Č. 8224.

Učitelstvo (Podk. Rus): Čl. 4. zákona č. 306/20 o výběru uchazečů o definitivní místa učitelská na veřejných školách obecných a občanských neplatí na území Podk. Rusi.
(Nález ze dne 8. listopadu 1929 č. 12 403.)
Věc: František Ž. ve V. proti ministerstvu školství a národní osvěty a proti školskému referátu civilní správy Podkarpatské Rusi stran obsazení místa ředitele občanské školy státní.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: O místo ředitele státní školy občanské v S. na Podk. Rusi s ruským jazykem vyučovacím a českými pobočkami ucházelo se několik kompetentů, mezi nimi definitivní učitel ve St. na Mor., přidělený na řečenou školu v S. jakožto zatímní ředitel, Adolf B., a st-l, odborný učitel na zmíněné škole. Min. škol. sdělilo civ. správě Podk. Rusi, školskému referátu v Užhorodě, že svoluje, aby guvernérem Podk. Rusi byl ustanoven Adolf B. za def. ředitele státní školy občanské v S. Řečený školský referát jmenoval na to Adolfa B. definitivním ředitelem řečené školy a uvědomil o tom Františka Ž. O stížnosti uvážil nss takto:
Stížnost v prvé řadě vytýká, že jmenováním B-ovým byly v neprospěch st-lův porušeny předpisy čl. 4. zák. č. 306/20, který po názoru stížnosti má platnost taky na Podk. Rusi. Tento názor stížnosti však není správný.
Podle § 7 odst. 2 úst. listiny »pokud zákon Národním shromážděním usnesený neustanovuje jinak, platí pro celé území Čsl. republiky«. Zákon č. 306/20, který podle svého nadpisu upravuje právní svazky učitelstva na veř. školách obecných a občanských, stanoví především v čl. 1, že »bez újmy presentačních práv přiznaných vydržovatelům školy zemskými zákony v Čechách, na Moravě a ve Slezsku ...« prováděti jest jmenování učitelů definitivními také ještě způsobem v čl. tom uvedeným. Bližší předpisy o tom, jak toto t. zv. »jmenování bez určení služebního místa« má býti prováděno, obsahuje pak čl. 2. a 3. zák. Pak následuje sporný článek 4., který upravuje jmenování učitelů na místa definitivně systemisovaná, stanově určité pořadí (podle služ. stáří, kvalifikace atd.), podle něhož jest uchazeče o takové místo vybírati. Čl. 5 pak opět aplikuje na učitelstvo budoucí změny zákonů o jmenování státních úředníků definitivními, načež články 6 a 7 obsahují všeobecné předpisy o počátku účinnosti zák., o derogaci předpisů dřívějších a o provedení zák.
Výslovného předpisu, který by platnost zákona toho omezoval na Čechy, Moravu a Slezsko, zákon tedy nemá. Z toho nelze však ještě souditi, že by zákon »neustanovoval« po té stránce nic. Nelze totiž přehlédnouti, že zákon pochází z doby (9. dubna 1920), kdy úst. listina sice již byla účinná, kdy však od počátku účinnosti úst. listiny uplynula doba tak krátká (od 6. března 1920), že předpisy její nebyly ještě tak vžity do zákonodárné techniky, že by nedostatku výslovného omezení teritoriální působnosti zák. 306/20 bylo lze přikládati rozhodného významu.
Jinak však má zákon č. 306/20 řadu ustanovení, která nepřímo svědčí pro to, že zákonodárce mínil účinnost celého zákona omeziti jen na země historické. To jest zřejmo zejména z cit. ustanovení čl. 1, který mluví o presentačních právech podle zemských zákonů v Čech., na Mor. a ve Slezsku, tedy jednak výslovně uvádí země historické, jednak se zmiňuje o instituci, která při jmenování učitelů na území uher. práva není známa (presentační práva).
Je ovšem pravda, že o jmenování učitelů bez určení služ. místa, tedy mimo normální presentační řízení, jak je zavedeno zákony zemskými v zemích historických, pojednávají jen články 1 až 3 a pak opět 5 a násl. zákona. Avšak také obsah článku 4 jest omezením presentačních práv vydržovatelů školy, jelikož omezuje volnost ve výběru uchazeče o místo učitelské.
Uváží-li se dále, že čl. 4. je umístěn mezi články 3 a 5, které oba zřejmě v souvislosti s čl. 1 platí jenom pro Čechy, Mor. a Slez., dále že také důvodová zpráva z 2. dubna 1920 tisk. 2737 k vlád. návrhu zákona toho, jednajíc o čl. 4, mluví o dosavadních zemských zákonech a orgánech, jimž příslušelo právo presentační na místa učitelská (scil. dle zákonů těch), je zřejmo, že zákon č. 306/20 způsobem dostatečně jasným ustanovil, že celý zákon, tedy i jeho čl. 4, platí jenom v Čech., na Mor. a ve Slez.
Oporu pro tento názor poskytuje též shora již uvedený nadpis zákona, mluvící o veř. školách obecných a občanských, tedy užívající názvu, který na území práva uher. nebyl obvyklý; dále poskytuje názoru tomu oporu i úvaha, že pod pojem škol veřejných spadají na Slov. a v Podk. Rusi podle § 10 zák. čl. 38 : 1868 též školy vydržované náboženskými společnostmi, spolky a soukromníky, při kterých však státu podle zákonů uher. (hlavně zák. čl. 38 : 1868, 28 : 1876 a 27 : 1907 a 16 : 1913) nepřísluší stran obsazování míst učitelských tak dalekosáhlý vliv jako tomu je při veř. školách v Čech., na Mor. a ve Slez., vliv, který by připouštěl aplikaci předpisů čl. 4 zák. 306/20.
Proti názoru, že čl. 4 zák. č. 306/20 na Podk. Rusi neplatí, nelze se důvodně dovolávati toho, že § 46 zák. č. 104/26 zachoval čl. 4. v platnosti, poněvadž zák. č. 104/26 zachoval ovšem zmíněný čl. 4 v platnosti jen potud a tam, pokud a kde platil již dříve, nerozšířil však platnost jeho na případy a na území, kde dříve neplatil.
Neplatil-li však čl. 4 zák. č. 306/20 vůbec na Podk. Rusi, jsou bezdůvodny všecky námitky stížnosti opírající se o předpisy tohoto zákona a o nálezy nss-u, obírající se významem ustanovení čl. 4 cit. zák.
Mimo to stížnost už jenom namítá, že uchazeč B. nesplnil předpis konkursu na sporné místo, poněvadž prý nepředložil revers o tom, že v případě udělení definitivy se zavazuje bezpodmínečně místo nastoupiti. Když však podle toho, co řečeno shora, daný případ nelze posuzovati podle předpisů čl. 4 zák. č. 306/20, nemůže taky st-l důvodně tvrditi subj. právo svoje na určitý postup při obsazení vypsaného místa a nebylo by tudíž lze shledati porušení práv st-lových v tom, kdyby druhý uchazeč ve směru vytýkaném skutečně nebyl splnil některou podmínku konkursu.

Citace:

č. 8224. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 372-374.