Čís. 9480.

Obecní zaměstnanci.
Usneslo-li se obecní zastupitelstvo na pravidlech o úsporných opatřeních při obecní správě podle obdoby zákona ze dne 22. prosince 1924, čís. 286 sb. z. a n., projevilo tím, že dosavadní počet zaměstnanců přesahuje míru nezbytně nutnou v mezích zákona. Soudu nelze přezkoumávati, zda technická opatření obce při snížení osobního stavu odpovídala povaze a rozsahu služby. Ustanovením § 14 zák. čís. 286/1924 nenabyli zaměstnanci pro sebe zvláštních práv proti nucenému propuštění ze služby. Při výběru osob propuštěných podle zák. čís. 286/1924 mohl zaměstnavatel hleděti i ke zdatnosti zaměstnancově ve službě.
(Rozh. ze dne 21. prosince 1929, Rv I 375/29.)
Žalobce byl dne 11. ledna 1918 jmenován definitivním řidičem a průvodčím na elektrických drahách města Prahy, Ústřední zastupitelstvo hl. města Prahy usneslo se dne 14. března 1927 ve své řádné schůzi, by byl žalobce přeložen z moci úřední do výslužby dnem 1. dubna 1927 na základě článku 11. pravidel o úsporných opatřeních při správě obecní ze dne 4. května 1925, čís. j. 982 vydaných Ústředním zastupitelstvem hlav. města Prahy podle obdoby zákona ze dne 22. prosince 1924, čís. 286 sb. z. a n. V důsledku toho bylo žalobci správním výborem pensijního a provisního fondu elektrických podniků hlavního města Prahy vyměřeno výslužné 7593 Kč a drahotní přídavek 2880 Kč ročně. Žalobou, o niž tu jde, domáhal se žalobce na Obci hlav. města Prahy zaplacení rozdílu mezi těmito příjmy výslužnými a neztenčenými služebními příjmy aktivními za dobu od 1. dubna 1927 do konce února 1928. Žalobu opíral o tvrzení, že se jeho přeložení do výslužby stalo protiprávně a že mu tudíž patří plné příjmy aktivní. Žaloba byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Ustanovením § 28 zákona ze dne 22. prosince 1924, čís. 286 sb. z. a n. byly obce zmocněny, by provedly u svých zaměstnanců i v podnicích obecních neb obcemi spravovaných úsporná opatření, a v odst. (2) § 28 bylo jim provedení těchto opatření přímo uloženo do jednoho roku od účinnosti zákona. Usneslo-li se tedy ústřední zastupitelstvo hlavního města Prahy dne 4. května 1925 na pravidlech o úsporných opatřeních při obecní správě podle obdoby zákona čís. 286/1924 sb. z. a n., která podle čl. 20 platila pro všechny obecní zaměstnance, zejména i pro zaměstnance obecních podniků, projevilo tím jako jediné oprávněný orgán platně vůli, že dosavadní počet zaměstnanců přesahuje míru nezbytně nutnou v mezích zákona, a nesejde na tom, zda rozšiřováním sítí elektrických drah byla odůvodněna potřeba přijímati nové síly, ana přes to v době provádění úsporných opatření mohla žalovaná obec omeziti počet zaměstnanců při provozování elektrických podniků a takto docíliti úspor nařízených jí zákonem. Bylo věcí obce, by dále zařídila, by výkon elektrických podniků snížením osobního stavu nebyl rušen, což bylo úkolem jejích technických opatření v mezích vlastní samosprávy. Nelze proto soudu přezkoumávati, zda taková opatření odpovídala povaze a rozsahu služby, a není ani opodstatněna výtka, že se odvolací soud nezabýval těmito otázkami a že neučinil pro jich řešení potřebná skutková zjištění (§ 503 čís. 2 c. ř. s.). Nižší soudy správně vyložily ustanovení § 14 zákona čís. 286/1924 sb. z. a n., kterým byly stanoveny jen směrnice pro vnitřní postup úřední při výběru zaměstnanců k propuštění z činné služby, jinak však rozhodnutí o tom ponechal zákon volnému uvážení příslušných státních úřadů (u veřejných korporací jejich zákonných zástupců – § 28 zák.), tak že tímto zákonným předpisem nenabyli zaměstnanci pro sebe zvláštních práv proti nucenému propuštění ze služby ve smyslu § 13 dotčeného zákona. Při tomto výkladu § 14 zákona nesejde na tom, zda žalobce měl v době odchodu z činné služby menší či větší způsobilost k výkonu služby, a neměl pro rozhodnutí tohoto sporu ani podstatné důležitosti posudek lékaře o žalobcových chorobách a bezvýznamný byl i návrh na provedení důkazu jinými znalci o tom, zda u žalobce v době propuštění z činné služby byla taková nezpůsobilost k povolání, která by odůvodňovala jeho dání na trvalý odpočinek, ježto posuzování osob, které mají opustiti činnou službu, bylo ponecháno volné úvaze zaměstnavatele, jenž při výběru nebyl nikterak omezen jen na fysickou způsobilost zaměstnance, nýbrž mohl hleděti i k jeho zdatnosti ve službě, jak mu jako zaměstnavateli podle jeho vlastního úsudku lépe vyhovovala. Žalobce nemůže ani ze svého soukromoprávního poměru k žalované obci nic pro sebe vytěžiti, ani z definitivního svého služebního postavení, ani z předpisů služebního řádu, poněvadž i takové právní poměry měl zákon čís. 286/1924 na mysli, an v § 30 výslovně ustanovil, že po dobu jeho účinnosti pozbývají platnosti veškeré služební i pensijní předpisy i smlouvy, pokud mu odporují.

Citace:

č. 9480. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 835-837.