Č. 1083.

Veřejný statek (Čechy): I. * O nároku bývalého podílníka obecního statku na pacht pozemku jím dosud užívaného ve smyslu § 3 zák. ze dne 17. července 1919 č. 421 sb. z. a n. náleží rozhodovati úřadům samosprávným, jejichž konečné rozhodnutí podléhá ke stížnosti přezkoumání nejv. správ, soudem. — II. * Rozhodování o sporu, který vzešel z pachtovní smlouvy dle cit. § 3 mezi obcí a podílníkem uzavřené, náleží před řádně soudy a je tedy příslušnost nejv. správ. s. v těchto věcech vyloučena. Na řádné soudy náleží také spor mezi obcí a dosavadním uživatelem obecního statku o náhradu nákladu, který podílník — dosavadní uživatel — vynaložil na zlepšení užívaného pozemku. — III. Ke stížnosti na nejv. správní soud je legitimován pouze ten, kdo již v řízení správním uplatňoval nějaké svoje subjektivní právo, nikoli ten, kdo pouze dozorčí stížností vyvolal nějaké rozhodnutí správních úřadů.
(Nález ze dne 29. prosince 1921 č. 17498.)
Věc: Jan H. a spol. v M. (adv. Dr. Fr. Hrdina z Prahy) proti zemskému správnímu výboru v Praze o pronájem obecního pozemku v M.
Výrok: Stížnost se odmítá jako nepřípustná.
Důvody: Vyhláškou z — oznámil starosta obce M., že budou ve smyslu zákona ze 17. července 1919 č. 241 sb. z. a n. pronajaty obecní pozemky na dobu 6 let za podmínek, jež budou oznámeny při dražbě a upozornil dosavadní uživatele, aby se s oráním a s osetím zdrželi až po dražbě.
Obecní zastupitelstvo v M. usneslo se ve schůzi konané —, aby obecní pozemky byly pronajaty malým zemědělcům za pachtovné ustanovené zákonem. Člen obecního zastupitelstva Jan H. prohlásil ve schůzi, že pozemky obecní, jichž užívá již přes 40 let, a které upravil a k nimž nabyl tedy práva držebnosti, nevydá bez náhrady. Na to praví se v protokole: »Pak se obecní výbor usnesl, aby se debata skončila, že mu dotyčné pozemky ponechá jako náhradu za úpravu na dobu 9 let, proti čemuž se ostatní občané, kteří mají též přes 9 ha půdy, opřeli, s tím, že nejsou spokojeni, když je mají vzít jim, ať je vezmou Janu H. též, a že budou rozhodně proti usnesení obecního výboru protestovati. Ale proti tomu, aby se necítil tím tak poškozeným za tu úpravu, tak aby mu byl ponechán ten díl, který upravil, totiž zdrenážoval, neb on užívá tří dílů, tak aby ony dva též pustil, ten upravený by mu byl ponechán na dobu devíti let dle usnesené pachtovní ceny, totiž 90 K z jednoho hektaru, aneb aby se měřilo všem bez rozdílu stejným měřítkem, jinak že se bude proti usnesení protestovat, by se jednalo pro všechny dle zákona.«
Ve schůzi téhož zastupitelstva konané dne — usneseno opětně přes protest H., aby se obecní pozemky, užívané dosud starousedlíky, majícími přes devět hektarů, pronajaly veřejnou dražbou mezi domkáře na dobu šesti let, počínaje 1. lednem 1920 za zákonné pachtovné, splatné čtvrtinou do konce roku 1919, druhou čtvrtinou do 1. dubna 1920, a zbytkem do 1. října 1920, v příštích létech však ve dvou lhůtách 1. dubna a 1. října a s povinností, aby pachtýř osetých pozemků nahradil dosavadnímu držiteli semena. V protokole se zjišťuje, že usnesení stalo se nadpoloviční většinou a že se pak přistoupilo k propachtování veřejnou dražbou. Konečně jest v protokole uvedeno, že pozemky obecního statku, kterých užívají starousedlí ve výměře do 8 ha, jim byly ponechány, ač nepodali přihlášku, že budou pozemky držeti dále, ježto výměru určenou nepřesahují, a že písemný protest H. je přiložen. V příčině Pavla P. a Josefa P. zjišťuje se v usnesení, že první užívá přes 2 1/2 ha obecních pozemků a že nemá celých 7 ha vlastních pozemků, takže se mu odebralo as 70 a, druhý pak že má přes 8 ha vlastní půdy a 87 a obecních pozemků, takže se mu odebralo asi 20 a, že však žádný z nich nepodal přihlášky.
Okresní správní komise v Klatovech rozhodnutím z — stížnost zamítla, poněvadž jest spisy zjištěno, že dražba obecních pozemků byla starostou provedena na základě usnesení obecního zastupitelstva z — a na základě pachtovních podmínek, které byly schváleny ve schůzi dne — před dražbou.
Zemský správní výbor rozhodnutím z — stížnost zamítl, poněvadž jest ze spisů zjištěno, že řízení o pronájmu obecních pozemků bylo provedeno podle zákonných předpisů, takže zemský správní výbor nemá důvodu, proč by řízení toto měl rušiti a nařizovati nové.
O stížnosti uvážil nejvyšší správní soud takto:
Zákonem ze dne 17. července 1919 č. 421 sb. z. a n. byl zrušen obecní statek ve smyslu § 70 ob. zř. česk. a byl proměněn v obecní jmění. Tím zanikla požitečná práva, jež příslušela podle § 70 ob. zř. čes. posavadním podílníkům a byla, pokud podílník určitého pozemku obecního statku sám užívá, dočasně nahrazena dle § 3 cit. zákona právem na pacht tohoto pozemku na určitou řadu let. Stejně jako požitečná práva dlužno podle názoru nejvyššího správního soudu i právo na pacht takových pozemků (rolí, luk nebo rašelinišť) pokládati za nárok plynoucí z veřejného práva, t. j. z právního poměru podle § 70 ob. zř., a nelze pochybovati, že, vzešel-li spor o takové právo a byl-li úřady správními konečně vyřízen, lze se dovolati přezkoumání jeho nejvyšším správním soudem a že soud tento jest pak příslušným o stížnosti rozhodovati.
Jiná jest však situace , když obec s podílníkem již ujednala pachtovní smlouvu podle § 3 uvedeného zákona. Tím vznikl mezi obcí a podílníkem poměr pachtovní, který má plně povahu soukromoprávní smlouvy. Spory vzešlé z tohoto právního poměru náležejí před řádný soud, a jest pak příslušnost nejvyššího správního soudu podle § 3 lit. a) zák. o správ. s. ze dne 22. října 1875 č. 36 ř. z. ex 1876 vyloučena.
Zcela podobně má se věc, jde-li o právní poměr mezi posavadním poživatelem obecního statku a obcí, založený tím, že podílník po způsobu negotiorum gestio nebo versio in rem pozemek melioroval. Ani právní nárok z tohoto poměru nemá podle názoru nejvyššího správního soudu svůj základ ve veřejném právu, nýbrž jest povahy soukromoprávně, neboť základem jeho jest nikoli právní poměr podílníka obecního statku, nýbrž jednání bez příkazu nebo náklad vynaložený na prospěch statku obecního (§§ 1035 a násl. o. z. o.), tedy skutečnosti, které jsou k užívání obecního statku dle § 70 ob. zř. ve vztahu jen faktickém, nikoli však právním.
Spor z toho vzešlý náleží tedy před řádné soudy a jest proto i tu
příslušnost nejvyššího správního soudu vyloučena.
To platí ovšem tím spíše, pokud uživatel tvrdí, že pozemek, o který jde, je jeho vlastnictvím.
To jest prvá všeobecná úvaha, se kterou musil se nejvyšší správní soud vyrovnati, aby mohl se zabývati obsahem stížnosti.
Druhá úvaha, kterou bylo předeslati, jest tato:
Podle § 5 zák. o správ. soudě lze se dovolati ochrany tohoto soudu teprve, když určitá právní věc byla konečně vyřízena postupem správních stolic. To předpokládá, že stěžovatel vystupoval již v řízení správním jako strana, a že jako strana se na ochranu svých práv neb zájmů dovolal rozhodnutí vyšších stolic správních.
V předloženém případě uplatňuje stěžovatel Jan H. právo vlastnické, tvrdě, že pozemek, o nějž jde, je jeho soukromým vlastnictvím, jehož nabyl vydržením. Rozřešení této otázky nenáleží však, jak bylo vyloženo, před forum nejvyššího správního soudu, nýbrž před řádný soud. Totéž platí o dalším právním nároku, jejž týž stěžovatel vyvozuje z transakce učiněné prý mezi ním a obcí, kterouž označuje ve stížnosti jednou jako smlouvu pachtovní o pozemek obecního statku uzavřenou, po druhé zase jako narovnání o jeho náhradním nároku za meliorace provedené na pozemku k obecnímu statku náležejícím. Právní nárok vyvozovaný z toho či z onoho titulu jest však podle toho, co bylo shora uvedeno, rovněž civilněprávní povahy a nelze tedy před nejvyšším správním soudem dovolávati se jeho ochrany.
Pokud stěžovatelé Josef a Pavel P. uplatňují svoje soukromé vlastnictví, platí i o nich totéž, co bylo řečeno o stížnosti Jana H. Stěžovatelé tito namítají ovšem mimo to, že jim nebyly pozemky, jimi dosud užívané, dány do pachtu v plné výměře zákonem ze dne 17. července 1919 č. 421 sb. z. a n. stanovené. Tohoto nároku, jenž ovšem jest povahy veřejnoprávní, neuplatňovali však stěžovatelé v pořadu stolic správních a jest tedy stížnost jejich v tomto směru podle § 5 zák. o správ. s. nepřípustná. Všichni tři stěžovatelé podali sice spolu s jinými ještě osobami proti usnesení obecního zastupitelstva jakousi stížnost k okresní správní komisi v Klatovech a proti výroku jejímu stížnost k zemskému správnímu výboru v Praze. Obě jejich podání jeví se však podle svého obsahu jen jako pouhé stížnosti dozorčí, směřující jediné proti tomu, že nebylo prý při propachtování pozemků bývalého obecního statku šetřeno objektivní normy, t. j, ustanovení zákona ze dne 17. července 1919 č. 421 sb. z. a n. V žádném z podání těchto nedovolávali se stěžovatelé rozhodnutí výších stolice na ochranu nějakého svého porušeného práva, jehož nijak nekonkretisovali ani slovem se o něm nezmínivše. Vývody podání jejich jsou zcela všeobecné a pohybují se toliko v rámci stížnosti dozorčí. Pak nebyly však jejich individuelní záležitosti pořadem stolic vyřízeny jako věci stran, nýbrž úřady zabývaly se propachtováním pozemků bývalého obecního, statku jen mocí skutečného či domnělého práva dozorčího. Následkem toho není však ani nejvyššímu správnímu soudu možno zabývati se otázkou, zdali porušena byla práva stěžovatelů z poměru podílnického plynoucí, kdyžtě otázka tato jako věc stran v pořadu stolic správních nebyla vyřízena (§ 5 zák. o správ. s.).
Z těchto úvah slušelo tedy stížnost ve všech bodech jejích odmítnouti jako nepřípustnou.

Citace:

č. 1083. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 1110-1113.