Čís. 9108.Směnečný zákon ze dne 13. prosince 1927, čís. 1 sb. z. a n. na rok 1928.Vyplnění směnky údajem podle § 3 čís. 7 směn. zák. nespadá pod ustanovení § 6 (2) směn. zák., nýbrž náleží k obsahu práva vyplniti blankosměnku náležitostmi § 3 směn. zák.Pokud nepůsobí nový směnečný zákon zpět. Směnečný závazek rukojemský, který se stal před, kdežto vyplnění směnky ostatními směnečnými náležitostmi až za platnosti nového směnečného zákona, jest platným i bez přídavku stanoveného § 62 směn. zák.(Rozh. ze dne 8. srpna 1929, Rv I 1259/29.)Zažalovanou směnku podepsala žalovaná Růžena L-ová v září 1925, ostatní podpisy byly připojeny na směnku v červnu 1928. Proti směnečnému platebnímu příkazu proti Janu M-ovi a Růženě L-ové namítla žalovaná Růžena L-ová mimo jiné, že směnku podepsala jako ručitelka, nikoliv jako přijatelka, a že měla býti směnka protestována, což se však nestalo. Oba žalovaní pak namítli, že byl domicil připojen na směnku bez ujednání s nimi. Procesní soud prvé stolice ponechal směnečný platební příkaz proti oběma žalovaným v platnosti a uvedl v onom směru v důvodech: Pokud se týče pak námitky, že žalovaná L-ová podepsala směnku jako rukojmí, nelze k této námitce vzíti zřetel, poněvadž, by tato povaha jí byla přiznána, musí podle § 62 sm. zák. vedle podpisu na směnce býti připojeno označení jako rukojmí, což se, jak prokázáno směnkou, u podpisu žalované L-ové nestalo, naopak svědkem Dr. H-em jest prokázáno, že žalovaná směnku podepsala jako přijatelka, což ostatně na závazku směnečném, i kdyby byla ručitelkou, podle § 62, 63 sm. zák. nic by neměnilo a jelikož směnka byla protestována a byla, aniž toho v případě žalovaných bylo potřebí, poněvadž byli přijateli, i presentována, námitka neobstojí. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a uvedl ku konci důvodů: Ze svědecké výpovědi Dr. H-a vyplývá, že se směnečný závazek Růženy L-ové stal v září 1925, kdežto vyplnění směnky ostatními náležitostmi směnečnými stalo se v roce 1928 v červnu, ovšem již za platnosti nového směnečného zákona. Přes tuto okolnost jest však souditi, že i, kdyby Růžena L-ová byla v roce 1928 podepsala jako směneční rukojmí, byl by její rukojemský závazek i bez přídavku nyní § 62 sm. zák. předepsaného platným. Podle zásady § 5 obč. zák. nutno míti za to, že ani směnečné právní normy nového zákona nepůsobí zpět na konkrétní právní poměry, které nový zákon zastihl a které zásadně zůstávají netknuty. Zůstanou zachována tedy práva nabytá, avšak působí i právní závazky převzaté za působnosti starého směn. řádu. Odchylky od tohoto pravidla by musily býti novým zákonem vysloveny, což se nestalo. Nový zákon směnečný ovšem v § 107 o směnečných úkonech a o prohlášeních stavších se za působnosti starého směnečného řádu mluví a platí podle toho předpisy nového směnečného zákona i o směnečných úkonech a prohlášeních učiněných po účinnosti tohoto zákona při směnkách vystavených před jeho účinností, a směnečné rukojemství jest takovýmto prohlášením. Podle toho platil by podpis Růženy L-ové jako rukojmí v roce 1925 na žalobní směnku přičiněný podle předpisu čl. 81 starého směn. řádu, poněvadž se tak stalo před účinností nového směn. zákona (11. dubna 1928), jak souditi jest z § 107 (3) sm. zákona úsudkem z opaku, to bez ohledu na to, že směnka ve všech podstatných částech byla tehdy ještě nevyplněnou, ježto jest lhostejno, že se směnečný biancoakcept stal směnkou teprve dodatečným vyplněním podstatnými náležitostmi (§ 6 (2) sm. zák.), o kterých, ježto byly připojeny po 10. dubnu 1928, platí ovšem předpisy nového směn. zák. (§ 107 odst. (3) sm. zák.). Nejvyšší soud nevyhověl dovolání. Důvody: Sporná věc posouzena byla v napadeném rozsudku po právní stránce správně. Podle § 6 (2) směnečného zákona ze dne 13. prosince 1927, čís. 1 sb. z. a n. na rok 1928 není na závadu ani platnosti směnky, ani závaznosti podpisu, že v době podpisu směnky chyběla některá z pod- statných náležitostí a teprve později byla doplněna. Jen když se stalo doplněni bezprávně, nebo proti úmluvě, může býti namítnuto směnečnému věřiteli jen, byl-li takového doplnění účasten anebo, nabývaje směnky, o něm věděl nebo věděti musil. Nic takového ve směnečných námitkách nebylo uplatněno. Naproti tomu bylo zjištěno soudy nižších stolic, že údaj platebního místa byl připojen podle ujednání ze dne 11. září 1925. Právo doplniti blankosměnku podstatnými náležitostmi i s udáním platebního místa podle § 3 čís. 7 směn. zákona jest rozlišovati od udání pravého domicilu s udaným domiciliátem. Podle důvodové zprávy k § 6 (2) směn. zák. nebylo pokládáno za nutné zvláště řešiti otázku dodatečného doplnění domicilu, jelikož i na tyto případy se vystačí s navrženým zněním osnovy i v případě, že bude dodatečně doplněn domicil při směnce, na které již jest údaj platebního místa, nejde o doplnění směnky ve smyslu § 6 (2) a, stalo-li se doplnění nepovolaně, jde o zfalšování směnky. Vyplnění směnky údajem podle § 3 čís. 7 směn. zák. nespadá tedy vůbec pod ustanovení § 6 (2) směn. zák., nýbrž náleží k obsahu práva vyplniti blankosměnku náležitostmi § 3 směn. zák. Bylo zjištěno, že směnečníkům bylo oznámeno doporučeným dopisem ze dne 31. července 1928, že blankosměnka byla vyplněna udáním místa, kde se má platiti, totiž v Praze, a že proti tomu nic nenamítali. Ve sporu ani nebylo tvrzeno, že se ohradili proti placení v Praze. V tomto jejich jednání (opomenutí) projeven byl podle § 863 obč. zák. souhlas, že se má platiti v Praze. Jinak by bylo, kdyby si směnečníci vymínili v ujednání ze dne 11. září 1925, že má býti placeno jinde, nikoli v Praze, nebo, kdyby se proti oznámení v dopisu ze dne 31. července 1928 byli ohradili. Růžena L-ová podepsala blankosměnku podle písemného potvrzení ze dne 11. září 1925 jako směnečná dlužnice a stala se tím podle tehda platného čl. 81 směn. řádu solidární směnečnou dlužnicí se spolužalovaným Janem M-em, za jehož dluh se zaručila. Poněvadž směnečný závazek vzniká směnečným prohlášením dlužníka podpisem na směnce, ať vyplněné nebo blankosměnce, která byla vydána směnečnému věřiteli s tím, že má býti doplněna na platnou směnku, správně uznal odvolací soud, že rukojemský závazek Růženy L-ové je platný i bez přídavku nyní v § 62 směn. zákona ustanoveného, a dovolací soud schvaluje i v této příčině důvody napadeného rozsudku, k nimž dovolatele odkazuje.