NPD documents search: Boh. adm., 6 (1924), sv. 1

Čís. 12461.

V poukazu řízeném jen na poukázaného a nesděleném příjemci poukazu, lze spatřovati jen příkaz ve prospěch třetího, jenž jest odvolatelný, pokud nebyl splněn.
(Rozh. ze dne 17. března 1933, R II 84/33.)
Žalobkyně domáhala se na žalovaném družstvu vyplacení 15000 Kč, tvrdíc, že dala družstvu příkaz, by vyplatilo z její vkladní knížky 15000 Kč firmě K., že však dříve, než příkaz byl proveden, zakázala žalovanému družstvu výplatu, žalované družstvo však prý přes to poukaz
25 splnilo a 15000 Kč firmě K. vyplatilo. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl, maje za to, že žalobkyně nebyla oprávněna příkaz, daný žalovanému družstvu, odvolati. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek a uložil soudu prvé stolice, by, vyčkaje pravomoci, dále jednal a znovu rozhodl. Důvody: Odvolatelka tvrdí, že mezi ní a žalovanou stranou byl jen poměr zmocnitelky ke zmocněnci, takže poukaz byl kdykoliv odvolatelný. To není novotou, jak odpůrkyně myslí, neboť v žalobě tvrdila žalobkyně jen, že dala poukaz žalované, by z vkladní knížky vyplatila 15000 Kč firmě K., a odvolatelka nezmiňuje se v žalobě o tom, že tento projev řídila i na firmu K. Vedlejší intervenientka (firma K.) tvrdila ovšem opak. Také námitky žalované, že poukaz byl psán na dopisním papíře firmy K., mají týž smysl. Kdyby procesní soud zjistil, že tvrzení odvolatelky odpovídá pravdě, bylo by v poukazu jen na žalovanou spatřovati pouhý příkaz ve prospěch třetího a příkaz ten byl by odvolatelný, dokud nebyl splněn. Pakliže však odvolatelčin projev o poukazu uděleném straně žalované, by 15000 Kč zaplatila firmě K., řízen byl i na tuto firmu, pak se podle § 1403 obč. zák. jeho přijetím se strany žalované, t. j. jejím prohlášením proti firmě K., že jí v den splatnosti oněch 15000 Kč zaplatí, stal poukaz neodvolatelný i pro odvolatelku a jen v tom případě byl by napadený rozsudek správný.
Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a vrátil věc odvolacímu soudu, by o odvolání znovu rozhodl.
Důvody:
Odvolací soud posoudil sice věc správně v tom směru, že případ § 1403 obč. zák. o neodvolatelnosti příkazu nastal by teprve, kdyby tu byl nejen poukázaný, jímž byla žalovaná, nýbrž i příjemce poukázky, asignatář, jímž měla býti vedlejší intervenientka, neposoudil však věc správně, pokud měl za to, že k objasnění této otázky je potřeba doplnění řízení. Je sice pravda, že žalobkyně netvrdila, že poukaz sdělila i s vedlejší intervenientkou, než přece je uvážiti, že žalovaná i vedlejší intervenientka — jak připouští i odvolací soud — uváděly okolnosti, z nichž bylo lze usouditi, že žalobkyně dala příkaz v souhlase s vedlejší intervenientkou, tedy s jejím vědomím; bylo poukazováno k tomu, že příkaz je psán na obchodním papíru vedlejší intervenientky. Třebaže z toho neplyne, že jí příkaz byl odevzdán a že byl žalované doručen jejím úředníkem, je to skutečnost zajisté závažná, která žalobkyní ani popřena ani nějak spolehlivě vysvětlena nebyla, je také nesporno, že v dopisu ze dne 20. května 1932 neděje se o tom zmínka, že jde zatím jen o zcela interní opatření žalobkyně, z něhož by vedlejší intervenientka neměla nabýti žádného oprávnění; takové omezení by se ostatně příčilo účelu dopisu, jak se z jeho obsahu při rozumném výkladu pro peněžní ústav podává, protože nemělo smyslu, aby žalovaná byla uvědomněna již o měsíc dříve, než k výplatě mělo dojíti. Z toho plyne, že žalovaná směla právem usuzovati, že podkladem dopisu je také poměr mezi žalobkyní a vedlejší intervenientkou, a že tu takový poměr skutečně byl, což doznala ve sporu také žalobkyně, kde sama uvádí, že výplata měla se státi teprve 25. června 1931 podle dojednání s firmou K. Toto její prohlášení ve sporu se zřetelem k tomu, co bylo předmětem sporu a co bylo předneseno oběma stranami a co vyplývalo z korespondence, jež uznána byla navzájem za pravou a správnou, nemůže býti vykládáno jinak, než že žalobkyně sama uznávala vedlejší intervenientku za příjemce poukázky ve smyslu §§ 1400 i 1403 obč. zákona, a že pak neprávem v odvolání zaujímala stanovisko odchylné, aniž měla pro to náležitý podklad ve svém přednesu v první stolici. Protože tu nejde o průvodní otázky, o hodnocení důkazů, nýbrž o právní posouzení, jež také nejvyšší soud může samostatně předsevzíti, a s jeho hlediska není potřeba dalšího doplnění přednesu nebo průvodního řízení, jak měl za to odvolací soud, bylo rekursu vyhověti.

Citace:

č. 3478. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 1030-1031.