NPD documents search: Váž. civ., 16 (1934), sv. 2

Č. 12549.

Živnostenské právo: * Mistr zednický, který maje stanoviště v místě vyňatém, které bylo zákonem č. 114/1920 Sb. sloučeno s hl. městem Prahou, byl oprávněn v určitém místě nevyňatém prováděti stavbu vyžadující součinnosti více stavebních živností, ztrácí ono oprávnění tím, že toto místo se stalo taktéž součástí Velké Prahy, a nemůže se dovolávati ustanovení § 21 zákona č. 193/1893 ř. z.
(Nález z 8. října 1936 č. 14643/36.)
Věc: Jan K. v Praze (adv. Dr. Theodor Kopecký z Prahy) proti rozh. zem. úřadu v Praze ze 14. listopadu 1933 o přestupku živn. řádu.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Nálezem magistrátu hlav. města Prahy ze 7. srpna 1933 byl st-l uznán vinným přestupkem § 17 zákona z 26. prosince 1893 č. 193 ř. z., jehož se dopustil tím, že stavěl v září 1932 v Praze-Košířích, t. j. v území vyňatém, činžovní dům, tedy stavbu vyžadující sou- činnosti více stavebních živností, ačkoliv nemá koncese stavitelské, nýbrž pouze koncesi mistra zednického z roku 1919 se stanovištěm na Smíchově. Proto byl odsouzen k pokutě 100 Kč, po případě do vězení na 3 dny.
Nař. rozhodnutím byl uvedený trestní nález potvrzen.
Stížnost na toto rozhodnutí podaná vytýká jako vadu řízení, resp. nezákonnost, že žal. úřad, ačkoli šlo o spor o rozsah živnostenského oprávnění st-lova a vznikla pochybnost o tomto rozsahu, potvrdil trestní nález první stolice, aniž postupoval podle § 36 živn. řádu, jenž má dle tvrzení st-lova na mysli nejen rozsah věcný, nýbrž i rozsah místní. Námitce té nelze dáti za pravdu.
§ 36 živn. řádu stanoví v odst. 1, že rozsah práva živnostenského sluší posuzovati podle obsahu živnostenského listu nebo koncese, šetříc při tom předpisů obsažených v následujících paragrafech. Dle odst. 2 rozhodne, vznikne-li pochybnost o rozsahu práv živnostenských, politický úřad zem., vyslechna obch. a živn. komoru, která o věci té slyšeti má zřízenou snad odbornou jednotu společenstevní a příslušné společenstvo. Stanoví-li se v § 36 živn. řádu, že rozsah živnostenského oprávnění sluší posuzovati podle obsahu živnostenského listu nebo koncese, a nařizuje-li se, aby před vydáním rozhodnuti o rozsahu živnostenského oprávnění byla vyslechnuta obch. a živn. komora, jež má o věci slyšeti odbornou jednotu společenstevní a příslušné společenstvo, je z toho zřejmo, že § 36 má na mysli toliko vyřešení otázky, které úkony spadají pod pojem toho kterého živnostenského oprávnění, nikoliv ale otázky místního obvodu, v němž tyto úkony smějí býti prováděny.
V daném případě je nesporno, že st-l má koncesi mistra zednického z r. 1919; rozsah živnostenského oprávnění mistra zednického jest upraven zákonem o stavebních živnostech z 26. prosince 1893 č. 193 ř. z. O rozsahu tohoto živnostenského oprávnění po stránce věcné není sporu, nýbrž na sporu je otázka, je-li st-l na základě svého oprávnění k provozování živnosti mistra zednického oprávněn prováděti stavby, které vyžadují součinnosti rozličných stavebních živností, také v místě prohlášeném později za vyňaté, kteréžto oprávnění st-l vyvozoval z ustanovení § 21 cit. zákona. Není tu tedy spor o rozsah živnostenského práva, který by vůbec bylo lze posuzovati podle obsahu živnostenského listu nebo koncese, nýbrž o právní aplikaci ustanovení cit. § 21 na daný případ. Subsumpce konkrétního případu pod určitou právní normu je však výlučně předmětem judikující činnosti úřadu a není proto vadou řízení, ani nezakládá nezákonnost, nepostupoval-li žal. úřad podle § 36 živn. řádu, kdyžtě předpoklady toho zde vůbec dány nejsou.
Co se věci samé týče, vychází stížnost z právního názoru vysloveného nss v různých nálezech (srov. Boh. A 10465 a 10663/33), že předpisem § 2 zákona z 6. února 1920 č. 114 Sb. byla platnost min. nař. z 27. prosince 1893 č. 194 ř. z. o prohlášení hlav. města Prahy s obcemi předměstskými za místa vyňatá (§ 2 odst. 2 zákona z 26. prosince 1893 č. 193 ř. z.) rozšířena i na ostatní obce a osady, sloučené s hlav. městem Prahou. Nezákonnost nař. rozhodnutí snaží se však stížnost dovoditi v podstatě touto úvahou: Zákon č. 193/1893 ř. z. dovoluje, aby určité »místo« prohlášeno bylo za »místo« vyňaté; jím však může býti i jiný územní celek, než jest obec nebo osada. Podle § 2 zákona č. 114/1920 Sb. je »místem« tím celý obvod vyznačený v § 1 cit. zákona, tedy celý okres vytčený v § 1 se prohlašuje za místo vyňaté; zákon č. 114/1920 Sb. neprohlašuje ani jednu z obcí, části obcí a osad v § 1 vyjmenovaných za místo vyňaté, tedy také ne obec Košíře, kde stavba byla provedena, nýbrž celé v § 1 vytčené území se stalo jedním místem vyňatým. V den sloučení území v § 1 jmenovaného zanikla vůbec obec Smíchov a tedy i stanoviště živnosti st-lovy přestalo býti stanovištěm na Smíchově a st-l nabyl stanoviště v obvodu určeném § 1 zákona č. 114/1920 Sb. Poněvadž pak § 21 zákona č. 193/1893 ř. z. výslovně chrání koncesionáře v místě, jež po udělení koncese prohlášeno bylo za vyňaté, a v daném případě je tímto místem celý obvod vytčený v § 1 zákona č. 193/1893 ř. z. (správně zákona č. 114/ 20 Sb.) a v obvodu tom byla i předmětná stavba provedena, je nař. rozhodnutí nezákonným. I tato námitka je bezdůvodná.
Dle § 3 odst. 4 zákona č. 193/1893 ř. z. smí zednický mistr v místech, prohlášených za vyňatá, samostatně prováděti práce do jeho oboru spadající toliko na takových stavbách, které nevyžadují součinnosti rozličných stavebních živností. Oprávnění mistra zednického v místech nevyňatých je vymezeno v odst. 1 téhož paragrafu. Je nesporno, že st-l má koncesi mistra zednického z roku 1919 se stanovištěm na Smíchově. Ježto min. nař. č. 194/1893 ř. z. bylo území města Smíchova prohlášeno za místo vyňaté, nebyl st-l na území města Smíchova a ostatních předměstí města Prahy a města Prahy samotné, která byla rovněž prohlášena za místa vyňatá, oprávněn vykonávati práce ve shora cit. § 3 odst. 4 uvedené, mohl je však ovšem prováděti na území obce Košíř, která tehdy ještě nebyla místem vyňatým, s omezeními odst. 1 cit. § 3. Právo toto zaniklo však rozšířením platnosti uvedeného nář. č. 194/1893 ř. z. v důsledku sloučení obce Košíř s městem Prahou podle zákona č. 114/20 Sb. § 21 zákona č. 193/1893 ř. z. stanoví pak, že, bylo-li by některé místo po počátku působnosti tohoto zákona podle § 2 prohlášeno za vyňaté, nemá to nižádného vlivu na rozsah živnostenských oprávnění v čase tohoto zařádění na dotyčném místě existujících. Z tohoto předpisu plyne, že zákon chrání toliko a výlučně dosavadní živnostenská oprávnění, která v místě dosud nevyňatém již existují, čili, kde stanoviště živnosti leží v tomto místě. Ochrany § 21 by se tudíž mohl dovolávati na příklad jen ten mistr zednický, který v době, kdy zákon č. 114/1920 Sb. nabyl platnosti, měl v obci Košířích své stanoviště, a jen toho by se výjimka odst. 4 cit. § 3 zákona č. 193/1893 ř. z. netýkala, nikoliv ale st-l, který měl své stanoviště na Smíchově; že obvod Velké Prahy je nyní jediným místem vyňatým, což stížnost stále zdůrazňuje, má právě ten důsledek, že st-l, který měl od původu stanoviště v místě vyňatém, v žádné části Velké Prahy nesmí prováděti práce v odst. 4 § 3 uvedené. — — —

Citace:

Č. 12549. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 865-867.