K volbě francouzského presidenta. Začátkem května budou ve Francii presidentské volby. Jen několik málo komentářů ve francouzském tisku prozrazuje, že tento akt není ve Francii toho významu jako ve státech jiných. Úřad presidenta ve Francii jest v praxi úřadem velice slabým, ač litera zákona mu dala listinu práv nesmírně bohatou. Ústava francouzská však má na sobě stopy těžkého zápasu republikánů proti silným posicím monarchistů a první presidenti Thiers a Mac Mahon nemohli svými diktátorskými choutkami nadchnouti ústavodárce k přílišné štědrosti k tomuto úřadu. Velká chyba pro vývoj úřadu presidentského jest, že každý president, alespoň o prvních to platí, odevzdal svůj úřad svému nástupci oslabený. Mac Mahon a Thiers odešli z úřadu poraženi, J. Grévy vyplnil jej formalitami, C. Périer, muž energický, nutně musel za těchto okolností přijíti do konfliktu a tak ustupuje podáním demise, při kteréžto příležitosti napsal: »Nemohu neporovnati tíhu zodpovědnosti mravní, která na mně spočívá a nemohoucnost, k níž jsem nutně odsouzen«. Po 14 let byl úřad zastáván bývalými předsedy senátu, vypadá proto více méně jako čestný ústup unaveného vysloužilce a to, čemu se říká první úřad ve státě, znamená útěk z veřejného života. Poincaré byl silným presidentem možná jen proto, že Francie za jeho sedmiletí byla vděčna za silnou ruku, aby vydržela válku až do vítězného konce. Millerand, druhý vyznavač silného presidentství, musel odejíti způsobem, dokazujícím, že i délka jeho úřadu, stanoveného na sedm let, jest šedou teorií, když začnou stávkovat premiéři a ministři, jinými slovy, že úřad presidentský jest úplně závislý na milosti sborů zákonodárných. Nynějšímu presidentovi dopřál osud jmenovati největší počet vlád a řešiti tolik vládních krisí, takže měl nebývalou příležitost býti i na venek činným. Sestava vlády jest delikátní funkcí a jistě také zodpovědnou, při níž může president projeviti aktivitu, když ne positivní, tedy alespoň negativní tím, že určité osoby nejmenuje. Porady s presidentem v ministerské krisi vyžadují od tohoto úředníka nejen zkušenost a vědění, nýbrž také autoritu, znalost lidí, potřeb země a takt. President, ač nezodpovědný, má tu obrovskou zodpovědnost morální. Musí býti nestranným pozorovatelem a má býti politickým syntetikem. Při úřadu presidentském stává se politika více uměním než kde jinde. Z tohoto hlediska můžeme říci, že pověsti o absolutní nemohoucnosti presidentově tomuto úřadu poněkud křivdí. Spíše je pravda, že president vládne nebo má příležitost vládnouti, ale tak, že to není vidět. Má v pravomoci, kterou mu dává ústava, dosti široké pole, aby mohl prospět státu a být při tom důkladně zaměstnaný. Bude záležeti na okolnostech, jak se úřad presidentský vyvine. Jeho velkou předností jest jeho elasticita. Formuje se podle osoby, která jej zastává. Diskutuje se čas od času o zesílení úřadu presid. rozšířením volebního kolegia kolegiemi volebními do senátu. Snad tato reforma by dovedla odstraniti zjev, že Národní Shromáždění nedává přednost osobnosti. Není však příčiny, proč by v republice hlava státu měla míti nějakou výjimečně silnou moc a proto jakákoli reforma jest neaktuální.
Zatím mluví se o A. Briandovi, Doumerovi, předsedovi senátu, a o Doumergue-ovi jako o kandidátech na presidentský stolec. Doumergue ve svém rozhodnutí znovu nekandidovati byl zviklán tím, že vážný kandidát, ministr financí Péret, se octl na lavici obžalovaných. Briand se ještě unaven necítí, takže bude-li vůbec usměvavý Doumergue vystřídán, nastoupí na jeho místo znovu předseda senátu jménem se mnoho nelišící, Doumer.
President republiky jest volen senátem a poslaneckou sněmovnou ve společném sezení ve Versailles. Tomuto shromáždění předsedá předsednictvo senátu. Volba děje se bez debaty hlasovacími lístky v tolika skrutiniích, kolik jest třeba, aby kandidát dosáhl nadpoloviční většiny všech odevzdaných hlasů. Od volby r. 1913 staly se zvykem přípravná shromáždění volební, kde bylo možno mluviti kandidátům a předběžně měřiti síly. V posledních volbách omezilo se toto shromáždění na skupiny levice, která designovala Painlevéa 306ti hlasy proti 149ti hlasům pro Doumergua. Ve vlastní volbě rozhodly hlasy pravice, které přirozeně připadly levicí poraženému Doumergueovi, který tak zvítězil 515ti hlasy proti 309 pro Painlevéa.
Presidentem může býti zvolen každý francouzský občan. Nejsou určeny ani meze věkové ani jiné, až na výjimku znemožňující zvolení členů panovnických rodů, kdysi vládnoucích ve Francii. Pocty znovuzvolení dostalo se toliko J. Grévymu. President má býti hlavou státu mocnou a váženou, má representovati národ zdvořilý, ušlechtilý a krásný. Na letošní volbě uvidíme, jakým směrem se bude dále tento úřad vyvíjeti.
Kohout.