NPD documents search: Váž. civ., 16 (1934), sv. 2

Čís. 13825.

Přímé daně (zákon ze dne 15. června 1927, čís. 76 sb. z. a n.).
Odpor podle § 357 zákona může se týkati jen berní exekuce již zahájené a nevztahuje se na pozdější berní exekuci, třebaže je vedena na týž předmět.
»Vyhovění odporu« ve smyslu § 357 zákona jest i v tom, že bylo straně (jejímu právnímu zástupci) třeba jen ústně (telefonicky) sděleno, že se exekuce k jejímu odporu zrušuje.
(Rozh. ze dne 5. října 1934, Rv II 854/34.)
V berní exekuci k vydobytí daňové pohledávky za L-em byla zabavena kontrolní pokladna. Žalující firma podala dne 17. října 1931 proti zabavení odpor podle § 357 zák. o přímých daních, tvrdíc, že si vyhradila k zabavené pokladně vlastnické právo až do úplného zaplacení kupní ceny. Žalobě, jíž se domáhala žalující firma na československém státu nepřípustnosti exekuce, oba nižší soudy vyhověly.
Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu jednání a k novému rozhodnutí.
Důvody:
Ve sporu jde o to, zda bylo vyhověno odporu ze dne 17. října 1931. Podle vylíčení žalované strany stalo se tak tím, že berní úřad k odporu žalobkyně exekuci zrušil, v čemž by ovšem bylo již také obsaženo, že odporu vyhovuje, kdežto podle vylíčení žalobkyně se tak nestalo.
Po právní stránce jest uvésti, že se odpor mohl týkati jen exekuce již zahájené, tedy exekuce, které se týká zájemní protokol ze dne 28. května 1931. Této exekuci odporuje podaná žaloba podle prohlášení žalobkyně. Není správný názor odvolacího soudu, že se odpor ze 17. října 1931 vztahoval i na pozdější exekuci ze dne 13. června 1932, protože tu by se byla žalobkyně musila proti této nové exekuci brániti novým odporem, který nepodala. V tom má pravdu dovolatelka, protože se od první exekuce, ať již došlo nebo nedošlo k jejímu zrušení, do nového zabavení mohly skutkové okolnosti rozhodné pro otázku vlastnictví k zabavené pokladně změniti a musila se žalobkyně proti této nové exekuci brániti novým odporem. Přes prohlášení žalobkyně netýká se tedy žaloba, která musí směřovati vždy proti určitému exekučnímu řízení, jež má býti již v žalobě určitě poznačeno, exekuce pozdější a nemůže proto býti toto druhé exekuční řízení předmětem souzeného sporu a jeho konečného vyřízení. Po právní stránce je rozhodné, zda bylo odporu vyhověno. Podle tvrzení žalobkyně se tak stalo a byl o tom advokátní úředník vystupující za žalobkyní uvědoměn a byla o tom uvědoměna telefonicky i kancelář Dr. R-a. Tento způsob vyřízení ústním, po případě telefonickým sdělením je v souhlasu s předpisem § 256 odst. (3) zákona čís. 76/27. Bylo-li žalobkyní sděleno, že se exekuce k jejímu odporu zrušuje, bylo tím řečeno, že se odporu vyhovuje. Zrušení exekuce v případě, kde úřad odporu vyhověl, jest jen důsledkem rozhodnutí o odporu, je pak jen interním aktem exekučního úřadu, který je má zaříditi z úřadu, takže by se žalobkyně, bylo-li vyhověno jejímu odporu, mohla domáhati zrušení exekuce přímo u exekučního úřadu a nikoli žalobou. Proto je po právní stránce nerozhodné, že ve spisech zrušení exekuce (jako správní akt) není obsaženo. Bude tedy jen zjistiti, zda bylo zástupci žalobkyně sděleno, že se exekuce zrušuje, v čemž je obsaženo, že se jeho odporu vyhovuje, či, zda bylo tomu tak, jak uvádí žalobkyně, po případě svědek R., že prý mu bylo řečeno, že se »dražba nebude konati«, v čemž by bylo spatřovati jen odklad výkonu exekuce ve smyslu § 360, čís. 3 zák. čís. 76/27.

Citace:

č. 13876. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/2, s. 251-252.