NPD documents search: Váž. civ., 16 (1934), sv. 1

Č. 7893.

Pozemková reforma: O modalitách schvalování smluv stran disposic se zabraným majetkem stpú-em.
(Nález ze dne 20. dubna 1929 č. 7915.)
Prejudikatura: Boh. A. 1009/21, 1409/22, 1692/22, 3215/24.
Věc: Václav Š. a spol. v Č. proti státnímu pozemkovému úřadu o svolení dle § 7 záb. zák.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.

Důvody: Nájemní smlouvou z 12. prosince 1919 pronajalo min. zem., zastoupení státním hospodářským ředitelstvím v Bratislavě, Slov. dobytkářskému družstvu v Bratislavě statek nadační Č. na dobu od 1. ledna 1920 do 31. prosince 1932. Podle protokolu z 22. září 1925 postoupilo družstvo tento pacht od 1. srpna 1925 do konce pachtovního období Václavu Š., jeho manželce Olze a synům Václavu a Zdenku Š. kteří pak podepsali ověřeně jak »doplňky« k smlouvě pachtovní z 20. října 1925, tak i dodatek z 11. prosince 1925. Podáním de pres. 19. března 1928 žádalo min. zeměd., aby nájemní smlouva i s dodatkem byly podle § 7 záb. zák. schváleny.
Nař. výměrem z 23. března 1928 vrátil stpú ústř. řiditelství stát. lesů a statků v Praze smlouvu pachtovní opatřenou schvalovací doložkou dle § 7 záb. zák. a doložil: »Zároveň předpisuje se l ¼ %ní poplatek podle § 61 příd. zák. v úhrnné částce 1181 Kč 10 h, který se rozvrhuje na dobu pachtovní od 1. ledna 1920 do 31. prosince 1925 obnosem 566 Kč 10 h, a od 1. ledna 1926 do konce roku 1928 obnosem 615 Kč. Poplatek tento budiž zaplacen přiloženou složenkou do 14 dnů. Pro zdejší spis budiž zaslán dvojmo opis smlouvy i s dodatkem«.
O stížnosti uvážil nss takto:
Mezi stranami není sporu o tom, že statek Č. je velkým majetkem pozemkovým, státem zabraným. Aby dosažení cílů poz. reformy nebylo mařeno nebo ztěžováno soukromoprávními disposicemi se zabraným majetkem, ustanovil zákon záb. v § 7, že právní jednání tam uvedená, a mezi nimi i pacht a nájem zabraného majetku, jsou bez úředního souhlasu stpú-u vůči státu bezúčinná a dle pozdějšího ustanovení z 11. března 1921 č. 108 Sb. dokonce vůbec neplatná. Zkoumati, nemaří-li takové právní jednání účelu poz. reformy a zaujmouti k němu stanovisko může žal. úřad kdykoliv, a může proto také kdykoliv uděliti svolení dle § 7 záb. zák. a tím prohlásiti, že právní jednání to není na újmu cílům poz. reformy. Tento právní názor má oporu v doslovu § 7 záb. zák. původního znění i ve znění novely č. 108/21, jež schvalovací činnosti stpú-u nekladou časových hranic, nýbrž stanoví, že disposice vlastníkovy tam uvedené jsou bez schválení a souhlasu stpú-u bez právních následků, resp. neplatná, a tím právě umožňují, aby právní jednání dosud vůči státu bezúčinná, resp. vůbec neplatná, stala se udělením, svolení vůči státu účinnými, resp. platnými. Opak nelze vyvoditi ani z § 18 a) zák. č. 108/21, neboť z toho, že zákon prohlašuje za přestupek realisaci smluv o zcizení nebo dělení již zabraného majetku provedenou dříve než stpú k tomu podle § 7 záb. zák. svolí, neplyne ještě, že by stpú musel zaujmouti ke smlouvám těm stanovisko do nějaké určité lhůty.
Ostatně § 18 a) záb. zák. realisaci smluv o pachtu a nájmu zabraných nemovitostí, a o takovou smlouvu v daném případě běží, trestní sankcí vůbec nepostihuje. Z účinků, jež má po názoru stížnosti neschválená dosud smlouva v soukromoprávním poměru mezi kompaciscenty, nelze ovšem nic dovoditi pro judikující činnost žal. úřadu podle § 7 záb. zák.
Stížnost vychází tu z mylného stanoviska, domnívá-li se, že udělením svolení stává se smlouva bezvýjimečně platnou, zejména že se stává platnou i tehdy, když snad jí schází některý z předpokladů nutných podle práva soukromého, neboť, jak nss již v nál. Boh. A 1409 a 1692/22 dovodil, stpú udělením svolení jen prohlašuje, že se stanoviska předpisů o poz. reformě nemá proti smlouvě námitek, a že takový výrok nijak nedotýká se posouzení otázky, nejsou-li tu snad překážky jiné, rázu civilně-právního, jež nedovolí smlouvu provésti. Vycházeje z těchto právních názorů shledal nss bezdůvodnou námitku, že žal. úřad neměl práva rozhodovati dle § 7 záb. zák. o smlouvě pachtovní, o jejíž schválení bylo dodatečně, a to teprve po její realisaci žádáno.
V nál. Boh. 1009/21 vyslovil nss, že o udělení souhlasu dle § 7 záb. zák. původního znění může zakročiti každý z kontrahentů zvlášť, a že ani výslovný odpor jednoho z kontrahentů není na překážku, aby se druhý kontrahent domáhal souhlasu stpú-u. Ježto pak § 7 ve znění cit. novely č. 108/21 na právní konstrukci postavení stpú-u vůči kompacistům, z níž právě nss k závěrům těmto dospěl, nic nezměnil, setrval nss i za platnosti tohoto nového znění § 7 záb. zák. na zásadách právě uvedených.
V nál. Boh. 3215/24 vyslovil pak nss, že stpú může i ex officio bez návrhu strany vysloviti, zda určité právní jednání uzavřené o zabraném majetku pokládá s hlediska § 7 záb. zák. za platné či nikoliv. Podle toho je pak ovšem bez právního významu okolnost, že st-lé ještě před vydáním nař. rozhodnutí prohlásili smlouvu tu za stornovanou, kdyžtě šlo jen o oznámení jednostranné a nikoliv o zrušení smlouvy ze souhlasné vůle obou kompaciscentů.
Z těchto důvodů bylo proto zamítnouti jako bezdůvodnou námitku, že žal. úřad rozhodoval, aniž se přesvědčil, zda obě smluvní strany si žádají schválení smlouvy, resp. že rozhodl dokonce o návrhu žadatele, který ani nebyl vlastníkem propachtovaného dvora.
Stížnost tvrdí dále, že stpú uděluje svolení dle § 7 záb. zák., může dáti svolení ke smlouvě nebo je odepříti, že však nesmí bez souhlasu stran nic měniti na ujednané době pachtovní. Námitka tato není již proto důvodná, že stpú, jak svědčí obsah nař. rozhodnutí i obsah schvalovací doložky, po této stránce na obsahu smlouvy nic nezměnil. Spatřuje-li stížnost tuto změnu v tom, že žal. úřad, vyměřuje poplatek dle § 61 příd. zák., který se při udělování souhlasu k pronájmu hospodář, celku vybírá, rozdělil jej na dobu do 31. prosince 1925 a od 1. ledna 1926, nelze jí dáti za pravdu, neboť běží tu jen o vyměřovací základ poplatku, z něhož nelze nic po stránce stížností vytýkané vyvozovati, když ani nař. rozhodnutí, ani schvalovací doložka na smlouvu připojená nesvědčí tomu, že by. byl žal. úřad zasáhl do smluvních ujednání stran co do pachtovní doby.
Stížnost namítá konečně, že prý stpú, uděluje svolení dle § 7 záb. zák., nesmí svolení činiti závislým na podmínkách. Tvrzení to je v rozporu s doslovem § 7 záb. zák., podle něhož stpú, uděluje svolení, může uložiti podmínky a učiniti výhrady. Nss neshledal však ani, že by byl žal. úřad v daném případě omezil daný souhlas podmínkami, po názoru stížnosti resolutivními, neboť obsah nař. rozhodnutí i obsah schvalovací doložky svědčí tomu, že stpú udělil svolení bezpodmínečné, a že »podmínky« zaplacení poplatku dle § 61 příd. zák. a předložení opisů smlouvy, o nichž žal. úřad ve svém výměru z 20. dubna 1928 tvrdí, že nejsou dosud »splněny«, nejsou podmínkami resolutivními ve smyslu § 696 o. z. o., nýbrž pouhými modalitami, majícími povahu příkazu, jichž nesplnění na platnost uděleného souhlasu vůbec nemá vlivu (srov. Boh. A 1155/22).

Citace:

č. 7893. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 639-641.