Č. 586.

Zabírání bytů:* Ustanovení § 13, odst. 2 zák. ze dne 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n. nezakládá pro majitele domu (bytu) subjektivního nároku, aby zabraný byt byl určité osobě přidělen, ani pro třetí osobu nároku na pronajetí určitého bytu.
(Nález ze dne 16. listopadu 1920 č. 10935.)
Prejudikatura: srovn. nález č. 417.
Věc: Josef a Jana Čápovi a Jan Čáp v Telči (adv. Dr. Jan Pohl z Prahy) proti okresní politické správě v Dačicích o pronájem bytu.
Výrok: Stížnost Jana Čápa se odmítá jako nepřípustná: stížnost Josefa a Jany Čápových se zamítá iako bezdůvodná. Důvody: Dle vyřízení městského úřadu v Telči ze dne 18. září 1919 č. 1657 zabrán byl v domě stěžovatelů Josefa a Jany Čápových čp. 64/1. v Telči v přístavku na dvoře byt o 2 pokojích s kuchyní a komorou.
Když byla nálezem nejvyššího správního soudu ze dne 23. prosince 1919 č. 68901 stížnost majitelů domu zamítnuta, přidělila bytová komise v Telči dle výměru ze dne 16. února 1920 č. 274, doručeného majitelům domu, zabraný byt Marii N., vdově po vrchním finančním komisaři v Telči, dodavši k tomu, že přidělením bytu této rodině domnívá se, že vychází majitelům domu co nejvíce vstříc.
Zároveň vyřízením z téhož dne a čísla, doručeným stěžujícímu si Janu Čápovi, synu majitelů domu, zamítla komise jeho žádost, aby byt ten byl přidělen jemu.
Toto zamítnutí odůvodnila bytová komise úvahou, že obchodní personál Jana Čápa může zůstati tam, kde bydlel, a přestěhuje-li se Jan Čáp od rodiny, že mu jako svobodnému přidělí komise jeden ze 2 bytů ve vyřízení uvedených.
Těmto vyřízením odporovali opět odděleně majitelé domu a jejich syn.
Žalovaný úřad zamítl oba odpory dvěma samostatnými vyřízeními ze dne 9. dubna 1920 č. 3450, odporujícím odděleně doručenými. Odpor majitelů domu zamítl proto, že není naprosto žádných zákonných důvodů, které by mohly býti podkladem pro zrušení zmíněného přidělení bytu. Odporu Jana Čápa pak nevyhověl, poněvadž zákon o zabírání bytů nemá ustanovení o nějakém nároku na přidělení určitého bytu.
O společné stížnosti všech uvážil nejvyšší správní soud toto:
Kdo nemá v obci (bytovém obvodu) bytu, má dle § 14 zákona ze dne 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n. právo žádati na obci nebo společném bytovém úřadu pronájem některého ze zabraných bytů, i musí prokázati že jest u něho dána jedna z podmínek tohoto paragrafu, buď lit. a) neb lit. b). Naproti tomuto jeho právu nestojí však na druhé straně povinnost obce (společného bytového úřadu), aby jemu nějaký zabraný byt pronajala, tím méně, aby mu pronajala určitý, jím označený byt, poněvadž rozdělování zabraných bytů musí býti v zájmu sociálním přenecháno obci (společnému bytovému úřadu).
Nemá tedy takovýto uchazeč o byt subjektivního nároku na přidělení bytu vůbec, tím méně určitého bytu, nemůže takový nárok dle § 2 zákona o nejvyšším správním soudě a § 2 zákona o správním soudě uplatňovati stížností u nejvyššího správního soudu, pročež bylo stížnost Jana Čápa, jenž se takto ucházel o pronájem bytu jeho rodičům zabraného, odmítnouti jako nepřípustnou.
Stěžovatelé Josef a Jana Čápovi domáhají se stížností toho, aby zabraný jim byt pronajat byl obcí jejich synu Janovi na místě Marii N. a dovolávají se k tomu cíli § 13, odst. 2 cit. zák., že obec má přihlížeti k osobním, rodinným a zdravotním poměrům zúčastněných stran.
V předpisu § 13/2 je založen subjektivní nárok strany, aby vzat byl zřetel na tyto její poměry, avšak nikoli bezpodmínečně, nýbrž jen pokud možno, t. j. v zemích daných účelem zákona. Strana má tedy jedině nárok, aby úřad při disposici se zabraným bytem vzal v úvahu individuelní poměry její. S druhé strany je zůstaveno volné úvaze úřadu, zdali a pokud poměry bytové a prostředky dané k odstranění nebo zmírnění nouze o byty dovolují, aby při distribuci bytů bylo dbáno individuálních poměrů jednotlivce.
Zákon neposkytuje tedy majiteli domu nebo bytu nárok, aby obec (společný bytový úřad) vyhověl jeho přání, aby byt byl přidělen určité osobě, třeba přání to bylo subjektivně odůvodněno, nýbrž jen oprávnění negativního obsahu, totiž brániti se proti pronájmu zabraného bytu určité osobě, pokud by toto opatření bylo osobním, rodinným nebo zdravotním poměrům majitele domu nebo zabraného bytu na újmu, jestliže obec při pronájmu k poměrům těm, v mezích dané možnosti nepřihlédla.
Stěžovatelé by mohli uplatňovati nárok v § 13, odst. 2 zákona bytového založený jen námitkou, že obec pronajímajíc zabraný byt Marií N., nedbala poměrů individuelních, jejich osob se týkajících, ač to možno bylo. Námitku takovou však stěžovatelé nečiní, proti pronájmu zabraného bytu Marii N. ničeho nenamítají, nýbrž uplatňují nárok, aby byt ten se zřetelem na poměry a potřeby jejich syna Jana přidělen byl tomuto synu. Takového nároku však jim § 13, odst. 2 zák. bytového neposkytuje.
Stěžovatelé také neuvádějí ničeho, z čeho by se dalo souditi, že obec, resp. žalovaný úřad individuelní poměry stěžovatelů nevzaly v úvahu.
Z naříkaného rozhodnutí jde naopak na jevo, že úřad k poměrům těm přihlédl, neboť praví se v něm, že obec pronájmem bytu Marii N. přichází co nejvíce vstříc přání stěžovatelů. Ze spisů jde dále na jevo, že obec hleděla k tomu, že syn stěžovatelů je svobodný a bydlí dosud u rodičů, obec však při bytové nouzi potřebuje bytů pro rodiny, tedy o několika místnostech, kdežto pro svobodné má byty k disposici. Nelze tedy naříkanému rozhodnutí důvodně vytýkati nezákonnost.
Po stránce formální shledává stížnost vadnost řízení v tom, že nebylo provedeno šetření stěžovateli navrhované. Výtka ta však není důvodná, neboť návrh ten byl podán až po ukončení řízení správního, po vydání naříkaného rozhodnutí. Nejvyšší správní soud neshledal také podstatných vad řízení, jichž by bylo z povinnosti úřadu dbáti . . . .
Bylo proto zamítnouti stížnost majitelů domu jako bezdůvodnou.

Viz č. 281 této Sbírky.

Citace:

č. 586. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 681-683.