NPD documents search: Zprávy Právnické jednoty moravské, 23 (1914) - Fideikomisární substitut (fiduciář) může žádati, by dědické poplatky jemu k placení uložené byly zapraveny z jmění substitucí fideikomisární stíženého.

Fideikomisární substitut (fiduciář) muže žádali, by dědické poplatky jemu k placení uložené byly xapraveny z jmění substitucí fideikomisární stiženého.

Dům v X. a cenné papíry připadly při projednání a odevzdání pozůstalosti A-ovi s obmezením fideikomisární substituce. Když mu poplatky dědické v obnose 15000 K byly vyměřeny, žádal u soudu pozůstalostního, by cenné papíry do výše dědických poplatků byly prodány a z výtěžku tyto zapraveny.
Obě nižší stolice tento návrh zamítly. Důvody soudu rekursního:
Pokud trvá obmezení substituční, připadají dědici dle § 613. ob. z. obč. toliko práva a závazky poživatele. Může tedy užívati jmění substitučního toliko tak, by ušetřena byla podstata každého zkrácení (§ 509.). S touto povinností, zachovati substanci, nedá se spojití učiněný návrh, by část jmění substitučního byla upotřebena k zapravení poplatků. Návrh nedá se také vyvoditi z § 226. cís. pat. z 9. srpna 1854, č. 208 ř. z., poněvadž dle tohoto předpisu možno pouze z pozůstalosti zakladatele předepsané poplatky z téže zapraviti, kdežto při následujících poz. jednáních — a o takové zde právě jde — zapravují dědicové poplatky jediné z požitků fideikomisu.
Ani § 72. zák. popl. nemůže návrh vznesený ospravedlniti, poněvadž možno uplatniti věcné ručení za poplatek jen potud, pokud omezení substituční, dříve již založené, to připouští. Možno tedy kmenové jmění jen potud upotřebiti, pokud tím se jeho udržení zaručí. Za vzor možno tu vžiti útvar zadlužení fideikomisu. Tomu však nevyhovuje vznesený návrh, tak že jeho zamítnutí je ospravedlněno.
Třetí stolice zrušila obě předchozí usnesení a nařídila soudu prvému, by rozhodnul poznovu, nebera více v úvahu důvod zamítací, jím použitý, což takto odůvodněno:
Názoru v obou nižších stolicích projevenému, že substitučního jmění nelze použiti ku zapravení dědických poplatků, poněvadž musí zůstati neztenčeno, nelze přisvědčiti.
Při fideikomisární substituci zavazuje zůstavitel ovšem své dědice, by nabytou pozůstalost po svém úmrtí přenechali dalšímu dědici, jím ustanovenému. Dědic stává se její omezeným vlastníkem s povinností, že podstatu zanechá dalšímu dědici. Nesmí tudíž s pozůstalostí naložiti ani právním jednáním mezi živými, ani takovým pro případ úmrtí (§§ 608. a násl. ob. z. obč.):
Zapravení poplatku dědici předepsaného ze substitučního jmění nelze stanoviti na roveň zmenšení podstaty, kteréž by odporovalo povaze fideikomisární substituce. Takové zmenšení zakládá se na titulu veřejnoprávním, jest tudíž na vůli dědice nezávislým.
Poplatky z převodu vlastnictví a na různých titulech založené příspěvky fondové jsou svou podstatou zdaněním jmění (kapitálu). Pozůstalostní jmění představuje tudíž majetkový předmět, dani (poplatku) podléhající, na rozdíl od příjmů z tohoto jmění, kteréž dle §§ 146. a 229. zákona o osobních daních ze dne 25. října 1896. č. 220 ř. z., osobní dani z příjmu podléhají. Osobou k placení daní (poplatků) povinnou jest dědic, jemuž poz. jmění připadlo, bylo odevzdáno.
V souhlase s tímto theoretickým pojmovým ustanovením jsou dotyčné předpisy zákona poplatkového, jehož § 57. prohlašuje, že poplatku podléhá pozůstalost a jehož § 72. v logickém vývinu této myšlenky ustanovuje, že poplatky váznou na věci, která se stala předmětem převodu. Jednak zavazuje § 68., č. 2. popi. zák., k placení poplatku nabyvatele věci, v našem případě dědice.
Tím jest také uznána povinnost nabývatele k osobnímu zapravení poplatku, případně i z jeho jmění ostatního.
Nelze ale z toho vyvozovati, že by tím věcný závazek posunut byl do řady druhé, že teprve věc subsidiárně, t. j. pro ten případ za placení ručí, když osobně zavázaný nemůže z ostatního svého jmění poplatek zapraviti.
Dokonce by ale bylo nesprávným, uvaliti tuto povinnost na příjmy (důchody, užitky) takového jmění; vždyť by tím byla přesunuta povinnost k placení, táhnoucí se k jmění (kapitálu) samému, na jeho důchody.
Nelze se při tom ani na § 57., posl. větu prvního odstavce zák. popl., odvolávati, neb tento předpis vztahuje se pouze na stanovení výše jmění pozůstalostního, poplatku podrobeného, takže tím není dotčena otázka, z jakého jmění se takový poplatek platí.
Ani § 226. cís. pat. z 9. srpna 1854, č. 208. ř. z., není názoru zde projevenému na újmu, spíše předpis tento jeho správnost podporuje a dotvrzuje.
Prvá věta jeho stanoví pro projednání pozůstalosti ohledně fideikomisu určité pravidlo, dospívá se pak tam v třetí větě k výjimce, specielně pro fideikomisy platící, která sleduje účel nezkráceného zachování základního jmění fideikomisu. Dle řečeného jsou obě usnesení nižších soudů právně mylnými, pročež bylo uznáno, jak shora uvedeno.
(Rozhodnutí nejv. soudu ze dne 24. března 1914, č. j. R II 284/14.1)
Flieder.
Prozatímnímu správci konkursní podstaty nepřísluší vůbec právo stížnosti do usnesení soudu konkursního, kterým vedle § 74. konk. ř. nebyl ve své hodnosti potvrzen, vztažmo jiný správce ustanoven.
V úpadkové podstatě jmenoval soud advokáta A. za prozatímního správce tétéž.

Pozn. zas. Podobně rozhodnuto nejv. soudem dne 22. února 1910, č. j. R I 106/10 / 1 uveř. v Not.-Ztg. z r. 1910, č. 28.

Citace:

Fideikomisární substitut (fiduciář) může žádati, by dědické poplatky jemu k placení uložené byly zapraveny z jmění substitucí fideikomisární stíženého. . Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1914, svazek/ročník 23, číslo/sešit 6, s. 287-289.