NPD documents search: Váž. tr., 9 (1927)

Čís. 2829.

Telegrafy (zákon ze dne 20. prosince 1923, čís. 9 sb. z. a n. z roku 1924).
»Přechováváním« ve smyslu prvého odstavce § 24 jest podle § 3 odst. druhý zákona rozuměti všechny případy, kde osoba fysická nebo právnická má u sebe zařízení radiotelegrafní nebo radiotelefonní. Pojmu »míti u sebe« odpovídá již skutkový stav záležející v tom, že někdo má skutečně u sebe (chová) vlastní nebo cizí zařízení onoho druhu, aniž záleží na podnětu, z něhož k tomu došlo, nebo na účelu tohoto skutečného stavu a aniž sejde na době, po kterou se tak děje.
Pojem »radiotelefonní zařízení« zahrnuje v sobě jak radiotelefonní zařízení jako celek, tak i součástky takového zařízení.
V subjektivním směru stačí ke skutkové podstatě přečinu podle § 24 čís. 1 zákona jakékoliv zaviněné jednání proti zákazu zákona (§ 238 tr. zák.); omyl; propadnutí zařízení jest obligatorní.
(Rozh. ze dne 20. června 1927, Zm I 750/26.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Chebu ze dne 16. listopadu 1926, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem podle §u 24 čís. 1 zákona ze dne 20. prosince 1923, čís. 9 sb. z. a n. z roku 1924. Důvody:
Zmateční stížnosti, jež uplatňuje číselně důvody zmatečnosti podle §u 281 čís. 5 a 9 a), správně 9 a) a b) tr. ř. a mimo to zřejmým poukazem důvod zmatečnosti podle §u 281 čís. 11 tr. ř., nelze přiznati oprávnění. Dovolávajíc se prve citovaného důvodu zmatečnosti vytýká stížnost rozsudku, že jeho zjištění, že radiotelefonní přístroj, o nějž tu jde, byl obžalovaným v době přistižení (t. j. v době, kdy radiotelefonní zařízení bylo u obžalovaného četnickým strážmistrem Františkem O-em nalezeno) již koupen, odporuje výsledkům průvodního řízení, zejména svědecké výpovědi Josefa F-a, jenž prý již v přípravném vyhledávání udal, že obžalovaný na tomto přístroji doma pracoval a že tento aparát měl býti prodán. Tato F-em potvrzená skutečnost je prý rozhodna, a to proto, že se obžalovaný hájil v tom smyslu, že měl sice u sebe součástky radiotelefonního zařízení, nebyl však ještě jejich vlastníkem, nýbrž měl je u sebe jen jako zřízenec svého zaměstnavatele Josefa F-a a z jeho příkazu. Rozsudek zjišťuje sice v rozhodovacích důvodech, že obžalovaný koupil radiotelefonní apparát, o nějž tu jde, od svého zaměstnavatele, nezjišťuje však, že tak učinil již před oním přistižením, a posuzuje případ zřejmě s hlediska odpovídajícího onomu zodpovídání se obžalovaného. Stížnost, jež tu vychází z předpokladu, jehož tu není, je tudíž zřejmě neodůvodněna. Ostatně je lhostejno, byl-li obžalovaný v době přistižení vlastníkem radiotelefonního zařízení tu v úvahu přicházejícího čili nic. V tomto směru poukazuje se k tomu, co jest níže uvedeno o pojmu přechovávání radiotelefonního zařízení. Se stanoviska důvodu zmatečnosti podle §u 281 čís. 9 a) tr. ř. dlužno zkoumati námitku zmateční stížnosti, že tu není objektivní skutkové podstaty přečinu podle §u 24, odst. prvý zák. ze dne 20. prosince 1923, čís. 9 sb. z. a n. z roku 1924 jednak proto, že tento zákon nepřipouští výkladu v tom smyslu, že má býti trestán již ten, kdo, vykonávaje své povolání, má z příkazu svého zaměstnavatele, který je kryt koncesí, po několik málo dní ve své držbě součástky radiotelefonního zařízení za tím účelem, by je sestavil pro podnik koncesí krytý, jednak proto, že za radiotelefonní zařízení po rozumu zákona lze pokládati provozu schopnou radiotelefonní stanici, nikoliv však pouhé součástky takové stanice. Tato námitka není odůvodněna. Přechováváním ve smyslu prvého odstavce § 24 zák. ze dne 20. prosince 1923, čís. 9 sb. z. a n. z roku 1924, jest podle § 3, odst. druhý téhož zákona rozuměti všechny případy, kde osoba fysická nebo právnická má u sebe zařízení radiotelegrafní nebo radiotelefonní. Pojmu »míti u sebe« odpovídá již skutkový stav záležející v tom, že někdo má skutečně u sebe (chová) vlastní nebo cizí zařízení onoho druhu, aniž záleží na podnětu, z něhož k tomu došlo, nebo na účelu tohoto skutečného stavu a aniž sejde na době, po kterou se tak děje. Podle toho nelze rozsudku důvodně vytýkati mylné právní posouzení věci, jestliže v souzeném případě, v němž obžalovaný měl u sebe (v H.) součástky radiotelefonního zařízení, svěřené mu jeho zaměstnavatelem Josefem F-em (hodinářem a instalatérem v M.) za účelem sestavení a vyzkoušení, shledal přechovávání těchto předmětů, k němuž
Trestní rozhodnutí IX. 32 je podle zákona zapotřebí zvláštního povolení ve smyslu § 1 zák. ze dne 20. prosince 1923, čís. 9 sb. z. a n. z roku 1924. Koncese F-ovi propůjčená zněla podle skutkového zjištění rozsudkového pouze na přenosnou létací stanici za účelem veřejných výdělečných představení. Tato koncese nenahražovala zvláštního, ryze osobního povolení, jehož bylo třeba ku přechovávání radiotelefonního zařízení obžalovaným. Ostatně připustil obžalovaný při hlavním přelíčení v souhlasu s výpovědí svědka F-a, že koncesní listina F-ova nebyla mu v souzeném případě F-em dána k disposici. Dále dlužno poznamenati, že slovný výklad, názvosloví zákona ze dne 20. prosince 1923, čís. 9 sb. z. a n. z roku 1924, účel tohoto zákona a také zpráva ústavně-právního výboru senátu Národního shromáždění nasvědčují, jak Nejvyšší soud jako soud zrušovací již v četných rozhodnutích vyslovil (rozh. č. 2318, 2436, 2474 a j. sb. N. s.), zřejmě tomu, že pojem »radiotelefonní zařízení« zahrnuje v sobě jak radiotelefonní zařízení jako celek, tak i součástky takového zařízení. Názor zmateční stížnosti, že radiotelefonním zařízením jest rozuměti jen hotovou a provozu schopnou radiotelefonní stanici, je podle toho zřejmě mylný. Ostatně zjišťuje rozsudek v rozhodovacích důvodech, že u obžalovaného byla (oním četnickým strážmistrem) nalezena radiotelefonní stanice, tedy radiotelefonní zařízení jako celek.
Dále namítá stížnost, patrně s hlediska důvodu zmatečnosti podle §u 281, čís. 9 a), pokud se týče b) tr. ř., že tu není subjektivní skutkové podstaty přečinu obžalovanému za vinu kladeného. Obžalovaný nemohl prý si býti vědom, že jedná proti zákonu, přechovává-li beze zvláštního povolení radiotelefonní aparát, jenž mu byl odevzdán jeho zaměstnavatelem za účelem sestavení, neměl prý ani tušení o tom, že tu bylo třeba zvláštního úředního povolení, a nejednal prý tedy ani v protizákonném úmyslu, ani nedbale. V subjektivním směru stačí ke skutkové podstatě přečinu, jímž byl obžalovaný uznán vinným, jakékoliv zaviněné jednání proti zákazu zákona (§ 238 tr. zák.). Takové zavinění napadený rozsudek u obžalovaného předpokládá; neboť uvádí v rozhodovacích důvodech, že se obžalovaný cítil vinným a snažil se v poslední chvíli zanedbání napraviti (opatřením si povolení ku přechovávání bezprostředně po přistižení četnickým strážmistrem). Omylu skutkového po rozumu § 2 e) tr. zák. rozsudek nezjišťuje. Stížnost uplatňuje ostatně ve skutečnosti jen omyl právní, záležející v neznalosti té náležitosti, že podle zákona je zapotřebí zvláštního povolení ku přechovávání radiotelefonního zařízení. Takový omyl však podle §u 233 tr. zák. neomlouvá. Posléze namítá stížnost, patrně se stanoviska důvodu zmatečnosti podle §u 281, čís. 11 tr. ř., že neprávem bylo vysloveno propadnutí radiotelefonního zařízení obžalovaným přechovávaného. Podle účelu zákona má prý býti uznáno na propadnutí takového zařízení jen tenkráte, bylo-li zjištěno vědomé oklamání státní moci zákonem chráněné. V souzeném případě, v němž mladistvý zřízenec, vykonávaje svou povinnost, přechovával součástky radiotelefonního zařízení jemu jeho zaměstnavatelem svěřené a koupil si je teprve po opatření koncese, nemělo prý býti radiotelefonní zařízení prohlašováno za propadlé. I tu je stížnost na omylu; neboť přehlíží, že pátý odstavec §u 24 zák. ze dne 20. prosince 1923, čís. 9 sb. z. a n. z roku 1924, ustanovuje obligatorně, že radiotelefonní zařízení, jež někdo bez povolení přechovával, propadá ve prospěch státu. Ježto nalézací soud zjistil, že obžalovaný přechovával radiotelefonní zařízení, o něž tu jde, bez povolení, musil podle posléze citovaného obligatorního ustanovení zákona ono zařízení prohlásiti za propadlé.

Citace:

Čís. 2829.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9, s. 514-517.