Donucení ke vstupu do církve podle československého práva.

Zdálo by se, že je docela samozřejmé, že moderní stát1 nenutí a nemůže nutit nikoho, aby vstoupil do církve.2 Domnívali bychom se tedy, že jest i pro československé konfesní právo paradoksní studovati otázku bracchii saecularis3 při vstupu do církve. Zatím se však až do dnešní doby vyskytují jak v praksi,4 tak v teorii5 hlasy, které vindikují v určitých případnostech státní pomoc k výkonu křtu. Názor právníků, moderně6 cítících v náboženských záležitostech,7 nebyl dosud v právním životě vesměs8 přijat; odtud může býti nadhozená otázka školským příkladem toho, jak je třeba doceňovati konfesní normy ústavní listiny a nepodceňovat jich pro hypermoderní idealismus nebo pro nějaké teoretické formulky.9
Církevními naukami je zpravidla určeno, jakým aktem se vstupuje do konkrétní církve; takovým aktem jest na příklad křest. Aby byl tento akt vůbec postižitelný právními normami, musí býti zevním aktem, a contrario čehosi ryze psychického. Podle církevních doktrín bývá velmi často vstupní akt náboženským úkonem.
Podle československého práva se vstupuje do církve toliko oním aktem, jejž pokládá toto právo za vstupní. Zhusta se směšuje právní akt vstupu do církve s náboženským aktem vstupním, ač jest oba co nejpřísněji lišiti. Jestliže se splní u určité osoby skutková podstata, požadovaná podle československé normy právní pro vstup do církve, je ona osoba podle československého práva pro státní obor členem té či oné církve, i když nedošlo k náboženskému úkonu, kterého je potřebí ke vstupu do náboženské společnosti podle jejích nauk. Též v tomto směru mohou býti příkladmo kanonické normy, odporující státním zákonům, pouze právem zvláštní povahy (právem mimostátního svazu), nemohouce se státi ani u vnitrostátních svazů autonomními normami v technickém smyslu.
Československé právo nemůže pokládat jakýkoli náboženský úkon za právní akt, jímž se vstupuje do církve. Tomu, aby byla přiznána náboženskému úkonu vlastnost právního aktu, brání také pro tento případ předpisy definitivní ústavní listiny10 pro praeterito velmi účinnou sankcí článku IX11 a pro futuro nepodceňovatelnou sankcí čl. I až III uvozovacího zákona ze dne 29. února 1920 č. 121 Sb. z. a n.; nelze si totiž představiti jakožto právní, úkon, při kterém by byla a priori vyloučena exekuce už podle základních principů, ovládajících právní řád.
Paragrafem 121 ústavy 12 je zaručená svoboda svědomí a vyznání. Tekstace tohoto paragrafu se vysvětluje historicky; odpovídá passu »die volle Glaubens- und Gewissensfreiheit« článku 14 státního základního zákona rakouského o obecných právech státních občanů ze dne 21. prosince 1867 č. 142 ř. z.13 Je jisté, že stát může zaručiti právním řádem ochranu jen pro zevní vztahy mezi obyvateli; toho si byli původci ústavní listiny nesporně vědomi; ale slovo »svědomí« není v ústavě bezcenné, neboť se jím naznačuje, že jest chráněno (zevní) jednání, jež je kryto »svědomím a vyznáním«. Vystihuje-li slovo »vyznání« náboženský vztah, znamená slovo »svědomí« více. Takto jest možné hájiti proti některým hlasům literatury,14 že by bylo dokonce stačilo říci v ústavní listině »svoboda svědomí« na místě »svoboda svědomí a vyznání«, protože právní význam svědomí jde ještě nad meze konfesního práva. Mimo to slovo »svědomí« ještě lépe vystihuje skutečnost, že byla zamýšlena především ochrana individuí,15 což je poznatek pro danou otázku velmi cenný. Podle naší ústavy se zásadně skýtá konfesní ochrana jednotlivcům jako takovým a nikoli jako příslušníkům kterékoli církve. To je zásada docela opačná, než byla these, ovládající čl. 15 zákona z 1867/142. Dneska mají býti církve se svými instituty chráněny jenom proto, že se v nich chrání individuelní svoboda náboženská, a do té míry, pokud se v nich ochraňuje konfesní svoboda jednotlivců. Obyčejný zákonodárce nemůže tedy ani náboženskému úkonu, jehož je třeba podle nauky církve ke vstupu do ní, přiznati význam, který by byl v rozporu s §§ 121 až 125 ústavní listiny.
Když blíže prozkoumáme ústavu, seznáme, že se její tvůrci paragrafy 122 až 125, v normách podrobněji upravujících náboženskou svobodu, opravdu daleko více přiblížili individuelní ochraně náboženského vyznání přes to, že se neoperuje v § 121 »plnou« svobodou a jejím zaručením »každému« na rozdíl od čl. 14 zákona z 1867/142.
Dokonce nemůže právní řád československý, pakli má býti v souladu s ústavní listinou, normovati jiným způsobem význam křtu než jinakého náboženského úkonu — na příklad obřízky — jímž se podle nauky církve, která křtu neuznává, stává někdo jejím členem. Kdo při výkladu československého práva konfesního privileguje institut křtu,16 dostává se do rozporu i s rovností konfesí, uzákoněnou §em 124 ústavy.
Poněvadž jest § 125 ústavní listiny, kterým se připouští zákaz, aby byly vykonávány určité náboženské úkony, odporují-li veřejnému pořádku nebo veřejné mravnosti, důsledkem §u 122, stačí též pro náš účel ke konstrukci náboženské svobody §§ 122 a 123 ústavy, plným právem původně sloučené v jediný § 122; paragraf 122 upravuje positivní stránku náboženské svobody a § 123 její negativní stránku.
Podle § 122 mají všichni obyvatelé Československé republiky v stejných mezích jako její státní občané právo vykonávati veřejně i soukromě jakékoli vyznání, náboženství nebo víru, pokud není tento výkon v neshodě s veřejným pořádkem a řádem nebo s dobrými mravy. Svobodě svědomí se blíží ústava tím, že chrání výkon jakéhokoli vyznání, náboženství či víry, tedy též toho vyznání, které není kultem církve, k níž obyvatel po právu přísluší.
Paragraf 123, norma pro nás nejzávažnější, zní:
»Nikdo nesmí býti ani přímo ani nepřímo nucen k účasti na jakémkoli náboženském úkonu s výhradou práv, plynoucích z moci otcovské nebo poručenské.«
Slovo »nikdo« v tomto §u — srovnej »Niemand« v závěrečném odstavci čl. 14 zákona z 1867/142 — svědčí opět o tom, že se jedná o ochranu jednotlivců; argumentem v tomto směru může být i zmínka o moci otcovské a poručenské. Výhrada zákona z 1867/142, daná slovy »insofern er nicht der nach dem Gesetze hiezu berechtigten Gewalt eines Anderen untersteht«, byla československým zákonodárcem zúžena na výhradu práv, plynoucích z moci otcovské a poručenské.
Z toho je usuzovati, že podle naší ústavní listiny nemá ani stát práva nutit kohokoli k účasti na náboženském úkonu; proto nemůže ani propůjčiti takovou donucovací moc jiné osobě, nežli té, jež má moc otcovskou nebo poručenskou. Změna tohoto zákonného stavu by byla normálně možná toliko tak, že by se změnila ústava podle čl. I, odst. 2 uvozovacího zákona a podle § 33 ústavní listiny. Patologický stav, ke kterému by mohlo dojíti tak, že by uplynula lhůta §u 12 zákona o ústavním soudě ze dne 9. března 1920/162, by byl zákonodárce povinen odstraniti novým zákonem, jestliže nemá být úvod k ústavě jenom slavnostním prohlášením.17
Tekst posledního odstavce čl. 14 zákona z 1867/142 »zu einer kirchlichen Handlung oder zur Teilnahme an einer kirchlichen Feierlichkeit« byl nahrazen v definitivní ústavní listině československé v § 123 slovy »k účasti na jakémkoli náboženském úkonu«. Stylisace československé ústavy jest pregnantnější, než znění prosincové konstituce. Pojem »úkonu« zahrnuje nepochybně jak »Handlung«, tak »Feierlichkeit«, dokonce, když je v ústavě řeč o »jakémkoli« úkonu. Nadto vyplývá z výrazů »jakýkoli náboženský úkon«, že nemůže být činěna výjimka při úkonu, jímž se vstupuje podle nauk církví do konfese. Naše ústavní listina, upravujíc individuelní práva, nepamatuje toliko na »kirchliche Handlung« a »kirchliche Feierlichkeit«, nýbrž vůbec na náboženské — tudíž i církevní — úkony; slova §u 123 »na jakémkoli náboženském úkonu« jsou ve shodě s výrazy §u 122 »vykonávati jakékoli vyznání, náboženství nebo víru«. Podle §u 123 nemusí se jednati o nucení k úkonu náboženskému, nýbrž stačí donucování k účasti na úkonu náboženském.
Přihlédneme-li k okolnosti, že se §em 122 dovoluje každému obyvateli Republiky výkon jakéhokoli vyznání, náboženství nebo víry, je ve srovnání s čl. 15 zákona z 1867/142 reminiscence na ius reformandi podle československé ústavní listiny daleko mizivější. Je vtělena jenom v závěr §u 122, ve větu »pokud výkon ten není v neshodě s veřejným pořádkem a řádem nebo s dobrými mravy«. I kdybychom vykládali konec §u 122 tím způsobem, že bychom konstruovali totožnost mezi »veřejným pořádkem a řádem a dobrými mravy« a mezi »právním řádem«, musili bychom si dobře uvědomiti, že je dáno pro právní řád omezení §u 122 paragrafem 123 ústavní listiny.
Zrovna jako § 122, tak i § 123 ústavy zakládá bezprostředně práva18 obyvatel Republiky, jichž ochrany se lze dovolávati už podle mimoústavních norem, platných v době vyhlášení ústavní listiny.19 Buďtež ku příkladu citovány předpisy, podle kterých mají státní úřady bdíti nad tím, aby církve neporušovaly státních zákonů.20 Ironií osudu by bylo, kdyby měly býti v praksi právě státní orgány volány s úspěchem k ochraně církevních doktrín proti §§ 122 a 123 ústavy.
V posledním odstavci čl. 14 zákona z 1867/142 se nerozeznávalo mezi přímým a nepřímým donucováním. Jest pozoruhodné, proč se praví v § 123 naší ústavní listiny, že nesmí býti nikdo nucen k účasti na jakémkoli náboženském úkonu »ani přímo ani nepřímo«. K nynějšímu § 123 čteme ve Zprávě ústavního výboru21 toto:
»Stejně důležitý je § 122.
Druhá věta původně zněla takto: »Kdo dokonal 14. rok věku, rozhoduje volně o svém vyznání náboženském a nesmí býti nucen k účasti na náboženských úkonech.«
Nynější formulace sleduje účel, zabrániti, aby rodiče nesměli býti nuceni, podrobiti své dítě obřadům církevním, předepsaným pro přijetí do určité církve (křtu, obřízce a pod.). To vyjadřují slova »ani přímo ani nepřímo«, neboť děcko, jehož rodiče jsou donucováni, aby je podrobili církevnímu úkonu, je nepřímo k účasti na něm nuceno.«
Podle toho zákazem přímého i nepřímého násilí (§ 123) má býti v první řadě vyloučeno, aby byl vynucován náboženský akt vstupní podle církevních nauk.
Jestliže formulujeme »účast na náboženském úkonu« tak, že se kryje pouze s osobní přítomností při něm, ať už aktivní či pasivní, je pravda, že jest dítě donucováním rodičů nepřímo nuceno k účasti na aktu náboženském. Výstižněji je pojata účast na náboženském úkonu tím způsobem, že se účastní nejen ten, kdo jest při něm činně nebo trpně přítomen, ale i osoba, která přivoluje ke zmíněnému úkonu neb oň žádá. Kdyby měla existovat povinnost rodičů podrobiti dítě církevním obřadům, musela by nutně býti právem vynutitelná i povinnost příslušného duchovního asistovati při těchto obřadech. Paragraf 123 by byl porušen in concreto čtyřnásobně:
1. Přímo by byl nucen k účasti na náboženském úkonu duchovní. 2. Přímo by byli nuceni: k účasti na náboženském úkonu rodiče nebo poručník.
3. Nepřímo — prostřednictvím rodičů — by bylo nuceno k účasti na náboženském'úkonu dítě.
4. Přímo by bylo nuceno k účasti na náboženském úkonu dítě, při čemž by násilí na dítěti vzcházelo od někoho jiného než od osoby, která má práva, plynoucí z moci otcovské nebo poručenské.
Nemůžeme se diviti, že ani Československý stát svou exekuční mocí není zařizen22 na to, aby vynucoval náboženské úkony. Jistě groteskní by byla v »moderním státě« situace,
kdyby byl vězněn duchovní proto, že odpírá asistenci při náboženském úkonu,
kdyby byli vězněni rodiče nebo poručníci, poněvadž nevyhověli povinnosti podrobiti dítě náboženským obřadům, předepsaným církevní doktrínou pro přijetí do určité církve,
kdyby bylo dítě násilím odňato a dopraveno na místo, kde by bylo »účastno« milosti, spojené s náboženským úkonem.
Zmíněná situace by byla zvláště prekerní v naší republice, kdež bylo vůlí zákonodárce, tvořícího ústavní listinu, při ochraně menšin národních, náboženských a rasových, aby nebylo ve státě žádného násilí.23 Donucování k účasti na náboženském úkonu by bylo násilím, které by postihovalo příslušníky menšiny i většiny. Takové násilí by se těžce dotýkalo nejen lidí nábožensky citlivých, avšak i osob, jsoucích případně naprostými atheisty, mají-li úctu i k náboženskému přesvědčení jiných; též tahle úcta je požadavkem demokracie.
Ti, kdo tvrdí, že existuje v určitých případech podle státních norem vynutitelná povinnost dát dítě pokřtít, se domnívají, že vyvozují »logický« důsledek ze státních zákonů, ale logické důsledky právě naznačené přezírají. Ani tam, kde zákon přesně určuje obsah opravného prostředku, nelze přejíti k dennímu pořádku přes důsledky, po právu nemožné, ačkoli nebyly stěžovatelem výslovně uvedeny.24
Dokázal jsem, že nemůže býti náboženský úkon, kterým se podle nauky kterékoli církve vstupuje do konfese, právním aktem vstupním podle československého práva.
Zbývá řešiti dvě otázky: jaký akt je podle našich zákonů aktem, jímž se vstupuje do církve, a jak je to se státním donucením při něm.
Sedes materiae jest oddíl »o náboženském vyznání« zákona ze dne 23. dubna 1925/96 o vzájemných poměrech náboženských vyznání;25 jeho paragraf 126 je, věru, crux interpretationis. Z nadpisu, obsahu, účelu zákona27 a z historických argumentů28 vyplývá nesporně, že vyznání čili náboženské vyznání osoby znamená v citovaném zákoně organisační příslušnost k církvi a že stav bezvyznání značí, že individuum nepřísluší k žádné církvi ve smyslu státního práva. Odstavec 1 §u 15 uvedeného zákona stanoví, že se náboženským vyznáním podle něho rozumí i stav bez vyznání.29
Na základě zákona z 1925/96 se nabývá vyznání (náboženského) neboli do církve se vstupuje pro obor státní:
1. především oznámením, které učiní osoba, k němu oprávněná, představenému nebo duchovnímu správci dotyčné církve (§ 6, odst. 3).30 Forma oznámení není předepsána. Právní účinky nastávají dnem oznámení (cf. § 6, odst. 2). Podmínkou jest, aby byla osoba jež vstupuje do církve, před vstupem bezkonfesní (bezvyznání). Oprávněnou oznámiti svůj vstup do církve je osoba, která dokonala 16. rok svého věku (§ 4); zastoupení, i za více osob,, jest možné (§ 6, odst. 1 a contrario); musí býti ovšem prokázáno zmocnění dané oprávněnými. Oznámiti vstup dítěte, totiž osoby do dokonaného 16. roku jejího věku, mohou podle § 2 31 osoby, jež měly právo určití prvotně vyznání dítěte (§ 1, odst. 2 a závěrečná věta odst. 1). — Do církve se dále vstupuje:
2. narozením, tudíž ipso facto. Takto jsou všecky církve podle československého práva konfesního lidovými církvemi. Náboženská společnost, do které vstupuje dítě narozením, je konkretisována:
a) určením se strany osob, k tomu oprávněných podle poslední věty odst. 1 a podle odst. 2 §u 1 zákona. Určení se stane přihláškou k zápisu do matriky narozených, nikoli do matriky křtěných. Určení se může státi do 14 dnů po narození dítěte. U dětí manželských a jim na roveň postavených je třeba souhlasu obou rodičů, jsou-li, na živu. — Církev, do níž vstupuje dítě narozením, jest rovněž konkretisována:
b) smlouvou (§ 1, odst. 1). Jedná se o smlouvu, která byla uzavřena před narozením dítěte. Jestliže bylo sjednáno více smluv, bude rozhodnou smlouva nejnovější. Forma smlouvy není zákonem předepsána. Smlouva má nepochybně účinky právní.32 Smlouvu jsou oprávněni ujednat manželé; smlouva uzavřená pod výminkou, že dojde mezi smluvními stranami k manželství, je právně účinnou, když je sňatek uzavřen. Vždycky se může smlouva týkati jenom dětí, jež bude lze kvalifikovati jako manželské nebo manželským na roveň postavené. Jinak nejsou pro obsah smlouvy zákonem stanoveny direktivy. Smlouva účinkuje i po smrti rodičů. Podmínkou její účinnosti je povždy okolnost, že nebyla konkretisována konfese dítěte určením, shora sub a) zmíněným. — Posléze jest církev, do které vstupuje dítě narozením, konkretisována:
c) ipsa lege, prvou, druhou, čtvrtou a pátou větou prvého odstavce §u 1 zákona. Předpokládá se, že nedošlo ani k určení, nahoře pod a) uvedenému, ani ke smlouvě, na niž jsem upozornil pod literou b). Nezáleží na tom, zda vůbec neučinily oprávněné osoby volního projevu nebo jej učinily způsobem právně nezávažným, na příklad bez vzájemného souhlasu, kde jej zákon vyžaduje, po uplynutí čtrnáctidenní Ihůty po narození dítěte nebo sice před jejím uplynutím, ale po smrti dítěte, atd.33
V § 18 v odst. 1 se zakazuje uplatňovati ustanovení posavadních zákonů a nařízení, vydaných na kterémkoli základě a v jakékoli formě, jakož i opačných zvyklostí, pokud odporují zákonu o vzájemných poměrech náboženských vyznání.34 Zákony z 1868/49 a 1920/277 byly zrušeny in toto čísly 1 a 2 odstavce 3 §u 18 zákona z 1925/96.
Nikde ve zmíněném zákoně jsme nenašli dokladu pro tvrzení, že by byl náboženský úkon aktem, kterým by se vstupovalo do církve. Citovaný zákon je v naprosté harmonii s ústavní listinou; proto jest donucení k náboženskému úkonu také podle zákona z 1925/96 zcela vyloučeno.
Paragraf 4 téhož zákona po vzoru čl. 4 zákona ze dne 25. května 1868/49 35 chrání právo osob, dosáhnuvších určitého věku — dnes dokonaného roku 16. — »svobodně a samostatně rozhodovati o svém náboženském vyznání«. Pasáže,36 jež byly z uvedeného článku škrtnuty už v zákoně ze dne 15. dubna 1920/277,37 byly vynechány také v zákoně z 1925/96 jako samozřejmé. Tedy ani ke vstupnímu aktu ve smyslu státního práva nemůže býti nikdo nucen.
Klade-li zákonodárce důraz na to, aby byla konfese (bezkonfesnost) dítěte stanovena, musí, jelikož dítě nemůže samo jednati, dát podpůrná pravidla pro případnosti, kdy jiné oprávněné osoby neučiní projevu. Kasuistika §u 1 zákona o vzájemných poměrech náboženských vyznání je zčásti vysvětlitelná zrovna úzkostlivou snahou zákonodárcovou nezasahovat rušivě v práva rodičů, poručníků a osob jim na roveň postavených, vzhledem ke vstupu dítěte do církve. Svoboda rodičů a osob, fungujících na jejich místě, je chráněna, obdobně jako posledním odstavcem čl. 1 zákona z 1868/49, normou §u 1, odst. 3, podle které jsou reversy o vyznání dětí, dané komukoli, bezúčinné.
Zákonodárce podtrhuje příkaz, zachovávati ustanovení §§ 1 a 2 zákona z 1925/96, celým obsahem §u 3: »Rodiče a poručníci, jakož i orgány církví a náboženských společností jsou odpovědni za přesné dodržování předchozích předpisů.
Pro porušení jich přísluší nejbližším příbuzným, jakož i představeným církví a náboženských společností právo, dovolávati se pomoci úřadů, které mají věc vyšetřiti a učiniti opatření podle zákona.«
Světská pomoc se tudíž poskytuje proto, aby byly rigorosně zachovávány státní normy, jichž základem je svoboda oprávněných stanoviti konfesi dítěte způsobem upraveným v zákoně.
V souladu s tímto zákonným stavem jest vykládati38 § 3 zákona ze dne 20. května 1874/68 o uznání náboženských společností:
»Die Erfordernisse der Zugehörigkeit und die Art des Beitrittes trittes zu einer anerkannten Religionsgesellschaft werden durch deren Verfassung,bestimmt.«39
Zásada uvedeného §u je předpokládána pro církve organisované v Předlitavsku do zákona z 1874/68. Příslušné normy církevních ústav mají smysl pouze mimo dosah předpisů státních, jichž přesné dodržování bylo uloženo i orgánům církví již článkem 3 zákona z 1868/49, zachovaným v platnosti zákonem z 1920/277 a převzatým doslovně do citovaného §u 3 zákona z 1925/96.
Je právě úkolem církví, aby mimoprávními prostředky (poučováním, radou) vychovávaly členy k tomu, aby respektovali svým jednáním náboženskou doktrínu. Osoby, jejichž dítě vstoupilo podle státního práva do církve, nežádají, aby vykonala náboženské úkony podle jejích představ ke vstupu nutné, případně proto, že nechtějí sáhnout k úkonu definitivnímu, který vtiskuje dokonce podle božského práva40 nesmazatelný znak příslušníka církve; osoby ty čekají s oním úkonem, až dítě vyspěje, aby samo mohlo rozhodovati o svém náboženském vyznání.
V takovém případě může býti náboženská výchova,41 poskytovaná rodiči (§§ 139, 140 a 166 občanského zákoníka z 1811), tím pečlivější. Tím svědomitější může být i vyučování náboženství, obstarávané církvemi, které se budou jistě snažiti, aby vychovaly lidi tak pevné ve víře, že se, až dospějí, dobrovolně podrobí náboženským obřadům vstupním; není zásadně pravdou, co bylo tvrzeno,42 že církve vyučují náboženství43 jen ty, kdo už do nich vstoupili podle církevní doktríny.
Eventuelní možnost význačnějšího mimoprávního vlivu církvi na dítě je nepřímo zaručena státem tím, že se mohou jejich představení dovolávat pomoci státních úřadů podle odstavce 2 §u 3 zákona z 1925/96.
Pakli vstoupila do církve podle státních předpisů osoba dospělá, byla patrně tak přesvědčena o správnosti svého počínání, že se podrobí sua sponte náboženským obřadům. Avšak, jestliže zůstane toliko podle státních norem příslušníkem církve, není úkolem právního řádu, aby odstraňoval vnitřní rozpory jednotlivců a bezúčinnost náboženských nauk.
Plně jsem prokázal, že podle československého práva konfesního normuje vstup do církve stát sám a že poskytuje při něm vzhledem ke konfesi dětí bracchium saeculare na dodržení svých ustanovení. Dokázal jsem také, že kterýkoli náboženský úkon vůbec, či akt sice mimonáboženský, ale neupravený zákonem o vzájemných poměrech náboženských vyznání, není právním vstupem do církve, a že tudíž otázka světské pomoci k jeho vynucení nemůže naprosto vzniknout.

K pojmu moderního státu viz: Hobza, Autonomie náboženských svazů v moderním státě, Praha 1910, str. 9 n.
Církví (náboženskou společností, konfesí, vyznáním) podle československého práva konfesního jest náboženský organismus uznaný tímto právem.
Bracchium saeculare je státní pomoc exekuční, poskytnutá církvi; nezáleží na tom, opírá-li se církev o normy státní i svoje nebo toliko o státní předpisy; k starší formulaci srovnej na příklad: Pražák, Rakouské právo ústavní, část 3: Ústava říšská, 2. vydání, Praha 1902, str. 76.
Viz názor správních úřadů, správního soudního dvora rakouského a československého nejvyššího správního soudu v nálezech: Budwińskis Sammlung der Erkenntnisse des k. k. Verwaltungsgerichtshofes, Wien, Nr. 568 (nález z roku 1879), 1384 (nález z roku 1882), 4036 (nález z roku 1888), 8409 A (nález ze dne 21. září 1911, č. 9855), kterýžto nález je uveden v citované sbírce rubrikou: Als eine gesetzliche Konsequenz der nach dem Gesetze eintretenden Zugehörigkeit eines Kindes römisch-katholischer Eltern zur römisch-katholischen Kirche erscheint die Verpflichtung der gesetzlichen Vertreter des Kindes, dasselbe taufen zu lassen; Bohuslav, Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních, Praha, číslo 295 (nález ze dne 12. ledna 1920, čís. 4292/19) s rubrikou: Dle zákonodárství bývalého státu rakouského, převzatého Republikou československou, musí se ti, jež pokládati jest bez ohledu na jejich vůli mocí positivního předpisu zákonného pro státní obvod za členy církve římsko-katolické, podrobiti povinnosti stanovené v církevních pravidlech této církve, aby se dali pokřtíti. — Srovnej též nález rakouského říšského soudu ze dne 2. července 1913, č. 219 v Österreichische Zeitschrift für Verwaltung (Jaeger), 47. ročník, č. 1, Vídeň 1914, str. 3 n.: Mitteilungen aus der Praxis: Frage des Taufzwanges für gemäss Artikel 1 des Gesetzes vom 25. Mai 1868, Nr. 49, der römisch-katholischen Kirche zugehörige Kinder.
Schindler, Der Taufzwang, Österreichische Zeitschrift für Verwaltung (Jaeger-Hugelmann), 28. roč., č. 3, Vídeň 1895, str. 9 n. — Hussarek, Grundriss des (österreichischen) Staatskirchenrechts, Leipzig, 1. Auflage (1899), str. 9 n., 2. Auflage (1908), str. 15. — Nález čsl. nejvyš. správního soudu z 1920, č. 4292/19 registruje Horáček ml., Občanská práva a občanské povinnosti, otisk ze Slovníku veřejného práva československého, Brno 1931, str. 25 n. Plně s citovaným nálezem souhlasí, aniž zdůvodňuje své mínění, Bušek, Slovo k Dr. Josefa Turecka »Úvaze o učebnici dějin církevního práva«, Bratislava 1932, str. 12. Důvody ve prospěch uvedeného nálezu — jakož i nálezu: Budwińskis Sammlung, Nr. 8409 A — se snaží konstruovati Sommer v článku: Mezikonfesní poměry ve Slovníku veřejného práva československého, svazek 2, sešit 19, Brno 1930, str. 581 n.; je zvláštní, že registruje na téže straně 581 i nález: Budwińskis Sammlung, Nr. 9236 A (viz dále poznámku č. 8).
Jedná se přirozeně o moderní náhledy, vtělené již v platné právo. Srovnej k tomu citovaný nález nejvyššího správního soudu, uveřejněný v Bohuslavově Sbírce pod číslem 295, passus o »moderním nazírání na věc«. K § 7 občanského zákoníka, citovanému na uvedeném místě nálezu, confer: Wellspacher, Das Naturrecht und das ABGB, Festschrift zur Jahrbundertfeier des allgemeinen bürgerlichen Gesetzbuches, 1. Juni 1911, Wien 1911, 1. Teil, str. 184 n.; Dniestrzański, Die natürlichen Rechtsgrundsätze (§ 7 ABGB), týž Festschrift, 2. Teil, str. 1 n.; Tilsch-Svoboda, Občanské právo, část všeobecná, 3. vydání, Praha 1925, str. 54 n.; Hácha, Analogie, Slovník veřejného práva československého, sešit 1, Brno 1927, str. 60 n.; Krčmář, Právo občanské, I. díl: Výklady úvodní a část všeobecná, Praha 1929, str. 70 n.; Zákon, kterým se vydává všeobecný zákoník občanský. Návrh superrevisrií komise, díl 2.: Důvodová zpráva, Praha 1931, str. 28.
7) Henner, Zur Frage des staatlichen Taufzwanges in Österreich, Sonderabdruck aus der Österreichischen Zeitschrift für offentliches Recht, Wien. — Hoetzel, Záruky a exekuční prostředky v rakouském právu správním, Praha 1915, str. 120 s poznámkou 133. — Henner, Základy práva kanonického, část 2: Právo platné, sešit 1 a 2, 3. vydání, Praha 1927, str. 37. — Hobza, za spolupráce Turečka, Úvod do církevního práva, Praha 1929, str. 46 n. — Hobza, Poměr mezi státem a církví, 4. vydání, Praha 1931, str. 180, pozn. 1. — Srovnej i: Tureček, Úvaha o učebnici dějin církevního práva, Praha 1931, str. 4 s pozn. 1.
Viz nálezy: Budwińskis Sammlung, Nr. 69 (nález z roku 1877) a 9236 A (nález ze dne 27. listopadu 1912, č. 13.087), jenž má ve sbírce rubriku: Das Rellgionskenntnis eines Kindes wird für den staatlichen Bereich nicht durch den konfessionellen Taufakt, soudern durch die Vorschriften des Gesetzes vom 25. Mai 1868, RGBl. Nr. 49, bestimmt. — Srovnej názor správních úřadů: Dannerbauer-Pugneth, Praktisches Geschäftsbuch für den Curat-Clerus Österreichs, 2. Auflage, Wien 1896, Taufdisciplin (..., Taufzwang), str. 995 n.; obzvláště confer tekst: Es erübrigt noch eines Falles zu erwähnen, in welchem von einem bischöflichen Consistorium die Hilfe der Staatsgewalt angerufen wurde, um die Nachholung der katholischen Taufceremonien bei einem unbefugt nach protestantischem Ritus getauften Kinde zu erzielen. — Das k. k. Ministerium erklärte jedoch, dass es dem bischöflichen Ordinariate anheimgestellt bleiben müsse, durch die in seinem Wirkungskreise gelegenen Mittel auf die katholische Mutter einzuwirken, damit sie an ihrem katholisch zu erziehenden Kinde die Taufceremonien nachtragen lasse, dass es aber nicht zulässig erscheine, die Vornahme derselben durch den Beistand der bürgerlichen Zwangsgewalt zu bewerkstelligen. (Prostrkaná místa zdůrazňuji.)
K mé studii viz také nálezy: Budwińskis Sammlung, Nr. 2079, 9161 A, 9162 A.
Z literatury k §§ 121 až 125 ústavní listiny srovnej zvláště: Henner, Základy práva kanonického, část 2: Právo platné, sešit 4, 2. vydání, Praha 1927, str. 435 n. — Hobza, Poměr mezi státem a církví, 4. vydání, str. 166 n. — Hoetzel, Ústava Republiky československé, Praha 1920, str. X. — Hoetzel, Ústavní listina československé republiky, Sborník věd právních a státních, ročník 20, Praha 1920, str. 23 a zvláštní otisk ze Slovníku národohospodářského, sociálního a politického, Praha 1920, str. 37. — Weyr, Soustava československého práva státního, 1. vydání, Brno 1921, str. 314 n., 2. vydání, Praha 1924, str. 380 n. — Vavřínek, Základy práva ústavního, 5. vydání, díl 1: Ústavní řád našeho státu, Praha 1925, str. 171. — Adamovich, Grundriss des tschechoslowakischen Staatsrechtes, Wien 1929, str. 69 n. — Adler, Grundriss des tschechoslowakischen Verfassungsrechtes, Reichenberg 1930, str. 116. — Epstein, Studien-Ausgabe der Verfassungsgesetze der Tschechoslowakischen Republik, 2. Auflage, Reichenberg 1932, str. 223 n.
Pro starší předpisy, které dále cituji (3 zák. z 1874/68 a normy o matrichách) jest míti na paměti toto: Předpoklad, z něhož vycházel zákonodárce, má pro aplikaci práva význam, pokud byl opravdu vtělen v zákon. Normy staršího zákona, které odporují novějšímu zákonu, jsou tímto zákonem zrušeny, i kdyby tak nebylo výslovně stanoveno; ústavní listina deroguje podle citovaného článku IX všem starším mimoústavním předpisům, jež jsou s ní v rozporu, třebas by takto vznikla — sit venia verbo — mezera práva; viz Zprávu ústavního výboru, zmíněnou v další poznámce, str. 2 n. Ti, kterým nestačí — což je s podivením — sankce čl. IX zákona z 1920/121, mají k disposici sankci §u 18, odst. 1 zákona z 1925/96; je tedy sankce nad sankcí! Nelze se dohádnouti, kolika sankcí bude ještě dnešní zákonodárce potřebovati k tomu, aby prosadil svoji vůli proti vůli zákonodárce josefinského, zákonodárce z let šedesátých a sedmdesátých minulého století. Srovnej k tomu výstižná slova v díle: Mayr-Dominik, Soustava občanského práva, kniha 1: Nauky obecné, Brno 1922, str. 30: »Dále klesá význam vůle zákonodárcovy pro obsah zákona tou měrou, jakou se platnost zákona vzdaluje od svého původu. Zub času hlodá i zde.« — Konečně uvažme i provisorium podle čl. 2 zákona o zřízení samostatného státu československého z 28. října 1918/11.
K ústavní listině srovnej též: Zasedání Národního shromáždění československého roku 1920, tisk 2421, Zpráva ústavního výboru k ústavní listině československé republiky, usnesené ústavním výborem podle § 14 a 17 jednacího řádu, zejména str. 20, Příloha k důvodové zprávě referentově o ústavní listině, Důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona, kterým se uvozuje ústavní listina, zvláště str. 33 a 61.
K článkům 14 až 16 zákona z 1867/142 viz jmenovitě: Pražák, Rakouské právo ústavní, část 3: Ústava říšská, str. 65 n. — Hussarek, Grundriss des Staatskirchenrechts, 1. Auflage, str. 4 n., 2. Auflage, str. 6 n. — Henner, Poměr mezi státem a církví v Rakousku, Česká politika, sešit 20 n., Praha 1906, str. 734 n. — Hobza, Poměr mezi státem a církví, 4. vydání, str. 108 n.
Srovnej na příklad: Weyr, Soustava československého práva státního, 1. vydání, str. 318, 2. Vydání, str. 383 n. — Epstein, Studien- Ausgabe der Verfassungsgesetze ..., str. 223.
Tomu nebrání ani § 124 ústavní listiny o rovnosti konfesí; vždyť právě ku příkladu při aktu tak důležitém, jakým jest uznání církve, má stát po právu co činiti s jednotlivci — přívrženci náboženské nauky.
Viz příkladmo: Sommer, Mezikonfesní poměry, str. 581 n.
Hoetzel, Ústavní listina Československé republiky, Sborník věd právních a státních, ročník 20, str. 24.
Důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona, kterým se uvozuje ústavní listina, str. 31 n. — Hoetzel, Ústavní listina československé republiky, Sborník věd právních a státních, ročník 20, str. 21 n. — Srovnej též: Baxa, Ústavní listina československé republiky, Sborník věd právních a státních, ročník 21, Praha 1921, str. 40.
čl. VIII, odst. 1 a čl. X zákona ze dne 29. února 1920/121.
Cituji příklady: § 60 zákona o zevních poměrech církve katolické ze dne 7. května 1874/50, § 15 zákona o uznání náboženských společností ze dne 20. května 1874/68, § 30 zákona o zevních poměrech náboženské společnosti izraelské ze dne 21. března 1890/57, § 20 zák. čl. XLIII:1895 o svobodném vyznávání náboženství. — K tomu: Tománek, Sbírka nejdůležitějších předpisů kultových platných v Republice československé, Praha 1928, str. 22.
Str. 20.
Schindler v článku Taufzwang, str. 10, výslovně odmítá aplikaci §§ 2 až 6 císařského nařízení ze dne 20. dubna 1854/96, jímž byl vydán předpis pro výkon opatření a nálezů zeměpanských politických a policejních úřadů. Schindler, uchýlivší se k § 8 citovaného nařízení, nevystačil ani s touto normou, aby stanovil křestní kmotry. Pochopíme proto dobře, proč se snaží přejíti na kolej soukromého práva; chce založiti příslušnost soudů, které mají curam infantium. Uvedenou kuriosní konstrukci, jakož i § 8 zmíněného nařízení odmítá Hoetzel, Záruky a exekuční prostředky, str. 120, pozn. 133. — Dneska viz čl. 10 zákona ze dne 14. července 1927/125 o organisaci politické správy a vládní nařízení ze dne 13. ledna 1928/8 o řízení ve věcech náležejících do působnosti politických úřadů (o správním řízení); účast na náboženském úkonu nemůže býti »nepeněžním plněním« ve smyslu §§ 123 n. citovaného nařízení, takže nelze aplikovati ani § 123 o náhradním výkonu ani § 124 o nepřímém donucení ani § 125 o přímém donucení.
Zpráva ústavního výboru, str. 21.
Otázka souvisí s naukou o paaktech; není úkolem této studie blíže řešiti uvedenou otázku. — Confer §§ 18 a 5 zákona o nejvyšším správním soudě ze dne 22. října 1875/36 ex 1876 ve znění zákona ze dne 2. listopadu 1918/3.
K citovanému oddílu zákona z 1925/96 viz: Henner, Základy práva kanonického, část 2, sešit 1 a 2, 3. vydání, str. 37 n. — Hobza, Poměr mezi státem a církví, 4. vydání, str. 179 n. — Sommer, Bezkonfesní osoby, Slovník veřejného práva československého, 2. sešit, Brno 1927, str. 100 n. — Sommer, zmíněný článek Mezikonfesní poměry, str. 580 n. — Schlenz, Das interkonfessionelle Gesetz vom 23. Apríl 1925 (Sg. N. 96), Katholiken Korrespondenz (Bonifatius-Korrespondenz, Neue Folge), 26. (13.) Jahrgang, Prag 1932, str. 131 n. — Pejška, Církevní právo se zřetelem k partikulárnímu právu československému, svazek 1: ústavní právo církevní, Obořiště 1932, str. 187 n.
Tento § zní:(1) Děti v manželství zrozené nebo jim na roveň postavené, jsou-ii oba rodiče téhož vyznání, následují ve vyznání své rodiče, Není-li tomu tak, následují děti mužského pohlaví otce, děti ženského pohlaví matku. Manželé mohou však smlouvou stanoviti, že tomu má býti opačně, nebo určiti, kterému vyznání děti mají příslušeti. Vyznání dětí nemanželských řídí se podle matky. Jsou-li rodiče neznámi, rozhodne o náboženském vyznání dítěte, kdo má právo dítě vychovávati.(2) Předchozí ustanovení neplatí, určí-li osoby k tomu oprávněné dítěti do 14 dnů po jeho narození jiné náboženské vyznání. Oprávněni k tomu jsou: u dětí manželských oba rodiče souhlasně, u dětí nemanželských matka, u dětí osiřelých ten z rodičů, který žije, zemřeli-li oba, zákonný zástupce dítěte. Určení toto stane se přihláškou k zápisu do matriky narozených.(3) Reversy o vyznání dětí dané komukoliv jsou bezúčinné.
Srovnej také materiálie zákona: Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1925, tisk číslo 5136 a Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1925, tisk číslo 2133.
Viz rovněž: Zasedání Národního shromáždění československého roku 1918, tisk 177 a roku 1920, tisk 2801.
Podle odst. 1 §u 19 platí zákon z 1925/96 pro celé území československé republiky, v Podkarpatské Rusi však jen, dokud zákon jejího sněmu v mezích jeho působnosti jinak neustanoví.
Tekst §u 6 zákona z 1925/96 je následující:(1) Aby vystoupení z církve bylo po zákonu účinné, je nutno, aby vystupující nebo podle §§ 1, 2 oprávněný ústně nebo písemně oznámil je okresnímu politickému (slúžnovskému, městskému notářskému) úřadu místa svého bydliště nebo, nemá-li v obvodu platnosti tohoto zákona svého bydliště, jmenovanému úřadu své obce domovské. Písemné oznámení o vystoupení několika osob smí býti učiněno jen za členy téže rodiny.(2) Právní účinky vystoupení z církve nastávají dnem tohoto oznámení. Úřad v prvním odstavci uvedený vydá do jednoho měsíce podateli písemné vyřízení a zároveň zpraví o tom představeného nebo duchovního správce opuštěné církve.(3) Vstup do nově zvolené církve oznámí vstupující představenému nebo duchovnímu správci této církve.«V § 6, odst. 3 zákona z 1925/96 bylo podobně jako v zákoně z 1920/277 v § 1, čl. 6, odst. 3 vynecháno slovo »osobně« (»personlich« v čl. 6. odst. 2. zákona z 1868/49).31) Paragraf 2 zákona z 1925/90 má tento tekst: Kdo má podle předchozího ustanovení právo určití vyznání dítěte, jest oprávněn vyznání toto způsobem v § 6 upraveným potud měniti, dokud dítě samo nenabylo práva o svém vyznání rozhodovati (§ 4).
Paragraf 2 zákona z 1925/90 má tento tekst: Kdo má podle předchozího ustanovení právo určití vyznání dítěte, jest oprávněn vyznání toto způsobem v § 6 upraveným potud měniti, dokud dítě samo nenabylo práva o svém vyznání rozhodovati (§ 4).
Tureček, K otázce studia církevního práva na československých právnických fakultách, Praha 1933, str. 18, pozn. 78.
Jelikož by bylo nonsensem konstituovati vyznání člověka až po jeho smrti, je řešení, které podávám, správnější než nauka o retrotrakci účinků aktu, jímž se stanoví konfese dítěte, k datu narození.
Nesmí nás zarážeti při otázce vstupu do konfese, že se případně nekryje členstvo církve podle státního práva s členstvem církve podle její doktríny; je to stejné jako při výstupu z církve, hájí-li náboženská společnost na příklad nauku o nesmazatelném znaku, který vtiskuje křest. Státní právo konfesní musíme vykládat v duchu státního práva zrovna tak, jako kupříkladu kanonické normy v duchu kanonickém. Snaha překlenout rozpory obou těchto sfér zatemňuje právní instituce a nemůže vésti k úspěchu namnoze z toho jednoduchého důvodu, že není možná uvésti v soulad »a« a »non a«; k tomu: Hobza-Tureček, Úvod do církevního práva, str. 21 n. a Pejška, Církevní právo se zřetelem k partikulárnímu právu československému, svazek 1, str. 187.
K článkům 1 až 7 zákona z 1868/49 viz především: Henner, Interconfessionelle Verhältnisse, Österreichisches Staatswörterbuch (Mischler-Ulbrich), Wien,. 1. Auflage, 2. Band, 1. Hälfte, 1896, str. 151 n.; 2. Auflage, 2. Band, 1906, str. 909 n.
... ohne Unterschied des Geschlechtes... und ist in dieser freien Wahl nöthigenfalls von der Behörde zu schützen. (2) Derselbe darf sich jedoch zur Zeit der Wahl nicht in eínem Geistes- oder Gemüthsznstande befinden, welcher die eigene freie Überzeugung ausschliesst.
Zákon, kterým se mění některá ustanovení interkonfesního zákona ze dne 25. května 1868/49.
Stejně bude vykládati předpisy matriční. Nesprávně pojaté nařízení pro dědičné země z 20. února 1784 se svými přílohami by ještě dneska příkladmo znamenalo, že jsou v Československé republice jenom tři konfese: katolická, protestantská a židovská. — Viz i dekrety dvorské kanceláře ze dne 27. dubna 1812 a ze dne 21. října 1813; srovnána budiž i jejich publikace. — K tomu: Handbuch aller unter der Regieurung des Kaisers Joseph des II. für die K. K. Erbländer ergangener Verondnungen und Gesetze..., 6. Band, Wien 1786, str. 574 n.; Goutta, Sammlung der sämmtlichen politischen und Justiz-Gesetze, welche unter der Regierung Sr Majestät, Kaisers Franz des I... erlassen worden sind..., Wien, 6. Band (1815), str. 336 n., 8. Band (1816), str. 568 n. — Ku podivu, právě Schindler prokazuje obšírně zásadu, podle které: .»Die Eintragung eines Matrikenfalles hat die Vornahme einer kirchlichen Handlung nicht zur nothwendigen Voraussetzung; srovnej: Schindler, Die allgemeinen Grundsätze der österreichischen Matrikenführung, Österreichische Zeitschrift für Verwaltung (Jaeger-Hugelmann), 27. Jahrgang, Wien 1894, str. 161 n., zvláště str. 164. — Viz také: Hennner, Zur Frage des staatlichen Taufzwanges in Österreich, str. 651 n. — K pravému rozřešení naší otázky nepotřebujeme změn, na něž myslí zákonodárce v zákoně z 1925/96 v § 17, který zní: »Pokud ku provedení tohoto zákona bude nutno měniti nebo doplniti posavadní předpisy matriční, vydá vláda nové předpisy nařízením.«I zde se ukazuje výhoda státních matrik; pro Slovensko srovnej zák. čl. XXXIII:1894 o státních matrikách; k tomu: Ilek-Herman, Zákony o státních matrikách, Hust 1922, str. 5 n.
Viz materiálie otištěné ve sbírce: Burckhard, Gesetze und Verordnungen in Cultussachen, 3. Auflage, 1. Abteilung, Wien 1895, str. 9, 12, 15.
Pro římskokatolickou církev confer concilium Tridentinum, sessio 7, de sacramentis in genere, can. 9; k tomu: Richter, Canones et decreta concilii Tridentini..., Lipsiae 1853, str. 41.
Jejím nutným předpokladem není, aby bylo dítě přijato do církve, jak se docela dogmaticky domnívá Schindler v článku Taufzwang na str. 9. — Viz též dále.
Budwińskis Sammlung, Nr. 8409 (A); Bohuslav, Sbírka č. 295.Pro křesťanské církve srovnej Evangelium Matouše, 28, 19 až 20 a Evangelium Marka, 16, 15 až 16. K tomu: Biblí svatá, to jest svatá písma starého i nového zákona, Praha 1926, Nový zákon, str. 35 a 56.Podle nauky římskokatolické církve se žádá k tomu, aby mohl býti pokřtěn dospělý člověk — a contrario nemluvněte — svobodná vůle, znalost náboženství a vyznání víry; viz: Pauly, Právní rádce pro duchovní správu v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Praha 1902, str. 11. — Codex iuris canonici (... praefatione,... ab ... Gasparri auctus, Romae 1918), can. 752, § 1: Adultus — a contrario infans — nisi sciens et volens probeque instructus, ne baptizetur;....
K citovaným normám občanského zákoníka o náboženské výchově dětí confer nárok rodičů nebo jich zástupců na to, aby bylo dítě zproštěno obligatorního vyučování náboženství ve škole podle odst. 5 §u 3 zákona ze dne 13. července 1922/226, jímž se mění a doplňují zákony o školách obecných a občanských.

Citace:

FLIEDER, Karel. Donucení ke vstupu do církve podle československého práva. Pocta k sedmdesátým narozeninám univ. prof. dra Augusta Miřičky. Praha: Nákladem Československé společnosti pro právo trestní, 1933, s. 442-459.