NPD documents search: Váž. tr., 9 (1927)

Čís. 52 dis.

Přijal-li advokát závazek chudé strany (jíž byl ustanoven k bezplatnému zastupování), že mu zaplatí výdaje a odměnu, a žalobou a exekucí tento závazek proti chudé straně vymáhal, prohřešil se jednak proti povinnostem povolání, jednak poškodil čest a vážnost stavu.
Stížnost na průtah kárného řízení není přípustna.
(Rozh. ze dne 30. prosince 1927, Ds I 6/27.)
Nejvyšší soud jako soud odvolací v kárných věcech advokátů a kandidátů advokacie nevyhověl v neveřejném zasedání odvolání obviněného z nálezu kárné rady pro advokáty a kandidáty advokacie v Čechách ze dne 17. února 1927, jímž byl stěžovatel uznán vinným kárným přečinem porušení povinností povolání a poškození cti a vážnosti stavu, a odmítl jeho stížnost co do průtahů kárného řízení.
Důvody:
Odvolání mylně doličuje, že bezplatnost zastupování chudé strany ve sporu advokátském zaniká skončením sporu a poté že může již advokát placení na chudé straně požadovati a vymáhati. Při tom přehlíží odvolatel, že zákon v §§ 68 a 71 c. ř. s. a v článku XXXIII. uv. zák. k c. ř. s. ustanovuje, kdy právo chudých zaniká, a že také vymezuje případy, kdy jest advokát oprávněn požadovati zaplacení útrat zastupování, totiž když chudá strana později nabude takového majetku, který nepřipouští již používání povoleného jí práva chudých a důsledkem toho jest dodatečně soudním usnesením zbavena práva chudých, anebo když se zjistí, že již při povolení práva chudých tu nebylo těchto předpokladů (§ 71 c. ř. s.), a dále podle předpisu § 70 c. ř. s. Nesejde na tom, že rozsudkem okresního soudu v T. ze dne 27. května 1925 byla strana odsouzena k zaplacení smluvního závazku, poněvadž nyní jde o otázku zcela jinou, zda totiž jednání odvolatelovo, jímž přijal závazek od chudé strany, že mu zaplatí útraty zastupování v době, kdy byl jí zřízen k bezplatnému zastupování, nepříčí se povinnostem povolání, které ukládá zákon advokátu, a zdá neporušuje čest a vážnost stavu, jichž zachování jest mu uloženo ustanovením § 10 odst. druhý adv. řádu. Advokát, byv zřízen zástupcem chudé straně, nemůže ani pod rouškou, že se chudá strana v poměru k němu vzdává práva chudých, přijati její závazek k placení, dokud jeho veřejné ustanovení k bezplatnému hájení práv chudé strany trvá a dokud nenastaly zákonné podmínky pro jeho nárok na dodatečnou náhradu výdajů a odměny, neboť takovým způsobem by mohl být obcházen účel zákona, by se chudé straně dostalo bezplatného právního zastoupení ve sporech, v nichž zákon předpisuje zastoupení stran advokáty, kdyby mohlo býti na chudou stranu působeno tvrzením, že spor jest beznadějný, nebude-li zástupce za svou obzvláštní námahu stranou odměněn. Netřeba se zabývati vývody odvolání, jak jest posuzovati předpoklady chudoby strany, ježto stačí zjištění, že právo chudých bylo v tomto případě žalující Boženě P-ové ve sporu s Františkem H-em právoplatně povoleno a že ani později nebylo jí odňato pro změněné její majetkové poměry. Z toho, že ve sporu podlehnuvší chudá strana musí hraditi odpůrci útraty, nikterak neplyne, že by musela také platiti výdaje a odměnu svému'bezplatnému zástupci, poněvadž právě jen dobrodiní bezplatného právního zastupování bylo jí zákonem poskytnuto a nikoli osvobození od náhrady útrat zvítězivšímu odpůrci. Ani subjektivní přesvědčení advokátovo, že chudá strana jím zastupovaná má majetek, neopravňuje ho přímo k žalobě a k exekuci pro zaplacení palmárního účtu, ježto zákon sám ustanovuje v §§ 68, 71 odst. prvý a § 70 c. ř. s. též způsob a postup, jimiž lze advokátu chudé strany dosíci dodatečného zaplacení nákladů a odměny zastupování. Napadený nález doličuje správně, že tím, že odvolatel přijal závazek chudé strany (jíž byl ustanoven k bezplatnému zastupování), že mu zaplatí výdaje a odměnu, a že žalobou a exekucí tento závazek proti chudé straně vymáhal, se hrubě prohřešil proti povinnostem povolání advokáta zejména, by přikázané mu zastupování chudé strany konal bezplatně a jest přisvědčiti napadenému nálezu kárné rady i v tom, že zároveň poškodil tím i čest a vážnost advokátního stavu (§ 10 odst. druhý adv. řádu) a své provinění nemůže omluviti ani příznivými úsudky žurnalistiky, anebo jinými svými nezištnými úkony a netřeba se ani v tomto směru Odvolacími vývody věcně obírati. Pokud si odvolatel stěžuje na průtah kárného řízení, není v tomto směru stížnost vůbec přípustnou, poněvadž nejde tu o usnesení kárné rady, nýbrž o stížnost dohlédací (§§ 45, 46 kárného statutu pro advokáty).

Citace:

č. 52 dis.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9, s. 1042-1044.