Č. 770.

Zabírání bytů: * Rozhodování nájemního úřadu o odporu proti zabírání bytu neb místností dle § 27 zák. byt. nemusí se díti v řízení ústním a netřeba k němu obesílati strany, jak to předpisuje nař. ze dne 18. prosince 1918 č. 83 sb. z. a n. a zákon ze dne 8. dubna 1920 č. 275 sb. z. a n. pro řízení o přípustnosti zvýšení nájemného.
(Nález ze dne 18. března 1921 č. 31591).
Stejně i v nálezech pozdějších (na př. ze dne 24. června 1921 č. 7959). Věc: Gustav D. v Praze proti nájemnímu úřadu hlavního města Prahy o zabrání místností.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Usnesením ze dne 2. listopadu 1920 č. 694 zabrala bytová komise pro Horní Nové Město a Vyšehrad v Praze podle zák. ze dne 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n. 1 pokoj a kuchyň patřící redakci »Času« v přízemí domu čp. 1928 v Malé Štěpánské ulici čís. 11 v Praze z důvodu, že z místností těch jsou bez povolení úředního zřizovány kanceláře.
Odpor do tohoto usnesení podaný zamítl nájemní úřad hlavního města Prahy naříkaným usnesením z důvodů prvé stolice.
Stížnost do tohoto rozhodnutí podanou neshledal nejvyšší správní soud důvodnou.
Stížnost namítá, že nájemní úřad porušil předpis § 16 min. nař. ze dne 17. prosince 1918 č. 83 sb. z. a n. tím, že rozhodl o odporu stěžovatelově, neobeslav jej k ústnímu jednání.
Na místo nařízení ze dne 17. prosince 1918 č. 83 sb. z. a n. nastoupil dnem 3. května 1920 zákon ze dne 8. dubna 1920 č. 275 sb. z. a n. a možno uvedené námitce stížnosti rozuměti jen tak, že se domáhá, aby pravidla řízení, tímto zákonem pro nájemní úřad předepsané, zachovávána byla také ve věcech dle § 27 zákona ze dne 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n. do kompetence nájemního úřadu přikázaných.
Nájemní úřady byly v nově povstalém státě republiky československé zřízeny nařízením ze dne 17. prosince 1918 č. 83 sb. z. a n. a přikázáno jim rozhodovati o přípustnosti zvýšení nájemného. V § 10 cit. nař. jsou nájemní úřady koordinovány okresním soudům, které rozhodují tam, kde nájemních úřadů není. Jest přirozeno, že nařízení to v úvaze, že pro řízení před soudy platí zásada ústnosti a bezprostřednosti jednání, ustanovilo totéž i pro řízení před nájemními úřady, aby .strany před nájemním úřadem při vedoucí nebyly na tom hůře, nežli strany před okresním soudem se sepřevší. Nařízením vlády ze dne 22. ledna 1919 č. 38 sb. z. a n. a později zákonem ze dne 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n. byla jurisdikce nájemních úřadů rozšířena na rozhodování ve II. stolici o opatřeních dle zákona o zabírání bytů a místností obcemi.
Pravidla pro řízení před nájemními úřady obsažená v §§ 16 a násl. min. nař. ze dne 17. prosince 1918 č. 83 sb. z. a n. a v §§ 15 a násl. zákona ze dne 8. dubna 1920 č. 275 sb. z. a n., který po prvejmenovaném nařízení nastoupil a působí ode dne 3. května 1920, platí jen pro spory z tohoto zákona vzešlé a nájemnímu úřadu přikázané. Předpisy ty nemohou býti vztahovány na onu část jurisdikce, kterou nájemní úřad teprve později obdržel. K tomuto názoru dochází nejvyšší správní soud z těchto úvah: Především neustanovuje § 27 zákona ze dne 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n., jenž dosazuje nájemní úřady jako odvolací instance k rozhodování ve věcech zabírání bytů a místností se týkajících, že by pro řízení toto platily předpisy nařízení ze dne 17. prosince 1918 č. 83 sb. z. a n. Nemá totiž o řízení a jeho formách předpisy žádné. Z toho však nelze čerpati úsudek. že by při tomto stavu mělo nebo musilo toto řízení býti provedeno podle předpisů nařízení ze dne 17. prosince 1918 č. 83 sb. z. a n. Závěru takovému by odporovaly tyto úvahy: 1. Jurisdikce nájemním úřadům přikázaná dle cit. nař. ze dne 17. prosince 1918 a později dle zákona o ochraně nájemníků z 8. dubna 1920 č. 275 sb. z. a n. jest obmezena na rozhodování o tom, je-li přípustno zvýšení nájemného nebo podnájemného, neb o přiměřenosti úplaty za užívání věcí podle §§ 8 a 9 tohoto zákona (§ 15 zák. o ochraně nájemníků). Spory ze zákona ze dne 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n. jsou druhu zcela jiného. 2. Podle zákona o ochraně nájemníků rozhoduje nájemní úřad jako první stolice, na čemž nic nemění, že rozhoduje s platností konečnou. Naproti tomu ve věcech o zabírání bytů a místrostí rozhoduje jako instance druhá, rovněž s konečnou platností. Není důvodu, proč by pravidel řízení v zákoně o ochraně nájemníků daných pro jednání o určitých věcech v prvé stolici mělo býti šetřeno také v rozhodování o sporech jiné materie se týkajících v instanci druhé. 3. Ve sporech o zabírání bytů rozhoduje tam, kde nejsou nájemní úřady, úřad politický. Bylo-li v § 16 nařízení ze dne 17. prosince 1918 č. 83 sb. z. a n. a v §§ 15 a násl. zákona nyní platného ze dne 8. dubna 1920 č. 275 sb. z. a n. k vůli stejnoměrnosti procesního postupu se soudy nájemním úřadům uloženo, aby rozhodovaly po ústním veřejném líčení, obeslavše strany, dlužno z téhož důvodu dojíti k závěru, že nájemní úřad, rozhoduje ve věcech o zabírání bytů ve II. stolici, není vázán na formy řízení pro spory o zvýšení nájemného jemu jako úřadu prvé stolice předepsané, nýbrž že k vůli stejnoměrnosti postupu řízení před úřadem politickým, jenž jest mu na roven postaven v místech, kde nájemních úřadů není, rozhodovati má podle pravidel platných všeobecně pro řízení administrativní, aby strany netrpěly rozdílem dle toho, mají-li či nemají-li ve svém okrsku nájemní úřad.
Není tudíž porušení zákona ani vady řízení v tom, když nájemní úřad rozhoduje o odporu proti usnesení o zabrání bytu, nedržel se forem platných pro řízení jeho ve věcech ze zákona o ochraně nájemníků vzniklých, nýbrž rozhodl v řízení neveřejném a neobeslav k němu stěžovatele.
Poněvadž stížnost jiné námitky nevznesla, bylo ji jako bezdůvodnou zamítnouti.

Citace:

č. 770. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 351-353.