Čís. 2571.

V tom, že hotelový host udal zřízenci hotelu pravděpodobné trvání
svého pobytu, neuzavřel ještě smlouvy nájemní na celou dobu svého
pobytu.
(Rozh. ze dne 2. května 1923, Rv I 1/23.)
Žalovaný sestoupil v žalobcově hotelu v Mariánských Lázních,
vrátný mu vykázal pokoj a tázal se ho, jak dlouho hodlá pobýti, načež
mu žalovaný odvětil, že asi 3—4 týdny. V žalobcově hotelu pobyl však
žalovaný pouze týden a dva dny, načež přesídlil do jiného hotelu. Za
prvý týden pobytu byl mu předložen žalobcem účet, jejž žalovaný zaplatil. Nabízené úplaty za další dva dny žalobce nepřijal, nýbrž domáhal se zaplacení nájemného za celý druhý týden. Takto zažalovaný
nárok uznal žalobce jen co do úplaty za 2 dny. Procesní soud
prvé stolice uznal dle žaloby, maje za to, že strany umluvily
nájem na 3—4 týdny. Odvolací soud zamítl žalobu, pokud se
domáhala úplaty za více než dva dny.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Pro posouzení tohoto sporu jest rozhodnou otázka, zda mezi stranami došlo k nájemní smlouvě na 3 až 4 neděle, či zda jedná se zde
o ubytování žalovaného jako cizince v hotelu. Otázkou touto zabývá
se dovolatel, prováděje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, a proto bude nejprve tuto právní otázku řešiti. Soud odvolací dospěl na základě výsledků průvodního řízení k tomu přesvědčení,
že žalovaný tím, že v hotelu E. v Mar. Lázních v noci ze 4. července
1922 nastěhoval se do pokoje, který mu vrátný poukázal a na otázku
vrátného, druhého dne mu danou, jak dlouho se zdrží, odpověděl, 3 až
4 neděle, a že v tomto smyslu také ohlašovací lístek, vrátným mu předložený, vyplnil, neuzavřel se žalobcem prostřednictvím jeho vrátného
smlouvu nájemní na 3 až 4 neděle a že proto musí býti považován za
hotelového hosta, který i když dlel v Mar. Lázních za účelem léčení,
pokoj v hotelu každodenně opustiti mohl. Soud dovolací sdílí tento
právní názor odvolacího soudu, neboť k uzavření nájemní smlouvy na
určitou dobu ve smyslu, žalobcem tvrzeném, bylo by potřebí, by se
strany shodly nejen na předmětu nájmu, nýbrž i na výši nájemného.
Poněvadž pak nesporně při oněch příležitostech žalovaný s vrátným
žalobcovým o výši nájemného nejednal, nemohlo pro tento nedostatek
k uzavření nájemní smlouvy v tom smyslu, jak žalobce tvrdí, mezi stranami přijití. Tento nedostatek dojednání ohledně výše nájemného nebyl
dodatečně odstraněn tím, že žalovaný, když mu po týdenním pobytu
v hotelu E. předložen byl účet, z něhož výše nájemného byla patrna,
účet tento zaplatil, neboť toto zaplacení účtu, v němž ostatně nájemné
na dny bylo počítáno, nemohlo dle své povahy nahraditi dojednání
ohledne výše nájemného pro uzavření nájemní smlouvy ve smyslu žalobcem tvrzeném. V důsledcích toho sluší žalovaného považovati po dobu jeho pobytu v hotelu E. za cizince, který hotel každodenně proti
zaplacení denního účtu opustiti mohl. Spatřoval-li vrátný žalobcův jako
jeho zástupce v odpovědi žalovaného, že se zdrží 3 až 4 neděle, ustanovení doby, po kterou žalovaný v hotelu bydliti chce, a pokoj si najímá. měl žalovanému v tom ohledu dáti jasnou a přesnou otázku. Když
tak neučinil, musí žalobce následky tohoto nejasného vyjádření svého
zřízence nésti. Ostatně účet, předložený žalovanému po jeho týdenním
pobytu v hotelu E., svědčí rovněž pro správnost právního názoru soudu
odvolacího, neboť v účtu tomto počítáno jest nájemné denně a žalovaný proto z tohoto účtu nemohl seznati, že jeho vyjádření, že se zdrží
3—4 neděle, žalobcem vykládáno jest tak, že žalovanému pronajat jest
pokoj jím obývaný na určitou dobu 3 až 4 neděl. Kdyby, jak žalobce
tvrdí, účtování nájemného denně s ohledem na provoz lázeňského hotelu i pří nájmech na delší dobu bylo nutným, musela by tato okolnost
nějakým způsobem žalovanému býti sdělena a aspoň na účtu jemu předloženém nějak vyznačena. Když tomu tak není, nemůže žalobce jednostranně vyvozovati, že předložením účtu dohoda ohledně výše nájemného mezi ním a žalovaným skutečně se stala a že tudíž zákonná podmínka dojednané výše nájemného tímto předložením účtu byla splněna.
Na tom ničeho nemění žalobcem tvrzená okolnost, že žalovaný si pokoj zamluvil a že již dříve (předešlé roky) v hotelu E. po celou dobu
svého pobytu v Mar. Lázních bydlel. Za tohoto stavu věci posoudil soud
odvolací věc po stránce právní správně, dospěv k tomu názoru, že žalovaný jako hotelový cizinec bez výpovědí hotel E. opustiti mohl a že
povinen jest zaplatiti nájemné jen za tu dobu, po kterou skutečně v hotelu bydlel.

Citace:

Rozhodnutí č. 2571. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 763-764.