NPD documents search: Boh. adm., 16 (1934), sv. 1

Č. 9624.

Stavební právo (Morava): I. * Rozhoduje o stížnosti do demoličního příkazu, vydaného obcí podle § 129 bodu 4 mor. stav. řádu pro venkov proto, že stavba byla provedena bez povolení, není zemský výbor, dospěl-li ke zrušení příkazu toho, oprávněn sám dodatečně povolení k stavbě uděliti. — II. Mimo rámec opravného řízení instančního je zásah vyššího úřadu stavebního do kompetence obce nepřípustným zkrácením práva obce na samosprávu.
Řízení správní. III. Z povahy řízení instančního jde, že causa decidendi musí býti v obou stolicích identická.
(Nález ze dne 25. ledna 1932 č. 14756/31.)
Věc: Obec K. proti moravskému zemskému výboru v Brně o zrušení demoličních příkazů a udělení dodatečných stavebních povolení.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud jím bylo uděleno stavební povolení, zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: Usnesením z 24. září 1928 potvrdilo zastupitelstvo obce K. příkazy obecního starosty, dané Cyrilu H., Janu H. a Antonínu C., aby zbourali obytné domky, jež postavili na pozemcích č. parc. ... v K. bez stavebního povolení. K odvoláním jmenovaných stavebníků zrušil zv nař. rozhodnutím z 29. listopadu 1928 v odpor vzaté usnesení zastupitelstva a povolení k uvedeným stavbám dodatečně udělil.
O stížnosti obce K. na toto rozhodnutí uvážil nss takto:
Napadnuté rozhodnutí sestává ze dvou částí. Prvá obsahuje výrok, kterým zv k odvolání stavebníků zrušuje demoliční příkazy, dané jim v instančním pořadu, v druhé části pak uděluje se dodatečně povolení ke stavbě. Proti prvému výroku o zrušení nařízení demolice obec nebrojí, nýbrž obrací se jedině proti druhé části rozhodnutí, spatřujíc v dodatečném udělení povolení stavby přímo žal. úřadem nezákonný zásah do své samosprávy.
Maje posouditi důvodnost této výtky, musili si nss předem zodpověděti otázku, jak daleko sahá pravomoc zv-u podle mor. stav. řádu ze 16. června 1894 č. 64 z. z., ve znění zák. ze 16. června 1914 č. 44 z. z., a jaké jest v důsledku toho právní postavení obce vůči aktům, vydaným zv-em ve věcech stavebních. Po obou těchto stránkách byly pro nss rozhodující tyto úvahy: Podle § 27 bodu 9 mor. řádu obecního z 15. března 1864 č. 4 z. z. spadá provádění stavebního řádu do samostatné působnosti obce, jejíž výkon je podle ustálené judikatury (srov. Budw. A 3682, 6321, 6526, Boh. A 2861/23, 3506/24, 8119/29, 8588/30 a j.) nejen povinností, ale také právem obce. Je-li tomu tak, nemůže ovšem obci býti bráněno, aby si právo to hájila a aby; za tím účelem chopila se i opravných prostředků proti nezákonným zásahům vyšších úřadů do tohoto svého práva. Při tom nepadá na váhu, že obci ve stavebním řízení přísluší postavení strany procesní jen v omezené míře (Boh. A 7049/28), neboť zásah vyššího úřadu do práva obce na samosprávu neproměňuje se náhodnou okolností, že došlo k němu při úředním výkonu ve věci stavební, v otázku práva stavebního, nýbrž sluší jej posuzovati podle stejných hledisek, ať udál se na půdě kteréhokoli odvětví správy obecní.
Při zkoumání otázky, bylo-li v určitém případě skutečně nezákonně zasaženo do uvedeného práva obce, třeba však přesně od sebe lišiti dvě skupiny případů a to jednak ony, ve kterých vyšší úřad jako rekursní instance přezkoumává v této své vlastnosti a v mezích své instanční příslušnosti rozhodnutí neb opatření obce a tyto její správní akty buď mění nebo ruší, jednak případy, kde vyšší úřad zasahuje do samostatné působnosti obce, aniž tak činí jako stolice rekursní a v mezích své instanční příslušnosti. Rozhoduje-li vyšší úřad o věci v mezích své instanční pravomoci, nemůže v tom obec nikdy spatřovati porušení svého práva na samosprávu a nemohla by tedy jako nositelka určité kompetence ve věcech stavebních vytýkati takovému rozhodnutí materielní nezákonnost nebo jakoukoli formální vadnost. Avšak mimo rámec instančního opravného řízení anebo — což je v podstatě totéž — nejsou-li dány procesní předpoklady instančního přezkoumání správního aktu obcí vydaného, jeví se zásah vyššího úřadu do kompetence obce, která jí jako její právo přísluší, nepřípustným zkrácením práva na samosprávu obci zákonem zaručeného a obec může se proti němu brániti. Její situace právní neliší se tu podstatně od situace v případě, kdy dozorčí úřad překročí zákonné hranice své moci dozorčí (srov. nález Boh. A 9379/31).
V daném případě žal. zv k odvolání Cyrila H., Jana H. a Antonína Č. zrušil usnesení zastupitelstva obce K. z 24. září 1928, kterým byly zamítnuty rekursy jmenovaných do nařízení obecního starosty, aby stavby provedené bez povolení zbourali a stavby ty dodatečně povolil. Odvolání, která zavdala podnět k této judikující činnosti zv-u, byla podle správních spisů podána u stav. úřadu 1. stolice a tento je zprávou z 10. října 1928 předložil zv-u. Rozhodoval tedy v této sporné věci zv zcela nepochybně jako třetí stolice stavební, tudíž jako instance rekursní ve smyslu § 136-II/1 stav. řádu, a stížnost nemá pravdu, popírá-li to poukazem k tomu, že při odvolání dnešních zúčastněných stran z demoličních nařízení starostových nebyla dodržena cesta instanční, neboť předmětem rozhodování zv-u byla odvolání z usnesení obecního zastupitelstva z 24. září 1928 a odvolání tak, jak řečeno, v předepsané instanční cestě podána byla. Za tohoto stavu věci mohla by podle předeslané všeobecné úvahy stěžující si obec spatřovati porušení svého práva na samosprávu, kdyby tvrdila, že zv svým rozhodnutím vybočil z mezí své pravomoci instanční. To také stížnost činí, dovozujíc, že žal. úřad nemohl bezprostředně uděliti stavební povolení, nýbrž že se měl ve smyslu § 136 stav. řádu omeziti na otázku bourání staveb bez konsensu provedených, která jedině byla předmětem rozhodování obou nižších stolic stavebních. Nss musil v tom dáti stížnosti za pravdu.
Mor. stavební řád stanoví v § 28, že, má-li se podniknouti jakákoli nová stavba, přístavba nebo přestavba, je k tomu potřebí povolení stavebního úřadu. Úřadem tím jest — nehledě k odchylkám, jež nepřicházejí zde v úvahu — v prvé stolici obecní představený, pokud se týče jeho náměstek (§ 134), ve stolici druhé a třetí pak obecní výbor a zemský výbor (§ 136). Výjimkou z tohoto pravidla přechází (devolvuje) opatření neb rozhodnutí ve věci stavební, k němuž je v prvé stolici příslušný obecní představený a tedy i právo udělili stavební povolení, na zv tehdy, když obecní představený přes vyzvání, dané mu zv-em k dozorčí stížnosti stavebníka, opatření neb rozhodnutí, spadající do jeho kompetence, ve lhůtě k tomu stanovené neučiní, v kterémžto případě rozhoduje zv sám v prvé a zároveň poslední stolici s vyloučením jakéhokoli dalšího pořadu instančního (§ 136 a).
Z těchto zákonných ustanovení plyne, že zv může uděliti stavební povolení toliko buď v cestě rekursní, t. j. když nižší stolice (obecní zastupitelstvo) povolení to odepřela, anebo v cestě devoluce. Jiné možnosti k tomu mu zákon nedává.
O udělení stavebního povolení jure devolutionis v daném případě zřejmě nejde, a sluší tedy pouze zkoumati, byl-li žal. úřad oprávněn uděliti povolení to jako instance rekursní.
Z povahy řízení instančního, jehož účelem jest, aby k opravnému prostředku legitimované strany byl výrok nižší stolice co do jeho zákonitosti a procesní správnosti přezkoumán stolicí vyšší, nutně se podává, že causa decidenti musí v obou nalézacích stolicích býti identická. Nemůže se proto rozhodnutí vyšší stolice obsahově týkati něčeho, co nebylo předmětem rozhodování ve stolici nižší. Jen tehdy, je-li tento požadavek, tkvící v samé podstatě instančního řízení opravného, splněn, lze říci, že vyšší úřad, jako stolice rekusní, rozhodoval v mezích své instanční příslušnosti.
V daném případě byly obecním zastupitelstvem v cestě instanční potvrzeny demoliční příkazy, dané zúčastněným stranám starostou. Nerozhodovalo-li však při tom obecní zastupitelstvo zároveň také o stavebním povolení, nemohlo býti o něm rozhodováno ani v řízení rekursním. Druhá stolice stavební neměla také za dané procesní situace ani podnětu, aby o stavebním konsensu jednala, když strany proti zamítnutí svých žádostí starostou opravného prostředku nepoužily, ani o stavební povolení znovu nepožádaly.
Neobmezil-li se za tohoto stavu věci žal. úřad, rozhoduje o rekursech do vydaných demoličních příkazů, na přezkoumání těchto aktů, v instančním řízení, o něž šlo, skutečně a jedině obcí vydaných, nýbrž udělil-li kromě toho bez předchozího výroku obce sám také stavební povolení, vybočil z rámce své instanční příslušnosti a zasáhl tím do práv stěžující si obce, která — mimo vzpomenutý případ devoluce — je k rozhodování ve věcech stavebních v prvé a druhé stolici svými vlastními orgány podle zákona výlučně povolána.
Je tedy nař. rozhodnutím, pokud jím byly sporné stavby dodatečně konsentovány, v odporu se zákonem, a bylo je v této jeho části zrušiti podle § 7 zák. o ss, aniž bylo potřebí zabývati se ještě dalšími námitkami stížnosti, proti výroku tomu po stránce formální i věcné uplatňovanými.

Citace:

č. 9624. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické nakladatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 283-286.