Č. 10211.

Pracovní právo: Povolení k zaměstnávání cizince podle §§ 3 a 5 zák. č. 39/28 o ochraně domácího trhu práce jest povinen opatřiti si i zaměstnavatel, mající sídlo v cizině.
(Nález ze dne 9. prosince 1932 č. 19037.)
Věc: Nisson P. ve Vídni proti zemskému úřadu v Bratislavě o vypovězení z republiky.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Nálezem policejního ředitelství v Bratislavě z 13. prosince 1929 byl st-1 na základě § 10 zák. čl. 5: 1903 z území Čsl. republiky navždy vypovězen, poněvadž obchodoval na území Čsl. republiky, aniž si opatřil povolení k zaměstnání podle zák. č. 39/28, čímž se stal obtížným cizincem.
Nař. rozhodnutím nevyhověl žal. úřad odvolání proti tomu podanému, vysloviv, že za daného skutkového stavu byl vypovídací nález ve smyslu ustanovení § 10 zák. čl. 5: 1903, jakož i ve smyslu odst. 3 lit. b) smlouvy o zrušení visové povinnosti, uzavřené výměnou not mezi Čsl. republikou a Rakouskem z 30. března 1928, vydán zcela po právu. Ke st-lově námitce, že povinnost k opatření úřednino povolení zaměstnávati cizince, uložená zákonem č. 39/28, se nevztahuje na zaměstnavatele mající sídlo v cizině, odpověděl žal. úřad, že názor ten jest nesprávný, nemaje opory ani v zák. č. 39/28 ani v prov. nař. min. soc. péče k tomuto zákonu z 23. března 1928 č. 4507. Konečně uvedl žal. úřad, že se st-l nemůže odvolávati na ustanovení čl. 10. obchodní dohody mezi Čsl. republikou a Rakouskem č. 14/23, ježto podle úředního zjištění nemohl se vykázati podle 2. odst. cit. článku nutným živn. listem legitimačním, který by ho jinak opravňoval ke sbírání obchodních objednávek na zdejším území.
O stížnosti podané na toto rozhodnutí uvážil nss toto:
Poukazujíc na znění § 10 zák. čl. 5: 1903, podle něhož může býti z území státního kdykoli vykázán, po případě i nuceně odstraněn cizinec, který se řádně nelegitimuje, který neprokáže, že má prostředky k vydržování sebe , a své rodiny, nebo jehož přítomnost na území státu jest pro zájmy státní nebo pro veřejnou bezpečnost a veřejný pořádek povážlivou, dovozuje stížnost, že v konkrétním případě není splněn ani jeden z důvodů tu uvedených, neboť st-l měl řádný cestovní pas, opravňující ho k pobytu na území republiky a dostatečné prostředky k vydržování své osoby, a trestní řízení, jež bylo proti němu omylem zavedeno, bylo zastaveno. Vznášejíc tyto námitky přehlíží stížnost obsah nař. rozhodnutí, z něhož jest jasně patrno, že úřady nepřikročily k vypovězení st-le z území republiky proto, že se řádně nelegitimoval nebo že neprokázal, že má dostatečné prostředky k vydržování své osoby, ani proto, že shledaly jeho pobyt na území republiky povážlivým s hlediska veřejné bezpečnosti, nýbrž že jediným důvodem vypovězení st-le z území republiky na základě § 10 cit. zák. čl. bylo, že proti předpisům zák. z 13. března 1928 č. 39 Sb. o ochraně domácího trhu práce provozoval v tuzemsku činnost výdělečnou, a že tedy z tohoto důvodu jest jeho přítomnost na území státním pro zájmy státní závadna. Nss může podrobiti přezkoumání jen zákonitost tohoto výroku žal. úřadu, a to arci jen v rámci námitek, jež jsou ve stížnosti proti němu vzneseny, a musí shora zmíněné námitky, jdoucí mimo obsah nař. rozhodnutí, ponechati stranou.
Brojíc proti správnosti předpokladu žal. úřadu, že st-l provozoval v tuzemsku výdělečnou činnost proti předpisům zák. č. 39/28, namítá stížnost, že předpisů tohoto zákona nelze použiti na st-le, který jest zaměstnán u zaměstnavatele mající sídlo mimo území Čsl. republiky, neboť podle §§ 3 a 5 cit. zák. musí si povolení k zaměstnání cizince zaopatřiti jen zaměstnavatel tuzemský, není však v zákoně zmínky o tom, že povolení takové musí míti zaměstnavatel, který má sídlo v cizině. Tohoto názoru stížnosti nss nesdílí.
Podle 1. odst. § 3 zák. č. 39/28 jest povinen opatřiti si svolení příslušného úřadu, kdo chce zaměstnávati cizince jako dělníka, zřízence, pomocníka v domácnosti, zaměstnance ve vyšších soukromých službách nebo jako učně, volontéra neb praktikanta. Povolení není třeba, jde-li o cizince označené v § 2. O výjimku takovou však v konkretním případě nejde. V 2. odst. § 3 cit. zák. o ochraně domácího trhu práce se pak ustanovuje, že zaměstnáním ve smyslu tohoto zákona se rozumějí výkony, které převážně vyčerpávají výdělečnou činnost zaměstnanců, počítajíc v to i bezplatnou činnost přípravnou. Podle § 5 uděluje povolení k zaměstnání cizince k písemné žádosti politický úřad 2. stolice, příslušný podle místa, kde má cizinec konati práce neb služby. V těchto ustanoveních zákona o ochraně domácího trhu práce, jichž se stížnost dovolává, není žádné opory pro názor, že zaměstnavatel, který bydlí v cizině, není povinen zaopatřiti si povolení k zaměstnávání cizince v tuzemsku, neboť se tu ukládá všem, kdo chtějí zaměstnávati cizince, tedy bez rozdílu, mají-li sídlo v tuzemsku nebo v cizině, aby si od příslušného úřadu opatřili povolení k zaměstnávání cizince. Kdyby byl zákonodárce chtěl poarobiti tuzemské zaměstnavatele přísnějším podmínkám než zaměstnavatele cizozemské, nemohl by se obmeziti na cit. všeobecné znění zahrnující zaměstnavatele tuzemské i cizozemské, nýbrž musil by cizozemské zaměstnavatele z platnosti zákona výslovně vyloučiti a založiti tak pro ně přednostní postavení před zaměstnavateli tuzemskými. Toho však zákonodárce neučinil ani učiniti nechtěl, jak jest zřejmo z vlád. návrhu zákona o ochraně domácího trhu práce (tisk č. 1227 poslán, sněmovny Nár. Shrom. 1927 — 2. volební období, 5. zasedání), v němž se uvádí, že osnova chce docíliti ochranu domácího trhu práce tím, »že pro každého, kdo hodlá zaměstnávati cizince, zavádí zákonem povinnost, aby si k tomu opatřil svoleni příslušného úřadu«. Z těchto úvah dospěl nss k závěru, že povolení k zaměstnávání cizince podle §§ 3 a 5 zák. č. 39/28 o ochraně domácího trhu práce jest povinen opatřiti si i zaměstnavatel mající sídlo v cizině. Opačné stanovisko stížnosti jest nesprávné.
Zbývá námitka, že v odpor vzaté rozhodnutí příčí se ustanovení čl. 10. obchodní dohody mezi Čsl. republikou a republikou Rakouskou, uveřejněné ve Sbírce zák. a nař. pod č. 14/23, podle kterého mohou kupci nebo živnostníci a obchodní cestující, kteří jsou v jejich službách, na území druhé smluvní strany sbírati zakázky u kupců. Ani tato námitka nemůže zvrátiti zákonitost nař. rozhodnutí. Podle § 1 zák. č. 39/28 zaměstnávání cizích státních příslušníků (cizinců) na území Čsl. republiky podléhá po dobu nepříznivého stavu na domácím trhu práce ustanovením tohoto zákona. Aby jeho ustanovení byla zcela nebo z části suspendována pro příslušníky cizího státu, jest podle § 14 třeba, aby s dotyčným státem byla »o předmětech upravených tímto zákonem, t. j. o přípustnosti zaměstnávati po dobu nepříznivého stavu na domácím trhu práce v tuzemsku cizince, uzavřena mezinárodní smlouva, jež by měla odchylná ustanovení od ustanovení cit. zák. o ochraně domácího trhu práce. Takovéto mezinárodní úmluvy, jež by — jak se uvádí v § 15 — musila býti uveřejněna ve Sbírce zák. a nař., se stížnost nedovolává a nelze ji spatřovati ani v obchodní dohodě uveřejněné ve Sbírce zák. pod č. 14/23, ve které o otázce zaměstnávání cizinců není žádného ustanovení.

Citace:

Č. 10211. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 14/2, s. 748-750.