Č. 795.

Zaměstnanci obecní (Čechy): Pro rozhodnutí otázky, přísluší-li obecnímu zaměstnanci charakter obecního úředníka ve smyslu zák. ze dne 29. května 1908 č. 35 z. z., je rozhodnou jedině projevená vůle obecního zastupitelstva. Způsoby projevu této vůle. Okolnost, že zaměstnanci obecnímu byly vedle jeho funkcí zřízeneckých uloženy také práce, zastávané obyčejně úředníky, je pro služební charakter jeho nerozhodná. Význam »disciplinárního nálezu« vyneseného obcí proti obecnímu zaměstnanci, který není úředníkem po rozumu zákona ze dne 29. dubna 1908 č. 35 z. z.
(Nález ze dne 5. dubna 1921 č. 3867.)
Prejudikatura: nálezy č. 119, 699 a 701.
Věc: Adolf E. v Dolním Litvínově proti zemskému správnímu výboru v Praze (za zúčastněnou stranu obec Dolní Litvínov adv. Dr. Rud. Graf z Hor. Litvínova) stran propuštění ze služby.
Výrok: Naříkané rozhodnutí ze dne 6. dubna 1920 č. 9394/VII. zrušuje se jako nezákonné; stížnost do rozhodnutí ze dne 6. dubna 1920 č. 58741/VII. zamítá se částečně jako bezdůvodná, částečně se odmítá jako nepřípustná.
Důvody: I. Usnesením obecního zastupitelstva v Dolním Litvínově ze 17. září 1906 propůjčeno stěžovateli místo policejního strážníka, vypsané podle usnesení obecního zastupitelstva z 27. srpna 1906, při čemž přiznáno mu služné 720 K, ošacovací paušál 90 K, 2 proc. z vybrané nápojové dávky a naturální byt, a ustanovena oboustranná 14denní výpověď. Podle protokolu o schůzi obecního zastupitelstva z 29. dubna 1907 vzal stěžovatel do přísahy jako polní hlídač. Usnesením z 8. února 1909 jmenován nadstrážníkem a dekretem ze 7. února 1910 č. 60 podle usnesení obecního zastupitelstva ze 4. února 1910 ustanoven v tomto postavení definitivně a pověřen nadále obstaráváním písemných prací pro obecní úřad i místní školní radu. Obec vyhrazuje si propustiti jej ze služby, když by: 1. se ve službě opil, 2. přijímal dary v služebních věcech, 3. dopustil se porušení subordinace, 4. opětně zanedbával služební povinnosti, 5. hrubě se choval proti obecenstvu, 6. dopustil se zločinu nebo přečinu vůbec, 7. projevil nedostatek zmužilosti, energie, spolehlivosti, 8. dělal lehkomyslné nebo nekalé dluhy, 9. porušil úřední tajemství.
Výpovědní lhůta stanoví se pro obě strany na 6 neděl. Usnesením obecního zastupitelstva z 26. května 1915 posléze jmenován stěžovatel strážmistrem.
Výměrem ze 16. listopadu 1918 č. 1751 podle usnesení obecního zastupitelstva z 15. listopadu 1918 stěžovatel vyzván, resp. vyrozuměn: 1. aby do 3 dnů dal obci výpověď, v kterémžto případě vydá se mu dobré vysvědčení. 2. nedá-li výpověď v této lhůtě sám, že jest ihned propuštěn a zavede se proti němu trestní řízení; 3. že má ihned vydati klíče od kanceláře a zasedací síně a 4. do 4 neděl vykliditi byt. 5. že se má zdržeti konání služby, poněvadž české obyvatelstvo nepřeje si, aby konal službu, a došlo by tím k výtržnostem.
Když pak výpověď, k níž vyzván, nedal, byl výměrem z 23. listopadu 1918 č. 1798 podle usnesení obecního zastupitelstva z 22. listopadu 1918 vyrozuměn, že mu obec dává na 6 neděl výpověď a že se na jeho další služby nereflektuje, ač služné bude mu do uplynutí výpovědní lhůty vypláceno. Služební věci má odevzdati hned, a byt vykliditi do konce lhůty, t. j. do 3. ledna 1919. Jako důvod uvedeno, že způsob života, který vedl v posledním roce, a následky tím způsobené daly okresnímu hejtmanství podnět, aby zrušilo jeho sproštění služby vojenské a za trest dalo ho povolati k službě té; následky vzniklé z jeho přečinu jsou v rozporu s jeho ustanovením.
E. se z obou usnesení posléze uvedených odvolal, namítaje, že odporují § 12 zákona z 29. května 1908 č. 35 z. z., jakož i jeho jmenovacímu dekretu ze 7. února 1910 č. 60. Propuštění bylo by možno jen po provedeném řádném disciplinárním řízení, a výpověď jen z důvodů uvedených v jeho dekretu sub 1—9, z nichž žádný však se neuplatňuje. Není také jasno, zda ho obec propouští, či mu dává výpověď. Nespokojenost obyvatelstva české národnosti není důvodem pro propuštění; obvinění, která se uvádějí jako důvod pro výpověď, postrádají podstaty. Řízení je vadné, poněvadž nepředcházelo disciplinární řízení a výměry nemají poučení o opravných prostředcích. V dodatku k tomuto odvolání poukazuje dále na to, že konal u obce vlastně práce obecního tajemníka, kdežto službu bezpečnostní jen mimochodem, takže jeho činnost byla převážně duševní a přísluší mu charakter obecního úředníka. K opoře tohoto tvrzení přiložil opis dekretu z 20. října 1915 č. 1466, jímž podle usnesení z 26. května 1919 jmenován ob. zast. v Dolním Litvínově č. X (26.05.1919).
Okresní výbor rozhodnutím z 10. února 1919 č. j. 1145 odvolání pro nepříslušnost odmítl z důvodu, že rekurent není obecním úředníkem podle zákona z 29. května 1908 a nároky jiných zaměstnanců obecních že patří na pořad práva soukromého. K odvolání Adolfa E., v němž uplatňoval svoji vlastnost jako obecního úředníka a odvozoval z toho příslušnost samosprávných úřadů k meritornímu rozhodnutí, zemský správní výbor rozhodnutím z 15. dubna 1919 č. j. 22389/VII. usnesení to zrušil a nařídil okresnímu výboru, aby o odvolání E. z obou usnesení obecního zastupitelstva rozhodl in merito. V odůvodnění se praví: Ustanovení § 99 obec. zříz. nedoznalo předpisem § 43 zákona z 29. května 1908 o dozorčím právu okresního výboru žádné změny. To vyplývá již z § 40 leg. cit., podle něhož soudům přísluší rozhodovati toliko ve sporech o služné a pensijní i zaopatřovací platy, kdežto ostatní spory ze služebního poměru náležejí na úřady samosprávné. Podle § 99 obec. zříz. jsou úřady autonomní nepochybně příslušny rozhodovati o rekursech do usnesení obecního zastupitelstva, týkají-li se tato úpravy právních poměrů obecních zaměstnanců, na něž předpisy zákona o obecních úřednících se nevztahují, byť i rozhodnutí jejich měla toliko význam prejudicielní pro eventuelní rozhodnutí sporu pořadem práva.
Na to vydal okresní výbor nové rozhodnutí ze dne 14. května 1919 č. j. 4306, jímž zrušil obě napadená usnesení obecního zastupitelstva jako neodůvodněná, poněvadž jim nepředcházelo zákonné disciplinární řízení, kterým by byl býval zjištěn některý z důvodů uvedených v dekretu ze 7. února 1910 pro zrušení služebního poměru.
Z rozhodnutí odvolala se obec Dolní Litvínov namítajíc: Rozhodnou je především otázka, je-li E. obecním úředníkem dle zákona z 29. května 1908 čili nic. V onom případě jsou příslušný k rozhodování o jeho propuštění úřady samosprávné, v tomto případě soudy. Obec stojí na stanovisku, že E. obecním úředníkem není, služební poměr jeho zakládá se na soukromoprávní smlouvě a obec má kdykoli právo dáti mu 6nedělní výpověď, jak to v dekretu ze 7. února 1910 čís. 60 výslovně bylo smluveno. Výpověď není podmíněna určitým důvodem resp. proviněním. Avšak i kdyby přijal se názor, že výpověď lze dáti jen z důvodu 1—9 jmenovaného dekretu, byla by odůvodněna, neboť je prokázáno, že E. dopustil se nesprávnosti v obecní aprovisaci. Určitá forma řízení není předepsána. Jenom kdyby kladně zodpověděna byla otázka, zda E. je obecním úředníkem, bylo by třeba formálního disciplinárního řízení.
Zemský správní výbor naříkaným dnes rozhodnutím ze 6. dubna 1920 čís. 58741/VII. usnesení okresního výboru zrušil a obě usnesení obecního zastupitelstva z 15. listopadu a 22. listopadu 1918 potvrdil. V důvodech se praví: Jak z usnesení obecního výboru — výše uvedených — jasně vyplývá, neměl obecní výbor nikdy v úmyslu ustanoviti Adolfa E. obecním úředníkem a nemůže se E. právem domáhati charakteru obecního úředníka podle zákona z 29. května 1908, ačkoliv byl vedle své služby policejní pověřen výpomocnými pracemi písařskými resp. kancelářskými. Stěžovatele, jenž nastoupil do služeb obecních jako polní hlídač a byl posléze ustanoven jako policejní strážmistr, nutno pokládati za obecního zřízence, jehož služební poměr k obci má výlučně ráz soukromoprávný po rozumu ustanovení § 32 obec. zříz. (zákon ze 17. prosince 1919 č. 16 sb. z. a n. ex 1920 nabyl účinnosti teprve dnem 12. ledna 1920). Podle ustanovovací listiny ze 7. února 1910, vydané na základě usnesení obecního zastupitelstva ze 4. února 1910, vyhradila si obec právo v určitých případech dáti E—ovi 6nedělní výpověď, a je tudíž nesprávný názor okresního výboru, dle něhož se mělo před výpovědí provésti řádné řízení disciplinární, ježto řízení takové před novým zákonem z r. 1919 o obecních zřízencích zákonem vůbec předepsáno nebylo.
Stěžoval-li si E. do propuštění ze služeb obecních a bylo o jeho stížnosti vydáno rozhodnutí okresního výboru a zemského správního výboru, sluší v rozhodnutích těchto spatřovati pouze instanční přezkoumání výroku obce jako jedné ze smluvních stran, a může i při tom sporná záležitost býti předložena k rozhodnutí příslušnému řádnému soudu (viz § 24 zákona ze dne 17. prosince 1919 č. 16 sb. z. a n. ex 1920). Jak z dodatečně provedeného řízení disciplinárního vysvítá, byla obec plně oprávněna užíti svého práva výpovědního, a muselo proto její stížnosti býti vyhověno a v odpor vzaté rozhodnutí jakožto nesprávné zrušeno.
O stížnosti vytýkající nezákonnost tohoto rozhodnutí a vadnost řízení, nejvyšší správní soud uvážil:
Soudu bylo především zabývati se výkladem naříkaného rozhodnutí, které samo o sobě nedává jasného obrazu o tom, co žalovaný úřad jím vlastně chtěl vysloviti. Výklad ten podává se v souvislosti s rozhodnutím téhož úřadu z 15. dubna 1919 č. j. 22389/VII. Rozhodnutí posléze uvedené vydáno bylo k rekursu Adolfa E., v němž E. proti okresnímu výboru, jenž prohlásil se nepříslušným ve věci, uplatňoval svůj charakter jako obecní úředník a z něho dovozoval příslušnost úřadů samosprávných k meritornímu rozhodnutí ve věci a bylo jím okresnímu výboru uloženo, aby rozhodl ve věci in merito.
Rozhodnutí poukazuje na základní předpis §u 99 obec. zříz. a na ustanovení § 40 zákona z 29. května 1908 č. 35 z. z., dle něhož jenom spory o služné a výslužné i zaopatřovací platy náležejí na řádné soudy, kdežto k rozhodování ostatních sporů ze služebního poměru příslušný jsou úřady samosprávné. Rozhodnutí praví ovšem, že výroky samosprávných úřada ohledně právních poměrů obecních zaměstnanců, kteří nespadají pod zákon z 29. května 1908, mají »toliko« prejudicielní význam pro eventuelní rozhodnutí sporu pořadem práva. Avšak přiznává-li jim prejudicielní význam pro rozsudek soudní, pak přiznává jim tím povahu autoritativního rozhodnuti úředního, neboť jenom takovýto výrok samosprávného úřadu má pro soud prejudicielní t. j. závazný význam. Z rozhodnutí toho je patrno, že zemský správní výbor chtěl míti rozhodnuto v pořadu instančním meritorně také spornou otázku, je-li Adolf E. obecním úředníkem ve smyslu zákona z 29. května 1908 č. 35 z. z. Ačkoli tedy naříkané rozhodnutí ze 6. dubna 1920 č. 58741/VII. ve svém tenoru touto otázkou se výslovně nezabývá, dlužno nicméně vykládati je tak, že ji řeší nejen prejudicielně, nýbrž in merito, a sluší proto spatřovati v rozhodnutí tom dvojí výrok: jednak výrok, že stěžovateli charakter obecního úředníka ve smyslu zákona z 29. května 1908 č. 35 z. z. nepřísluší, jednak výrok, jímž se uznává odůvodněnou a správnou výpověď, kterou obec dala stěžovateli usnesením z 22. listopadu 1918. Kdežto nález o tom, že E. není obecním úředníkem, má podle úmyslu žalovaného úřadu povahu autoritativního rozhodnutí o této sporné otázce, prohlašuje rozhodnutí svůj druhý výrok o propuštění E—ově za pouhé instanční přezkoumání prohlášení obce jako jedné ze smluvních stran, která nemá proti E. povahy judikátu a neprejudikuje rozhodnutí soudnímu o jeho nárocích ze služebního poměru k obci resp. o oprávněnosti výpovědi, kterou mu obec dala.
Stížnost brojí především proti výroku, odpírajícímu stěžovateli povahu obecního úředníka ve smyslu zákona z 29. května 1908 a vytýká jednak rozpor skutkové podstaty nálezu se spisy, jednak jeho nezákonnost. V prvním směru je sice pravda, že stěžovatel nebyl ustanoven ve službách obce původně jako polní hlídač, jak praví rozhodnutí, majíc patrně na zřeteli protokol o schůzi obecního zastupitelstva z 29. dubna 1907, dle něhož vzat byl do přísahy jako polní hlídač, nýbrž že mu bylo propůjčeno místo policejního strážníka obecního; také je pravdou, že byl pověřen obstaráváním písemných prací pro obecní úřad a místní školní radu vůbec a nikoli jen pracemi písařskými a kancelářskými. Tento rozpor týká se však skutkových momentů, které pro řešení sporné otázky nepadají na váhu, a nečiní tudíž rozhodnutí vadným.
Základní ustanovení o obecních zaměstnancích obsahuje § 32 obec. zříz., dle něhož má výbor představenstvu obecnímu přidati jistý počet osob s potřebou se srovnávající, které by konaly práce, jež náleží konati představenstvu dle samostatné i dle přenesené působnosti. Vidělo-li by se výboru zapotřebí, aby se k tomu konci zřídili zvláštní úředníci a služebníci, přísluší mu ustanoviti, kolik jich má býti a upraviti jejich poměry. Již obecní zřízení rozlišuje tedy mezi zaměstnanci obce dvě skupiny: jednak úředníky a služebníky, t. j. zaměstnance ustanovené na místa systemisovaná obecním zastupitelstvem, aby tu v trvalém služebním poměru spolupůsobili ve správě obecních záležitostí, obstarávajíce jako svoje životní povolání funkce v místě tom jako v trvalé organisační instituci spojené; jednak ostatní zaměstnance, jichž služebnímu postavení se onoho pevného systemisovaného podkladu nedostává a u nichž není také onoho těsného spjetí jejich existence se službou obecní, které je charakteristické pro poměr úřednický. Zcela shodně s tímto zásadním stanoviskem zákon z 29. května 1908 č. 35 z. z., jenž podle svého §u 1 jeví se pouhým provedením a doplněním §u 32 obec. zříz., vylučuje ze své působnosti síly výpomocné (§ 44). Rozhodnutí o tom, mají-li býti zřízeni takoví »zvláštní úředníci a služebníci«, § 32 obecního zřízení vyhrazuje obecnímu výboru a stejně pak ustanovuje § 7 zákona z 29. května 1908, že obecnímu výboru přísluší usnášeti se o tom, kolik míst úřednických a pro který obor se má zaříditi, omezuje volnou disposici obecního zastupitelstva jenom potud, že v obcích, které mají nejméně 5000 obyvatel, musí býti ustanoven úředník pro obor služby konceptní (§ 6). Nehledíc k tomuto omezení, které v daném případě, jak nesporno, nemá významu, přísluší tedy výhradně obecnímu zastupitelstvu, aby určilo, má-li osoba, přijímaná do služeb obce, ustanovena býti jako úředník či jaký jiný charakter služební se jí uděluje. Z toho plyne však důsledek, že pro rozhodnutí otázky, přísluší-li obecnímu zaměstnanci charakter obecního úředníka, je rozhodnou jedině projevená vůle obecního zastupitelstva. Že obecní zastupitelstvo mělo úmysl a vůli ustanoviti obecního zaměstnance úředníkem, lze však souditi jenom tehdy, když jej buď přímo obecním úředníkem označilo, buď nepřímo vůli svou projevilo tím, že jej ustanovilo na místo systemisované v ústrojí služby obecní, které podle povahy a obsahu funkcí s ním spojených má povahu místa úřednického. Této podmínky však v daném případě není. Stěžovatel ustanoven byl původně na místo policejního strážníka, tedy k obstarávání prací nižšího druhu, které do kategorie prací úřednických nespadají. Dekretem ze 7. února 1910 byl sice — současně s udělením definitivy — pověřen také obstaráváním písemných prací pro obecní úřad a místní školní radu, tím však nezměnilo se nic na povaze jeho služebního postavení, jak patrno z toho, že citovaným dekretem ustanovuje se definitivně »v téže vlastnosti«, t. j. v dosavadní své vlastnosti jako nadstrážník. Ani když povýšen byl na strážmistra, nenastalo v postavení jeho změny.
Že by se bylo obecní zastupitelstvo v tem či onom případě usneslo systemisovati místo služební pro výkon funkcí úřednických, stěžovatel ani netvrdí. Není-li tomu tak, pak je však lhostejno pro služební charakter jeho, byly-li mu vedle jeho funkcí zřízeneckých, pro něž místo jím obsazené bylo systemisováno, uloženy také práce, které obyčejně konány bývají úředníky. Že obecní zastupitelstvo ani při definitivním ustanovení stěžovatelově nemělo vůli zakládati veřejnoprávní poměr úřednický, patrno ostatně i z té okolnosti, že stanovena současně oboustranná 6nedělní výpověď, tedy modus, který se příčí esentielní trvalosti veřejnoprávního poměru úřednického. Z pouhé zevnější okolnosti, že v dekretu ze 7. února 1910 důvody propuštění stěžovatele ze služby stanoveny obdobně, jako se vyskytují v služebních předpisech pro veřejné úředníky, nemůže arciť býti ničeho dovozováno pro právní charakter jeho služebního postavení. Uznal-li žalovaný úřad za tohoto stavu, že stěžovateli povaha obecního úředníka ve smyslu zákona z 29. května 1908 č. 35 z. z. nepřísluší a že dlužno služební poměr jeho k obci pokládati za soukromoprávní poměr služební, je rozhodnutí to zcela ve shodě se zákonem, a stížnost tedy, pokud směřuje proti tomuto výroku, bezdůvodná.
Uznal-li žalovaný úřad, že služební poměr stěžovatele je poměrem soukromoprávním, pak nemohl ovšem důsledně rozhodovati autoritativně ve sporu vzešlém o přípustnosti zrušení tohoto poměru propuštěním resp. výpovědí. Zemský správní výbor také skutečně, ač vyslovuje, že zrušení poměru stalo se správným způsobem, označuje svůj výrok v tomto směru za pouhé instanční přezkoumání prohlášení obce jako jedné ze smluvních stran a dává tím na jevo, že výrok jeho supluje toliko toto prohlášení a postrádá tedy povahy judikátu, jímž by se meritum věci způsobem schopným právní moci rozhodovalo.
Není tedy výrok onen žádným rozhodnutím neb opatřením ve smyslu § 2 zák. o správ. soudě, a stížnost, pokud směřuje proti němu, jeví se nepřípustnou.
II. V květnu 1919 zahájila obec proti Adolfu E. disciplinární řízení. Disciplinární komise obecní provedla dne 27. května 1919 šetření a výsledky jeho předložila obecní správní komisi, která usnesením z 9. června 1919 uznala, že E. dopustil se cizoložství a nesprávnosti v obecní aprovisaci, takže ve smyslu bodu 6 jeho jmenovacího dekretu ze 7. února 1910 je výpověď, která mu usnesením z 22. listopadu 1918 dána, odůvodněna. K podanému odvolání okresní správní komise v Mostě rozhodnutím z 22. října 1919 č. 9707/22 usnesení z 9. června zrušila pro formální vady a nařídila obecnímu úřadu, aby provedl nové šetření a výsledky jeho předložil obecnímu zastupitelstvu k usnesení. Disciplinární komise doplnila pak šetření a na základě její zprávy obecní zastupitelstvo usnesením z 15. listopadu 1919 č. 1734 uznalo, že Adolf E. dopustil se hrubého porušení svých služebních povinností tím, že jako správce obecní aprovisace Anně S. bez lístku a zdarma a Josefě K. bez lístku vydával z obecní aprovisace chléb, a opomenutím povinné péče umožnil, aby jeho manželka nedovoleným způsobem vydávala jiným lístky na cukr, a tímto jednáním jakož i tím, že postavení svého v obecní aprovisaci zneužil, aby svedl Annu S. k cizoložství, pozbyl úplně důvěry občanstva, pročež byl dle ustanovení svého jmenovacího dekretu ze 7. února 1910 bod 6. ze služby propuštěn.
Odvolání E-ovo bylo rozhodnutím okresní správní komise z 18. prosince 1919 č. 12293/22 zamítnuto v podstatě z těchto důvodů:
Zastupitelstvo obce Dolního Litvínova, která po zákonu nemá povinnosti ustanoviti obecního úředníka, neusneslo se na systemisování úřednického místa, neustanovilo Adolfa E. obecním úředníkem, a nepřísluší tedy tomuto charakter obecního úředníka. Právní postavení jeho posuzovati jest výlučně dle usnesení obecního zastupitelstva. Podle usnesení ze 4. února 1910 může nastati propuštění jmenovaného z důvodů uvedených v bodu 1—9. Po provedeném disciplinárním řízení obecní zastupitelstvo uznalo, že E. provinil se dle bodu 6. a naříkaným nálezem vyslovilo jeho propuštění z obecní služby. Shledalo-li obecní zastupitelstvo provinění to prokázaným, není třeba, aby bylo zjištěno také rozsudkem trestního soudu. Z podání došlých na obecní zastupitelstvo je patrno, že E. nepožívá v obci důvěry. Pozbude-li však veřejný funkcionář důvěry svého zaměstnavatele a občanstva, není způsobilý, aby svou službu konal dále. Je proto propuštění jeho odůvodněno.
Podané odvolání zemský správní výbor naříkaným dnes rozhodnutím ze 6. dubna 1920 č. 9394/VII. zamítl a v odpor vzaté rozhodnutí v celém obsahu potvrdil ze správných jeho důvodů, jakož i z dalšího důvodu, že pro disciplinární řízení, jež provedeno se stěžovatelem jako obecním zřízencem před platností zákona ze 17. prosince 1919 č. 16 sb. z. a n. z r. 1920 nebylo nějakých zvláštních předpisů zákonných, pročež se jeví námitky stěžovatelovy, týkající se stránky formální, zcela bezpodstatnými.
O stížnosti podané do tohoto rozhodnutí nejvyšší správní soud uvážil:
Žalovaný úřad rozhoduje tímto svým aktem autoritativně a meritorně o disciplinárním právu obce proti stěžovateli. Tím ocitá se však v rozporu se svým rozhodnutím ze 6. dubna 1920 č. 58741/VII, prve uvedeným. Neboť bylo-li tímto rozhodnutím uznáno, a to zcela správně, že stěžovatel obecním úředníkem ve smyslu zákona z 29. května 1908 není a že nestojí k obci v služebním poměru veřejnoprávním, nemůže obci příslušeti proti němu moc disciplinární, t. j. služební trestní pravomoc, která jako výron poměru mocenského je zásadně nemožná v relacích soukromoprávních, založených na principielní koordinaci účastníků právního poměru. Usnesení obecního zastupitelstva z 15. listopadu 1919 nelze pak důsledně přiznávati povahu nálezu disciplinárního, který by způsobem schopným právní moci vyslovoval vinu a trest, nýbrž pouhého soukromého aktu, kterým obec uplatňuje proti stěžovateli práva příslušející jí ze soukromoprávní smlouvy služební, se stěžovatelem uzavřené. O existenci a obsahu práv takových přísluší však rozhodovati výhradně řádným soudům a dlužno tedy naříkané rozhodnutí, které si osobuje ve sporu o taková oprávnění nalézati právo, pro nezákonnost zrušiti.

Citace:

č. 795. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 416-423.