NPD documents search: Boh. adm., 5 (1923), sv. 2

Č. 2969.

Policejní právo trestní. — Živnostenské právo: I. Skutková povaha přestupku § 1 zák. ze 16. ledna 1895 č. 26 ř. z. (o výprodejích) jest dána, jestliže někdo nemaje povolení živnostenského úřadu uspořádá veřejný výprodej, před tím veřejně ohlášený, za účelem urychleného zcizení zboží nebo jiných movitých věcí náležejících k podniku živnostenskému. — II. Skutková povaha přestupku toho nevyžaduje ani, aby zcizitel měl v úmyslu vyprodati celý svůj sklad, ani aby svoje zboží prodával skutečně levněji než se prodává jinde, ani aby ohlášen byl urychlený rozprodej. — III. V trestním řízení živnostenském může úřad dáti vyslechnouti obviněného úřadem obecním a může vydati také nález písemný.
(Nález ze dne 10. prosince 1923 č. 17 667.)
Věc: Ferdinand S. v T. proti zemské správě politické v Praze o trestní nález.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výměrem osp-é v T. z 25 dubna 1920 byl st-l na základě konaného šetření a částečného doznání uznán vinným přestupkem § 1 zák. ze dne 16. ledna 1895 č. 26 ř. z., jehož se dopustil tím, že v poslední době dal v teplických denních listech, ku př. v periodickém tiskopisu »Teplitz-Schönauer Anzeiger« uveřejniti inserát znějící: »Vyrovnávací podstata firmy Ferdinand S. v Teplicích sestávající z obuvi všeho druhu, výhradně dobré jakosti, rozprodá se úplně v drobném prodeji za báječně levné ceny.« Při tom shledal úřad zvláště přitěžujícím, že st-l nevyhověl úřednímu rozkazu danému 18. dubna 1923 jeho právnímu zástupci, aby uveřejnění inserátu odporujícího předpisu § 44 ž. ř. bylo zastaveno. St-l byl proto dle § 8 výše cit. zák., pokud se týče § 131 ž. ř. odsouzen k peněžité pokutě 500 K ev. k vězení v trvání 50 dnů.
Nař. rozhodnutím nevyhověla zsp v Praze odvolání proti tomu podanému, ježto skutková podstata přestupku jest prokázána.
O stížnosti do rozhodnutí toho podané uvážil nss toto:
Účelem § 1 zák. ze 16. ledna 1895 č. 26 ř. z. jest, aby úřad, udíleje povolení k výprodeji, rozhodoval sám o tom, které výprodeje lze s hlediska reelního provozování živnosti a zamezení nekalé soutěže připustiti a které ne. Zákon zamýšlí tím, že úplné nebo částečné vyklizení skladiště zboží urychleným výprodejem činí závislým na zvláštním povolení úřadu, zabrániti, aby pod záminkou výprodeje, živnostník nezamýšleje skutečně provésti takovéto vyklizení, nekalou konkurencí nepůsobil na trhové ceny zboží ke škodě ostatních živnostníků.
Skutková podstata přestupku § 1 uvedeného zák. jest pak dána tehdy, jestliže někdo bez povolení živnostenského úřadu uspořádá veřejný výprodej, před tím veřejně ohlášený, za účelem urychleného zcizení zboží nebo jiných movitých věcí, náležejících k podniku živnostenskému.
Nař. rozhodnutí shledává skutkovou podstatu přestupku § 1 cit. zák. v tom, že st-l nemaje povolení živnostenského úřadu, vydal veřejně oznámení svrchu uvedeného obsahu. Stížnost namítá, že skutková podstata přestupku není splněna a to z trojího důvodu: 1) ježto st-l neměl úmyslu rozprodati celý sklad obuvi, 2) že neprodával zboží za ceny levnější než v obchodech jiných, 3) že st-l neohlásil urychlený rozprodej zboží.
Nss neshledal tyto námitky důvodnými.
Ad 1) K skutkové podstatě přestupku, st-li za vinu kladeného, nevyžaduje se, aby dotčená osoba měla v úmyslu vyprodati celý sklad, neboť skutková podstata přestupku toho jest již tehdy dána, jestliže ohlášen byl výprodej za účelem urychleného prodeje zboží prodejem v drobném bez ohledu na to, zda rozprodej se týkal veškerého zboží, či jen určitého druhu jeho nebo určité kvantitavní částky zboží. Nehledě k tomu jest ze znění pozastaveného inserátu jasně patrno, že st-l měl v úmyslu prodati celý sklad, neboť výslovně se v oznámení uvádí, že »vyrovnávací podstata rozprodává se úplně«.
Ad 2) K skutkové povaze přestupku se dále nevyhledává, aby osoby veřejný prodej uspořádavší, skutečně prodávaly zboží své levněji, než se prodává jinde, stačí, když ohlásí veřejný výprodej a když z ohlášení jest patrno, že se hodlají zbaviti zboží neb části jeho urychleným výprodejem.
Ad 3) Třeba v oznámení není uvedeno, že zboží bude vyprodáno s urychlením, přece z toho, že ohlášen byl úplný výprodej vyrovnávací podstaty, tedy právně neexistujícího útvaru, a že bylo poukázáno na zvláštní výhodnou nákupní příležitost, jest zřejmý úmysl obviněného, že mu šlo o to, aby veřejným vyhlášením rozprodeje za uvedených modalit docílil urychleného rozprodeje svého zboží a lákal obecenstvo k urychlenému krytí své potřeby právě u st-le.
Stížnost vytýká dále po stránce formální, že st-l proti předpisu § 147 ž. ř. nebyl slyšen přímo u osp-é v T. a že mu nález nebyl vyhlášen ústně.
Námitka ta jest bezdůvodná.
§ 147 ž. ř. stanoví, že řízení v trestních záležitostech živnostenských koná se zpravidla ústně a že rozhodnutí jest straně vyhlásiti.
Tím stanoví zák. zásadu, že nesmí býti vydán trestní nález proti určité osobě, aniž jí byla dána možnost, uplatňovati svou obhajobu před úřadem. Tím pak, že zákon sám předpisuje, že řízení toto má zpravidla býti ústně provedeno, dává úřadu právo, uchýliti se v určitých případech od pravidla toho a po případě vydati nález písemně.
V daném případě byl st-l osobně slyšen, ježto úřad předchozí výpověď právního zástupce, jenž se dostavil za st-le, nepovažoval za dostačující k vydání trestního nálezu. St-l věděl, oč jde, a měl tedy příležitost, přednésti svou obhajobu, činiti své návrhy a nabízeti důkazy a protidůkazy; že výslech ten stal se prostřednictvím městského úřadu k požádání osp-é, jest bez právního významu, neboť zákon nebrání ani soudu ani úřadu správnímu, by potřebné výslechy osob obviněných se konaly k dožádání úřadem jiným než rozhodujícím.
Není proto vadou řízení, když nebyl st-l slyšen bezprostředně u osp-é a když mu bylo rozhodnutí dodáno písemně.
Stížnost vytýká konečně, že úřad I. a II. stolice shledal za okolnost zvláště přitěžující, že st-l ihned neuposlechl úředního rozkazu daného jeho právnímu zástupci a nezařídil, aby inserát nebyl již uveřejněn, aniž se úřad přesvědčil, zda a kdy st-l dal časopisům rozkaz, aby inserát dále neuveřejňovaly.
Ani námitce té nemohl nss přiznati oprávněnost.
Jak z protokolu sepsaného dne 18. dubna 1923 patrno, byl právnímu zástupci st-le téhož dne dán úřední rozkaz, aby další uveřejnění pozastaveného inserátu bylo ihned zastaveno; zároveň bylo st-li pohroženo donucovacími prostředky podle § 152 ž. ř. Zástupce st-lův vzal rozkaz ten s protestem na vědomí. Přes to dal však st-l, jak sám doznává, teprve 24. dubna 1923 redakcím dotčených periodických časopisů rozkaz, aby inserát sistovaly. Když st-l nechal uplynouti skoro celý týden, než úředního rozkazu konečně uposlechl, nemůže právem vytýkati, že úřad shledal v tomto opomenutí okolnost přitěžující.
Z těchto příčin bylo stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 2969. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 1164-1166.