Čís. 9037

Rozloučeno-li manželství z viny obou manželů, nemá rozloučená manželka proti bývalému svému manželu nárok na výživné, aniž lze v její prospěch použití dvorského dekretu ze dne 4. května 1841, čís. 531 sb. z. s.
(Rozh. ze dne 14. června 1929, Rv II 613/28) Manželství stran bylo rozloučeno z viny obou manželů. Žalobou, o niž tu jde, domáhala se žalobkyně na žalovaném placení výživného až do svého opětného provdání. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby, odvolací soud žalobu zamítl. Důvody: Nelze přisvědčiti právnímu názoru prvního soudu, že rozloučená manželka má podle §§ 1266, 1304 obč. zák. proti bývalému manželu nárok na výživné, i když manželství bylo rozloučeno rozsudkem z viny obou manželů, a že není překážky obdobného použití dvorního dekretu ze dne 4. května 1841, čís. 531 sb. z. s. pro manželku rozloučenou. Podle § 1266 druhá věta občanského zákona přísluší pro případ, že bylo uznáno na rozluku manželství rozsudkem, bezvinnému manželu nejen úplné zadostiučinění, nýbrž i to, co mu bylo vymíněno ve smlouvách svatebních pro případ, že přežije druhého manžela. Předpokládá tudíž druhý případ § 1266 obč. zák. rozsudek na rozluku z viny jen jednoho manžela, který pak dáti musí úplné dostiučinění, nahraditi škodu, kterou nevinný manžel utrpěl tím, že zrušením manželského společenství zanikne vyživovací povinnost druhé strany. Tento vyživovací nárok jest ovšem nárokem na náhradu škody, přísluší však podle výslovného doslovu zákona manželce jen, je-li bez viny, a jest vyloučen, bylo-li rozsudkem uznáno na rozluku manželství též z viny manželky. Zákon nerozeznává, jakž plyne z §§ 102, 1264, 1265 a 1266 obč. zák., zda na rozvodu nebo na rozluce jsou vinny obě strany, či jen jedna. Ustanovuje-li § 1266 obč. zák., že při rozluce, vyslovené rozsudkem k návrhu jedné strany, přísluší, straně bezvinné plné dostiučinění, platí to podobně jako v §§ 102 a 1265 obč. zák. jen tenkrát, když tato strana sama jest bez viny, nikoli však, když obě strany jsou vinny. Ustanovení § 1304 obč. zák. nepřichází vůbec v úvahu a, dovolává-li se žalobkyně pro svůj právní názor komentáře »Die Ehereformgesetze der Čechoslovakischen Republik v. Oberlandesgerichtsrat Emanuel Prochaska Reichenberg 1924«, upozorňuje se na dílo téhož spisovatele »Das Eherecht und eheliche Güterrecht in der Čechoslovakischen Republik, Praha 1927«, ve kterém na str. 100 stojí »Trennung aus beiderseitigem Verschulden: »Nach herrschender Meinung kein Anspruch auf Unterhalt«. Dvorní dekret ze dne 4. května 1841, čís. 531 sb. z. s. platí jen pro případy oboustranně zaviněného rozvodu, je výjimečným předpisem zákona a jest proto podle § 7 obč. zák. vyloučeno obdobné jeho použití pro manželku rozloučenou. Nemůže tudíž žalobkyně, která podala žalobu opírající se o §§ 1266, 1304 obč. zák. po pravomoci rozsudku krajského soudu v Mor. Ostravě ze dne 9. července 1927, jímž bylo manželství stran rozloučeno z viny obou stran, žádati výživné na žalovaném, pro něhož tu není zavazujícího důvodu, by výživné platil žalobkyni, která již není jeho manželkou.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolání jest bezdůvodné, neboť sporná věc byla v napadeném, rozsudku po právní stránce posouzena správně, a dovolacími vývody nebyly byly vyvráceny věci i zákonu vyhovující důvody odvolacího rozsudku, k nimž se dovolatel odkazuje. Ustanovení § 1266 obč. zák. mluví zcela jasně a zřetelně jen o »nevinném manželu«, má tedy na mysli manžela, jemuž nelze na rozluce přičítati vůbec žádnou vinu, a nepřichází proto obecné ustanovení § 1304 obč. zák. proti zvláštnímu ustanovení § 1266 obč. zák. vůbec v úvahu (sb. n. s. čís. 6816).

Citace:

č. 9037. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 822-824.