NPD documents search: Váž. civ., 16 (1934), sv. 2

Čís. 13962.

Služební pragmatika pro úředníky a zřízence města Brna.
S hlediska § 54, odstavec pátý služ. pragm. stačí, byl-li omluvný důvod nemoci prokázán zaměstnancem i dodatečně.
(Rozh. ze dne 22. listopadu 1934, Rv II 706/32.)
Žalobce, silniční dozorce města Brna, domáhal se na městské radě hlavního města Brna, aby mu bylo vyplaceno to, co mu bylo sraženo za dobu jeho nemoci. Oba nižší soudy žalobu zamítly, odvolací soud z těchto důvodů: Ze smyslu služebních předpisů vyplývá, že nestačí, když městský zaměstnanec jinému zaměstnanci, který není představeným, sdělí, že chce jíti k lékaři, nýbrž jest nutno, by nemoc neb jiný závažný důvod znemožňující službu, co nejdříve byl oznámen představenému (§ 54 odst. (1) služ. pragmatiky), a, trvá-li důvod nepřítomnosti dále než tři dny, jest tento důvod prokázati (§ 54 odst. (5) služ. pragm.). Tento průkaz byl by musil žalobce předložiti svým představeným. Žalobce neučinil ani to ani ono a ani netvrdil vůbec v dosavadním řízení, že předložil průkaz o své nemoci. Je tedy zřejmo, že se žalobce dopustil porušení služebních předpisů, které mají v zápětí ztrátu služebních požitků po dobu neomluvené nepřítomnosti. I když žalobce skutečně byl nemocen, nemění to nic na věci, poněvadž nemoc nebyla představeným ani hlášena ani prokázána. Služební předpisy nevyžadují, by to zaměstnanec učinil osobně a ihned, žalobce však předpisům těm nevyhověl vůbec, ač měl možnost učiniti to nějakým způsobem, na př. poštou. Za tohoto stavu byla věc též soudem prvé stolice posouzena správně po stránce právní, když došel k závěru, že žalobce ve smyslu služební pragmatiky nemá nárok na zažalované služební požitky, an jednal proti služebním předpisům, a byly tu předpoklady ztráty těchto požitků.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc soudu prvé stolice, by o ní dále jednal a ji znovu rozhodl.
Důvody:
Žalobce se domáhá na žalované obci zaplacení částky 2848 Kč, která prý mu byla sražena z jeho služného na základě ustanovení § 54 odst. 1 a 5 služební pragmatiky pro úředníky a zřízence města Brna. Doslov těchto ustanovení není mezi stranami sporný. Pro rozhodnutí o žalobním nároku nezáleží na tom, zda se žalobce nezachoval podle předpisu prvního odstavce § 54 služební pragmatiky, neboť v tomto odstavci není stanoveno, že opomenutí včasného ohlášení nemoci má v zápětí ztrátu služebních požitků. Ustanovení o ztrátě služebních požitků za dobu neomluvené nepřítomnosti ve službě jest obsaženo teprve v pátém odstavci § 54, a to jen za předpokladu, že úředník anebo zřízenec zůstane samovolně mimo službu déle než tři dny a že neprokáže dostatečný omluvný důvod. V § 54 odst. 5 služební pragmatiky není určena žádná propadná lhůta, do které musí dostatečný omluvný důvod býti prokázán, ani se tam nestanoví, že omluvný důvod, záleží-li v nemoci, musí býti prokázán předložením lékařského vysvědčení. Způsob průkazu omluvného důvodu není tam vůbec upraven. Jest proto přisvědčiti dovolatelovu názoru, že po případě postačí, byl-li omluvný důvod nemoci zaměstnancem prokázán i dodatečně. Doslov § 54 odst. 5 služební pragmatiky připouští tento výklad a, použila-li snad žalovaná obec nejasných výrazů ve služební pragmatice, kterou vydala jako podstatnou součást služebních smluv pro své zaměstnance, šlo by to podle § 915 obč. zák. na její vrub.
Žalobce přednesl v řízení v první stolici a nabídl důkaz o tom, že dne 29. ledna 1930 onemocněl, že šel k lékařské prohlídce k MUDr. Josefu H-ovi, který jej uznal nemocným a léčil jej až do 24. března 1930. Již soud první stolice zjistil, že žalobce hlásil odchod k lékaři, že při svém návratu do práce přinesl svému představenému Karlu P-ovi lékařské vysvědčení a ze svědectví MUDr. Josefa H-e, jenž v kritické době žalobce léčil, vzal za prokázáno, že žalobcova nemoc byla takového rázu, že byl k práci neschopen. Z toho plyne, že žalobce prokázal svou nemoc jako dostatečný omluvný důvod pro to, že zůstal déle než tři dny mimo službu, a jeho nepřítomnost ve službě byla aspoň dodatečně omluvena a nebyla samovolná. Srážení jeho služebních požitků za dobu prokázané nemoci nebylo tedy provedeno po právu a dovolací důvod podle § 503 čís. 4 c. ř. s. jest opodstatněn. Přes to, že dovolací důvod právní mylnosti byl uznán za opodstatněný a že žalobcův nárok jest svým důvodem po právu, nemůže dovolací soud rozhodnouti hned ve věci samé, ježto nižší soudy, vycházejíce z mylného právního názoru, že srážky žalobcových služebních požitků byly provedeny důvodně, nezkoumaly oprávněnost žalobního nároku co do jeho výše a neučinily po té stránce žádných skutkových zjištění, ač žalovaná obec namítala, že byla žalobci z důvodu nepřítomnosti ve službě sražena jen částka 1944 Kč, nikoli celá zažalovaná suma 2848 Kč.

Citace:

Čís. 13962.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/2, s. 380-382.