NPD documents search: Soudní síň, 3 (1926) - Činnost četnictva na Slovenska v roce 1925

Za kolegou JUC. J. Pohlem.

Slova nedůvěry provázela tvrzení o jeho skonu. Žasli jsme stejně nad tragickým jeho skonem jako jsme dlouho nechtěli věřiti, že mohl odejít náš drahý kolega Pohl, jehož jsme měli tak nezapomenutelně rádi, všichni, do jednoho. A ještě nad hrobem jsme se domnívali, že to nemůže býti pravda; ale byla ...
Kolega Pohl se narodil v Telči na Moravě v roce 1900 a prázdniny co prázdniny vracel se do svého rodného kraje. Byl vášnivým lovcem a rád chodíval na hony. A tato jeho vášeň stala se i nástrojem jeho tragického skonu. Nešťastnou náhodou byl postřelen ráno 26. září. Rána zdánlivě lehká se brzy napovrchu zahojila, ale uvnitř šířila se nerušeně hrozná nemoc, tetanus, jejímuž zhoubnému působení podlehl za hrozných bolestí dne 8. října t r. o půl šesté hodině odpolední.
Jaká smrt plná bolestí a žalu! On, který léta ztrávená na fakultě spojil se zájmem spolku, se zájmem a prospěchem svých kolegů, on, který vždy každému činil, oč byl požádán, ač někdy to byly služby více než žádá poměr kolegy, služby přítele, on, který byl takovým dobrým kolegou, musil podstoupiti smrt tak těžkou a nezaslouženou. Nezasloužil sis takového skonu, příteli! Byl to však osud, který nám tě vyrval právě v nejlepších letech a v nejlepší práci. Dovedl jsi nás naučiti něčemu, co dnes tak těžce se shledává kolem — nezištné práci ve prospěch jednotlivce i celku. Nikdy jsi ničeho nežádal za svou práci, ba ani kolegiálního vděku. Vždy budeme vzpomínati na toto tvé působení a vezmeme si z něho příklad.
Byl jsi nám však i více. Byl jsi nám kamarádem a přítelem, a není druhého, který s takovou upřímností by vycházel vstříc. Vzpomínáme Tě na řadě exkursí seminářů a vycházek, které vždy pečlivě jsi obstarával, vzpomínáme Tě v sociální komisi, jíž jsi byl nejen dlouho šéfem, ale i otcem; jest to silné slovo, ale naznačuje vše. Říkali jsme Ti i tak, příteli, byl v tom obdiv a zvláštní úcta. Ale opustil jsi nás tak rychle, nečekaně, nezapomněv nás — snad s tklivým úsměvem zbrázděným bolestí — na smrtelném lůžku naposled pozdravovati. Nás všechny, které jsi znal, ale i ty, kteří znali Tebe. Věříš, že jsme slzeli nad tímto pozdravem, který nám je posledním a proto tak drahým, že ho nezapomeneme a že vtištěný v duši poneseme ho po celý svůj život? Bude to jen nepatrná odměna, kterou Ti poskytujeme. Příteli, jak jsme Ti zavázáni. Jsme Tvoji dlužníci na věky. Nuže, svolíš, abychom tento dluh splatili jiným, jako jsi dělal po léta Ty? ... Zdá se mi, že jsme se s Tebou ani naposled nerozloučili. Stále mi připadá, že otevřeš jednoho dne dveře výborovny a vejdeš vesele ... Než Pravda je příliš krutá. Nezapomeneme památky vzácného kolegy a drahého přítele Pohla nikdy!
Mára.

Citace:

Za kolegou JUC. J. Pohlem.. Všehrd. List československých právníků. Praha: Spolek českých právníků „Všehrd“; Český akademický spolek „Právník“, 1924, svazek/ročník 5, číslo/sešit 2, s. 60-61.