Č. 5137.

Sociální péče: Podléhají také místa sezónních dělníků povinnosti ohlašovací podle § 5 zák. č. 322/1921 a 400/1922?
(Nález ze dne 19. listopadu 1925 č. 22.112.) Věc: Ing. Artur R., stavitel v M. proti zemské správě politické v Brně o trestní nález.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nálezem osp-é v M. ze 3. dubna 1924 byl st-l uznán vinným přestupkem §u 5 zák. z 12. srpna 1921 č. 322 ve znění zák. z 21. prosince 1922 č. 400 Sb., jehož se dopustil tím, že přijal dělníky do práce neohlásiv uprázdněná místa sprostředkovatelně práce v M.; pro přestupek ten byl dle § 20 cit. zákona odsouzen k peněžité pokutě 100 K, v případě nedobytnosti do vězení na 4 dny. Odvolání proti tomuto nálezu podanému žal. úřad nař. rozhodnutím nevyhověl z důvodu, že skutková podstata přestupku st-li za vinu kladeného jest prokázána.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss toto:
St-l uvedl již v odvolání, že jde o t. zv. dělníky sezónní, kteří pracují na stavbách jím prováděných pouze po dobu stavební sezóny, že nejde tu o místa uprázdněná, protože pracovní poměr dělníků těch se defininitivně nerozvazuje, nýbrž je dočasně jen suspendován; neboť oni počítají s prací u st-le a tento s nimi, jakmile stavební sezóna se začíná. Při námitce této trvá i ve stížnosti, popíraje takto, že by byl v daném případě býval povinen, místa řečených dělníků jako místa uprázdněná veřejné zprostředkovatelně práce ohlašovati.
Dle § 5 zákona č. 322/1921, ve znění zákona č. 400/1922, jest každému zaměstnavateli uložena povinnost hlásiti uprázdněné místo příslušné sprostředkovatelně práce nebo odborové sprostředkovatelně práce, pokud kolektivní smlouvou jest k tomu vázán, a sděliti jí lhůtu, do které jest ochoten vyčkati, až sprostředkovatelna práce mu doporučí vhodnou pracovní sílu. Zákon, jak z ustanovení onoho zřejmo, nečiní rozdílu mezi zaměstnáním celoročním a sezónním a to zřejmě proto, že má na mysli získati přehled míst pracovních, která nejsou dělníky obsazena, aby nezaměstnaní mohli na místa ta býti dosazeni, a tím aby odpadla nutnost je dále podporovati.
Závěr ten podává se z ustanovení § 1 cit. zák., dle něhož příslušníci čsl. republiky podléhající povinnému nemoc. pojištění mají nárok na podporu v nezaměstnanosti za podmínek uvedených v tomto zákoně, zejména musí k žádosti své přiložiti potvrzení sprostředkovatelny práce o tom, že nemůže jim opatřiti přiměřené zaměstnání; dle § 11 jest nezaměstnaný povinen aspoň dvakrát týdně se hlásiti osobně u sprostředkovatelny práce o zaměstnání, chce-li si zajistiti nárok na další podporu, a pozbývá nároku tohoto, zanedbá-li hlášení bez důvodné omluvy. Obdrží-li podporovaný zaměstnání, dlužno to hlásiti dle § 10 sprostředkovatelně práce a současně vrátiti poukázku na podporu.
Z těchto ustanovení jde, že uprázdněným místem ve smyslu cit. zákona jest každé místo pracovní, které zaměstnavatel chce obsaditi a jest proto každé takové místo pracovní u příslušné sprostředkovatelny hlásiti.
Názoru st-lem uplatňovanému, že v daném případě nejde o uprázdněná místa pracovní, bylo by lze přisvědčiti toliko, kdyby bylo zjištěno, že pracovní poměr dělníků, o něž jde, vůči st-li přes zakončení stavební sezóny přerušen nebyl t. j., že dělníci byli povinni na zavolání u st-le kdykoliv práci zase nastoupiti. O to tu však nejde. Stížnost sama udává, že mimo sezónu stavební dělníci >nevykazují žádnou existenci nějakého pracovního poměru; přes to však, jakmile stavební sezóna se otevře, dostaví se opětně ku svému zaměstnavateli do práce ... Zaměstnavatel jest dlouholetým obyčejem zavázán dělníky zase přijmouti.
Již z těchto údajů vychází jasně na jevo, že o nějakém dalším trvání pracovního poměru dělníků k st-li v době mimo sezónu stavební není řeči, že pracovní poměr ten zastavením prací byl zrušen. Následuje z toho dále, že pracovní místa počátkem nové sezóny stavební byla ve smyslu zákona uprázdněná, neboť přijímal-li st-l pracovní síly v předešlém pracovním období zaměstnané zase do práce, činil tak nikoliv snad proto, že byl k tomu právně zavázán, nýbrž toliko podle dlouholeté zvyklosti.
Jestliže za takového stavu věci žal. úřad dospěl k úsudku, že místa dělníků u st-le v sezóně zaměstnaných rovnati sluší místům uprázdněným, nelze shledati, že by jeho výrok, který v opomenutí st-lovu spatřoval přestupek ve smyslu shora cit. zákona, neměl opory v zákoně a ve spisech a bylo proto stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 5137. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 7/2, s. 533-535.