebo zástupcem dotčený člen jest, a to tím méně, kdyžtě do obecního zastupitelstva nedostává se dotčený člen jakožto zástupce oné právnické osoby, kterou representuje, nýbrž výhradně jako občan, tedy osoba fysická. Šlo tedy v daném případě o námitku zřejmě bezdůvodnou, a proto také nelze uznati za vadu podstatnou, že se žal. úřad v nař. rozhodnutí s námitkou tou výslovně nevypořádal.
Jako nezákonnost vytýká st-l, že žal. úřad jeho námitku, v níž vytýkal nedodržení předpisů zák. čl. 1:1890, zamítl poukazem na to, že se tento zákoný článek vztahuje jen na silnice na venkově a nikoli také na ulice ve městech; st-l snaží se z ustanovení §§ 155 a 156 tohoto zák. dovoditi opak. Nss nemusel se touto otázkou, zda cit. zákon vztahuje se vskutku celý nebo snad aspoň v některých částech také na ulice v zastavěných částech měst, v celé její šíři zabývati. St-l totiž ve svém odvolání vytýkal výhradně porušení předpisu § 57 odst. 3 tohoto zák. Předpis ten na daný případ vůbec aplikovati nelze, neboť jedná výhradně o stavbě nových veřejných silnic, a podle § 64 téhož zák. lze předpisů těch také analogicky použiti jen na přeložení cest již zřízených. V daném případě však nešlo ani o zřízení silnice nové, ani o přeložení silnice již existující, nýbrž o rozšíření ulice již existovavší připojením dalších potřebných pozemků, při čemž dosavadní těleso silniční nemá doznati nižádné změny.
Neprávem vytýká také st-l žal. úřadu, že námitky jeho opřené o ustanovení vl. nař. č. 8/28 neměl odmítati jako nepřípustné, poněvadž se v § 1 bodě 1 tohoto nař.. mezi úřady, pro něž nařízení to platí, uvádějí výslovně také městské úřady. St-l přehlíží, že podle tohoto ustanovení vztahují se sice předpisy cit. nař. také na městské úřady — avšak v městech se zřízeným magistrátem, jakým Bratislava je, výhradně na městské úřady notářské a nikoli tedy také na městská zastupitelstva.
Dále namítá st-l, že v odvolání vytkl usnesení zastupitelského sboru vadnost řízení také v tom směru, že nebyl dodržen předpis § 5 stav. statutu, a že žal. úřad tuto jeho výtku neprávem zamítl s tím, že se předpis ten na daný případ nevztahuje, neboť § 5 stav. statutu mluví v odst. 2 o stejném případě, jaký byl předmětem usnesení zastupitelského sboru.
Tato námitka je bezdůvodná. Platný tou dobou stavební statut města Bratislavy z r. 1872 s příslušnými dodatky nemá v § 5 odst. 2 ustanovení, jak je st-l citoval ve svém odvolání, nýbrž pojednává výhradně o odškodném, jež se má poskytnouti stavebníkovi za postoupení pozemku k dosažení nové stavební čáry v ulicích již existujících. Avšak v daném případě ještě o postoupení pozemku k rozšíření regulované ulice vůbec jednáno nebylo, nýbrž bylo jen usneseno, že jednou v budoucnosti — až budou splněny podmínky, za kterých bude lze majitele přilehlých pozemků nutiti, aby ustoupili do nové stav. čáry — bude za stav. čáru platiti ona, jak ji nyní zastupitelský sbor určil. Je tedy jasno, že st-lem dovolaný předpis přijde k platnosti teprve pak, až jednou obec bratislavská bude chtíti svoje regulační usnesení realisovati, a že tedy pro řízení o vydání tohoto regulačního usnesení předpis ten vůbec nepřicházel v úvahu.
Podobně má se to s námitkami, že nebyly zachovány předpisy § 14 obec. fin. novely č. 329/21 a § 2 zák. čl. 29: 13 o doplnění zákona vyvlastňovacího, neboť v dosavadním stadiu nebylo ještě vůbec rozhodováno, že a kdy se má regulační program realisovati, a že se tedy také na jeho uskutečnění čítaje v to i vyvlastnění potřebných pozemků mají vynaložiti potřebné prostředky; proto také oba citované předpisy nemohly ještě přijití v úvahu.
Zbývá tedy již jen námitka, že regulační usnesení příčí se smluvnímu závazku, jímž se obec v roce 1890 u příležitosti koupě st-lova pozemku zavázala, že tehdejší regulační a stavební čára má zůstati nezměněna, resp. že zakládá vadu řízení, když smlouva ta nebyla obecnímu zastupitelstvu před usnášením sdělena. Námitka tato jest bezdůvodná již proto, že výtku tohoto obsahu st-l ve svém odvolání sám ani nevznesl jako námitku veřejnoprávní, t. j. námitku opírající se o předpisy stav. statutu, nýbrž poukázav na smlouvu dodal, že si z toho důvodu vyhražuje podati na obec žalobu o rušenou držbu a o náhradu škody. Avšak i kdyby ji byl mínil jako námitku rázu stavebněprávního, byla by bezdůvodná.
Námitka tato mohla totiž míti jen dvojí smysl: Buď jí mělo býti vyjádřeno, že uvedená smlouva měla povahu smlouvy veřejnoprávní, kterou obec upravila smluvně se st-lem regulaci jeho pozemku na místě, aby ve smyslu příslušných předpisů tuto regulaci provedla úředním aktem, nebo že se smlouvou tou zavázala nevykonávati v budoucnu svoji úřední pravomoc v příčině regulace města, resp. vykonávati ji určitým způsobem. V žádném z těchto případů nemohla úmluva ta býti obecnímu zastupitelstvu na překážku regulaci v dotčených místech přece provésti tak, jak se stalo. Mělo-li by totiž jiti o alternativu prvou, t. j. měla-li by ona úmluva nahraditi úřední regulační akt obce, pak — nehledě ani k otázce, zda takováto smluvní úprava by byla přípustná a tedy platná — nemohla míti širší účinnost, než by ji byl mohl míti tento úřední akt sám. Ježto však regulační usnesení obce není nezměnitelným, neplatí tedy na věčné časy, naopak již z povahy jeho plyne, že změnou poměrů nadchází pro obec vždy opět a opět nejen právo, nýbrž i povinnost regulační úpravu obecního území revidovati a po případě měniti, nebylo by možno ani regulační disposici obsaženou v oné smlouvě uznati za nezměnitelnou. V případě druhém šlo by však o smlouvu naprosto neplatnou, neboť stav. úřady, vykonávajíce vrchnostenskou pravomoc svěřenou jim stav. zákony, resp. autonomními statuty, jsou povinny říditi se výhradně platnými normami a nemohou o této své povinnosti se stranami paktovati, zejména se snad smluvně zavázati, že svoji vrchnostenskou pravomoc nebudou vykonávati, nebo že ji budou vykonávati určitým způsobem (srov. Boh. A 9969/32). Každá takováto úmluva by byla ex lege neplatná a proto i kdyby snad smlouva st-lem namítaná obsah jím tvrzený měla, nemohla by pro posouzení zákonitosti regulačního usnesení vůbec přijíti v úvahu.

Citace:

Č. 10216. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 14/2, s. 760-763.