NPD documents search: Váž. tr., 4 (1922)

Č. 9678.

Dávka z přírůstku hodnoty nemovitostí: I. Právo várečné, které podle stanov pravovárečného měšťanstva je spojeno s držbou domu, jest nemovitostí; převod jeho podléhá dávce. — II. Okolnost, že zsv v cestě instanční rozhodl ve věci dávky ve prospěch strany, nepřekáží — dokud vyměřovací právo není promlčeno — tomu, aby úřad mohl dávku vyměřiti znovu a odchylně.
(Nález ze dne 15. února 1932 č. 2660.)
Prejudikatura: ad I Boh. A 9469/31, ad II Boh. A 1115/22.
Věc: Libuše H. v P. proti zemskému úřadu v Praze o dávku z přírůstku hodnoty nemovitostí.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Smlouvou trhovou ze 13. září 1921 prodala st-lka dům čp. . . v T. za 48000 Kč spolu s právem várečným, spojeným s domem a oceněným na 9000 Kč. Platebním rozkazem ze 14. ledna 1925 vyměřena dávka na základě nabývací hodnoty 21850 Kč, a zcizovací hodnoty 73500 Kč soudním odhadem zjištěné, včetně práva várečného. Odvolání z tohoto platebního rozkazu zsv rozhodnutím z 29. října 1925 vyhověl a platební rozkaz zrušil k novému zjištění hodnoty nabývací a zcizovací bez práva várečného z těchto důvodů: »Hodnota práva várečného není součástí nemovitosti, nýbrž příslušenstvím, k jehož hodnotě se při vyměřování dávky nepřihlíží. Nelze tudíž vzíti za základ vyměření dávky jako hodnotu nabývací částku Kč 21850 a jako hodnotu zcizovací Kč 73500, neboť v těchto částkách jest podle usnesení okr. soudu v T. z 25. října 1924 zahrnuta i hodnota práva várečného, nýbrž jest vyvolati nové usnesení, jímž by byla stanovena hodnota nemovitosti bez várečného práva.«
Platebním rozkazem ze 4. dubna 1927 byla vyměřena dávka na základě nabývací hodnoty a zcizovací hodnotu stejné s tím rozdílem pouze, že v nich uvedeno zvláštní ocenění práva várečného, a to u nabývací hodnoty 5000 Kč, u zcizovací hodnoty 20000 Kč, ku platebnímu rozkazu připojeno zvláštní odůvodnění, že při vyměřování dávky z přírůstku hodnoty zpoplatňuje se hodnota domu včetně s hodnotou várečného práva, ježto toto várečné právo je podle § 1 stanov pravovárečného měšťanstav v T. nerozlučně spojeno s vlastnictvím domu tím způsobem, že podle protokolu z 20. září 1883 bylo vyznačeno knihovním poznamenáním jako neodlučitelná součást tohoto domu — takže je s vlastnictvím tohoto domu nerozlučně spojeno a od něho neoddělitelno.
Odvolání žal. úřad zamítl, připojiv tyto důvody: » V předchozím rekursním rozhodnutí byl první platební rozkaz zrušen k novému zjištění hodnoty nabývací a zcizovací bez práva várečného. Tomuto rekursnímu rozhodnutí neodpovídá platební rozkaz v odpor vzatý. Jak při hodnotě nabývací, tak i při hodnotě zcizovací zůstala hodnota várečného práva, jen na rozdíl od prvního platebního rozkazu, ciferně jinak vyznačena. Proti tomuto platebnímu rozkazu podává strana stížnost, poukazujíc jednak k tomu, že I. instance jest vázána právním názorem, na němž spočívá rekursní rozhodnutí, jednak opakujíc své dřívější vývody o právní kvalitě práva várečného. Pravda jest sice, že I. instance jest vázána právním názorem rekursního rozhodnutí, avšak může dáti přece podnět k tomu, aby II. instance při novém rozhodnutí téže věci netrvala na svém původním právním názoru. Rekursní instance svým dřívějším rozhodnutím, pokud se týče právního nazírání, vázána není. Používajíc tohoto práva, zamítla rekursní instance nyní stížnost strany uváživši toto: Vyměřovací úřad připojil k novému platebnímu rozkazu důvody, proč trvá na tom, že t-ské právo várečné jest považovati za věc nemovitou. Vyměřovací úřad poukazuje k tomu, že právo várečné podle protokolu z 20. září 1883 bylo vyznačeno knihovním poznamenáním jako neodlučitelná součást tohoto domu, takže je s vlastnictvím tohoto domu nerozlučně spojeno a od něho neoddělitelno. Stížnost strany nevyvrací odůvodnění platebního rozkazu v odpor vzatého. Právní ráz práva várečného dlužno posuzovati od případu k případu, a budiž na př. uvedeno, že svého času býv. ss vydal nález, kterým várečnému právu v P. přiznal právní kvalitu práva nemovitého.« Rozhoduje o stížnosti musil se nss zabývati především námitkou formálního rázu, totiž že žal. úřad nemohl upustiti od svého dřívějšího rozhodnutí, a že první stolice byla rozhodnutím býv. zsv-u vázána, takže měl žal. úřad nový platební rozkaz tomuto rozhodnutí se příčící zrušiti. Nss neshledal tuto námitku důvodnou.
Podle § 27 vl. nař. č. 545/20, jehož jest v daném případě použíti, platí o promlčení a zvýšení dávky ustanovení zák. z 18. března 1878 č. 31. ř. z., jež se týkají poplatků přímo zapravovaných. Podle § 3 tohoto zák. promlčí se právo vyměřiti obnosy, o něž bylo méně předepsáno následkem nesprávného vyměření dávky, při poplatcích přímých ve 3 letech od projití roku správního, ve kterém poplatek původně vyměřený měl býti zaplacen. Dopouští-li takto zákon výslovně, aby to, oč bylo nesprávně méně vyměřeno, bylo až do promlčení vyměřovacího práva předepsáno dodatečně, je patrno, že neuznává právní moc původního nesprávného předpisu ve prospěch strany. Pak nemohla však ani okolnost, že zsv rozhodnutím z 29. října 1925 rozhodl ve prospěch strany, býti na překážku, aby pokud nenastalo promlčení vyměřovacího práva — první stolice nevyměřila znovu dávku odchylně, a aby žal. úřad rozhoduje o odvolání proti tomuto novému platebnímu příkazu nezaujal právní stanovisko jiné, nežli které bylo základem prvního rozhodnutí odvolací stolice (srov. nál. Boh. A 1115/22). Názor stížností hájený, že by změna původního nesprávného předpisu byla přípustná jen za předpokladů obnovy řízení t. j. pouze pro nově se vyskytnuvší okolnosti skutkové nebo průvody, nemá ve znění zák. č. 31/1878 ř. z. opory. Že však vyměřovací právo bylo již promlčeno, a náprava nesprávného vyměření dávky tedy podle § 3 cit. zák. již vyloučena, stížnost nenamítá.
Ve věci samé nss uvážil:
Vyměřující úřad připojil k novému platebnímu rozkazu důvody, proč trvá na tom, že právo várečné jest považovati za věc nemovitou; uvedl výslovně ve výměru z téhož data a čísla jako nový platební rozkaz, který s tímto výměrem st-lce doručil, že toto várečné právo je podle § 1 stanov pravovárečného měšťanstva v T. nerozlučně spojeno s vlastnictvím domu tím způsobem, že podle protokolu z 20. září 1883 bylo vyznačeno knihovním poznamenáním jako neodlučitelná součást tohoto domu, — takže je s vlastnictvím tohoto domu nerozlučně spojeno a od něho neoddělitelno. Žal. úřad osvojil si důvody ty. Není proto správnou výtka stížnosti, že ani vyměřující úřad, ani žal. úřad nevyjádřily se jasně, proč pokládají právo várečné za nemovitost, z níž by se měla vyměřovati dávka z přírůstku hodnoty nemovitosti, neboť dovolaly se výslovně stanov pravovárečného měšťanstva v T. a poznámky v knize pozemkové o převedeném domu.
Odvolání k žal. úřadu proti tomuto zjištění I. stolice nebrojilo, zabývajíc se pouze otázkou, zda právo várečné lze považovati za příslušenství podle § 298 o. z. o. čili nic. Namítá-li nyní stížnost, že žal. úřad ne vyšetřil, zda možno podle stanov právo várečné přenášeti na jiné nemovitosti a jakým způsobem, že nezabýval se právní povahou ustanovení stanov, takže závěr jeho o tom, že právo várečné jest s domem nerozlučně spojeno, nemá podkladu ve spisech, jest námitka ta nepřípustná podle §§ 5 a 6 zák. o ss. Brojí-li však stížnost tímto věcně proti správnosti názoru žal. úřadu, že právo várečné v daném případě má právní kvalitu věcí nemovité, nemá pravdu.
Podle § 1 stanov pravovárečného měšťanstva v T. jsou várečná práva — až na dvanáct práv, která při zakládání nové pozemkové knihy s držením určitých domů již nesouvisela — nerozlučně spojena s vlastnictvím určitých domů, při nichž jsou jako jejich neodlučitelná součást knihovním poznamenáním vyznačena, jsou od nich neoddělitelná a mohou jenom s vlastnictvím oprávněného domu býti přenášena. K těmto právům patří také várečné právo dnes sporné, které podle výpisu z pozemkové knihy jest v ní vyznačeno jako právo spojené s domem čp. . . .
Ježto podle § 298 o. z. o. práva, jsou-li spojena s držbou nemovité věci, nepočítají se k věcem movitým, tudíž platí za věci nemovité, jest právo várečné ve sporném případě právem, jež podle občanského práva platí za věc nemovitou. Paragraf 1 odst. 2 dávk. pravidel taková práva staví na roveň nemovitostem. Převod takového práva je tedy převodem nemovitosti, který zásadně podléhá dávce, a právem tedy žal. úřad, zjišťuje zcizovací hodnotu reality prodané, bral zřetel také k hodnotě várečného práva se zcizeným domem spojeného. Závěru toho nelze vyvrátiti ani námitkou, že práva podle § 298 o. z. o. s nemovitou věcí spojená jsou podle § 294 o. z. o. příslušenstvím této věci, takže právo várečné tvoří pak v daném případě příslušenství nemovitosti (domu) také podle § 5. odst. posl. dávk. pravidel a že proto k ceně (hodnotě) tohoto práva podle cit. právě předpisu nemělo býti hleděno. Neboť staví-li dávk. prav. v § 1 odst. 2 práva, která podle občanského práva platí za věci nemovité, — a tudíž i várečné právo, spojené s držbou nemovitosti podle § 298 o. z. o., — na roveň nemovitostem, a kvalifikují-li tedy takové právo za nemovitost samu, pak je eo ipso vyloučeno pokládati takové právo za příslušenství nemovitosti a subsumovati je pod ustanovení § 5 posl. odst. dávk. pravidel (srov. nál. Boh. A 9469/31).
Uvádí-li stížnost posléze, že spojení várečného práva s domem spočívá pouze na ustanovení stanov Pravovárečného měšťanstva a může tedy změnou těchto stanov býti zrušeno, sluší na to odpověděti, že taková změna stanov znamenala by změnu objektivně právního stavu, jaká je možná ve všech případech § 298 o. z. o., sporný případ nutno však posuzovati podle toho právního stavu, který tu byl v době převodu.

Citace:

č. 9678. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické nakladatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 402-405.