Č. 6687.


Četnictvo: Podle kterých předpisů řídí se vyměřování pense býv. rak. četníkům, či za Rakouska pensionovaným?
(Nález z 28. června 1927 č. 14017.)
Věc: Eduard F. v O. proti ministerstvu vnitra stran výměry četnické pense.
Výrok: Nař. rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: St-l sloužil jako četník — titul, závodčí, byl dekretem býv. min. zeměbr. ve Vídni ze 16. srpna 1895 přeložen dnem 1. září 1895 do výslužby po superarbitraci jako invalidní a ke službě se zbraní neschopný a bylo mu vyměřeno výslužné ročních 632 K 50 h na základě započítatelné služ. doby 13 roků, 9 měsíců a 4 dnů s připočtením 10 let podle § 34, odst. 1 zák. z 25. prosince 1894 č. 1 ř. z. z r. 1895. Toto výslužné bylo mu dekretem řečeného min. z 18. září 1905 zvýšeno dle § 2 zák z 19. července 1902 č. 220 ř. z. a prov. nař. z 2. prosince 1902 č. 223 ř. z. o 8% na 683 K 10 h ročně, později pak platebním rozkazem zem. četn. velitelství v Opavě z 12. listopadu 1920 podle zák. ze 17. prosince 1919 č. 3 Sb. a n. 1920 na 1683 Kč 10 h. Zem. četn. velitelství, upravujíc odpočivé požitky plat. rozkazem z 5. května 1922 z úřední moci dle zák. ze 3. března 1921 č. 99 Sb., vyměřilo je st-li 56925 procenty čili 23/40 nové pens. základny — dodatečně však zrušilo dotyčný plat. rozkaz a vyměřilo mu výslužné jak ve smyslu zák č. 99/1921 (plat. rozkazem z 18. listopadu 1925), tak i ve smyslu zák. 287/24 (výnosem ze 13. května 1925) pouze 48 procenty nové základny pensijní.
Podáním ze dne 15. června 1925 žádal st-l o sdělení, proč mu bylo přiznáno jen 48% pens. základny, když má 23 započítaných služ. let. Výnosem zem. četn. velitelství v Brně ze 17. června 1925 bylo st-li sděleno, že sazba 48% jest správná, poněvadž připočtení 10 let bylo zrušeno výnosem býv. min. zeměbr. ve Vídni z 30. března 1911, jak o tom byl st-l výnosem zem. četn. velitelství pro Mor. z 2. dubna 1911 uvědomen. K podání z 20 června 1925, ve kterém st-l tvrdil, že neobdržel žádný z obou těchto výnosů a že mu jeho výslužné nebylo nikdy zmenšeno, sdělilo mu zem. četn. velitelství v Brně výnosem z 23. června 1925, že důvody, pro které mu byla jeho pens. základna snížena na 48% byly uvedeny v dekretu z 2. dubna 1911, který mu byl býv. zem. četn. velitelstvím v Brně doničen.
Odvolání bylo nař. rozhodnutím zamítnuto z důvodu, že st-l má 13 roků 9 měsíců a 4 dni započítatelné služ. doby a že mu přísluší pense ve výši 48% pens. základny při úpravě pense jak podle zák. č. 99/1921, tak i podle zák. č. 287/1924, ježto výnosem býv. min. zeměbr. ze 16. srpna 1895 povolené připočítání 10 let bylo v důsledku ustanovení § 2 zák. z 19. července 1902 č. 220 ř. z. výnosem téhož min. z 30. března 1911 zrušeno jako nenáležité, poněvadž vzhledem k výsledku konaného šetření ani nejsou splněny zákonné podmínky pro přiznání pense v mimořádně zvýšené výměře podle § 4 zák .z 29. ledna 1897 č. 42 ř. z., ani tu není poměrů hodných zvláštního zření pro přiznání takového zvýšení z milosti — a že dekretem zem. četn. velitelství z 2. dubna 1911 byl st-l vyrozuměn o skutečnostech shora uvedených i o započítání býv. zvýšení pense do nově vyměřených odpočivných požitků.
O stížnosti uvážil nss toto:
Paragraf 34, odst. 1 zák. z 25. pros. 1894 č. 1 ř. z. ex 1895 přiznává na připočtení 10 roků pro vyměření pense nárok četníkům, kteří bez vlastní viny utrpěli jako bezprostřední následek nějakého specielního služ. úkonu tělesné poškození, kterým ihned nebo do roka prokázané přímo a výlučně nastane trvalá neschopnost k četnické službě. — Zákon z 29. ledna 1897 č. 42 ř. z., jímž byly četnické zaopatřovací požitky nově upraveny, změnil §em 4 toto ustanovení v ten smysl, že za okolností, které jsou právě v § 34, odst. 1 zák. č. 1/1895 uvedeny, může býti četníkovi přiznáno výslužné vyšší měrou a to až do sumy úplného akt. platu pro výměru pense čitatelného, ale jen výjimečně a za okolností zvláštního zřetele hodných, které jsou tam blíže uvedeny. — Tímto ustanovením byly tedy zostřeny podmínky pro přiznání vyššího výslužného a ponecháno úřadu, aby i při splnění těchto podmínek nárok dle volného uvážení svého přiznal a rozsah zvýšení výslužného stanovil. Právního nároku na přiznání této výhody tedy není. Zákon tento č. 42/1897 nevztahoval se však dle § 7 lit. a) na četníky, jsoucí již na odpočinku dočasném nebo trvalém.
Proto nedoznalo výslužné vyměřené st-li v r. 1895 dle zák. č. 1/1895 žádné změny zákonem č. 42/1897 i bylo v r. 1905 zvýšeno o 8% dle §u 2 zák. z 19. července 1902 č. 220 ř. z. na částku 683 K 10 h ročně. Teprve na základě předpisu § 3, odst. 1 zák. ze 14. července 1910 č. 132 ř. z., jímž bylo zvýšeno výslužné četníků, daných na odpočinek před 1. lednem 1900, na částku, která by se podávala podle cit. zák. č. 42/1897 z nových platů aktivních, bylo úpravu st-lova výslužného posouditi podle předpisu tohoto zák. č. 42/1897. To se stalo právě výnosem z 30. března 1911. Poněvadž min. zeměbr. shledalo, že podle předpisu § 4 zák. č. 42/1897 nelze st-li přiznati připočtení dalších 10 let pro výměru výslužného a poněvadž § 4 zák. č. 132/1910 nařídil, že má býti použito předpisů dosud plativších, jestliže by pense podle nich vyměřená byla příznivější, než pense vyměřená dle zák. č. 132/1910 ve spojení se zák. č. 42/1897, byla st-li ponechána jeho pense dosavadní.
To znamená, že výnos z 30. března 1921 nepřiznal sice st-li pensi zvýšenou podle zák. č. 132/1910, čili že mu k jeho efektivní služ. době na základě tohoto zákona nic nepřipočetl, ale že mu také neodňal výhodu připočtení 10 let, která mu byla přiznána dle zák. č. 1/1895, nýbrž že mu výhodu tu s dosavadní výměrou výslužného ponechal, neboť § 4 zák. č. 132/1910 skutečně stanovil, že pokud by pense upravované tímto zák. č. 132/1910 byly podle dosud plativších norem vyměřeny příznivěji, má býti šetřeno těchto dosavadních norem.
Nař. rozhodnutí, vykládajíc si výnos tento opačně, jako by jím byla st-li výhoda připočtení 10 roků pro výměru výslužného zrušena a vůbec odňata a zamítajíc nárok st-lův pouze z tohoto důvodu, nemá opory v zákoně.
Citace:
č. 6687. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 9/2, s. 135-137.