K výkladu § 14. zákona o knize pozemkové a § 222. ex. řádu.

Dlužník B. dal v zástavu svému věřiteli A. svoji realitu, jež mu tehdy ještě celá náležela, pro pohledávku úvěrní v nejvyšším obnosu 950 korun, a bylo zástavní právo pro tuto pohledávku na dotyčné realitě knihovně zaznamenáno.
Za krátký čas po tomto záznamu odstoupil dlužník polovici reality svojí manželce.
Věřitel A. si na to vymohl rozsudek proti dlužníku B. a žádal na základě rozsudku pro vykonatelnou pohledávku v obnosu 826 K 76 h s přísl. o spravení záznamu v pořadí práva zástavního pro úvěrní hypotéku hořejších 950 kor. na celou realitu.
Soudce 1. stolice povolil vklad práva zástavního pro vykonatelnou pohledávku v obnosu 826 K 76 h s přísl. pouze na vlastnickou polovici dlužníka B., kdežto ohledně polovice patřící jeho manželce žádost zamítnul.
Stížnost vymáhajícího věřitele A. úspěchu neměla.
Vymáhající věřitel provedl pak dražbu polovice reality dlužníku náležející a přihlásil k rozvrhovému roku svoji vykonatelnou pohledávku 826 K 76 h s přísl., dohromady něco přes 950 K, v rámci úvěrní hypotéky 950 K. Proti této přihlášce podala zadní věřitelka C. odpor a žádala:
1. aby vymáhajícímu věřiteli A. z výtěžku nejvyššího podání za vydraženou polovici dlužníka B. pouze polovice obnosu 950 K = 475 K, a druhá polovice 475 K jí samé na její pohledávku v obnosu 7900 K s přísl. přikázána byla;
2. aby její náhradní nárok ve smyslu ustanovení § 222. ex. řádu zjištěn a aby tento náhradní nárok na vlastnickou polovici manželky dlužníkovy v pořadí úvěrní hypotéky vymáhajícího věřitele A. v obnosu 950 K vložen byl.
Soud 1. stolice žádost v obou směrech zamítnul a zamítavé usnesení stížností v odpor vzaté soud rekursní potvrdil z těchto
důvodů:
Úvěrní hypotéka (§ 14. zák. o knize poz.) jest výjimkou ze zásady v §§ 447. a 449. obč. z. vyslovené, že se právo zástavní toliko na pohledávku platnou, t. j. existentní, vztahovati může. Trvá tudíž po právu potud, pokud stává tu ještě poměr úvěrní.
Jinak právo zástavní samo o sobě není přenosné, poněvadž jest akcessoriem pohledávky (§ 13. od. 2. zák. o knize poz. a § 449. obč. z.). Z toho plyne, že má-li právo zástavní býti převedeno ohledně určité části takové úvěrní hypotéky — vzniklou pohledávku tvořící — vznik této pohledávky dle ustanovení §§ 14. a 87. zák. o knize poz. listinami doložen, tedy zejména listinou ku vkladu způsobilou dokázáno býti musí, že dluh byl uznán.
V daném případě dokázal vymáhající věřitel vznik takové pohledávky jen oproti dlužníku B., nikoliv však oproti jeho manželce, a bylo pouze na vlastnické polovici dlužníka B. zástavní právo pro pohledávku vym. věřitele 826 K 76 h s přísl. v pořadí a za účelem spravení záznamu zástavního práva pro úvěrní hypotéku v obnosu 950 K vloženo.
Vázne tudíž pohledávka vymáhajícího věřitele 826 K 76 h pouze na vlastnické polovici dlužníkově a může jen z této úhrady nalézti, nikoliv ale z vlastnické polovice manželky dlužníkovy, jelikož zde žádné simultání hypotéky není.
Nejvyšší soud revisnímu rekursu částečně vyhověl tím, že rozvrhové usnesení soudu 1. stolice, — pokud návrh stěžovatelky na zjištění a zajištění náhradního nároku dle ustanovení § 222. ex. řádu byl zamítnut, — zrušil a věc v rozsahu zrušovacího usnesení exekučnímu soudu k novému jednání a rozhodnutí přikázal.
Jinak stížnosti nevyhověl a náklady stížnosti uložil stěžovatelce.
Důvody.
Pokud stěžovatelka si stěžuje, že vymáhajícímu věřiteli A. z výtěžku nejvyššího podání za vydraženou vlastnickou polovici dlužníka B. nebyl pouze obnos 475 K přikázán, nýbrž obnos 950 K, jenž výši úvěrní hypotéky odpovídá, nelze stížnosti vyhověti a stačí v tomto směru poukázati na úplně správné důvody obou nižších stolic.
Oproti tomu nelze za to míti, že by právní posouzení otázky, — zda-li stěžovatelce náhradní nárok dle § 222. ex. řádu přikázati sluší, — stavu věci odpovídalo.
Stěžovatelka by byla přikázáním plného nejvyššího obnosu 950 K vymáhajícímu věřiteli zřejmě zkrácena, anať méně obdrží než by obdržela, kdyby se byl vzal zřetel na záznam práva zástavního, vězícího na neprodané polovici manželky dlužníka, a kdyby poměrné přikázání provedeno bylo.
Tímto jest právní důvod nároku — zkrácení — zřejmě prokázán.
Co se dalších předpokladů týče, dlužno míti na zřeteli, že se jedná na jedné straně o úvěrní hypotéku, na druhé straně o záznam práva zástavního.
V prvním směru přichází dle ustanovení § 171. odst. 3. a § 211. ex. řádu pouze z pozemkové knihy a ze spisů této knihy vyplývající vzniklá pohledávka 826 K 76 h s přísl. k platnosti, takže s ní dle § 224. ex. řádu jako s jinými zajištěnými pohledávkami naložiti bylo.
V době rozvrhu výtěžku vázlo však ještě zástavní právo na obou polovicích reality, na jedné bezpodmínečné (a kromě toho exekuční), na druhé podmínečné, takže obě polovice zatíženy byly; bylo jen na jisto postaviti, zda-li podmínka nastala. Pak-li tudíž u rozvrhového roku průkaz dle ustanovení § 228. ex. řádu podán byl, že podmínka ona na základě rozsudku o spravení záznamu vyneseného nastala, bylo na tento záznam — pak-li se stěžovatelka zaznamenaného práva zástavního domáhala — zřetel vzíti.
Neboť dle ustanovení §. 453. obč. z. a §. 8. č. 2. §. 40. zák. o knize poz. lze nabýti záznamem skutečné, jen pozdějším spravením podmíněné zástavní právo; jelikož průkaz spravení záznamu, jak již podotčeno, též při rozvrhovém roku podán býti může, jest bez právní důležitosti, pak-li spravení záznamu pouze na jedné a nikoliv též na druhé polovici reality knihovně vyznačeno bylo; bylo by dle cit. ustanovení zákona ku spravení též tehdy přihlížeti, i když vůbec v knize pozemkové zapsáno nebylo. Při tom sluší ještě následující okolnost uvážiti.
Dle ustanovení § 41. lit. c) zák. o knize poz. jevil rozsudek, jenž ohledně spravení záznamu proti dlužníku B. jako praenotátu vymožen byl, svůj účinek též oproti jeho manželce, jež mezi tím nevydražené polovice reality, záznamem práva zatížené, nabyla, jelikož právo zástavní ať zaznamenané neb vložené dle §. 466. obč. z. věcně též oproti pozdějšímu nabyvateli hypotéky účinkuje a dle ustanovení §. 469. poslední věty obč. z. jen výmazem z knihy pozemkové zaniká. Nemohlo tudíž opomenutí zápisu spravení (§ 46. zák. o knize poz.) — jelikož záznam při rozvrhu výtěžku ještě po právu pozůstával a spravení u rozvrhového roku prokázáno býti mohlo — žádných dalších následků míti, tím méně může zkrácení práv zadních hypotekářů, zvláště v první řadě dotčené stěžovatelky, způsobeno býti, jelikož se tato proti tomu nijak brániti nemohla.
Právní stanovisko nižších stolic není tudíž v tomto bodu případné, jelikož mělo za následek, že jednání dle ustanovení §§ 55., 212., 214. ex. řádu v tomto směru zůstalo neúplným, bylo revisní stížnosti i v tomto bodu vyhověti a uznati, jak jest svrchu uvedeno.
(Rozh. ze dne 10. září 1912, R III 335/12.)
A. K.

Citace:

K výkladu § 14. zákona o knize pozemkové a § 222. ex. řádu.. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1913, svazek/ročník 22, číslo/sešit 5, s. 264-266.