NPD documents search: Boh. adm., 17 (1935), sv. 1

Č. 11801.

Zaměstnanci veřejní: I.* Dekret dvorské komory z 15. dubna 1835 č. 11 sb. zák. just. o odškodnění při substitucích zůstal platnou normou i za účinnosti § 46 odst. 3 zák. č. 217/1896 ř. z. o organisaci soudů. — II. * Soudce může se vzhledem k ustanovením cit. dvorského dekretu platně vzdáti nároku na substituční diety.
(Nález ze dne 18. března 1935 č. 13380/35.)
Prejudikatura: Boh. A 9588/31; srov. Boh. A 5548/26, 6326/27, 7840/29; 4841/25, 4929/25, 5042/25, 5298/26, 6100/26, 7743/29, 7860/29, 8327/29.
Věc: Štěpán Št. v B. proti ministerstvu spravedlnosti o diety.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Podáním ze 14. června 1931 žádal st-l, aby mu presidium vrch. soudu v Bratislavě vyplatilo náhradu (odškodné) za dobu od 1. listopadu 1929 do 31. března 1931, kdy jako okr. soudce, ustanovený u okr. soudu v Dunajské Středě, byl přidělen ke kraj. soudu v Bratislavě, celkem za 516 dní po 40 Kč, t. j. dohromady 20640 Kč.
Presidium vrch. soudu v Bratislavě výnosem z 23. června 1931 této »žádosti o přiznání náhrady ve formě substitučních diet« nevyhovělo v podstatě z důvodu, že st-l o přidělení to sám žádal a výslovně se diet substitučních po dobu přidělení ke kraj. soudu v Bratislavě zřekl, takže přidělení jeho stalo se výlučně v jeho zájmu.
V odvolání uplatňoval st-l, že přidělení jeho ke kraj. soudu v Bratislavě stalo se i v zájmu služebním, že se diet nezřekl dobrovolně, že přidělení bylo provedeno na základě § 46 org. zák. a že podle tohoto předpisu přísluší mu nárok na substituční diety, třeba se jich vzdal. Min. sprav. nař. výnosem odvolání nevyhovělo. — — —
Rozhoduje o stížnosti řídil se nss těmito úvahami:
Stížnost vytýká především vadnost řízení, kterou spatřuje v tom, že nař. rozhodnutí prý v odporu se spisy zjišťuje, že st-lův nárok jest nárokem na substituční diety a v důsledku toho posuzuje je jako nárok ze substituce podle dekretu dvorské komory z 15. dubna 1835 č. 11 sb. z. s. a ne jako přidělení podle § 46 zák. org. Nss neshledal výtku tu důvodnou.
Po stránce skutkové jest sice pravda, že st-l ve svém podání ze 14. června 1931 nemluvil výslovně o dietách substitučních, nýbrž domáhal se »náhrady (odškodného)« za dobu svého přidělení do Bratislavy, že také presidium vrch. soudu v Bratislavě rozhodujíc o tomto nároku v I. stolici vyslovilo, že rozhoduje o »žádosti za přiznání náhrady ve formě substitučních diet«. Ale st-l v odvolání svém k žal. úřadu sám dovozoval, že v době jeho přidělení byl v Bratislavě nedostatek systemisovaných míst soudcovských, že proto byla justiční správa nucena přiděliti tam na substituci mnoho soudců, kterým všem vyplácela diety a tvrdil, že substituční diety mu patří přes to, že se jich zřekl. — Také ze zprávy presidia vrch. soudu v Bratislavě ze 4. dubna 1931, kterou podle § 46 odst. 2 org. zák. žádalo o svolení k dalšímu přidělení st-le ke kraj. soudu v Bratislavě, jest zřejmo, že přidělení to se stalo z důvodu, »poněvadž i nyní ještě nejsou systemisovaná soudcovská místa u kraj. soudu v Bratislavě obsazena a toho času fakticky konají u tohoto soudu službu jen 52 soudcovské síly, takže na systemisovaný stav chybí 4 soudcové«. Domáhal se tedy st-l diet za dočasné své přidělení k zastupování soudcovského místa v jiném služebním místě, než ve kterém byl trvale ustanoven, systemisovaného a uprázdněného.
Co se týče právní stránky tohoto nároku, dlužno uvésti, že platový zákon č. 103/1926 Sb., za jehož účinnosti bylo nař. rozhodnutí vydáno, zrušil v § 214 odst. 2 ustanovení § 58 služ. pragm. č. 15/1914 Sb., týkající se nároku na substituční poplatky při služebním upotřebení mimo úřad, které podle čl. I odst. 3 cit. služ. pragm. platilo i pro úředníky soudcovské, a stanovil v § 147, že »vl. nař. se upraví nárok na náhradu služebních výloh — zejména při úředních výkonech mimo úřad ( ... substitucích, dočasném přidělení a pod.) .... — jakož i veškeré otázky s tím související.« Protože slíbené toto vl. nař. nebylo dosud vydáno, platí podle § 206 cit. plat. zák. až do jeho vydání »dosavadní předpisy o předmětech, jež mají býti upraveny těmito vládními nařízeními«. Platí tudíž i ustanovení § 46 zák. č. 217/1896 ř. z. o organisaci soudů, jež upravujíc dočasné přidělování soudců za účelem suplování a výpomoci opatřením justiční správy z důvodů v §u tom uvedených, zejména též »při uprázdnění služebních míst«, tedy ve služebním zájmu, a to jednak soudci, jmenovanými pro obvod vrch. zem. soudu (odst. 1), jednak soudci oprávněnými k samostatnému výkonu soudcovského úřadu ve smyslu § 49 odst. 2 zák. č. 46/1868 ř. z. (odst. 2), normovalo v odst. 3: »Přidělení zmíněná v odst. 1 a 2 mohou býti provedena toliko za náhradu normálně příslušejícím K této normálně příslušející náhradě patří též diety, jak vysvítá z dekretu dvor. kanceláře z 28. března 1828 č. 2332 sb. zák. just., který jest jednou z oněch norem, jež má předpis § 46 odst. 3 org. zák. na zřeteli (sr. Boh. A 1019/21, 9220/31). Zmíněný dekret stanoví, že úředníci, kteří budou odesláni ze svého služebního působiště, aby zatímně zastávali nějaké uprázdněné služební místo, obdrží (mimo cestovné) diety, »jaké jim podle jejich třídy služební příslušejí.« — Z těchto předpisů jest patrno, že nárok na náhradu diet požadovaných soudcem ustanoveným trvale na určité služební místo (§ 2 org. zák. č. 217/1896 ř. z., § 43 zák. č. 46/1868 ř. z., § 99 úst. list. č. 121/1920 Sb.), který byl k výkonu soudcovského úřadu přidělen dočasně na jiné služební místo systemisované, ale neobsazené (§ 49 zák. č. 46/1868 ř. z., § 46 zák. org. odst. 2), jest nárokem na náhradu diet substitučních ve smyslu dekretu dvor. kanceláře z 28. března 1828 č. 2332 sb. zák. s., t. j. diet, jaké soudci příslušejí podle jeho služební třídy.
Jestliže tedy za tohoto skutkového a právního stavu dospěl žal. úřad k závěru, že st-lův nárok na náhradu z důvodu přidělení podle § 46 org. zák. jest nárokem na substituční diety, není tento závěr ani v odporu se spisy, ani nelze tvrditi, že by nároku byl neposoudil s hlediska ustanovení § 46 org. zák., třeba tohoto předpisu v nař. rozhodnutí výslovně necitoval.
Žal. úřad, zamítaje st-lův nárok na substituční diety, opřel výrok svůj o předpis dekretu dvor. komory z 15. dubna 1835 č. 11 sb. zák. just., který stanoví, že »příště v případech substituce, kde by postup podle předpisů vydaných rozhodnutím z 24. března 1828 (č. 2332 sb. zák. s.) způsobil větší zatížení eráru, dlužno jak při výběru osob, tak při výměře poplatků příslušejících jim podle právě zmíněných předpisů nebo podle zvláštních opatření učiněných za jejich souhlasu, hleděti k tomu, aby byl zájem služby uveden v soulad se snahou zameziti pokud možno každý nikoli nezbytný náklad, že tedy v případě, kde by podle uvážení úřadu nařizujícího substituci výše nákladu s ní spojeného nebyla zcela odůvodněna zamýšlenými zřetely na veřejnou službu a kde by sama osoba projevila ochotu svoliti k převzetí její za nižší než normální poplatky, dlužno k dosažení služebního účelu zameziti vyšší, nikoli nezbytně potřebná vydání, že však každou odchylku od všeobecných předpisů v příčině poplatků nutno nepochybně stanoviti již před odesláním na substituci a dodatečné projednávání její že jest bezpodmínečně vyloučeno.« — Žal. úřad považuje tento předpis, který — jak nss vyslovil již v nál. Boh. A 6326/27 a 9588/31 — obsahuje směrnici danou úřadům, aby stát byl při substitučních opatřeních ušetřen zbytečných nákladů, neupravuje však nároku úředníků na substituční poplatky, — za platnou normu, vycházel z právního názoru, že i za platnosti ustanovení § 46 odst. 3 zák. č. 217/1896 ř. z. o organisaci soudů mohou býti substituční diety soudců v §u tom zmíněné dohodou se soudcem uzavřenou před jeho odesláním na substituci sníženy, resp. že se jich může soudce vůbec vzdáti.
Proti tomuto názoru brojí stížnost namítajíc, že cit. kogentní předpis zák. o organisaci soudů vylučuje jakékoli zřeknutí se náhrady soudcem z důvodu přidělení podle § 46 org. zák. příslušející a že zřeknutí takové, i kdyby se stalo, jest neplatným.
Nss neshledal ani v tomto směru stanovisko stížnosti správným.
Ze znění § 46 odst. 3 zák. č. 217/1896 ř. z. o organisaci soudů, jak shora bylo citováno, a ze zákonného vývoje jeho, jak vylíčen v nál. Boh. A 7840/29, jest zřejmý úmysl zákonodárcův zaručiti soudcům za všech okolností pro případ jich přidělení z kteréhokoli důvodu v § 46 odst. 1 a 2 uvedeného nárok na odškodnění podle dosud platných předpisů příslušející, tedy při substitucích podle ustanovení té doby platných dekretů dvorské komory z 28. března 1828 č. 2332 sb. zák. just. (substituční normál) a z 15. dubna 1835 č. 11 sb. zák. just., t. j. za předpokladu, že soudce byl mimo své stálé služební místo »odeslán« k zastupování služebního místa, jinde systemisovaného a uprázdněného, z moci úřední. K zabezpečení tohoto nároku soudců uložil zákon státní správě justiční kogentně závazek, že takové dočasné přidělení, tedy i substituce, může býti provedeno »toliko za náhradu normálně příslušející« (v německém znění: »nur gegen die normalmássig gebůhrende Entschádigung«), aniž se chtěl nějak dotknouti volné disposice soudce s nárokem na tuto náhradu, jak vyplývala z ustanovení shora cit. dvor. dekretu z 15. dubna 1835 č. 11 sb. zák. just.
Z tohoto znění zákona a z úmyslu zákonodárcova plyne pak tento dvojí důsledek:
Především předpokládá nárok na odškodnění přidělení na substituci služebním příkazem z moci úřední, t. j. jak nss vyslovil v případě ná- roku na diety pro dvojí domácnost podle bodu ll-D-2 usnesení min. rady z 27. července 1920 v nál. Boh. A 5548/26 takové přidělení (pře- ložení), které nastalo bez iniciativy přeloženého (přiděleného) státního zaměstnance (soudce), tedy jmenovitě bez jeho žádosti.
Další důsledek pak spočívá v tom, že dvor. dekret z 15. dubna 1835 č. 11 sb. zák. just. o odškodnění při substitucích nebyl ustanovením § 46 odst. 3 zák. č. 217/1896 ř. z. zrušen, nýbrž zůstal i za jeho účinnosti dále platnou normou, jak nss vyslovil a odůvodnil již v nál. Boh. A 9588/31.
Aplikují-li se tyto důsledky na případ st-lův, jest zřejmo, že přidělení st-le z Dunajské Středy ke kraj. soudu v Bratislavě bylo provedeno sice k úřednímu příkazu presidia vrch. soudu v Bratislavě, avšak že příkaz ten byl vydán jen v důsledku žádostí st-lem u tohoto presidia přednesených a to nejen ústně — jak dosvědčuje výnos jmenovaného presidia z 24. června 1929 —, ale i písemně podáním z 5. srpna 1929, takže šlo o přidělení z iniciativy st-lovy, jaké ve smyslu substitučního normálu nezakládá materielního nároku na odškodnění.
Opak nelze vyvoditi ani tvrzením, že podle nál. Boh. A 7840/29 byl ustanovením § 46 odst. 3 org. zák. založen soudcům samostatný nárok na odškodné, poněvadž cit. nález týkal se případu, ve kterém šlo o přidělení soudce do jiného služebního místa mimo případ substituce a nálezem tím dovoženo, že předpisem § 46 odst. 3 org. zák. byl substituční normál rozšířen i na případy, které pod tento subsumovati nelze, nehodí se tudíž na případ st-lův, jehož podkladem jest — jak shora dovoženo — výhradně substituce ve smyslu substitučního normálu.
I když se však nehledí k tomuto důvodu, o který se nař. rozhodnutí ani neopřelo, je-li dvor. dekret z 15. dubna 1835 č. 11 sb. zák. just., jak svrchu dovoženo, dosud platnou normou, mohlo presidium vrch. soudu v Bratislavě ve smyslu obsahu jeho, ba bylo i povinno, přes ustanovení § 46 odst. 3 org. zák. č. 217/1896 jednati se st-lem před odesláním na substituci, zda svoluje k případnému snížení normálně mu příslušejících poplatků substitučních, po případě zda se jich v případě přidělení sám dobrovolně vzdává; neboť uznává-li cit. dvor. dekret takové jednání za přípustné a povaha služebního poměru státního zaměstnance (soudce) jakožto poměru veřejnoprávního takového ujednání nevylučuje a jestliže ani předpis § 46 odst. 3 org. zák., ani jiné zákonné ustanovení takové vzdání se substitučních nároků na odškodnění nezapovídá, nutno uznati, že i soudce může se vzhledem k ustanovení zmíněného dvoř. dekretu nároku na substituční diety platně vzdáti.
Poukazuje-li stížnost na doklad nemožnosti takového zřeknutí se substitučních diet, resp. jeho právní bezúčinnost, na nálezy nss-u, činí tak neprávem, neboť nál. Boh. A 4929/25 týkal se zaměstnance obecního na Slov. a vzdání se nároku na minimální požitky zaručené mu § 14 zák. čl. LVIII:1912, nál. Boh. A 5042/25 obecního zaměstnance v zemi České a vzdání se drahotního přídavku podle zák. č. 312/1920 Sb., nál. Boh. A 7344/28 substitučního přídavku učitele veřejné školy národní podle čl. X zák. č. 251/1922 Sb., nál. Boh. A 4841/25, 5298/26, 7743/29 a 7860/29 týkají se nároků na diety pro dvojí domácnost, nikoli diet substitučních, dále nál. Boh. A 6100/26 netýká se soudce ani otázky zřeknutí se diet substitučních a konečně nález Boh. A 8327/29 řeší otázku konečnosti rozhodnutí ve smyslu § 151 plat. zák. Netýkají se tudíž uvedené nálezy věci, která jest v případě st-lově na sporu a nelze jich proto na st-le aplikovati.
V případě st-lově není o tom sporu, že st-l se písemným prohlášením z 5. srpna 1929 (ještě před odesláním na substituci) a pak prohlášením z 26. března 1931 nároku na diety substituční vzdal. Nemůže tedy podle toho, co shora uvedeno, potírati své prohlášení o vzdání se jich jako bezúčinné a domáhati se přiznání diet substitučních. Odepřel-li tedy žal. úřad vzhledem k st-lovu prohlášení diety přiznati, nelze tvrditi, že by postup jeho byl nezákonným.

Citace:

Č. 11801. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17/1, s. 664-668.