NPD documents search: Váž. civ., 10 (1928), sv. 1

Č. 10130.

Cesty: I. Silniční právo platné v Čechách zná vedle veřejných cest, jmenovaných v zákoně č. 46/1864 z. z., také veřejné cesty vedoucí po soukromých pozemcích. — II. Veřejnost takovýchto cest jek podmíněna výslovným nebo concludenter učiněným věnováním vlastníka. — III. Zjištění veřejné povahy takovéto cesty přísluší obecnímu zastupitelstvu jako úřadu silničnímu. — IV. Předpokladem prohlášení cesty za veřejnou není, aby byla obcí v minulosti udržována. — V. Prohlášení cesty za veřejnou obecním zastupitelstvem je aktem deklaratorním. — VI. Prekluse stanovená v § 31 zákona náhradového č. 329/20 ve znění zák. č. 220/22 netýká se omezení vlastníka plynoucího z povahy cesty jako veřejné. — VII. Okolnost, že cesta je nejkratším spojením, neospravedlňuje ještě sama o sobě závěr, že jde o komunikaci nutnou.
(Nález ze dne 9. listopadu 1932 č. 14984.) Prejudikatura: Boh. A 10017/32, 9162/31 a j.
Věc: Marie F. v R. a Ing. František F. v P. (adv. Dr. Hynek Sedláček z Prahy) proti zemskému úřadu v Praze (za zúč. obec. R. adv. Dr. Zdeněk Novák z Prahy) o zahražení a veřejnost pěšiny.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro vadnost řízení.
Důvody: Pod č. 862 ze 17. září 1926 byl st-lce Marii F., majitelce zbytkového statku v R., doručen přípis obecního úřadu v R. tohoto znění: »Přípisem zdejšího obecního úřadu ze 16. srpna 1926 byla jste vyzvána, abyste dala odstraniti přehradu s pěšiny za dvorem. Poněvadž až dosud se tak nestalo, byla záležitost tato projednána při schůzi obecního zastupitelstva dne 11. září 1926, které se usneslo naříditi Vám, byste hražení s pěšiny nejdéle do 8 dnů dala odstraniti. Naznačená pěšina od nepaměti, tedy déle než 30 let, byla občanstvem volně používána a nikdy nebyla majitelem hražena ani hájena, a je proto právo veřejného používání této pěšiny vydrženo. Obecní úřad, vykonávaje usnesení obecního zastupitelstva, ukládá Vám, byste hražení s pěšiny dala do 8 dnů odstraniti.«
Odvolání, vytýkající, že nejde o veřejnou cestu a že v případě, že by šlo o vydržení nějakého práva, nebylo by obecní zastupitelstvo příslušno k rozhodování o otázce náležející do kompetence řádných soudů, bylo po provedeném šetření zamítnuto rozhodnutím osk v Novém Strašecí z 24. února 1927.
Nař. rozhodnutím zamítl zemský úřad v Praze podané odvolání, o čemž vyrozuměl též právního nástupce inž. Františka F. V důvodech uvedeno:
I. Vykonanými šetřeními na místě samém dne 12. listopadu 1926 a 20. dubna 1928 bylo určitě zjištěno, že jedná se v daném případě o prastarou veřejnou pěšinu, jejíž veřejná povaha byla a jest vlastně zcela nespornou. Za takovou jest krom st-lky také všeobecně uznávána. Vyslechnutí pamětníci potvrdili veřejný charakter této pěšiny shodně. Rovněž bývalý správce velkostatku v R. Antonín J. dosvědčil, že se za jeho úřadování i za úřadování jeho předchůdce Josefa P. po předmětné pěšině beze vší závady veřejně chodilo, i že chůzi té velkostatek nikdy nebránil ani k ní povolení neudílel. Byl tedy obecní úřad v R. oprávněn v rámci své působnosti podle § 28 obec. zříz. vydati vyzvání, aby st-lka zahražení pěšiny odstranila, i bylo správným, že býv. osk v Novém Strašecí, jsouc k tomu tehdy příslušnou, výměrem v odpor vzatým usnesení obecního zastupitelstva v R. a výměr o tom vydaný potvrdila (§ 28 česk. zříz. obec., § 287 o. z. o., § 4 zák. z 12. srpna 1864 č. 46 z. z.).
II. Mylně se domnívá st-lka, že by nebyly samosprávné úřady správní k rozhodování o veřejné pěšině příslušnými, nýbrž řádné soudy. Cit. zákonná ustanovení příslušnost obce i býv. osk plně odůvodňují, z okolností vyšetřených jest pak jasně patrno, že v tomto případě nejedná se vůbec o otázku soukromého vlastnictví, ani o soukromoprávní služebnost, nýbrž výhradně jen o veřejnoprávní opatření obce, učiněné s ohledem na veřejnou povahu této pěšiny, kterou podle vykonaných šetření st-lka nikterak nevyvrátila, a jež opravňovala obec k vydání zákazu zahražování pěšiny te. Pěšina, vedoucí přes pozemky č. kat.... v B., byla veřejnou od pradávna i uznával veřejnost tu také předchůdce st-lčin zcela nepochybně. Výpovědi svojí z 12. února 1927 býv. vrchní správce velkostatku R. Antonín J. každou pochybnost o veřejné povaze pěšiny přímo vyloučil, a vyloučili ji svými výpověďmi také všichni vyslechnutí významní místní občané a pamětníci. Další vyslýchání svědka Josefa P. v průběhu řízení bylo tedy se souhlasem právního nástupce st-lčina uznáno za nadbytečné.
III. Jak na místě samém bylo zjištěno, je předmětná pěšina pro celou část obce R. nejkratším spojením s N. i jest jako taková potřebnou a účelnou. Užívalo se jí všeobecně a nikoli jen pro účely dvora, nýbrž k chůzím dětí do škol, občanstva do města k trhům, k lékaři, k úřadům i k nákupům. Z toho jest jasně patrna veřejnost pěšiny té i oprávnění obce pečovati o její zachování. Vlastnické otázky se rozhodnutí toto vůbec netýče.
IV. Ustanovení § 31 zák. č. 329/20 ve znění zák. č. 220/22 se na případ tento vůbec nevztahuje, neboť ustanovení to týká se výhradně jen práva vlastnického a jiných práv věcných. Jest to lex specialis i nelze tedy ustanovení to ani per analogiam vztahovati na poměry, jež nejsou v něm výslovně uvedeny expressis verbis. V citovaném ustanovení mluví se výhradně jen o právu vlastnickém a jiných právech věcných. Předmětná pěšina zakládá se však v právu veřejném, není žádným právem věcným (služebností), nýbrž má povahu veřejnoprávní. Nemohlo tedy její trvání tímto specielním zákonem, v němž na takovéto poměry pamatováno není, dotčeno býti. Vzhledem k uvedenému bylo odvolání Marie F. ze 14. března 1927 proti výměru býv. osk v Novém Strašecí z 24. února 1927 zamítnouti a v odpor vzaté shodné výměry obce i okresu potvrditi.
O stížnosti uvážil nss:
Jádrem dnešního sporu jest otázka, zda pěšina vedoucí od okresní silnice a severozápadního rohu dvora R.-ského přes pozemek st-lů č. kat... . k parcele č. kat.. . a po této parcele dále, jest cestou veřejnou. Tuto otázku, k níž zavdala podnět výzva obecního úřadu v R., aby st-lka Marie F. dala odstraniti přehradu na této pěšině zřízenou, řešily a zřejmě judikátním způsobem chtěly řešiti všechny úřady, které v tomto sporu rozhodovaly, a to jak obecní zastupitelstvo v R. usnesením z 11. září 1926, tak i osk v Novém Strašecí v rozhodnutí z 24. února 1927 a konečně i žal. úřad v rozhodnutí nyní naříkaném.
Vzhledem k vývodům stížnosti a vývodům předneseným při veřejném ústním líčení je třeba především konstatovati stav práva v příčině veřejnosti cest vedoucích na soukromém majetku. Konstantní judikatura, zastávaná ss a souhlasně i nss-em, vyvinula o tom z ustanovení § 4 silničního zákona konkurenčního č. 46/1864 z. z. čes. ve spojení s §em 28 čes. obec. zříz. následující zásady, na nichž nss setrval:
Silniční právo platné v Čechách zná vedle veřejných cest v cit. zákoně č. 46/1864 z. z. jmenovaných také veřejné cesty vedoucí po soukromých pozemcích. Veřejnost takovýchto cest podmíněna jest věnováním vlastníka pozemku, které však může se státi nejen výslovným prohlášením vlastníkovým, nýbrž i konkludentním jednáním, a sice tak, že vlastník obecné užívání trpí, neklade mu překážek a že užívání toto trvá po dobu nepamětnou. — Zjištění veřejné povahy takovéto cesty přísluší obecnímu zastupitelstvu v jeho funkci úřadu silničního. Právním předpokladem prohlášení cesty za veřejnou jest jednak její věnování (výslovné nebo vyplývající z konkludentního jednání), jednak že cesta ukojuje nutnou potřebu komunikační; naproti tomu není předpokladem prohlášení cesty za veřejnou, že byla obcí v minulosti udržována. — Takovéto prohlášení cesty za veřejnou není aktem veřejnou povahu cesty zakládajícím, není tedy aktem konstitutivním, nýbrž jest to akt deklaratorní, zjišťující, že určitá cesta má povahu cesty veřejné. Zejména nelze v něm spatřovati prohlášení obecního zastupitelstva jako strany proti vlastníku cesty jako druhé straně právního poměru.
Posuzuje-li se stížnost s těchto zásadních hledisek, objevuje se, že není důvodná námitka inkompetence správních úřadů, které se in concreto věcí zabývaly, neboť správní úřady tyto přes některé nepřesnosti ve výrazu nerozhodovaly o vydržení soukromoprávní služebnosti cesty po pozemcích st-lů, nýbrž o tom, zda sporná cesta (pěšina) je cestou veřejnou. Rozhodování o této otázce náleží však, jak již bylo řečeno, do kompetence úřadů správních a v první stolici do kompetence obecního zastupitelstva. Není také důvodná námitka, která pohřešuje akt obecního zastupitelstva o věnování nebo zřízení sporné cesty, neboť jde o pouhé konstatování veřejné povahy cesty. Právě toto konstatování vyslovilo však jak obecní zastupitelstvo, tak i vyšší úřady.
Bezpodstatný jest i poukaz stížnosti na to, že pěšina byla vždy udržována správou dvora, neboť okolnost, kdo cestu udržoval, jest podle hořejšího výkladu pro otázku veřejnosti cesty bez právního významu.
Z ostatních námitek, pokud nejsou již zodpověděny předeslanými vývody, třeba se zmíniti ještě o námitce, založené na § 31 zák. č. 329/20 o převzetí a náhradě za zabraný majetek pozemkový (ve znění zák.č. 220/ 22), z něhož stížnost chce vyvoditi, že veřejnost cesty zanikla (preklusí), ježto nebyla ve lhůtě 30 dnů po výkonu poznámky nebo vyhlášení zamýšleného převzetí uplatněna. Výtka tato není důvodná, neboť cit. § 31 stanoví toliko preklusi práva vlastnického a jiných práv věcných, k nimž omezení vlastníka plynoucí z veřejnosti cesty nelze počítati; veřejnost cesty nelze totiž směšovati se služebností cesty, od níž se liší svou právní podstatou, t. j. tím, že jde o usus communis a nikoliv o soukromé právo určitého subjektu.
Stížnost nepopírá, že se sporné pěšiny od nepamětných dob užívalo k chůzi všeobecně, trvale a nerušeně, brojí však proti správnosti předpokladu, že kdysi dřívější majitel dvora uposlechl nařízení obecního zastupitelstva, aby pěšinu uvedl do původního stavu. Tato námitka jde však mimo, neboť žal. úřad se v nař. rozhodnutí o okolnost právě zmíněnou vůbec neopřel.
Zbývá jen ještě poslední námitka, že sporné cesty není nutně zapotřebí a že nutná potřeba její nebyla náležitě zjištěna.
Podle všeobecných shora předeslaných zásad je nutná komunikační potřeba právním předpokladem pro prohlášení cesty za veřejnou. Žal. úřad spokojil se však zjištěním, že pěšina je pro část obce nejkratším spojením a jako taková potřebnou a účelnou. Ale okolnost, že pěšina je nejkratším spojením, neospravedlňuje ještě sama o sobě závěr, že jde o komunikaci nutnou. K tomu bylo by třeba náležitě, zejména tedy za účasti stran, zjistiti místní komunikační potřeby do té míry, aby úsudek o nutnosti komunikace byl dostatečně podložen. Takovýto podklad však v případě dnešního sporu nebyl úřady správními opatřen, a slušelo proto nař. rozhodnutí zrušiti podle § 6 zák. o ss.

Citace:

č. 10130. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 14/2, s. 531-535.