Č. 856.

Dávka z přírůstku hodnoty nemovitostí (Slovensko): * Proti rozhodnutí reklamační komise pro dávku z přírůstku hodnoty v Bratislavě je přípustné odvolání na ministra s plnou mocí pro správu Slovenska.
(Nález ze dne 24. května 1921 č. 6559.)
Věc: Rudolfina Cz. v Bratislavě (adv. Dr. K. Geschmay z Prahy) proti reklamační komisi pro dávku z přírůstku hodnoty v Bratislavě (zast. referentem Jos. Točfousem) stran dávky z přírůstku hodnoty.
Výrok: Stížnost se odmítá jako nepřípustná.
Důvody: Platebním rozkazem ze dne — předepsána byla stěžovatelce z převodu nemovitostí, prodaných kupní smlouvou ze dne —, dávka z přírůstku hodnoty penízem 44168 K 34 h. Odvolání, jež stěžovatelka z tohoto platebního rozkazu podala, bylo naříkaným rozhodnutím reklamační komise pro dávku z přírůstku hodnoty v Bratislavě ze dne — zamítnuto.
Při rozhodování o stížnosti podané proti tomuto rozhodnutí veden byl nejvyšší správní sond těmito úvahami:
Nejvyššímu správnímu soudu bylo se především zabývati otázkou přípustnosti této stížnosti s hlediska § 5 zák. ze dne 22. října 1875 č. 36 ř. z. z r. 1876, dle něhož může stížnost na nejvyšší správní soud býti vznesena teprve, když záležitost byla pořadem instancí vyřízena.
Statut o dávce z přírůstku hodnoty ve znění, které bylo valným shromážděním municipálního výboru města Bratislavy dne 3. července 1916 usneseno, ustanovuje v § 35, že o rekursu podaném proti platebnímu rozkazu rozhoduje reklamační komise, proti jejímuž rozhodnutí může u královského správního soudního dvora býti podána stížnost. Dle toho bylo ovšem rozhodnutí reklamační komise — a proti tomu stížnost směřuje — rozhodnutím konečným a záležitost pořadem instancí vyřízena.
Není sporu o tom, že tento usnesený statut bývalou uherskou vládou schválen nebyl a že dostalo se statutu schválení teprve ministrem s plnou mocí pro Slovensko dne 17. března 1919 pod č. 1037, a sice s přeměnou, která i ustanovení § 35 se dotýká, a to v tom směru, že proti rozhodnutí reklamační komise připuštěno bylo další odvolání na ministra s plnou mocí pro Slovensko.
Stížnost namítá, že tento doplněk odporuje zákonu jednak proto, poněvadž ustanovením tím na místo nejvyššího správního soudu vstupuje ministr s plnou mocí pro Slovensko, což odporuje zákonu o nejvyšším správním soudě ze dne 2. listopadu 1918 č. 3 sb. z. a n., jednak proto, poněvadž ministr s plnou mocí pro Slovensko vůbec nebyl oprávněn řádně usnesené stanovy měniti neb doplňovati. Dle uher. zák. čl. XXI. z r. 1886 a to § 11 byl pouze oprávněn zkoumati, zda odpovídají stanovy podmínkám tam uvedeným a je pak buď schváliti neb schválení odmítnouti, nikoli však samovolně je měniti neb doplňovati.
První námitka je ovšem zřejmě bezdůvodnou.
Změna či doplněk § 35 stanov ustanovením třetí instance není nijak se zákonem ze dne 2. listopadu 1918 č. 3 sb. z. a n. v odporu, nýbrž stanovena tím ve věcech dávky z přírůstku hodnoty pro Bratislavu třetí řádná instance, rozhodující v pořadí instancí o odvolání proti rozhodnutí reklamační komise, aniž tím bylo dotčeno právo strany proti tomuto rozhodnutí III. instance podati stížnost u nejvyššího správního soudu.
Pokud jde o druhou námitku, uvažoval nejvyšší správní soud takto:
Právo municipií vydávati statuty upraveno je dle zák. čl. XXI. z roku 1886 a to § 11, který ustanovuje, že statuty nabývají účinnosti teprve, byly-li opatřeny podací klausulí příslušného ministra a 30 dní po svém vyhlášení. § 12 má pak ustanovení o tom, jaká práva ve směru této klausule dotyčnému ministru přísluší a vyplývá z ustanovení těch, že ministr má právo stanovy municipiem usnesené buď klausulí opatřiti nebo klausuli tu odepříti, poslednější buď provisorně neb definitivně. Že nemá z pravidla práva sám statuty klausulí onou měniti neb doplňovati, vyplývá z výjimečného ustanovení § 12, odst. 3. Dle tohoto ustanovení má vláda právo v těch případech, kde municipiu zákonem je uloženo, aby statut vydalo, žádati na municipiu modifikace neb přepracování statutu, aby byly odstraněny jejich vady. Teprve kdyby ani po změně statut pro formelní neb jiné vady nemohl sloužiti za právní normu neb kdyby municipium odepřelo na takovém statutu se usnésti, je vláda oprávněna nařízením příslušné opatření učiniti. O takový případ § 12, odst. 3 však nejde, poněvadž nejedná se o statut, jehož vydání bylo by municipiu předepsáno zákonem. V jiném případě však vláda resp. ministr nemá vůbec práva na usnesených stanovách něčeho měniti neb doplňovati.
Shledal proto nejvyšší správní soud, že ministr s plnou mocí pro Slovensko nebyl oprávněn statut, usnesený valným shromážděním municipálního výboru dne 3. července 1916, měniti neb doplňovati a že učinil-li tak, odporuje to zák. č. XXI. z r. 1886.
Leč přes to neshledal nejvyšší správní soud, že by tento dodatek ku § 35 statutu o dávce z přírůstku hodnoty byl neplatný. Vyplýváť ze spisů, že valné shromáždění municipální komise, která dle § 1 zákona ze dne 10. prosince 1918 č. 64 sb. z. a n. na místě rozpuštěného městského výboru nastoupila, ve své schůzi ze dne 7. dubna 1919 vzalo schválení stanov ohledně dávky z přírůstku hodnoty na vědomí a k cíli provedení jich vydalo je městské radě. Jestliže orgán k usnášení na statutu povolaný vzal doplnění připojené ministrem s plnou mocí ke statutu dříve usnesenému bez jakékoli námitky na vědomí a statut i s připojeným doplňkem vydal městské radě k provedení, sluší v tom nepochybně spatřovati usnesení onoho orgánu o tom, že dodatek, připojený ministrem s plnou mocí, přijímá a statut ve smyslu dodatku onoho doplňuje. Tímto usnesením však dodatek onen, obsahující zavedení III. stolice, stal se součástkou statutu usneseného orgánem dle zák. čl. XXI. z r. 1886 k vydávání statutu povolaným. Schválení ministrem s plnou mocí pro Slovensko dostalo se dodatku tomu již klausulí ze dne 17. března 1919 č. 1037 a nelze proto právem tvrditi, jak to činí stížnost, že ustanovení § 35 ve znění doplněném, zřizujícím III. stolici, odporuje ustanovení zák. čl. XXI. z r. 1886 proto, že doplněk ten nebyl příslušným orgánem usnesen a proti ustanovení cit. zák. pouze ministrem k usnesenému statutu připojen.
Je-li však dle platného ustanovení § 35 statutu proti rozhodnutí reklamační komise přípustným další odvolání na ministra s plnou mocí pro Slovensko, pak ovšem rozhodnutí reklamační komise není rozhodnutím konečným a stížnost proti němu u nejvyššího správního soudu vznesená je dle § 5 zák. o správ. soudě nepřípustná.
Proto musela býti odmítnuta.

Citace:

č. 856. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 567-569.