= Všeobecný slovník právní, sv. 4
PDF

Směnka a právo směnečné.


A. Díl všeobecný.
I. Pojem práva směnečného a pojem i právní povaha směnky.
Právem směnečným rozumíme souhrn pravidel upravujících poměry směnečné. S tímto pojmem souvisí pojem směnečné přísnosti (rigor), která jeví se nejen v rychlejším řízení a exekuci (parata executio), nýbrž i v tom, že odnímá dlužníkovi celou řadu jinak přípustných obran pokud se týče značně obmezuje obor námitek. Základem směnečného práva je směnka. O pojmu a právní povaze směnky byly vysloveny různé náhledy. Gareis definuje směnku jako papír hodnotní, úvěrní neb obchodní, jenž obsahuje formální slib placení, dle něhož může majitel papíru požadovati od jedné neb více osob na směnce podepsaných zaplacení určité sumy peněz v určitý den. Thölovi je směnka slibem zaplatiti určitou sumu bez causa debendi. Proti těmto definicím se namítá, že již označením takové listiny jako směnky vyjádřen je přesně právní důvod. Jolly pokládá slib placení ve směnce učiněný, najmě slib prvého dlužníka za slib učiněný právnímu podmětu in abstracto. Mittelmaier presumuje smlouvou mimo směnku, ve které dlužník slibuje platiti každému majiteli směnky. Unger zařaďuje směnečné listy mezi literální kontrakty moderního práva, t. j. k písemným smlouvám formálním, z nichž vzchází formální obligace, přísně jednostranný závazek a abstraktní právo pohledávky. Shrneme-li všechny tyto důvody, přicházíme k výsledku, že je směnka listinou, která obsahuje slib placení, dle něhož dlužno zaplatiti určitou sumu peněz majiteli, který se co takový způsobem zákonem předepsaným vykáže, v určitý den a na určitém místě proti vydání listiny. Ze zvláštní povahy směnky plyne dále, že je směnka papírem obchodním a že nárok každého legitimovaného majitele směnky je zpravidla nezávislým na právním postavení jeho předchůdců a na námitkách proti těmto čelících. Peněžní hodnota směnky vzniká papírem a záleží v papíru; směnka proto právem za zboží se pokládá. Co kupecké platidlo musí míti způsobilost býti snadno na třetí osoby převáděnu. Dání a přijetí směnky nesmí býti vázáno složitými formalitami. Směnka je zároveň však důkazem vzniku obligace. Listina není však sama podmínkou trvání obligace, a správně podotýká Blaschke, že obligace jednou vzniklá je právě tak nezávislou na osudech písma, z něhož vznikla, jako verborum obligatio na slovech, jimiž obligace byla založena, neboť zánikem papíru, zničením jeho zaniká pouze prostředek převáděcí a průvodní, nezaniká však obligace sama.
II. Historický vývoj směnky, prameny a literatura práva směnečného.
1. Směnka vznikla v Italii, ač rozšířením německých trhů již ve starší době v německých zemích byla známou. V Italii rozšířila se směnka počátkem 14. století velmi značně a spisovatel ze 14. věku Pegolatti podává ve svém díle »Pratica della mercatura« hodnověrnou zprávu o značném rozvětvení směnečných obchodů v Italii, kde zejmena Florenčané byli jmenováni jako znamenití bankéři; u nich již vyskytují se Cambia a dato, a vista a uso. Pozůstával v těch dobách mezi italskými státy vespolek a též s cizinou pevně stanovený usus směnečný, z něhož lze jednak souditi na dávné již zdomácnění obchodu směnečného, jednak však na rychlou exekuci, aspoň v místě vydatele. V Italii bylo již tehda zvykem v záležitostech peněžných smluviti místo splnění, pokud se týče placení různé od místa uzavření smlouvy, pokud se týče bydliště jedné neb obou stran. Důvodem pro to byla nezřídka okolnost, že příjemce peněz potřeboval ne v čas uzavření smlouvy, nýbrž teprve později a pak v místě cizozemském a sice v měně tam panující. Při takovém placení na vzdálenost byla pro jednu stranu nejvíce rozhodnou diference mincí a kursu a též i druhá strana hleděla z diference té co nejvíce získati. Proto nazváno celé jednání negotium cambi, cambium směna. Zejména byly to půjčky námořní, na jichž základě obdržela strana peníze v místě cizím. O těchto půjčkách byly vydávány směnky. Tyto listiny obsahovaly potvrzení příjmu a zároveň slib placení a podobají se nejvíce našim umístněným směnkám.
Z počátku byly zřizovány o takových směnečných jednáních listiny notářské a později bylo též bankéřům a jiným kupcům dovoleno o tom vyhotovovati listiny soukromé. K dobytí směnek poskytovány četné výhody exekuční, tak ohledně složení jistoty dlužníkem, ohledně exekuce reální a personální, jak o tom svědčí zvláště statut Code dei Mercanti v Lucce z r. 1557 lib. II. cap. 21. Též ve Francii vyvinul se záhy obchod směnečný, zvláště vytvořila se indosace. Ordonnance pour le commerce 1673 a Code de commerce 1808 měly značný vliv na rozvoj směnečně-právního obchodu. I v Německu se záhy se směnkou shledáváme. Ve středověku byly střediskem obchodu hlavně trhy. Ježto trhů těch se účastnili hlavně cizinci, byly pro tyto trhy jisté výhody uděleny, které měly jednak rozmnožiti počet kupců a prodavačů, jednak pak usnadniti pojištění a dobývání pohledávek tržních. Soudy tržní zakročovaly přísně proti liknavým dlužníkům, v čemž sluší hledati počátek nynější přísnosti směnečné. Další rozvoj vedl ke vzniku kampsorů (penězoměnců). Kampsoři byli státem ustanovení přísežní penězoměnci, kteří měli výhradné právo ke směně peněz. Byl-li totiž trh ukončen, odnesl kupec stržené peníze, které pro nejistotu cest nemohl s sebou vzíti, ke kampsoru a obdržel od něho listinu s poukázkou na kampsora toho trhu, kam se chtěl kupec nyní odebrati; v této listině byl udán zároveň druh mincí, ve kterém se mělo platiti. Z těchto poukázek na kampsory různých trhů vznikly t. zv. směnky tržní. Znenáhla rozšiřovala se jednání směnečná též přes dobu trvání trhu, ježto však jen jednání tržní měla nárok na výhody tržní, byly směnky mimotržní vydávány tak, jako kdyby jednání, na jehož základě byly vydány, bylo bývalo uzavřeno na trhu. Tím nabyly i směnky tohoto druhu výhod, jakých požívaly směnky tržní. Teprve od 14. století shledáváme se se směnkami mimotržními, jež byly vydány bez této fikce a jimž rovněž byla propůjčena urychlená exekuce. S rozvětvením obchodních spojení, najmě v území Hansy, rozšiřovalo a rozvíjelo se směnkářství. Skoro současně jako v Italii vznikaly též v Německu od XVII. století řády směnečné, jichž počet se v XVIII. století značně rozmnožil a jež v první polovici ΧIΧ. století vždy podrobněji byly upraveny, takže v zemích německých bylo více jak 56 různých partikulárních řádů směnečných a v Rakousku 9 různých řádů směnečných, jež platnosti zákonné nabyly. Vzhledem k mezinárodnímu obchodu směnečnému a vzhledem k živým obchodním stykům mezi zeměmi německými a Rakouskem cítěna záhy potřeba stejného a jednotného zákonodárství směnečného. Na celní konferenci r. 1846 navrhlo tudíž Wirtenbersko, by pruská vláda předložila osnovu společného řádu směnečného a by této osnovy bylo užito za základ práva směnečného společného státům spolku celního a by k tomu cíli byla zvolena zvláštní komise právníků a znalců státy spolkovými odeslaných. Prusko předložilo na Lipské konferenci dne 20. října 1847 osnovu společného sm. ř., porad účastnilo se živě též Rakousko; v 35 schůzích radila se komise o tomto návrhu a dne 9. prosince 1847 byla tato konference, jež s příznivým výsledkem se setkala, ukončena. Když bylo r. 1848 svoláno německé národní shromáždění, byl učiněn v zákonodárném výboru návrh, by osnova sm, ř., jak byla usnesena na lipské konferenci, byla bez speciální debaty nezměněně přijata a co zákon říšský prohlášena. Tento návrh byl ve schůzi německého národního shromáždění ze dne 21. listopadu 1848 přijat s dodatkem, ža tento řád směnečný platiti má co zákon počínajíc 1. květnem 1849 ve všech státech německých. Obecný německý řád směnečný nabyl potom platnosti v celém Německu, vyjímaje Luxemburg, Limburg, Schaumburg-Lieppe a Lichtenstein (viz Blasehke: Oesterr. Wechselrecht str. 2 nn.).
Cís. pat. ze dne 25. ledna 1850 č. 51 ř. z. byl zaveden sm. ř. pro celý rakouský stát, aby, jak obsahoval vyhlašovací patent, bylo v zájmu obchodním vyhověno naléhavé potřebě jednotného práva směnečného a by docíleno bylo v tomto důležitém odvětví zákonodárství pokud možná shody mezi právem rakouským a všeobecným ř. sm. v německých státech spolkových platným. Nově vydaný všeobecný řád sm. nabyl platnosti 1. květnem 1850; až do té doby platily sm. ř. ze dne 10. září 17Ì7; nejstarší z řádů sm. v Rakousku zavedených, dále obnovený sm. ř. ze dne 1. října 1763 pro Čechy, Moravu a Slezsko, pro Dolní a Horní Rakousy, Štýrsko, Korutany a Krajinu, sm. ř. pro Halič vydaný ze dne 22. července 1775, směnečný patent ze dne 10. října 1797 pro západní Halič vydaný, nové řády tržní a stanovy ze dne 13. ledna 1787 a 23. března 1792 a 8. titul 1. knihy Codice di Commercio, jenž zaveden byl za francouzské vlády v království lombardsko-benátském dekretem ze dne 17. července 1808, pro jižní Tyroly dek. ze dne 15. června 1810 a pak též v Dalmácii a Krakově.
§ 5 zmíněného vyhl. zák. byly všechny tyto sm. ř. zrušeny, rovněž byl zrušen (dle § 6 vyhl. pat.) patent vydaný pro Čechy z 14. května 1772 o pozbytí práva směnečného intabulaci neb prenotaci směnečného práva a bylo zrušeno konečně (§ 7) právo směnečné, obsažené v 1. dílu XV. uherského článku z r. 1840, jakož i celá řada předpisů VI. uh. čl. z 1844. Nejv. diplomem z 20. října I860 bylo však upravení spravedlnosti v Uhrách vyhraženo ústavnímu zákonodárství zemí koruny uherské, následkem čehož zrušila uherská konference opětně rak. řád. sm. a zavedla dřívější zákony směnečné. R. 1877 nabyl pak platnosti nový uherský sm. řád, jenž se podstatně srovnává s rak. řádem sm.
Z pozdějších dodatků ku platnému sm. řádu uvésti sluší:
a) nař. ze dne 3. července 1852 č. 138 ř. z. ohledně směnečné způsobilosti osob vojenských;
b) nař. ze dne 29. října 1852 č. 218 ř. z. o neplatnosti směnek splátkových;
c) nař. ze dne 6. října 1853 č. 200 ř. z. o dodatečném vyplnění směnečných prohlášení;

d) nař. ze dne 2. listopadu 1858 č. 197 ř. z. připojující k čl. 4 ad č. 4, čl. 7, 18, 30, 99 více dodatků;
e) nař. ze dne 2. listopadu 1858 č. 198 ř. z. o směnečněprávním pojištění;
f) nař. ze dne 12. dubna 1859 č. 141 ř. z. o dnech respektních;
g) min. výn. ze dne 25. srpna 1850 č. 337 ř. z. o podacích recepisech při notifikaci;
h) nař. ze dne 30. července 1853 č. 153 ř. z., 28. března 1854 č. 69 ř. z. a 22. května 1857 č. 100 o době protestu;
i) nař. min. spr. ze dne 25. ledna 1850 č. 52 ř. z. o řízení ve věcech směnečných;
k) nař. min. spr. ze dne 18. července 1859 č. 132 ř. z. o řízení při provádění práva na jistotu ve smyslu čl. 25 a 29 sm. ř.;
l) zákon ze dne 19. června 1872 (prohlášen 3. července 1872) č. 88 ř. z. o dobývání nároků ve sporu směnečném na základě prohlášení směnečných, jež učiniti má zmocněnec;
m) výn. min. spr. ze dne 28. srpna 1878 č. 12096 o náležitostech směnky dle práva anglického;
n) §§ 555 — 559 nového c. ř. s. ze dne 1. srpna 1895 č. 113 ř. z.;
o) § 7 nové j. normy ze dne 1. srpna 1895 č. 111 ř. z. o vydání platebních a zjišťovacích rozkazů směnečných a § 51 ad 3 o příslušnosti ve sporech směnečných;
p) § 1 ad č. 2. nového ex. ř. ze dne 27. května 1896 č. 79 ř. z.
Obsah a rozdělení sm. ř.: Sm. ř. obsahuje 100 článků ve 3 oddílech, z nichž první oddíl (čl. 1 — 3) jedná o způsobilosti směnečné, druhý (čl. 4 až 95) o směnkách vydaných a třetí (čl. 96 —100) o směnkách vlastních. Druhý oddíl, jehož předpisy platí z velké části i o směnkách vlastních v třetím oddílu upravených, obsahuje ustanovení o náležitostech směnky vydané (čl. 4 — 7), o rubopisu (čl. 9—17), o presentaci k přijetí (čl. 18 až 20), přijetí směnky (čl. 21—24), směnečném regresu (postihu čl. 25 až 29), směnečném placení a postihu pro nezaplacení (čl. 30 — 55), směnečné intervenci (čl. 56 — 65), rozmnožení směnky (čl. 66 — 72), umoření směnky (čl. 73 a 74), o směnkách nepravých (čl. 75 a 76), směnečném promlčení (čl. 77 — 80), směnečných námitkách (čl. 81— 83), cizozemském zákonodárství (čl. 84 — 86), předpisy o protestu (čl. 87 — 90), o předsevzetí úkonů ve směnečném obchodu běžných (čl. 91— 93) a konečně předpisy o nedostatečných (vadných) podpisech (čl. 94 —95).
Literatura: Dr. Ant. Pavlíček, Směnka a chek v evr. zákonodárství, Praha; prof. Dr. E. Herrmann, O směnkách, Praha.
III. Národohospodářský význam směnky.
Úkolem obchodu světového je jednak odebírati potřebné zboží z ciziny jednak co nejvýhodněji v cizině speněžiti přebytek výrobků tuzemských. Vzájemné tyto styky obchodní podporuje nejlépe a nejrychleji směnkářství. Směnka byla již od svého prvopočátku pohodlným prostředkem, jímž obstarávali kupci své platy na odlehlá místa. Příčinou této zvláštní důležitosti, které tím směnka nabývá v obchodě, je zase obchod směnečný, neboť banky a závody bankovní považovaly směnku za zboží a kupovaly ji za jistý kurs, by ji opět s prospěchem dále prodaly; neobmezují tudíž jednání směnečné na své vlastní místo, nýbrž volí si jiná místa, kde lze jisté směnky co nejlevněji koupiti neb nejdráže prodati. Tím se stává, že se nezasílá vždy směnka přímo z místa vydání do místa placení, nýbrž že bývá tam často zasílána přes jiná místa. Tak stala se směnka světovým papírem obchodním, jenž vyrovnává závazky peněžně různých míst a zemí a sprostředkuje placení bez velikého a nákladného zasílání hotových peněz různými zeměmi. Vzhledem ku své snadné přenositelnosti stala se směnka prostředkem oběžným, jenž vždy požíval značného významu. Rozvoj bankovnictví úzce souvisí s rozvojem obchodu směnečného. Ve vniterním obchodu pozbyla ovšem směnka významu co platidlo s jednoho místa na druhé, byvši zatlačena penězi papírovými a celou řadou nových poštovních zařízení (poštovní dobírky, poukázky a rozkazy). Směnka však získala na své důležitosti a významu co papír úvěrní. Diskontní obchody a diskontování směnek zdomácnělo nejen ve stycích kupeckých, nýbrž všeobecně. Významnou úlohu hraje též akceptní úvěr, jenž v tom spočívá, že úvěr je dostatečně pojištěn složenými rimesami neb směnkami úhradními a jsou to opět banky, které poskytují dlužníkům svým do jisté míry úvěr akceptní. V četných případech slouží směnka co prostředek ku přijetí zápůjčky, by směnkou poskytnuta byla jistá záruka, že zápůjčka bude splacena. Jednání taková stávají se však povážlivými, když dlužník sám giruje akcept osob třetích a třetí akceptant se smluvil napřed s trassantem, že nezaplatí směnku v čas dospělosti, nýbrž že trassant ji bude výhradně krýti, co se z pravidla stává při směnkách fiktivních nebo při akceptech z ochoty. Povážlivou stává se též směnka v rukou bezohledných věřitelů, kteří využitkují poskytnutého úvěru k hospodářskému vykořistění dlužníka a jeho lehkověrnosti, ničíce neb aspoň ohrožujíce hospodářskou jeho existenci. Proto snaží se moderní zákonodárství jednak potlačovati trestními předpisy o lichvě zhoubné počínání takových věřitelů, jednak předejíti obmezením exekuce hospodářským ujmám, jež v zápětí má bezohledné pronásledování dlužníka.
IV. Způsobilost ke směnkám.
V širším slova smyslu dlužno lišiti objektivní a subjektivní způsobilost k směnkám. Předmětem směnky jest jen určitá suma peněz. Subjektivní způsobilostí rozumíme způsobilost směnečné závazky uzavírala je tato subjektivní způsobilost jednak aktivní, t. j. směnečná práva nabývati, jednak passivní, t. j. směnečně se zavazovati. O aktivní způsobilosti k směnkám ř. sm. neobsahuje žádných ustanovení; platí tudíž subsidiárně o. o. z., že ten, kdo je způsobilým práv vůbec nabývati, je též aktivně způsobilým k směnkám.
Pasivní způsobilost k směnkám upravuje ř. sm. čl. 1, ustanovuje: K směnkám způsobilý jest každý, kdo se může vůbec smlouvami zavázati. Zásada ta platí o všech druzích směnek, jak o směnkách vydaných, tak i o směnkách vlastních. Způsobilost k směnkám přísluší nejen osobám fysickým, nýbrž též osobám právnickým, pokud se mohou zástupci svými směnečně zavázati. Nezpůsobilými k směnkám jsou:
1. nezletilci;
2. zletilci, nad nimiž byla však moc otcovská nebo poručenská se svolením soudu prodloužena (§§ 172 a 251 o. o. z.);
3. osoby šílené nebo blbé, jimž byl opatrovník zřízen;
4. soudně prohlášení marnotratníci;
5. skuteční, jak činní tak do výslužby daní důstojníci, pak mužstvo branného stavu (cís. nař. ze dne 3. července 1852 č. 138 ř. z.). Též důstojníci, kteří jsou uherskými státními příslušníky, nejsou způsobilými (rozh. ze dne 28. ledna 1890 sb. »Czelechowski« č. 562). Cit. nařízení odnímá však osobám vojenským jen pasivní způsobilost nikoliv však aktivní (rozhodnutí ze dne 23. ledna 1866 sb. »Peitler« č. 390). K nedostatku způsobilosti k směnkám na základě cit. nař. nelze však přihlížeti z povinnosti úřední, nýbrž jen když byla v zákonné lhůtě namítána. Platební rozkaz vydaný proti nezletilci prohlásí se neplatným, bude-li nezletilost namítána a z povinnosti úřední vyšetřena; další řízení je vyloučeno (rozh. ze dne 3. srpna 1886 sb. »Czelechowski« č. 444). Námitka nezletilosti v čas přijetí směnky vyplývá z práva směnečného samého, působí tudíž proti každému majiteli směnky, Vydával-li se žalovaný v době přijetí za zletilého, odůvodňuje to pouze nárok náhradní, k němuž však ve sporu směnečném přihlížeti nelze (rozh. ze dne 23. ledna 1861 sb. »Peitler« č. 202). Co se týče úpadce, tedy popírá se, že by mohl po dobu trvání konkursu smlouvy uzavírati, neb směnečně se zavazovati. Jest otázka, může-li úpadce po dobu zahájeného konkursu směnku pravoplatně přijati. K této otázce nutno přisvedčiti. Ovšem odnímá § 3 konk. ř. kridatáři po zahájení konkursu veškerou disposici jměním do podstaty náležitým a byly by takové úkony disposiční úpadcem předsevzaté naproti věřitelstvu neplatnými, avšak předpis tento vztahuje se dle svého jasného znění výhradně na disposice jměním do konkursní podstaty náležejícím. Nejde-li však o takové disposice neb úkony právní, nýbrž jedná-li se o osobní závazek z akceptu, pak je rozhodnou otázka, může-li se úpadce akceptem směnečně zavázati ohledně jmění budoucího, jehož snad svou osobní pílí nabude. V tom směru rozhodují toliko předpisy o. o. z. § 865 o. o z. nepočítá úpadce k osobám, jež nemohou smluv uzavírati a nutno tudíž dle předpisů §§ 16 až 18 o. o. z. pokládati též kridatáře za způsobilého k platnému uzavírání smluv, ovšem s obmezením § 3 konk. ř., že smlouvami takovými nesmí býti disponováno jměním do konkursu pojatým. Nelze se též s výsledkem dovolávati § 226 konk. ř., ježto náležitosti zde požadované tu nejsou, jde-li o směnečnoprávní kontrahování, jež se nevztahuje na nucené narovnání, neboť dle § 226 konk. ř. je neplatnou každá úmluva mimo narovnání učiněná, kterou se odnímá jmění do vyrovnávací podstaty náležité svému určení, neb kterou se věřiteli, na jehož nároky se vztahuje vyrovnání, poskytují větší prospěchy nebo lepší podmínky, než je dle §§ 222 a 223 konk. ř. přípustno. Avšak předpis tento předpokládá soudní nucené narovnání; není-li ho, jest směnečný závazek úpadcův po právu účinným a nelze mu odporovati (rozh. ze dne 21. listopadu 1890 č. 11791 časop. »Jur. Bl.« ze dne 21. listopadu 1890).
O způsobilosti k směnkám cizinců ustanovuje čl. 84 sm. ř.: Způsobilost cizince podstoupiti směnečné závazky, posuzuje se dle zákonů státu, jemuž cizinec náleží. Avšak cizinec dle zákonů své vlasti nezpůsobilý k směnkám jest převzetím závazku směnečného v tuzemsku zavázán, pokud je dle zákonů tuzemských k směnkám způsobilým. Tento zákonný předpis nesouhlasí sice se zásadami mezinárodními, avšak byl přijat Lipskou konferencí v zájmu usnadnění obchodu, tudíž se zřetelem na praktickou potřebu a praxis více cizozemských zákonodárství na př. ve Francii, Anglii a Americe (konf. prot. k § 76).
Pokud se týče právních následků nezpůsobilosti k směnkám, dlužno uvésti:
1. Podpisy a prohlášení (jako akceptantů, vydatelů, indosantů, směnečných rukojmí) osobami nezpůsobilými na směnku napsaná, jsou neplatná a nestanou se platnými pozdější snad smlouvou neb vzdáním se neplatnosti. Směnečné závazky nezletilců a chráněnců jsou i tehdá neplatny, když dosáhne nezletilec zletilosti a opatrovnictví ohledně chráněnců bude zrušeno, takže tyto osoby ani po nabyté úplné způsobilosti k činům právním nemohou takové neplatné směnečné prohlášení dodatečným uznáním platným učiniti; ovšem bylo by asi možno dluh směnečný pro nezpůsobilost k směnkám neplatný následkem takového dodatečného uznání vymáhati obecnoprávně.
2. Směnečnoprávní prohlášení osob nezpůsobilých netýkají se však platnosti závazků osob k směnkám způsobilých, které touž směnku spolu podepsaly, ježto každé směnečné prohlášení dlužno o sobě posuzovati, takže ty osoby způsobilé, které se touže směnkou spoluzavázaly, nemohou ze směnečné nezpůsobilosti jiných dlužníků směnečných téže směnky odvozovati pro sebe námitku.
V. Směnečné plnomocenství.
Zmocnění dle práva směnečného děje se tím způsobem, že někdo v plné moci jiného učení směnečné prohlášení za tohoto jiného, tudíž podpíše jeho jméno na směnce. Vzhledem ku přísnosti práva směnečného a by předešlo se otázce, zda byl někdo zmocněn podepsati směnku jménem jiného, pokud se týče, učiniti směnečné prohlášení v jeho jméně byl vydán zák. ze dne 19. června 1872 č. 88 ř. z., který obsahuje ohledně vymáhání nároků v řízení směnečném na základě prohlášení směnečných zmocněncem učiněných ustanovení, že se nároky ze směnečných prohlášení, jež nepodepsal sám vydatel, nýbrž jeho jménem někdo jiný, jen tenkrát hodí k dobývání řízením směnečným, když vydatel připojí též svůj vlastní podpis s dodatkem zmocnění naznačujícím a když se mimo to předloží plná moc zmocnitelem podepsaná neb jeho znamením ruky soudně neb notářsky ověřeným opatřená. Zákonné předpisy o znamenání firmy kupce se tímto nařízením nemění. Též při rubopisu připouští se zmocnění, když se k rubopisu připojí poznámka »k inkasování«, »per procura«, neb jinaká formule vyjadřující zmocnění (čl. 17 sm. ř.). Mandatář je v takovém případě zmocněn směnečnou pohledávku vydobyti, protest učiniti, předchůdce svého indosanta o opomenutém placení zpraviti, nezaplacený dluh zažalovati a složený dluh směnečný vyzvednouti. Je dále oprávněn směnku dále per procura indossovati. Tím jsou však vyčerpána oprávnění per procura indosatáře, pročež čl. 17 zcela zbytečně podotýká, že není oprávněn směnku bez dodatku »per procura« indosovati a že nenabývá indosací vlastnictví k směnce. Tento poslední předpis souhlasí úplně s právy každého jiného mandatáře; ježto žádný mandatář nenabývá tím, že nějakou věc převezme pro svého mandanta, k věci té práva vlastnického. Kdo podpíše směnečné prohlášení jako zmocněnec jiného, nemaje k tomu plně moci, ručí osobně právě tak, jako by byl býval ručil domnělý zmocnitel, kdyby byla bývala plná moc skutečně udělena. Totéž platí o poručnících a jiných zástupcích, kteří s překročením svých oprávnění vydávají prohlášení směnečná.
B. Díl zvláštní.
I. Rozdělení a druhy směnek.
Rozeznáváme:
1. vzhledem k osobě, která je povinna platiti, směnky vlastní a směnky vydané (traty). Ve vlastní směnce zavazuje se vydatel určitou sumu peněz sám zaplatiti. Pozná se směnka taková dle kontextu »zaplatím«, »zaplatíme«. Ve vydané směnce ručí vydatel, že určitá suma peněz bude třetí osobou zaplacena tím, že vydatel třetí osobě zaplacení nařizuje (»zaplaťte«). Při vlastní směnce jsou pouze dvě osoby a sice vydatel, který se zavazuje zaplatiti sumu směnečnou a remitent nebo první majitel, jemuž vydatel placení slibuje, kdežto při směnce vydané jsou 3 osoby, a sice vydatel (též trassant zvaný), který placení třetí osobě přikazuje a za zaplacení ručí, remitent, jemuž se platiti má a směnečník neb trasát, kterému se placení trasantem nařizuje.
2. Vzhledem k místu placení rozeznávaly se před sm. ř. z. 1850 směnky formální a neformální. Formální směnka musila býti vydána v místě od místa placení rozdílném. Neformální směnka byla splatna v místě vydání a neměla té právní moci, jako směnka formální. Platný ř. sm. nezná tohoto rozdílu, takže v tomto směru požívá každá řádně vydaná směnka stejné právní moci. Jedinou výjimku činí t. zv. vydané vlastní směnky, jež musí býti splatny v jiném místě než v místě vydání. Vydané vlastní směnky vydávají se ve formě vydané směnky, avšak vydatelem a směnečníkem je táž osoba. Rozeznáváme však nyní ohledně místa placení směnky umístěné, distanční a místní.
3. Vzhledem k době dospělosti rozeznáváme:
a) směnky denní, t. j. směnky v určitý den splatné;
b) směnky na viděnou;
c) dato směnky;
d) směnky tržní: Výjimkou z pravidla čl. 18 sm. ř. (směnky lze hned po jich vydání k akceptu předložiti) nemají se směnky tržní k akceptu předložiti před začátkem trhu a trvá-li tento déle 8 dní před druhou polovicí trhu. Trvá-li tudíž trh na př. 14 dní, lze směnku teprve osmý den nebo později k akceptu předložiti. Tím však není řečeno, že by směnky tržní nesměly býti přijaty před dobou zde vytčenou.
4. Vzhledem k poukazu placení:
a) Trasant může směnku na vlastní řád vydati a směnečníkem dáti akceptovati. Takové směnky jsou velmi časty a vznikají, když vydatel chce dosíci pouze akceptu směnečníkova a tím nabyti proti směnečníku práva směnečného, nechtěje však prozatím směnky dále upotřebiti a remittenta pojmenovati. b) Byla-li směnka vydána na základě rozkazu osoby ve směnce obyčejně nejmenované, mluvíme o obstaravatelské směnce vydané. Příčiny toho mohou býti velmi různé; kdežto totiž směnečník započte v případech obyčejných akceptovanou sumu směnečnou vydateli, započte sumu akceptované směnky obstaravatelské tomu, kdo rozkázal vydati směnku tu.
c) Nechce-li vydatel dovoliti remittentovi, by směnku a své právo ze směnky rubopisem dále převedl, musí připojiti k jménu remittenta výraz »ne na jeho řád«. Indossoval-li remittent přece směnku takovou, nenabudou jeho nástupci práva směnečného. Nepřipojil-li však vydatel ku jménu remittenta dodatek »ne na řád«, může každý pozdější majitel ve svém rubopisu další indossaci řečeným dodatkem zakázati.
5. Směnky úhradní (viz tento či).
6. Konečně jest řada směnek, dílem po právu neúčinných, dílem takových, s nimiž jisté následky jsou spojeny. Sem spadají: uso směnky (viz tento čl.), směnky lhůtní (viz dole), směnky sklepní (viz tento čl.), falešné neb falšované, vadné neb neúplné.
II. Podstatné náležitosti směnek.
a) Směnky vydané: Ku platnosti směnky vydané se dle čl. 4. sm. ř. vyhledává:
1. by do kontextu směnky bylo pojato označení »směnka«, neb je-li směnka vydaná v jiném jazyku, by se užilo v této řeči významu, který tomuto označení odpovídá. Žaloba na základě listiny, která není dle ř. sm. směnkou a ohledně níž není v žalobě prokázáno, že listina ta platí dle zákona místa vydání co směnka, nehodí se k řízení směnečnému (rozh. z 18. listopadu 1882 z. 603).
2. Směnku lze vydati v kterékoliv řeči; výminku máme ohledně řeči hebrejské, neboť směnka vydaná v řeči hebrejské je neplatna, též podpisy hebrejským neb židovským písmem jsou neplatny a považují se za pouhé znamení ruky (dek. ze dne 20. prosince 1842 a dv. d. ze dne 4. března 1846).
3. Ku platnosti směnky je potřebí, by se udala určitá suma peněžní, poněvadž předmětem směnky může býti pouze určitá suma peněz. Udání druhu peněz a valuty třeba není; směnka může zníti i na valutu účetní (čl. 37 sm. ř.). Neplatna je směnka, ve které je obsažen slib úroků (novela ze dne 2. listopadu 1858 č. 197 ř. z.).
4. Třeba, by se jmenovala osoba neb firma, které neb na jejíž příkaz (řád) se má platiti (remittent). Z toho plyne, že směnky majiteli svědčící a směnky in blanco (kde totiž není udána osoba remittenta) jsou neplatny.
5. Třeba, by se udal čas, kdy se platiti má. Čas musí pro celou sumu býti jen jediný. Z toho plyne, že t. zv. lhůtní směnky (Raten-wecbsel) jsou neplatny. Jsou to takové směnky, kde suma směnečná je rozdělena ve více obnosů v různé dny splatných. Takové směnky byly dříve v Německu a Rakousku obvyklými a platnými. V Rakousku byly prohlášeny neplatnými nař. m. spr. z 26. října 1852 č. 218 ř. z. a sice proto, že odporují předpisům sm ř. o času dospělosti akceptů a protestu a že příčí se právu ze směnky. Ministerským nař. ze dne 2. listopadu 1858 č. 197 ř. z. vložena pak byla do čl. 4 ad č. 4 slova »für die gesammte Geldsumme nur eine und dieselbe sein, und« čímž doplněn byl čl. 4 v ten smysl, že čas placení musí býti pro celou sumu jeden a týž, kterýmžto doplňkem prohlášeny t. zv. směnky lhůtní (splátkové) opětné za neplatné. Ostatně doplněk ten je úplně souhlasným s usnesením konference Norimberské, z jejíž porad vyšel právě něm. ř. srn. Konference tato vyslovila totiž zásadu, že doba dospělosti může býti pro celou sumu směnečnou toliko jediná a že všechny t. zv. doložky zrušovací, zejmena ztráta dalších terminů, nebyla-li splátka dodržena, nemají směnečné závaznosti, ježto to odporuje jednak podstatě a formě směnky, jednak se to příčí přísnému právu směnečnému, když by nejdůležitější náležitosti směnky mohly zavdati podnět k pochybnostem a rozmanitým sporům. Proto nutno všechny náležitosti, jež jsou podmínkou platnosti směnky, přesně a určitě ve směnce vyjádřiti. Ostatně nelze při směnkách lhůtních přehlédnouti, že by okolnosť, nastala-li ztráta dalších terminů čili nic, mohla povážlivou učiniti rychlou žalovatelnosť směnky. Doložiti sluší, že směnka je i tehda neplatnou směnkou lhůtní, když sice v kontextu udán je přesný a pevný den dospělosti, na rubu směnky se však lhůty povolují. K otázce, lze-li při směnce, ve které udána jest přesně doba dospělosti, povoliti dlužníkovi splátky ústně neb písemně (v listině vedlejší), sm. ř. sice neodpovídá, avšak sluší asi otázku tu v ten smysl zodpověděti, že dlužno takové ústní úmluvy za prolongace považovati, z nichž však lze námitky odvozovati jen přímo proti tomu, s kým byla úmluva taková učiněna (čl. 82 sm. ř.). Byly-li však splátky umluveny písemně (ve zvláštní listině), nutno směnku pokládati dle mínění patrně správného za směnku splátkovou a tudíž neplatnou, ježto by jinak zákaz vydávati směnky lhůtní snadno mohl býti obcházen. Čas k placení lze stanoviti toliko určitým v čl. 4 ad 4 vytčeným způsobem totiž :
α) na určitý den (t. zv. denní směnky na př. 1. února 1899);
ß) na viděnou neb na určitý čas po viděné;
γ) na určitý čas po vydání směnky (a dato). Lhostejno, jakých výrazů se užije (a dato, de dato, dato, von dato, nach dato), jen udati dlužno lhůtu, která se počítati má ode dne vydání. Lhůtu tu udati lze dle dnů, týdnů, měsíců neb dle doby zahrnující více měsíců (1/4, 1/2 roku, celý rok). Nepřipouští se označení »během téhodne«, ježto označení takové neobsahuje určitou dobu (rozh. ze dne 10. října 1876 č. 12093) neb »ve 14 dnech zaplaťte«, ježto se neví, zdá má směnečník platiti v době ustanovené ode dne předložení směnky ku přijetí či ode dne vydání (rozh. ze dne 8. listopadu 1876 č. 13097).
Doba splatnosti nastává při dato směnkách:
αα) je-li doba určena dle dnů, posledním dnem (den vydání směnky a dato splatné se nečítá);
ßß) je-li doba stanovena dle týdnů, měsíců neb dle doby více měsíců v sobě obsahující (rok, půl roku, čtvrt roku) dospěje směnka toho dne, téhodne neb měsíce, který svým pojmenováním neb číslem srovnává se s dnem vydání směnk; schází-li tento den v měsíci, dospěje směnka posledním dnem měsíce platebního. Výraz »polovice měsíce« pokládá se za 15 dní. Je-li směnka vydána na jeden neb více měsíců a půl měsíce a dato, musí se počítati těchto 15 dní naposledy (čl. 32 sm. ř.). Byla-li v zemi, kde se počítá dle starého stylu (sc. kde platí Juliánský kalendář, jenž se liší od našeho Gregoriánskeho kalendáře dnes o 12 dnů; na př. v Rusku, Srbsku a vůbec v zemích východních) vydána směnka a dato u nás splatná a není-li uvedeno, že směnka je datována dle nového stylu, neb je-li dle obou stylů datována, určuje se den dospělosti tím dnem kalendářním nového stylu, který odpovídá dnu vydání dle starého stylu; dlužno tedy datum starého stylu připočtením diference, o kterou se nový styl od starého liší (tedy dnes připočtením 12 dnů), přeměniti na datum nového stylu (čl. 34 sm. ř.).
δ) Čas splatnosti lze stanovití též dle určitého trhu neb veletrhu (směnky tržní neb veletržní).
6. Ku platnosti směnky je dále potřebí podpisu vydatele (trasanta) jménem neb firmou. Zákon žádá podpis, tudíž, jak již z pojmu tohoto plyne, podpis pod kontextem směnky; podpis stranou připojený neplatí (rozh. ze dne 3. dubna 1883, sb. »Czelechowski« č. 331). Zákon užívá slova »podpis«, z toho plyne, že přitištění stampiglie nestačí, to není vlastnoruční podpis. Podpis vydatelův musí býti na přední straně směnky. Směnka, která není vydatelem podepsána, může dokázati proti příjemci občanskoprávní převzetí závazku placení, obzvláště je-li v ní potvrzeno přijetí valuty v hotovosti, neboť byť i spis takový bez podpisu vydatelova neplatí co směnka, nutno jej přece považovati za listinu soukromou, prokáže-li se, že je akcept pravým, a listina tato dokazuje právě se zřetelem na jasný slib placení určité sumy peněz a vzhledem k vytčení určité lhůty platební, že příjemce se zavázal k placení (rozh. ze dne 8. března 1888 č. 2536, časop. »Jur. Bl.« ze dne 22. července 1888 č. 30).
7. Má-li býti směnka platnou, jest dále potřebí, aby se udalo místo, den, měsíc a rok, kde a kdy byla směnka vydána. Udání místa vydání není náležitostí spočívající v povaze směnky, ovšem podporuje se tím značně bezpečnosť obchodu směnečného.
8. Dále je ku platnosti třeba, by se jmenovala osoba nebo firma, která platiti má (trasat, směnečník). To je tedy osoba v adrese směnky vydané jmenovaná; dle stylisace směnky je to osoba, které vydatel placení nařizuje. Směnka může býti vydána na více osob. Vydatel může i sebe sama jmenovati trasátem, pokud směnka platiti se má na jiném místě, než v místě vydání (vydaná vlastní směnka) (čl. 6 odst. 2 sm. ř.). Tento přípis umožňuje vydávání směnek mezi místně oddělenými samostatnými závody téhož kupce. Dle směnečného práva není povinen směnečník k přijetí; nespočívá ve vydání směnky žádný rozkaz a v přijetí nebo zaplacení přijetí takového příkazu. Rovněž nemá směnečník z akceptu neb zaplacení žádného směnečného nároku proti vydateli. Jen obecnoprávně lze trassáta ku přijetí neb zaplacení donutiti a jen obecnoprávního nároku nabývá trasát z přijetí neb zaplacení proti vydateli. Obecnoprávní poměr mezi vydatelem a trasátem snad stávající sluje poměr úhradní a bývá se ho též ve směnce dotknuto doložkami »dle návěstí«, »bez návěstí« a pod. Majitel směnky je oprávněn (v určitých případech povinen) směnku trasátovi k akceptu předložiti a bylo-li přijetí odepřeno, protest učiniti (čl. 18 nn. sm. ř.). K placení budiž směnka předložena směnečníku (neb domiciliatovi), byť i tento směnku nepřijal, Okolnosť, že je zde více směnečníků a více bydlišť pokud se týče míst placení, není na úkor platnosti směnky; jsou-li tudíž udána na směnce při jménu směnečníka dvě různá bydliště, nelze s důvodem tvrditi, že je listina co směnka neplatna pro formální nedostatek čl. 4 č. 8 sm. ř. (rozh. ze dne 27. října 1896 č. 12684, časop. »Jur. Bl.« ze dne 20. prosince 1896 č. 51). 9. Konečně třeba udání místa platebního. Není-li udáno zvláštní místo platební, pokládá se místo uvedené u jména neb firmy trasátovy za místo platební a zároveň za bydliště trasátovo. Je-li ve vydané směnce udáno místo platební různé od udaného bydliště trasáta, slove směnka domicilovanou (umístěnou). Je-li však směnka splatna v místě vydání, mluvíme o směnkách místních. V souvislosti buď zde pojednáno o těchto druzích směnky.
a) Vydatel vydané směnky domicilované může (a sice výjimkou z čl. 18) naříditi, by směnka byla trassátovi k akceptu předložena. Nestane-li se tak, pomíjí právo postihu na vydatele a všechny indosanty (čl. 24 sm. ř.). Vlastní směnka je umístěnou, je-li splatnou v jiném místě než místě vydání (čl. 97 a 99 sm. ř.). Směnka umístěná vyznačuje se růzností místa platebního a bydliště směnečníkova (vydatele vlastní směnky), nestačí různosť místností v témže místě (rozh. z 21. června 1881 č. 7215); neboť slovy »bydliště« a »místo platební« nelze rozuměti »obytnou místnost’ neb závod« směnečníka pokud se týče platitele, nýbrž jen zeměpisné označení místa, kde se platiti má (rozh. ze dne 1. září 1885 č. 10371). Vydatel může udati osobu (od osoby trasátovy rozdílnou), která jménem trasáta směnku v místě placení vyplatiti má (domiciliát); jinak směnečník je oprávněn sám jmenovati při přijetí směnky domiciliáta. Nestalo-li se tak, pokládá se za to, že trasát sám směnku v domicilu vyplatí. Domiciliát není však legitimovaným zmocněncem věřitele směnečného k přijetí sumy směnečné, nýbrž je pouze osoba, kterou se akceptant zavazuje valutu směnečnou věřiteli směnečnému zaplatiti; zaslání obnosu směnečného domiciliátovi nesprošťuje tudíž akceptanta závazku, když domiciliát, ač má úhradu, směnku při presentaci nezaplatí (rozh. ze dne 10. října 1882 č. 10191; ze dne 9. listopadu 1882 č. 11958, ze dne 24. června 1884 č. 2746 a ze dne 27. října 1886 č. 11022). Dodatečné připojení domicilu nerovná se dodatečnému vyplnění směnky, nepodléhá tudíž předpisům min. nař. ze dne 6. října 1853 č. 200 ř. z., nýbrž posuzuje se dle zásad všeobecných (rozh. z 18. října 1881 č. 8768, ze dne 2. září 1884 č. 7481 a ze dne 22. července 1890 č. 7079). Též může toliko akceptant s účinkem namítati, že byla směnka bez jeho vůle a souhlasu domicilována. Vydatel však námitku tuto bezelstnému držiteli činiti nemůže (rozh. z 9. února 1886 č. 1658, z 25. května 1888 č. 6010). Domicilované směnky buďtež domiciliatovi a není-li znám, směnečníkovi, pokud se týče vydateli vlastní směnky v místě, kam byla směnka umístěna, k placení předloženy a tam protestovány. Nebyl-li protest v čas učiněn u domiciliáta, zaniká tím nárok směnečný při směnce vydané nejen proti vydateli a indosantům, nýbrž též proti akceptantovi (čl. 43 sm. ř.) a při směnce vlastní proti vydateli a indosantům (čl. 99 sm. ř.). Též nebydlí-li domiciliát v čas dospělosti již v místě platebním, musí věřitel směnku v místě tomto předložiti a protestovati (rozh. z 12. února 1879 č. 14157). Má-li se platiti u osoby třetí bydlící v bydlišti trasanta, stačí proti této učiniti protest pro nezaplacení a není potřeba ani presentace směnky u akceptanta ani protestu proti němu (rozh. z 3. září 1884 č. 7009).
Při domicilovaných (vydaných a vlastních) směnkách není třeba k zachování směnečného nároku proti akceptantu (pokud se týče vydateli vlastní směnky) presentace a protestu v místě platebním, leda že by byl domiciliátem někdo jiný, než směnečný věřitel neb akceptant (rozh. z 13. června 1851 jud. č. 12); je-li směnka umístěna u vydatele a remitenta za tím účelem, by ji tam směnečník zaplatil, není třeba k zachování směnečného nároku proti akceptantu protestu u domiciliáta (rozh. z 21. července 1853 jud. č. 13). Zásada vyslovená v těchto dvou judikátech však neplatí, když domiciliát nebyl v čas dospělosti směnečným věřitelem (pl. rozh. ze dne 9. července 1872 jud. č. 75). Není-li jmenován domiciliát, není nikdy zapotřebí protestu k zachování směnečného nároku proti akceptantovi (rozh. ze dne 11. ledna 1882 č. 11752 a ze dne 17. listopadu 1886 č. 13280).
Směnky místní jsou směnky splatné v místě vydaní. Vydané směnky jsou tudíž směnkami místními, když místo vydání je zároveň bydlištěm neb obchodním závodem směnečníka (čl. 4 č. 8) a jiné místo platební udáno není, tudíž místo vydání a místo platební je totéž. Dle starších řádů sm. nebylo dovoleno vydávati směnky bydlící v témž místě, ve kterém bydlí vydatel směnky, ježto směnka byla původně k tomu určena, by sprostředkovala platy bez zasílání hotových peněz mezi vzdálenějšími místy, takže směnkou se platilo jen na místa cizí. Když se však směnka všeobecně rozšířila, nemohla se obmeziti jen na místa cizí, nýbrž zahrnovala veškeren obchod, obíhala tudíž též v místě svého vydání a bylo proto třeba vyhověti této rozšířené potřebě tím, že pozbylo svého původního významu staré, již nepraktické ustanovení, že jen ty směnky lze za směnky pokládati, jež byly splatny v jiném místě a že tím místní směnka všude si zjednala průchodu. Obecný ř. sm. rozeznává mezi směnkami místními a směnkami umístěnými. Rozeznávání to důležitým je jen při směnkách vydaných, ježto vlastní směnky jsou výhradně směnkami místními; jen vydané vlastní směnky mohou býti místními i umístěnými, když totiž vydatel označí sebe sama co trasáta, což se však stává jen tehda, když placení má se státi jinde, než v místě vydání (čl. 6 sm. ř.). Má-li směnku zaplatiti sice jiná osoba, však v témž místě, nemluvíme o domicilu (časop. »Oest. Ger. Zeit.« 1857 č. 24, »Arch. f. d. W. R.« sv. XI. str. 283).
Směnka, které se nedostává některé podstatné náležitosti, nesplodí směnečného závazku; zda spis takový založí obecnoprávní závazek, sluší posuzovati dle zásad obecnoprávních. Je-li směnka neplatnou pro nedostatek některé náležitosti, nemají ani směnečná prohlášení (totiž akcept, indosace a směnečné rukojemství) na spis takový napsaná, moci směnečné. Ač platnost směnečných prohlášení cizincem v cizině učiněných posuzovati sluší dle práva cizozemského, musí nicméně tuzemský soudce tak dlouho za to pokládati, že akcept vyhovující požadavkům zákona tuzemského je právně účinným, pokud se neprokáže úchylka cizího práva od práva rakouského (rozh. ze dne 26. října 1857 sb. »Peitler« č. 174). Obsahuje-li směnka povolení ku prenotaci práva zástavního neb slib úroků, pozbývá moci směnečné a bylo-li později prohlášení takové škrtnuto, směnka účinnosti nenabude, ježto takovými dodatečnými změnami nemůže býti odstraněn nedostatek moci směnečné s takovým prohlášením po zákonu nastávající (rozh. ze dne 10. března 1880 sb. »Czelechowski« č. 253).
b) Náležitosti směnky vlastní (suché).
Podstatnými náležitostmi směnky této jsou náležitosti ve čl. 4 ad 1 až 6 uvedené. Není-li udáno zvláštní místo platební, pokládá se místo vydání směnky za místo platební a zároveň za bydliště vydatelovo (čl. 97 sm. ř.). Vlastní umístěné směnky buďtež k placení předloženy domiciliátovi a pokud není znám, vydateli a sice v tom místě, kam byla směnka umístěna a tam budiž též pro nezaplacení protestována. Nebyl-li protest u domiciliáta v čas učiněn, zaniká směnečný nárok proti vydateli a indosantům. Vyjmouc tento případ není zapotřebí k zachování práva směnečného proti vydateli ani presentace v den platební ani protestu (čl. 99 sm. ř.). Vlastní směnky na vlastní řád jsou neplatny a nelze je ani girovati (rozh. něm. vrch. s. obch. ze dne 27. září 1872, VII 194, Geller, str. 104). Vlastní směnka může býti podepsána též od více vydatelů; tito nejsou vsak mezi sebou v žádném směnečnoprávním poměru; zaplatil-li tudíž jeden celou sumu směnečnou, nepřísluší mu proto směnečný postih na ostatní (rozh. ze dne 23. května 1878 sb. »Czelechowski« č. 297).
III. Přijetí směnky (akcept).
1. Pojem a druhy: Akcept směnečný je projev vůle směnečníka napsaný v zákonné formě na směnku, jímž trassát projevuje ochotu sumu směnečnou nebo část její zaplatiti. Tímto projevem činí trasát, nyní akceptant zvaný, skutečný slib směnečný, který jej zavazuje zaplatiti sumu směnečnou každému oprávněnému majiteli směnky bez ohledu na to, dostalo-li se mu za to úhrady čili nic (čl. 23 sm. ř.). Směnku akceptem opatřenou dává směnečník majiteli a tento ji od něho přijímá a tak vzniká zde smlouva směnečná písmem, dáním a přijetím. Tento projev vůle činí směnečník na listině směnečné buď slovy »přijal« nebo podobným výrazem a připojí svůj podpis. Od tohoto obecného přijetí dlužno lišiti čestné přijetí (honorace, akcept par honneur), když někdo přijme směnku, jejíž přijetí trasát odepřel, což se z pravidla stává k vůli zachování úvěru kupeckého neb pro čest směnečníka. Akceptant sluje zde honorantem, též akceptantem pro čest neb akceptantem par honneur a ten, v jehož prospěch byla směnka honorována, sluje honorátem (viz čl. Honorace).
2. Presentace ku přijetí: Tu platí tyto zásady:
a) každý majitel směnky je oprávněn — tedy z pravidla ne povinen — vydanou směnku trassátovi k přijetí presentovati. Sm. ř. obsahuje o tom tento předpis: Majitel vydané směnky je oprávněn trasátovi směnku ihned k přijetí předložiti a pro nepřijetí protest učiniti, Úmluva tomu se příčící nemá účinků směnečných.

b) Směnku nutno ku přijetí předložiti v těchto případech:

α) jde-li o směnku svědčící určitý čas po viděné (čl. 19 sm. ř.). Směnka vlastní předložena buď vydateli ku přijetí (čl. 98 č. 3 sm. ř.);
β) jde-li o vydaný domicil, ve kterém vydatel nařídil presentaci k akceptu (čl. 24 odst. 2 sm. ř.). To neplatí o směnkách vlastních;
γ) jde-li o směnky tržní neb veletržní, pokud zákony místa trhu neb veletrhu takový závazek obsahují (čl. 18 odst. 2 sm. ř.).
c) Doba presentace ku přijetí:
α) Ve příčině počátku této lhůty předpisuje zákon, že lze směnku ihned předložiti k přijetí.
ß) Co se týče konce lhůty presentační, dlužno rozeznávati:
αα) Směnky určitý čas po viděné splatné musí se dle čl. 19. pokud vydatel jinou lhůtu neustanovil, nejdéle ve 2 letech ode dne vydání ku přijetí předložiti, jinak pomíjí právo regresní na vydatele a indossanty. Sporno, vztahuje-li se lhůta ve čl. 19 vytčená jen na směnky vydané na tuzemsko či též na směnky, jež jsou na cizinu vydány. Na Lipské konferenci bylo usneseno, že se lhůta tato vztahuje jen na směnky v tuzemsku vydané, bez ohledu na to, zda jsou splatny v tuzemsku či v cizozemsku. Náhled ten odůvodňovala konference takto: Zásada »locus regit actum« vztahuje se nejen na formální, nýbrž i na materielní následky jednání. Dle této zásady není na závadu stanoviti předpisy o lhůtě presentační pro směnky na viděnou v tuzemsku vydané, avšak bylo by to zasahováním do cizího zákonodárství, kdyby chtělo tuzemské zákonodárství totéž předpisovati o směnkách, jež k nám z ciziny docházejí.
ßß) Indosant je oprávněn připojiti zvláštní lhůtu presentační, pokud jde o směnku znějící na určitý čas po viděné; v takovém případě zaniká směnečný závazek indossantův, nebyla-li směnka v této době k přijetí předložena (čl. 19 odst. 2 sm. ř.). Pro vydatele a ostatní indosanty platí ovšem lhůta vydatelem stanovená pokud se týče (totiž nestanovil-li lhůtu) zákonná lhůta 2letá.
γ) Směnky tržní nebuďtež ku přijetí předloženy před počátkem trhu a trvá-li tento déle 8 dní, před druhou polovicí trhu (§ 3 uv. z.). Tento předpis je odůvodněn tím, že je trassát první dobu trhu zaměstnán různými nutnými záležitostmi obchodními (na př. vybalováním, roztříďováním a upravováním zboží, prodejem a nákupem), takže mu třeba ponechati potřebného času, by nebyl rušen ve svých neodkladných záležitostech tržních. Ovšem je však směnečník oprávněn směnku přijati ještě před počátkem trhu, pokud se týče lhůty zmíněné, neboť § 3 týká se jen presentace.
δ) Při směnkách umístěných je vydatel oprávněn předepsati presentaci k přijetí; opomenutí toho předpisu má v zápěti ztrátu postihu na vydatele a indosanty (čl. 24 č. 2 sm. ř.).
d) Legitimace ku presentaci: Dle povahy věci může směnku ku přijetí předložiti každý majitel směnky, byť i se nemohl vykázati, že je vlastníkem směnky nebo zmocněncem vlastníkovým; v tom směru ustanovuje čl. 18 odst. 3, že pouhé držení směnky zmocňuje k presentaci a protestu pro nepřijetí.
e) Místo presentace: Směnka buď presentována v bydlišti trasáta a při vlastních směnkách v bydlišti vydatele a sice v obchodní místnosti a není-li takové v obydlí; na jiném místě na př. na burse lze směnku presentovati jen na základě vzájemného dorozumění.
3. Náležitosti přijetí:
a) Přijetí směnky staň se písemně na směnce (čl. 21 odst. 1 sm. ř.). Z toho plyne, že ústní přijetí nezavazuje, rovněž nezavazuje písemné přijetí napsané na jinou listinu, než na směnku.
b) K platnosti přijetí stačí podpis neb firma trasáta na přední straně směnky (čl. 21 odst. 3 sm. ř.). Dodatku »přijal« není tudíž zapotřebí.
c) Směnečník může obmeziti přijetí na čásť sumy směnečné (čl. 22 sm. ř.).
d) Připojí-li se k akceptu jiná obmezení (na př. změna druhu mincí, změna místa neb lhůty platební), je to stejné, jako kdyby bylo přijetí směnky bývalo odepřeno, ovšem akceptant ručí dle obsahu svého akceptu směnečně.
e) Směnečník musí býti v čas přijetí způsobilým k placení; zamítnouti lze akceptaci směnečníka v konkurs upadlého neb směnečníka, o kterém je prokázáno, že platy zastavil a vůbec, když nachází se trasát v čas akceptace v takovém stavu, ve kterém lze dle čl. 29 sm. ř. žádati na akceptantovi jistotu. Blachke podotýká (viz jeho Österr. Wechselrecht, pozn. k str. 165), že by odporovalo čl. 29 sm. ř. tvrzení, že musí présentant dopustiti akceptaci osoby, o které jest známo, že je nezpůsobilou k placení .
f) Směnečník musí býti způsobilým k směnkám; je-li tudíž trasátem osoba, která mezitím rozumu pozbyla aneb které byl pro marnotratnictví zřízen opatrovník, je akcept nepřípustným a právně bezúčinným.
g) Směnka, jež se akceptuje, musí býti opatřena všemi zákonnými, pokud se týče podstatnými náležitostmi (čl. 4 sm. ř.), ježto jinak nemá prohlášení, tedy zvláště akcept na spis takový napsané směnečné účinnosti (čl. 7 sm. ř.).
k) Akcept budiž směnečníkem připojen buď vlastnoručně aneb dle předpisu zák. ze dne 3. července 1872 č. 88 ř. z. zmocněncem.
4. Právní účinky akceptu:
a) Akceptant ručí z akceptu směnečně za zaplacení sumy směnečné (po případě s úroky z prodlení) v čas dospělosti. Akceptant ručí nejen majiteli směnku k přijetí presentujícímu, nýbrž každému indosatáři, jenž směnku má, ručí též vydateli z akceptu směnečně, nepřísluší mu však právo směnečné proti vydateli.
b) Akcept, všemi zákonnými náležitostmi opatřený, má samostatný účinek, nezávislý na ostatních prohlášeních na směnce se nalézajících, pravý akcept podrží tudíž svůj účinek směnečný i když je podpis vydatelův nepravý nebo padělaný a i tehda, když je vydatel k směnkám nezpůsobilým.
c) Neodvolatelnosť akceptu: Č1. 21 odst. 5 ustanovuje, že nelze zpět vzít i akceptaci jednou učiněnou. Z toho podává se velmi sporná otázka, je-li tu platný akcept, když směnečník směnku sice přijal, avšak podpis svůj před vydáním směnky opět přetrhl. K této otázce bylo rozh. ze dne 13. ledna 1867, Peitler 90, záporně odpověděno, ježto odvolání akceptu je teprve tehda nepřípustným, když již odevzdal směnečník svůj akcept vydateli; neboť jen v tomto případě jest akcept perfektním a neodvolatelným; naproti tomu vykládá »Archiv für d Wechsel-Recht«, sv. VI., str. 44, článek 21 sm. ř. v ten smysl, že sice akcept pozbývá škrtnutím svého účinku, že však může majitel naléhati na obnovení akceptu.
d) Přijal-li směnečník více exemplářů téže směnky, vzniká pro něho vícenásobný závazek (čl. 67 sm. ř.).
e) Právní účinnosť akceptu může však býti do jisté míry obmezena. Povšechně platí zásada čl. 21 sm. ř., že každé prohlášení na směnku napsané a směnečníkem podepsané pokládá se za neobmezené přijetí, pokud není výslovně v něm stanoveno, že nechce směnečník přijati buď vůbec neb jen s jistým obmezením. Ježto pak ručí akceptant jen za sumu jím akceptovanou, plyne z toho, že přijal-li obmezeně, že ručí jen dle obsahu svého akceptu (čl. 22 sm. ř.).
f) Akceptant ručí ostatně za vše, co oprávněn jest majitel směnky požadovati, když závazek směnečný splněn nebyl (čl. 81 sm. ř.). Z toho plyne, že akceptant ručí nejen za sumu směnečnou, nýbrž též za útraty protestu a úroky (čl. 52 sm. ř.).
5. Odepření přijetí a následky toho (viz čl. Protest směnečný). 6. Akcept z ochoty: Jím se rozumí akcept, jenž se činí vydateli z pouhé ochoty, by byl vydateli úvěr zjednán, při čemž (výslovně neb mlčky) se vydatel zavazuje poskytnouti akceptantu z ochoty úhradu až do dospělosti neb vyplatiti směnku v čas dospělosti (rozh. něm. vrch. obch. s. ze dne 5. října 1874, XIV 225).
7. Blanco-akcept: Odevzdáním blankoakceptu (t. j. směnky zcela neb z části nevyplněné, avšak trasátem přijaté) nabývá příjemce zpravidla neodvolatelného, na odporu odevzdatele nezávislého, na osobu příjemce neobmezeného, nýbrž na jeho nástupce přecházejícího práva blanket vyplniti a tím z něho učiniti směnku všemi zákonnými náležitostmi opatřenou; příjemce nemusí pak k odůvodnění svého nároku ještě dokazovati, že byl k vyplnění zmocněn, ba spíše jemu svědčí domněnka, kterou nechť vyvrátí žalovaný, vylíčením a důkazem lsti (dolus), totiž že žalobce zneužil důvěry a že vyplnil směnku jinak, než mu bylo dovoleno (rozh. něm. ř. s. ze dne 4. listopadu 1882 VIII. 57, viz Geller: Weehselord. str. 40).
8. Prolongační akcept: Z pravidla stává se odevzdáním a převzetím prolongačního akceptu směnečný akcept, jenž má býti prodloužen, právně neúčinným. Co se však týče otázky, zda zanikají námitky z dřívějšího akceptu a zda tudíž vydáním nové stejně znějící směnky se změněnou dobou dospělosti se toliko prodlužuje lhůta platební nebo zrušuje se stávající směnečnoprávní poměr založením poměru nového (novace), lze k otázce této jen od případu ku případu odpověděti se zřetelem na konkrétní poměry; nelze vytknouti povšechnou zásadu, že se zrušuje vydáním takového akceptu prolongačního dřívější dluh směnečný. Vůle směřující k tomu, by zrušen byl starý dluh založením nového poměru dlužního (animus novandi) musí býti na jevo dána byť i ne výslovně, tedy nicméně zřejmě a patrně (rozh. něm. ř. s. z 3. dubna 1883, IX.; Geller: W. Ord. str. 55).
IV. Převod rubopisem (indosament) (viz Čl. Giro).
V. Protest (viz či. Protest směnečný).
VI. Postih (viz čl. Regres směnečný).
VII. Rukojemství (viz čl. Rukojemství směnečné).
VIII. Kopie (opisy) a duplikáty směnky.
a) Kopie: Kopií směnky rozumíme opis listiny směnečné; každý majitel směnky může si opis směnky vyhotoviti. Čl. 70 sm. ř. ustanovuje že musí býti na kopiích obsaženy indosace a poznámky s prohlášením »až sem opis« neb s podobným označením. V kopii budiž poznamenáno, kde se nalézá originál zaslaný ku přijetí. Opomenutí této poznámky neodnímá však indosované kopii moci směnečné. Předpis sm. ř., že musí býti kopie opatřena poznámkou »až sem opis«, je odůvodněn tím, že musí býti z kopie patrno, kde počínají původní indosace, tudíž které indosace jsou na originálu a která jen na kopii; neboť prvnější jsou jen opisy, kdežto poslednější mají účinek směnečno právní, jako indosace na originálu. Z toho plyne, že ti indosanti, kteří podepsali svoji indosaci na kopii vlastnoručně, rovněž ručí za zaplacení směnky, jako kdyby byli indosovali originál směnky. Proti těm směnečným dlužníkům, jichž podpisů jen opisy se nalézají na kopii, nenabývá majitel kopie žádného práva, pokud nenabude držení originálu; by mohl si originál zjednati, musí býti na kopii — rovněž jako při duplikátech směnečných — poznamenáno, u koho je uschován originál. Účel kopií jest, by mohl býti originál zaslán ku přijetí a by zároveň v tomto čase bylo možno kopie užiti k indossaci. Tím je odůvodněn předpis čl. 70, že má býti poznamenáno v kopii, kde lze nalézti originál ku přijetí zaslaný. Kopie hodí se k indosaci a originální indosace na kopii obsažená zavazuje indosanta právě tak, jako kdyby se nalézala na originálu (čl. 11 a 70 sm. ř.). Byla-li kopie přijata bez závady, spočívá to v důvěře, kterou chová příjemce ku zhotoviteli kopie neb též v důvěře k těm, kdož kopii indosují. Kopie hodí se dále ke kvitování částečného zaplacení, ježto majitel směnky nemusí vydati směnku, pokud není úplně zaplacena, kdežto vydáním kopie s potvrzením o částečném zaplacení nabývá plátce průvodu, na který by jinak nároku neměl. Shrneme-li, co řečeno bylo o kopii v jedno, seznáváme tyto rozdíly mezi kopiemi a duplikáty směnek:
α) Duplikát může jen vydatel vydati, kopii může si každý majitel směnky sám zhotoviti.
β) Vyhotovení duplikátu budiž v kontextu směnky vyznačeno, u kopie toho třeba není.
γ) Duplikáty zastupují první vyhotovení originálu, kdežto na kopii mohou se nalézati jen originální indosace.
δ) Na základě kopie je přípustným postih jen na ty indosanty, jichž originální indosace se nalézají na kopii, kdežto na základě duplikátu připouští se postih na všechny předchůdce.
b) Duplikáty:
Směnka může býti vyhotovena buď jen v jediném exempláři neb též, ve více exemplářích. Duplikáty jsou tudíž vyhotovení směnky již stávající jež však mají moc originálů. Je-li jen jeden duplikát, mluvíme o sola směnce, je-li však více exemplářů, dlužno zjevně naznačiti, že neměl vydatel úmyslu vyhotoviti několik samostatných směnek, což se děje tím, že se označí první exemplář směnky co prima, druhý co secunda, třetí co tetia atd. Duplikáty musí s prvním vyhotovením úplně souhlasiti, ježto by jinak byl duplikát samostatnou směnkou. V obchodě směnečném jest nezbytně zapotřebí duplikátů, by bylo možno užiti jednoho exempláře k přijetí, druhého pak ihned k indosaci. Vyhotovením duplikátů zmenší se též nebezpečí ztráty, ježto každý další exemplář je originálem.
Vydatel vydané směnky je povinen vyhotoviti remittentovi k jeho žádosti více stejně znějících exemplářů směnky. Též imdossatář může žádati duplikát směnky, avšak ne od vydatele, nýbrž od svého bezprostředního předchůdce, tento opětně od svého předchůdce až dojde k vydateli. Každý indossatář může dále žádati na svém předchůdci, by dřívější indossace byly na směnce opakovány. Z předpisu čl. 66 sm. ř. vyplývá, že remittent může žádati za vydání duplikátu přímo vydatele, kdežto ostatní majitelé směnky pouze prostřednictvím svých předchůdců. Ustanovení, že každý majitel směnky může žádati, by předchůdci opětovali své indosace na duplikátu, je nezbytně nutným, poněvadž by se majitel v případě ztráty směnky nemohl jinak legitimovati, že byla směnka na něho rubopisem převedena.
Ohledně doby, kdy lze žádati za vyhotovení duplikátu, neobsahuje sm. ř. žádného ustanovení, avšak je jasno, že lze žádati za vyhotovení duplikátu buď hned při nabytí směnky nebo též dodatečně, ba i když byla směnka ztracena, lze žádati za duplikát. Sm. ř. nestanoví, na čí náklady má býti duplikát vyhotoven. Pruský návrh sm. ř. obsahoval výslovný předpis, že majitel směnky, který žádá za vyhotovení duplikátu, nese náklady s tím spojené. Na konferenci Lipské byl však předpis tento vypuštěn. Tuto otázku sluší tudíž posouditi dle předpisů o. o. z., takže zpravidla vydatel nese též náklady vyhotovení duplikátu podobně jako nese náklady první směnky. Blaschke je však toho náhledu, že indosatář, který přijal směnku v jednoduchém vyhotovení nese náklady spojené s vyhotovením duplikátu, za který dodatečně žádal. S tímto náhledem lze však jen tehdá souhlasiti, když indossant přijal směnku, nevyhradiv si další vyhotovení. Též bývá na »secundě« udáno, kde se nalézá »prima«; totéž platí i o »tertii« a dalších duplikátech; schovatel je však též oprávněn — a opatrnost k tomu radí — když primu vydá, škrtnouti poznámku, že se prima u něho nalézá a vyznačiti, komu primu vydal. Ohledně vlastních směnek ustanovuje čl. 98 ad. 8, že čl. 70 — 72 o vyhotovování kopií vztahují se též na směnky vlastní, nikoliv však předpisy čl. 66 — 69 (ohledně duplikátů) a to vším právem, poněvadž není důvodu, proč by měly býti vyhotovovány duplikáty směnek vlastních, ježto by vydatel musil každý exemplář jím podepsaný honorovati; proto užívá se vždy při vlastních směnkách výrazu »sola«, kdežto při směnkách vydaných bezvýjimečně výrazu »prima« a to i tehdá, když nebyly vydány duplikáty směnky vydané. Proto, byť i ne plným právem, označuje obchod směnečný vlastní směnky co »sola« směnky a vydané směnky co »prima« směnky.
Byl-li zaplacen některý exemplář směnky vydané, pozbývají ostatní exempláře své platnosti, avšak s těmito výjimkami:
α) Příjemce, který přijal více exemplářů, ručí směnečně za každý jím akceptovaný exemplář, který mu nebyl při placení vrácen;
ß) totéž platí o indosantu, který indosoval více exemplářů, a ko- nečně též
γ) o jeho nástupcích, jichž podpisy se nalézají na exemplářích při placení nevrácených (čl. 67 sm. ř.). O rozdílech mezi duplikáty směneč- nými a kopiemi směnečnými byla iiž shora řeč.
IX. Zánik práva směnečného.
Právo směnečné zaniká :
1. zničením směnečné listiny;
2. směnečným obmeškáním, t. j. opomenutím jistého úkonu směnečného, jehož třeba k zachování práva směnečného (na př. opomenutí protestu má v zápětí zánik práva postihu);
3. směnečným promlčením (viz čl. Promlčení směnečné);
4. amortisací (čl. 73 sm. ř.) (viz čl. Amortisace listin);
5. způsoby, jimiž zaniká každý závazek obecno-právní, tedy placením, daním na místě platu (datione in solutum), novací, kompensací, konfusí atd. Nezaniká však právo směnečné knihovním vkladem a záznamem směnky, neboť patent pro Čechy vydaný ze dne 14. května 1772, jenž právě ustanovoval, že zaniká právo směnečné, intabulaci a prenotaci byl zrušen (§ 6 uv. z. k sm. ř.).
Zde zmíniti se sluší o placení směnky (Wechselzalung). Povšechně platí pro dobu dospělosti směnky, pokud ř. sm. nic jiného neustanovuje, povšechné předpisy o místě splnění. Sm. ř. obsahuje ohledně doby dospělosti předpisy namnoze souhlasné s čl. 328 obch. z. Doba dospělosti může býti položena buď: a) na určitý den neb
b) na střed, počátek neb konec měsíce;
c) neb může stanovena býti dle týdnů;
d) neb na jeden neb více měsíců neb na část měsíce. O době dospělosti směnky na viděnou viz blíže čl. Směnka na viděnou. Směnky tržní a veletržní dospívají v čase platebním zákony místa trhu neb veletrhu stanoveném a není-li takového určení, v den před zákonným koncem trhu neb veletrhu. Trvá-li trh neb veletrh jen jeden den, dospívá směnka v tento den (čl. 35 sm. ř.). Trvá-li trh více dní, avšak ne více než 8 dní, jest splatna směnka v den před zákonným ukončením trhu. Trvá li trh déle než 8 dnů, dospěje směnka třetího dne před zákonným ukončením trhu (§ 4 uv. z. k sm. ř.).
1. Presentace k placení:
a) Presentace dospělé směnky k placení je dle své podstaty požadování zaplacení sumy směnečné za současného předložení směnky (legitimace to majitele, že je vlastníkem směnky) od směnečného dlužníka, který se tím může přesvědčiti o legitimaci majitele směnky a se sprostiti od závazku svého zaplacením směnky. Určitá forma a čas presentace je předepsána jen k vůli zachování postihu a pak při směnkách umístěných; k zachování směnečného práva proti akceptantovi není zapotřebí presentace. Majiteli směnky vzchází právo žalobní projitím dne platebního ve směnce vytčeného. Podání žaloby směnečné po uplynutí dne platebního ve směnce stanoveného proti akceptantovi obsahuje nepopřené požadování zaplacení a pohnanému příjemci je doručením žaloby umožněno přesvědčiti se o pravosti směnky a legitimaci majitele směnky a splniti zaplacením věřiteli směnečnému svůj závazek směnečný. Vznesení žaloby má tudíž týž účel jako presentace směnky k placení, jak se to pravidelně děje ohledně neumístěných směnek naproti příjemci a je tu jen ten rozdíl, že dlužník placení odpírající je v prodlení teprve dnem doručení žaloby. Opomenutí presentace směnky k placení opravňuje dlužníka směnečného k námitce, že nepřísluší věřiteli útraty platebním rozkazem přiřknuté a úroky z prodlení, běžící ode dne dospělosti, až ke dni doručení žaloby; opomenutí takové nemá však vlivu na závazek zaplatiti sumu směnečnou. Tomuto náhledu právnímu neodporuje předpis čl. 39 sm. ř. Smysl tohoto ustanovení není ten, že by slušelo presentovati kvitovanou směnku k placení, nýbrž prostě ten, že sluší placení na směnce potvrditi a směnku tímto potvrzením opatřenou plátci vydati. Opomenutí presentace nemá tudíž v zápětí zamítnutí žaloby vůbec, nýbrž jen ohledně úroků z prodlení ode dne dospělosti až ke dni doručení žaloby jdoucích (rozh. ze dne 12. února 1896 č. 385, časop. »Jur. Bl.« ze dne 21. června 1896 č. 25).

b) Směnka předložena buď dlužníku směnečnému: Vydaná směnka předloží se k placení směnečníku (pokud se týče příjemci), vlastní směnka vydateli. Nalézají-li se na směnce směnečníkem nevyplacené neb kopii čestné adresy neb čestné přijetí, jež zní na místo platební, dlužno směnku k placení presentovati též všem čestným adresám a čestnému příjemci. Při směnkách umístěných dlužno lišiti, je-li domiciliát pojmenován čili nic, v onom případě dlužno směnku předložiti domiciliátovi, v tomto případě však při směnkách vydaných směnečníkovi (pokud se týče příjemci), při vlastních směnkách však vydateli. O tom případě, že nutno směnku předložiti nepřítomnému dlužníku směnečnému, viz čl. Protest směnečný.
c) Doba presentace: Směnka buď předložena dlužníku v čas dospělosti se žádostí, by zaplatil. Směnky, jež dospívají v určitý den, buďtež (k vůli zachování práva postihu) nejdéle druhého dne všedního po dnu platebním ku placení předloženy a po případě pro nezaplacení protestovány. Zákon mluví o druhém dnu všedním, z toho plyne, že jak prvý tak druhý den musí býti dnem všedním a že nelze tedy počítati neděle a obecné svátky po dni dospělosti. Směnky na viděnou buďtež k placení předloženy ve lhůtě ve směnce udané, a není-li udána ve 2 letech po vydání, ježto by jinak pominul směnečný nárok proti indosantům a vydateli. Připojil-li indosant na směnce takové ke své indosaci zvláštní lhůtu presentační, zaniká jeho směnečný závazek, nebyla-li směnka v této době předložena (čl. 31 sm. ř.).
d) Místo presentace: Presentace staň se na místě platebním ve směnce udaném; směnky umístěné presentovati sluší v místě domicilu. Směnka buď předložena ku placení v obchodní místnosti a není-li takové, v obydlí presentata. Na jiném místě, na př. na burse lze směnku předložiti jen na základě obapolného dorozumění. Okolnost, že nelze vypátrati obchodní místnost neb obydlí, pokládati lze jen tehda za prokázanou, když dotaz notáře neb úředníka soudního byl marným, což v protestu musí býti poznamenáno.
e) Legitimace ku presentaci: Jen vlastník neb jeho zmocněnec je oprávněn směnku s plným účinkem právním k placení předložiti. K presentaci ku placení hodí se jen originál směnky, nikoliv opis. Obsahuje-li kopie jeden neb více rubopisů, nutno kromě směnky předložiti k placení i indosovanou kopii, pokud legitimaci odůvodňuje.
f) Objem směnečného závazku: Směnečný dlužník je povinen zaplatiti :
α) sumu směnečnou. Je-li suma směnečná vyjádřena v písmenech a číslicích, platí suma písmeny vyjádřená. Je-li suma psána vícekráte písmeny neb vícekráte číslicemi, platí při odchýlkách menší suma. Zní-li směnka na druh mincí, který neobíhá v místě platebním, neb na měnu účetní, lze zaplatiti sumu směnečnou v minci domácí dle její hodnoty v čas dospělostí, pokud vydatel výslovně nenařídil slovem »effektivně« neb podobným dodatkem zaplacení druhem mincí ve směnce pojmenovaným (čl. 37 sm. ř.). Dle § 1415 o. o. z. nemusí věřitel přijati částečné placení. Týž předpis obsahovaly dřívější rak. zákony směnečné. Čl. 38 sm. ř. obsahuje však úchylku od § 1415 o. o. z. Stanoví totiž: Majitel směnky nesmí zamítnouti nabízené jemu částečné placení a to ani tehda ne, když byla celá suma směnečná akceptována.
β) Dlužník směnečný musí dále zaplatiti 6% úroky ode dne dospělosti, je-li v prodlení. Sporno, lze-li žádati úroky z prodlení ode dne dospělosti i tehda, když nebyla směnka ku placení předložena. Řada rozhodnutí nejvyššího soudu připouští v takovém případě úroky z prodlení jen ode dne doručení žaloby, kdežto jiná rozhodnutí jsou zase toho náhledu, že mora akceptanta tu jest, když směnka k placení nebyla předložena a příjemce soudně nesložil sumu směnečnou, takže příjemce jest povinen bez ohledu na presentaci zaplatiti úroky z prodlení ode dne dospělosti.
γ) Dlužník směnečný jest dále povinen nahraditi náklady protestu, dále δ) nahraditi provisi 1/3 % , pokud se týče, nahraditi provisi zaplacenou předchůdcem postihem povinným, jenž směnku vyplatil a konečně
ε) nahraditi jiné výlohy jako náklady notifikační, kolky, poplatky dohodčí, porta a pod.
g) Práva plátcova: Kdo směnku zaplatí, může žádati za vydáni směnky a za kvitování zaplacené sumy směnečné. Kvitování děje se zpravidla na rubu směnky. Zaplatil-li dlužník jen částečně, může pouze žádati, by bylo zaplacení na směnce odepsáno a jemu kvitance na opisu směnky vydána. Kvitování může státi se na směnce neb na zvláštní listině. Nebylo-li zaplacení směnky požadováno v čas dospělosti, může příjemce po uplynutí lhůty protestní složiti sumu směnečnou na nebezpečí a útraty majitele k soudu. Obeslání majitele není potřeba. Dle čl. 40 sm. ř. může (avšak nemusí) dlužník sumu směnečnou k soudu složiti, a nelze mluviti o mora solvendi, pokud majitel směnky neprojeví svou vůli zaplacení požadovati, presentací neb žalobou (rozh. ze dne 14. ledna 1890, sb. »Czelechowski« č. 559).
h) Námitka zaplacení není z pravidla námitkou práva směnečného, leda že by bylo zaplacení ze směnky samé patrno pokud se týče na směnce odepsáno.
X. Postup pohledávek směnečných. Pohledávky směnečné lze převáděti nejen indosací, nýbrž též cesí, odevzdáním dědictví neb jinakým způsobem, jímž se vlastnictví převádí, a lze též vydati na základě směnky takovým způsobem nabyté rozkaz platební, pokud zde není závady dle řízení směnečného. Cedent neručí však cesionáři směnečně (rozh. ze dne 15. března 1881, sb. »Czelechowski« č. 278). Majitel směnky dokaž však, jak nabyl vlastnictví směnky (rozh. ze dne 5. srpna 1880 sb. »Czelechowski« č. 265). Byla-li pohledávka směnečná převedena cesí, lze o tom zvláštní listinu sepsati, směnka však musí býti odevzdána cesionáři, má-li tento vykonávati práva ze směnky (rozh. něm. říš. s. ze dne 10. prosince 1880, III. 326). Vydražitel směnky nenabývá při soudní dražbě práv indosatáře, nýbrž jen práv cesionáře; jsou tedy proti němu připuštěny všechny námitky, jež příslušejí dlužníku směnečnému proti předchůdci.
C. Řízení směnečné a námitky směnečné (Viz tento článek).
D. Poplatky kolkové ze směnek.
I. Výměra poplatků.
1. Směnky vydané i vlastní v tuzemsku vystavené podléhají poplatku dle sumy, na kterou směnka zní, a sice:
a) vyplývá li ze směnky, že se placení státi má před 6 měsíci po dni vydání, z pravidla dle stupnice I., jinak však dle stupnice II.
b) Základem vyměření poplatku je výše sumy peněžně v písmenech vyjádřené i když vůle směřovala k vyššímu obnosu číslicemi vyjádřenému, poněvadž dle čl. 5 sm. ř. platí při odchylkách mezi sumou směnečnou písmeny vyjádřenou a sumou směnečnou číslicemi vyjádřenou suma písmeny vyjádřená (rozh. spr. s. ze dne 19. května 1896 č. 3031, sb. »Budwinski« č. 9656). Povinnost poplatková je při směnce nezávislou na tom, je-li směnka opatřena všemi náležitostmi, jež podmiňují platnost směnky čili nic (rozh. spr. s. ze dne 11. března 1895 č. 5133 z r. 1894, sb. »Budwinski« č. 8489). c) Poplatku dle II. stupnice podléhá směnka bez ohledu na dobu do spělosti i tehda, když v textu směnky obsaženo jest svolení ke vtělení nebo záznamu na věci nemovité. Okolnosť, že za příčinou vtělení směnky bylo vydáno zvláštní povolení ke vkladu dle stupnice kolkované, není na závadu dodatečnému poplatku ze směnky podané ku vtělení (rozh. spr. s. ze dne 8. ledna 1878, sb. »Budwinski« č. 187).
d) Všechny exempláře směnky (secunda, tertia etc.), jakož i všechny girované kopie směnky podléhají témuž poplatku jako první exemplář; poplatku kolkového je však prost ten exemplář směnky, který výhradně je určen k akceptu směnečníka nalézajícího se mimo mocnářství rakousko-uherské, jsou-li doložena na přední straně exempláře slova »určen jen k akceptu« a je-li rub tohoto exempláře tak přeškrtán, že je vyloučena každá indosace nebo potvrzení příjmu.
e) Postupují-li se směnky spadající v odst. I. s určitou lhůtou platební po uplynutí 6 měsíců ode dne vydání (čímž se však nerozumí giro k vybrání nebo per procura ve smyslu čl. 17 sm. ř.), budiž obnos chybící na poplatek dle stupnice II. zapraven před postoupením. Týká-li se postoupení jen části sumy směnečné, zapraven buď při směnkách v čas vydání poplatku prostých poplatek dle stupnice II. postoupenému obnosu odpovídající a při směnkách již původně poplatku podléhajících zapravena buď diference mezi poplatkem vypadajícím dle stupnise II. na obnos postoupený a poplatkem odpovídajícím tomuto obnosu dle stupnice I., jíž se užilo v čas vydání směnky.
f) Každá písemní prolongace směnky tuzemské podléhá poplatku a sice dle stupnice I., pokud prodloužení nepřesahuje 6 měsíců, jinak však dle stupnice II.
2. Cizozemské směnky podléhají z pravidla již přibytím do tuzemska poplatku, a sice
a) dle stupnice I., když vyplývá ze směnky samé, že platiti se má před 12 měsíci po dni vydání, jinak však dle stupnice II.
aa) Výjimka z tohoto pravidla nastává jen při směnkách cizozemských, jež jsou výhradně v cizině splatny. Směnky takové podléhají povinnosti poplatkové teprve tehda, když byly v tuzemsku v oběh uvedeny a zapraviti sluší v takovém případě, za takové směnky a za prolongace na ně v tuzemsku připojené z pravidla jen poplatek 2 kr. za 100 zl. sumy směnečné, při čemž zbytek pod 100 zl. za celé 100 se považuje.
bb) Stala-li se však směnka dodatečně v tuzemsku splatna, neb bylo-li jí užito při tuzemském soudě, dlužno v takovém případě doplniti poplatek na plnou výměru poplatku ad a) uvedeného.
cc) Závazek takový je tu zvláště v případě tom, když byla směnka podána za účelem nabytí práva zástavního nebo podzástavního k věci nemovité, ke vtělení neb záznamu.
II. Poplatku prosty jsou:
1. Akcepty k směnce připojené.
2. Indosace, včítajíc v to též indosaci per procura, k vybrání a pod. (čl. 17 sm. ř.)
3. Rukojemství a potvrzení příjmu na směnce poplatku prosté neb směnce podléhající stupnici I. neb poplatku nižšímu. Při předepsání poplatku za rukojemství spolupodepsáním směnky »per aval« nenáleží úřadu finančnímu dále zkoumati, zda-li spolupodepsatel může nastoupiti co rukojmí čili nic (rozh. spr. s. ze dne 26. října 1880 sb. »Budwinski« č. 903).
III. Podléhají však poplatku indosace, rukojmí a potvrzení příjmu, připojí-li se tato prohlášení na směnku podléhající stupnici II. aneb jsou-li připojena k směnce jiné v čas, kdy bylo již třeba doplniti poplatek dle stupnice II., aneb byl-li rukopis připojen v době, že bylo následkem toho třeba poplatek dle stupnice II. doplniti. V případech uvedených podléhají:
1. indosace poplatku dle stupnice I., na těch směnkách však, které byly knihovně zapsány, nebo které obsahují prohlášení hypotekární, dle stupnice II, z postoupeného obnosu;
2. indosace však, které obsahují dodatek »k vybrání«, »per procura«, neb jinakou formuli zmocnění vyjadřující (čl. 17 sm. ř.), poplatku ze smlouvy zmocňovací (p. s. 111 zák. ze dne 9. února 1850 č. 50 ř. z.);
3. rukojemství podléhají poplatku dle stupnice II. dle obnosu převzatého rukojemství;
4. potvrzení příjmu poplatku dle stupnice II., dle obnosu, jehož příjem se stvrzuje. Bylo-li připojeno ke směnce zvláštním dodatkem neb ve spojení s přijetím nebo jinakým prohlášením směnečným povolení ke vkladu neb záznamu práva zástavního nebo podzástavního na věc nemovitou neb spravovací prohlášení ohledně záznamu již vydobytého, zapraven buď za to poplatek dle stupnice II. z hodnoty závazku, pro který je hypotéka zřízena neb záznam spraveným prohlášen.
IV. Splnění povinnosti kolkové.
Povinnost kolkovou lze jen tímto způsobem splniti:
1. Užitím kolkovaných úředních blanketů;
2. při užití úředních blanketů, jež však nehradí úplně obnos poplatku, pak při užití jiných blanketů nebo při vyhotovení směnek bez upotřebení blanketů tím, že se kolky odpovídající příslušnému poplatku, pokud se týče poplatku doplňovacímu upevní před vyhotovením na rubu papíru ke směnce použitého a překolkují úřadem k tomu zmocněným.
V. Zvýšení poplatků.
Nesplnění povinnosti kolkové má v zápětí:
1. 50násobné zvýšení poplatku při poplatcích, jež zapraviti dlužno dle stupnice I. a při směnkách ad II. jmenovaných.
2. 10násobné zvýšení při poplatcích dle stupnice II. buď vůbec nezapravených neb nezapravených dle předpisu neb v čas.
3. Jen polovice toho obnosu, o který by bylo slušelo zvýšiti poplatek řádný, budiž vybírána co zvýšení poplatku vedle poplatku řádného v tom případě, když strana, které jest přestoupení zákona na škodu, sama oznámí přestupek úřadu finančnímu, dříve než tento o tom odjinud vědomosti nabude, a zároveň zapraví zkrácený poplatek se zvýšením, vzdavši se při tom každé stížnosti.
4. Příjemce směnky kolkem povinné, avšak buď vůbec nekolkované neb kolkované nedostatečně, proti předpisu neb ne v čas, může sebe a své nástupce osvoboditi od zapravení části zvýšení poplatku řádný poplatek převyšující a pokud by slušelo užiti trestního zákona důchodkového, též od pokuty, když ve 30 dnech po dni přijetí směnky oznámí přestupek příslušnému úřadu finančnímu. Strana dokaž, že lhůtu tu dodržela.
VI. Zákonné domněnky ve příčině zapravení řádných a zvýšených poplatků směnečných. Nelze-li ze směnky zřejmě seznati okolnost neb dobu, na které závisí povinnost poplatková neb doplnění neb zvýšení poplatku, předpokládá se, pokud strana opak nedokáže, k cíli vyměření poplatku, že okolnost ona nastala neb doba ona se dostavila, jež odůvodňuje povinnost poplatkovou neb vyšší výměru poplatku. Není-li tudíž ve směnce udán úplně den vydání nebo dospělosti, předpokládá se, pokud strana opak nedokáže, že směnka je vydána na dobu delší 6 měsíců (rozh. spr. s. ze dne 26. října 1880 sb. »Budwinski« 903). Odvod nelze provésti přísežným udáním vydatele nebo příjemce směnky (rozh. spr. s. ze dne 1. června 1895 č. 1683, sb »Budwinski« 8716). Proti okolnostem skutkovým, jež vyplývají ze směnky, je odvod vyloučen, ježto směnečný poplatek kolkový je poplatkem z listiny a nelze tudíž zřetel vzíti k okolnostem skutkovým, jež jsou v odporu s listinou směnečnou, byť i události ty byly prokázány (rozh. spr. s. ze dne 26. února 1896 č. 1206, sb. »Budwinski« 9375); rovněž při nedatované indosaci (rozh. spr. s. ze dne 8. června 1881 sb. »Budwinski« č. 1139). Prohlášení nalézající se na rubu směnky, jež bylo dodatečně učiněno neznatelným (nezřejmým) (přeškrtnuté slovo), opravňuje správu finanční, pokud strana opak nedokáže, presumovati nedatovaný rubopis, jenž odůvodňuje vyšší poplatek (rozh. spr. s. ze dne 23. dubna 1895 č. 2075, sb. »Budwinski« č. 8597). Opatří-li se směnka, zdánlivě z ciziny došlá, tuzemským bydlištěm příjemce, předpokládá se, dokud opak se nedokáže, že směnka byla v tuzemsku přijata (rozh. spr. s. ze dne 26. března 1879, sb. »Budwinski« č. 458).
Citace:
VESELÝ, František Xaver. Směnka a právo směnečné. Všeobecný slovník právní. Díl čtvrtý. Rabat - Švakrovství. Příruční sborník práva soukromého i veřejného zemí na radě říšské zastoupených se zvláštním zřetelem na nejnovější zákonodárství a poměry právní zemí Koruny české. Praha: Nákladem vlastním, 1899, svazek/ročník 4, s. 486-510.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).