NPD documents search: Zprávy Právnické jednoty moravské, 25 (1916) - Výhrada práva vlastnického na strojích dle novely občanského zákoníka.

Výhrada práva vlastnického na strojích dle novelly občanského zákoníka.

Ustanovení, o němž hodláme v krátkosti pojednati, bylo pojato do novely hlavně z podnětu průmyslové rady. Tato navrhla změniti ustanovení o »příslušenstvu« vůbec, ale dle zprávy komise pro záležitosti soudní (78. příl. sten. prot. panské sněm. XXV. sez. 1912) ne- zdálo se to nutným, a to proto, že dotyčná ustanovení jsou v tak těsné souvislosti s mnohými jinými ustanoveními obě. zák., že by prý to nutilo jíti přes hranice vytčené částečné novele.
Subkomité vycházelo z názoru, že otázka příslušenství strojů, kde nejde o výhradu práva vlastnického, dá se rozřešiti na základě dosavadních ustanovení obč. zákoníka.
Budeme se tedy zabývati jen otázkou příslušenstva ohledně těch strojů, kde stala se výhrada práva vlastnického. A hned také lze upozorniti na to, že nové ustanovení týče se výhradně strojů uvedených do spojení s věcí nemovitou, tedy ne na př. strojů, jež patří ku řádnému hospodaření na statku (čistící mlýnek na obilí) a nejsou spojeny s věcí nemovitou.
Jak vychází na jevo ze zprávy výboru panské sněmovny, bylo pomýšleno jedině na stroje, jež byly s továrnou (novela ovšem chvalitebně tohoto obmezení nepodržela) uvedeny do takového spojení, že o sobě, objektivně, dlužno míti za to, že jsou příslušenstvím, tedy, kde vzhledem ku spojení jich nelze si myslit i, že by neměly býti příslušenstvím.
Kde tohoto spojení není, nebude také otázka příslušenstva tak palčivá, a proto ponechána v platnosti všeobecná ustanovení dřívější.
Ukáži však doleji, že ani novela, alespoň pro dobu nejblíže příští, nerozřešila otázku příslušenstva, kde jde o výhradu práva vlastnického na strojích z doby před účinností novely, ač obtíže spojené s řešením takovým a naznačené z části již ve shora uvedené zprávě, dávaly k tomu dostatečný podnět. —
Srovnáme-li text novely s oním, jak jej přijala panská sněmovna, vidíme, že jde jen o změny rázu stilistického, v čemž nás utvrzuje i zpráva min. sprav. ve věstníku 1906, str. 105. a násl., dle níž prý dotyčné ustanovení bylo přijato beze změny.
Odchylka je totiž jen v tomto:
Usnesení výboru panské sněmovny zní:
§ 66. Stroje. § 297. a) »Jsou-li s věcí nemovitou uvedeny do spojení stroje, neplatí za příslušenství, když se souhlasem vlastníka nemovitosti je poznamenáno ve veřejné knize, že stroje jsou vlastnictvím jiného. Nahradí-li se stroje, jež dlužno je považovati za příslušenství, jinými, potřebí je ku této poznámce též souhlasu dříve zapsaných knihovních oprávněnou. Poznámka ztrácí účinnost uplynutím 5 let po zápisu; běh lhůty se staví řízením konkursním nebo nuceným prodejovým.«
Jest-liže se pak v §. 297. a) novely odchylně praví: »Uvedou-li se s věcí nemovitou do spojení stroje...«, nechtěly se tím asi vyloučiti případy, kde se již tak stalo, kde již v době účinnosti zákona stroje v tom spojení byly, neb není žádného důvodu chtíti, aby dosavadní vlastníci strojů, prodavší je s výhradou práva vlastnického a dosud se svou pohledávkou neuspokojení, neměli za souhlasu majitele nemovitosti míti možnost bráti účast na zdokonalení ochrany právní. Zjevně bylo upraveno znění prvé věty jen v lepší soulad s větou druhou. V prvé je na mysli případ vše- obecný s vyloučením toho, o němž jedná věta druhá, totiž, že jsou dány náhradou za stroje, které byly na místě jich už dříve a jež také tvořily příslušenstvo.
Proto také stala se ona změna v úpravě věty druhé, že myšlenka správněji pokračuje: »Jsou-li postaveny jako náhrada na místo takových, jež bylo považovati za příslušenstvo« (t. j. dříve arci, před nynější jich výměnou).
Protože tedy dlužno použíti ustanovení tohoto i na případy prodejů s výhradou práva vlastnického, jež se staly před vejitím novely v účinnost, je vhodné, aby už nyní při smlouvách uzavíraných prodatel stroje pamatoval na to, aby si zajistil souhlas vlastníka nemovitosti v listině o budoucí poznámce.
Rozumí se a není také žádné závady, proč by si prodatelé strojů dříve snad již před lety prodaných a dosud nezaplacených, kde výhrada práva vlastnického se byla stala, nemohli dáti vystaviti vyjádření, že vlastník nemovitosti s dotyčnou poznámkou souhlasí. Ovšem i tu je třeba šetřiti případného obmezení daného ohledně strojů postavených náhradou za jiné.
Dosud sem tam připouštěla se v praxi poznámka příslušnosti jistých strojů k nemovitosti, a to bez výslovného zákonného ustanovení, s odůvodněním, jako by šlo o vypočtení částí knih. tělesa.
Rozhodně však i dle teorie i praxe nijak se nedá dle dosavadního práva odůvodniti poznámka opačná (viz na př. rozh. Gl. U. 7881), a nebude proto moci knihovní soudce před l./I. 1917 (čl. II. novely) poznámku onu vůbec povoliti.
Poněvadž nebyly stanoveny žádné formální náležitosti takové poznámky (dle zprávy subkomitétu nemá účinku konstituvního), netřeba se šířiti o tom, že dotyčná listina, pokud jde o poznámku samu, musí míti jen náležitosti listin k zápisu vůbec způsobilých (§§ 26., 27. kn. zák.).
Byť pak poznámka se mohla díti stručně s poukazem na příslušnou listinu (§ 5. v. 2. kn. zák.), bude listina sama ovšem vyžadovati přesného označení stroje, o který jde, tak aby bylo lze kaž- dému interesentu poznati, které stroje příslušenství netvoří a s nimiž tedy počítati nemůže.
Také zůstane ovšem možné i na dále, aby prodatel stroje kromě výhrady práva vlastnického si opatřil hypotéku na nemovitosti, s níž byl stroj uveden do spojení, což se stává ne bezvýznamným v případech, kdy stroje značně tratí na ceně užitím nebo při zvláštní úpravě a pod., a kde tedy samotná výhrada práva vlastnického dostatečnou zárukou není.
V těchto pak případech nebude soudu nemožno z moci úřední vymazat i onu poznámku, když současně se vymazuje pro placení právo zástavní pro onu pohledávku kupní ceny (pravím pro placení, neb je možno, že prodatel vyhovuje žádání majitele nemovitosti po čase svolí, aby se vymazalo právo zástavní, a ponechá si pro krytí zbytku pohledávky ochranu vzcházející mu z výhrady práva vlastnického).
Zpráva výboru mluví o případě tom, že zaplacením stroj sám sebou stane se příslušenstvím a zanikne účinnost poznámky, aniž by bylo potřebí výmazu, ale zajisté ani výmaz z moci úřední vyloučen
není.
Změny nějaké poznámky jistě by potřebí nebylo, kdyby prodatel stroje později práva plynoucí z oné smlouvy trhové (a z oné výhrady) odstoupil, neboť poznámka dostatečně naznačuje, že stroje jsou vlastnictvím jiného, a o nic jiného nejde. Nemusí tedy obsah poznámky, pokud jde o vlastníka stroje, vyhovovali zásadě pravdy materielní.
O poznámce bude dlužno vyrozuměti i předcházející knihovní oprávněnce (nejen zástavní věřitele). § 123. kn. zák. nutno interpretoval tak, že tu jsou tito knihovně oprávnění oněmi, proti nimž se zápis děje. Majíť dle smyslu § 297. a) právo nedati souhlasu k této poznámce, když stroje byly dány jako náhrada za jiné. Soud nebude moci konati nějaká šetření o tom, zda jsou či nejsou stroje náhradou za jiné, také se asi nezamýšlí žádati nějaké úřední vysvědčení o této negativní okolnosti, vše to bylo by těžkopádné. Jen výjimečně by to snad soudce viděti mohl, když by ve smlouvě snad spolu předložené (na př. za účelem vtělení práva zástavního) prodavatel přejímal stroje, pro něž už dříve byla se stala a byla knih. vy- značena způsobem naznačeným v § 297. a) výhrada práva vlastnického.
Je otázka, zda by nebylo bývalo vhodnější učiniti účinnost poznámky odvislou od onoho souhlasu a ne poznámku samu. Že to ale bylo zamýšleno tak, že bez souhlasu předchozích oprávněnou k poznámce dojiti nesmí, vychází nejen ze znění § 297. a) obč. zák., ale i ze zprávy výboru (»so soll der Eigentumsvorbehalt an den letzeteren durch Verbücherung gegen die fruher eingetragenen Pfandgläubiger nur mit ihrer Zustimmung wirksam gemacht werden können«).
Nebude zbývati nic jiného, než poznámku povolovati i bez souhlasu předních knihovních oprávněnců v praesumpci, že nejde o stroje náhradou za jiné, o poznámce té však uvědomiti předchozí oprávněnce a těm ponechati, aby se bránili. Myslím, že obrana ta není možná stížností do usnesení soudce knihovního, neb vyřízení je formálně správné, a ve stížnosti vůbec nelze uváděti nějakých novot či žádosti odporujícího podkladu. Je tomu asi podobně, jako když by si někdo dal vložiti do knih právo zástavní pro pohledávku mezi tím už zaplacenou.
Žaloba bude zníti na povinnost vlastníka stroje, aby dal poznámku onu vymazati. V případě vyhovění žalobě přijde poznámka z knihy pryč event. exekucí, ale v případě zamítnutí žaloby nenabývá rozsudek ovšem účinnosti proti druhým knihovním oprávněncům, neb poznámka ta nemá významu konstitutivního.
Z toho, co bylo uvedeno shora, podává se již, jak důležito bude pro prodávajícího, aby napřed zvěděl, zdali stroje jím dodávané mají sloužiti jako náhrada za jiné, jsoucí příslušenstvím, čili nic. Jmenovitě v prvých letech nebude to vidno z knih, zda snad stroje nahražované netvoří příslušenstvo.
A tu právě jsme u pramene dosavadní neurčitosti, jenž se ani nevyčerpal ustanovením §u 297. a) pro doby příští. Kdy »měly se stroje pokládati za příslušenství, není řečeno nikde. Mám ovšem za to, že a contr. § 297. a) stroje spojené s věcí nemovitou v době účinnosti novely bude dlužno pokládati za příslušenství, i kdyby se výhrada práva vlastnického byla stala, i když jde jen o věci vedlejší, bez nichž věcí hlavní užívati lze, pak-li nedošlo ku poznámce dle cit. §u. Ustanovení § 297. a) je ustanovením speciálním a platí pro případy tam nezahrnuté opak. To plyne také už z toho, že nestanoví zákon, že by v případě nepoznamenání v knize veřejné rozhodovaly o povaze příslušenství okolnosti či známky jiné. Ovšem by správněji snad a výstižněji bylo bývalo říci: »... jen tehdy neplatí za příslušenství, když ...«
Pokud jde pak o stroje uvedené do spojení před účinností novely, třeba posuzovati dle práva dosavadního, zda bylo či nebylo je považovati za příslušenství. A když tedy, jak známo, bylo to nanejvýš sporné, zůstane to ne přesně rozřešené i nadále.
Myslím, že bude na prospěch věci, když, třebas jen krátce, naznačím hlavní směry a myšlenky o otázce té dosud projevované, abychom si dovodili konkluse k vedení se jimi v příští praxi.
Hlavní směry jsou dva: Jedni, jako na př. Krainz, odvolávajíce se na § 297. obč. zák., chtějí bezpodmínečně viděti ve strojích spojených s nemovitostí příslušenství. (Při tom se ale zapomíná na to, že na př. stroje obráběcí, postavené dnes do mnohé dílny pro obrábění granátů a pod., nejsou věcmi vedlejšími, bez nichž nemůže býti užíváno věci hlavní, také jich třebas vlastník neurčil k stálému užívání věci hlavní, a také, že i v § 297. se zvlášť vytýká, že jsou to věci, které byly provedeny v úmyslu, aby ... stále zůstaly«, což je řečeno v prvé řadě o domech a jiných budovách, ale tím spíše musí platiti a maiori ad minus o jich částech. Ostatně § 297., jak vysvítá ze slov nadpisu u § 295. vš. obč. zák.: »zvláště u ...« a »u budov« (§ 297.) je pouhým rozvedením § 294. obč. zák.
Druhé věci, tedy nespojené, mají dle tohoto názoru býti příslušenstvím, když budova dle svého založení je podstatně určena a za- řízena pro továrnu.
Jiní, jako na př. Neumann-Ettenreich (Civilrechtliche Fragen), hledí netoliko k tomuto momentu, nýbrž i zda-li budova dle běžných názorů se vůbec pokládá za nejdůležitější faktor v podniku a zda-li dle spojení každý může poznati, že stroje jsou určeny trvale k tomu, aby sloužily nemovitosti.
Také praxe se chovala k této otázce nestejně, jak i zpráva výboru vytýká. Než vždy více prozařuje myšlenka, že nelze o příslušenství mluvili tam, kde i vlastník nemovitosti i vlastník strojů souhlasili ve výhradě práva vlastnického, posléz jmenovaný vůli tu dal na jevo zevní známkou, jež pak vylučovala »víru« v to, že jde o příslušenství. Myslím, že toto stanovisko bude jako správné zachováno i v budoucnosti, už také proto, že nejvíce se blíží zásadě »dobré víry« znovu přišedší k platnosti v § 297. a) obč. zák.
Jinak však i nadále bude soudce v těchto případech volně se moci rozhodnouti, zda i mimo případ výhrady práva vlastnického- je vyloučeno, že by šlo o příslušenství, když na př. vidí, že stroj je určen jen pro potřebu přechodní, nelze ho považovati za věc vedlejší, bez níž by věci hlavní nebylo lze užívati, atd.
Z toho tedy viděti, že nebude nedůležito pro výrobce dodávající stroje do továren či podniků již stávajících zjistiti, zda snad tam stály stroje, jichž náhradu mají tvořiti ty, jež prodavatel či dodávající je vůbec nechá spojití s věcí nemovitou, a zda snad tvořily příslušenství, protože ani nebylo k nim vyhrazeného práva vlastnického, zevně patrného, ani nesloužily jen přechodní potřebě (na př. hlavní součásti mlýnského zařízení).
Tu by bylo pro dodavatele strojů velice riskantní vymoci si poznámku po rozumu § 297. a) obč. zák., poněvadž by se vydal nebezpečí žalob všech knihovních oprávněnců.
Je-li pak v knize veřejné už u strojů poznámka, že jsou vlastnictvím jiného, bude s nimi bez dalšího nakládáno jako s věcmi movitými. Tu budou podléhali jen exekuci mobilární (proti vlastníkům jich), a tu právě vysvítá důležitost uvědomění předchozích knihovních oprávněnců o povolení poznámky, neb ti nedostanou žádného uvědomění, nyní se také zjednoduší odhad orgánů výkonných a soudcovské rozhodování o povaze strojů opatřených poznámkou ve knize veřejné.
Zákon však zná ještě jedno obmezení účinnosti této poznámky: projití času, a sice 5 let od doby zápisu.
Lhůta sama vyhovuje jen průměrným nezbytným potřebám, neb zpravidla stroje bývají splatný asi ve 4—5 letech a mají býti v době té zaplaceny. Co se ale stane po uplynutí této doby, když pohledávka zatím zaplacena není? Stává se tím stroj rozhodně příslušenstvím? Dle zprávy výboru bylo dáno obmezení to proto, že se nepovažuje za vhodno labilní stav právní, utvořený výhradou práva vlastnického, na vždy podržeti. Vzhledem k tomu, že, jak dovoděno shora, ohledně strojů spojených s nemovitostí jiný způsob výhrady práva vlastnického možný není, než poznámkou dle § 297. a) obč. zák., dlužno míti za to, že uplynutím této 5leté lhůty stává se stroj v každém případě příslušenstvím. V této 5leté lhůtě musili by tedy podati žalobu ti, kdož cítí se býti zkráceni tím, že nebyli tázáni o souhlas, ač šlo o náhradu za stroje, jež bylo považovati za příslušenství. Protože, jak je také vidno ze zprávy výboru, ustanovení § 297. a) obč. zák. má na mysli, že uspokojení pohledávky v 5 letech je normální, není ponechána vyšší hranice časová pro potřeby povolení odkladu v placení, a uvážíme-li, že prodavatel bude počítati i s lhůtou, jíž vyžaduje běh řízení soudního ku vydobytí pohledávky či zajištění jí, a že proto bude hleděti asi již začátkem 5. roku pohledávku vydobýti, jinak by se mu stalo, že by stroj zatím stal se příslušenstvím — proto asi nikdy nebude stanoviti splatnost nad dobu 4 let, vidíme, že lhůta ta je přece poněkud krátká. To zvláště v krajích, kde jsou výtěžky z hospodářství (nejde jen o stroje spojené s továrnou) malé, a kde tedy stroj splácí se z výtěžků větší řadu let.
Toto nové promlčení práva vlastnického uplynu- tím zákonné lhůty v § 297. a) naznačené, je obmezeno tím, že běh lhůty se staví řízením konkursním nebo nuceným prodejovým. Bližšího nějakého vysvětlení ve zprávě výboru není, ale je zjevno, že rozumí se tím ono řízení, jemuž podléhá vlastník nemovitosti a ne strojů. Pak-li by totiž upadl vlastník nemovitosti do konkursu nebo se zahájilo proti němu řízení prodejové, týkající se oné reality, odpadá předpoklad, za něhož je obmezení časem dolus, že totiž může pohledávání vlastníka stroje uspokojiti. Provede-li se však nucený prodej či řízení konkursní v oněch 5 letech, tu právě nastal případ, kdy se osvědčuje výhrada práva vlastnického. Zastaví-li se však řízení to, je patrně dána možnost, aby pohledávka normálním způsobem došla uspokojení, a lhůta proto poběží dále.
A tak když shrnu, co jsem z prvých letmých myšlenek sestavil, vidíme, že přes to, že jde o ustanovení hledící přizpůsobiti se stručnosti občanského zákoníka, není jasným tak, aby luštilo všechny pochybnosti a aby nebylo neviděti, že je to přece jen »částečná novela«.
Mrština, c. k. soudce.

Citace:

Výhrada práva vlastnického na strojích dle novely občanského zákoníka. . Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1916, svazek/ročník 25, číslo/sešit 5, s. 228-234.