NPD documents search: Boh. adm., 5 (1923), sv. 2

Č. 2633.

Administrativní řízení. — Mimořádná opatření: Je nezákonné, uloží-li ministerstvo veř. prací podnikateli uhelných dolů náhradu komisionelních výloh vzniklých úředním šetřením podle cís. nař. z 24. března 1917 č. 131 ř. z.
(Nález ze dne 11. září 1923 č. 15 136 1)
Prejudikatura: Boh. 137 adm. II.
Věc: Kladenské kamenouhelné těžařstvo v Praze (adv. Dr. Petr C. Nesý z Prahy) proti ministerstvu veřejných prací v Praze (min. rada inž. Dr. Bohdan Rudl) stran náhrady komisionelních výloh.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Ředitelství dolů kladenského kamenouhelného revíru — mezi nimi také ředitelství stěžujícího si těžařstva — intervenovala u min. veř. prací, aby byly zvýšeny ceny uhlí. Vzhledem k této žádosti konala se dne 25. února 1920 anketa, na základě jejíhož výsledku byly rozhodnutím min. veř. prací z 5. března 1920 č. 8456/V dle §§ 17 a 57 cís. nař. z 24. března 1917 č. 131 ř. z. uznány pro doly kladenského uhelného revíru nejvyšší ceny uhlí s platností od 26. února 1920. Ministerstvo si výslovně vyhradilo, že přezkoumá výrobní náklady dolů a dle výsledku přezkoušení uhelné ceny znovu upraví.
Od 16. června, resp. 18. června 1920 až do 8. srpna 1920 byla konána revise hospodaření stěžujícího si těžařstva.
Platebním příkazem ze 14. září 1921 vyslovilo min. veř. prací, že se zmíněná komise konala vzhledem na ceny uhlí a že stěžující si těžařstvo jest podle § 35 vl. nař. ze 6. listopadu 1920 č. 604 Sb. povinno uhraditi komisionelní výlohy 7751 K 50 h, způsobené řečenou revisí.
Na rozklad těžařstva byl tento platební rozkaz odvolán a vydán nový příkaz ze 16. ledna 1922, v němž bylo vysloveno, že revise konala se na základě cís. nař. z 24. března 1917 č. 131 ř. z. a min. nařízení z 29. března 1917 č. 152 ř. z. a že těžařstvo jest povinno podle těchto předpisů uhraditi výlohy zmíněné revise.
Tento platební příkaz jest odůvodněn takto:
»Ve smyslu §u 9 cís. nař. z 24. března 1917 č. 131 ř. z. bylo uhlí dáno pod závěru s účinkem, že jen »dle zvláštního úředního povolení« smí toto uhlí býti výrobci, obchodníky neb jinými držiteli dodáno spotřebitelům.« Přirozeně ručí držitel za všechny náklady s tímto povolením spojené, tudíž je také povinen, aby hradil náklady způsobené dohlížením na plnění podmínek, za kterých bylo dodávání uhlí povoleno.
Dle nař. z 29. března 1917 č. 152 ř. z. je těžařstvo povinno ministerstvu »dáti věrně dle pravdy veškerá vysvětlení« týkající se jeho provozu. Dle §u 2 tohoto nař. ustanoví bližší (způsob, rozsah, formu) případ od případu min. veř. prací, jež tedy jest oprávněno žádati, aby těžařstvo dalo potřebné vysvětlení na své útraty, čímž je těžařstvo také zavázáno aby hradilo náklady způsobené přezkoušením pravdy veškerých vysvětlení na základě cit. nařízení žádaných.
Poněvadž revise, o niž jde, sloužila naduvedeným účelům, je tento platební rozkaz úplně zdůvodněn platnými předpisy.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss toto:
Nař. rozhodnutí bylo vydáno výslovně podle cís. nař. z 24. března 1917 č. 131 ř. z. o zásobování obyvatelstva předměty nezbytné potřeby a na základě min. nař. z 29. března 1917 č. 152 ř. z. o úpravě obchodu s uhlím, briketami a koksem a slušelo tedy nejprve zkoumati, může-li rozhodnutí nalézti oporu v těchto normách.
Pokud jde o nařízení č. 131 z r. 1917, byl jím pronikavě omezen normální obchod a byla státní správě vyhrazena dalekosáhlá oprávnění, záležející zejména v úředním dozoru na obchod a v úředním regulování obchodu. Pokud se uhlí týče, bylo min. veř. prací podle § 57 a dle § 9 č. 1 lit. b) mimo jiné zmocněno, aby vydávalo předpisy o cenách uhlí. Aby by zjednán podklad pro stanovení cen uhlí, bylo v § 40 úředním orgánům vyhrazeno právo nahlížeti do obchodních záznamů. O výkonu tohoto oprávnění obsaženy jsou podrobné předpisy v § 9 min. nař. z 11. května 1917 č. 216 ř. z.
Avšak v žádném z těchto ustanovení nebyly náklady tohoto šetření uvaleny na producenta neb obchodníka, což jest v plné shodě s povahou a účelem legislativních opatření v cit. nař. obsažených, neboť opatření tato zřejmě byla učiněna nikoli v zájmu výroby neb obchodu, nýbrž ve všeobecném zájmu veřejném, byvše vyvolána mimořádnými hospodářskými poměry za doby válečné. Proto slouží i úřední šetření směřující k vyhledání podkladu pro ustanovení cen uhlí všeobecnému zájmu veřejnému. V nař. č. 131/1917 není tedy žádné positivní opory pro to, aby úhrada nákladů takovéhoto šetření mohla býti ukládána producentu uhlí.
Pokud pak jde o nařízení č. 152 z r. 1917, ukládá se jím v § 1 producentu uhlí povinnost věrně dle pravdy dávati vysvětlení úřadem požadované o těžbě, odbytu a spotřebě uhlí; dle § 2 pak stanoví ministr veř. prací způsob a rozsah těchto informací; v § 3 jest ministerstvu veř. prací vyhrazeno přezkoumání informací producenty daných. Ani v tomto nař. není však poskytnuto vládě oprávnění, aby výlohy vzniklé získáváním a přezkoumáváním těchto informací mohla požadovati od producenta.
Žal. úřad dovolává se ovšem platných prý předpisů, dle nichž st-lům náleží hraditi náklady spojené s úředním povolením k obchodování s uhlím, jakož i náklady spojené s dohledem na plnění podmínek k úřednímu povolení připojených a s úředním přezkoumáváním správnosti povinných informací stranami úřadu podaných.
Ježto není takovýchto předpisů zvláštních, má žal. úřad patrně na mysli jakési předpisy všeobecně platné.
Zbývá tedy otázka, zda takovéto všeobecné normy vskutku existují. Pokud jde o náklady úředního dozoru, nelze takové všeobecné normy vůbec nalézti (srv. nález Boh. 137 adm.). Dohled, o který jde, jakož i úřední zkoumání informací stranou podaných, je kompetencí státního úřadu dozorčího a náleží tedy státu nésti i náklad s tím spojený, stejně jako nese náklad na jinakou úřední činnost svých úřadů, pokud náklad tento není zákonem uvalen na jiného.
Pokud však jde o výlohy spojené s udělením povolení úředních, jsou sice dány všeobecně předpisy o útratách komisionelních, obsažené v min. nař. z 9. července 1854 č. 169 ř. z., avšak těchto předpisů nelze již proto vztahovati na případ dnešního sporu, poněvadž dány jsou toliko pro politické úřady nižších stolic, nikoli však pro úřady ústřední (§§ 24 a 32), kdežto dv. dekretu z 21. května 1812 sb. pol. zák. sv. 38 č. 71 není možno se dovolávati již proto, že nejde zde »o věc strany«, jakou tento předpis má na mysli.
Rovněž nebylo by lze užíti předpisu obsaženého v § 234 hor. z., jehož se ostatně dovolává teprve odvodní spis, a to již proto nikoliv, že neběží o úřední úkony založené na předpisech zákona horního, nýbrž o úřední úkony zcela jiného rázu, založené na předpisech daných pro mimořádné poměry válkou způsobené.
Nejde konečně ani o výlohy spojené s provedením řízení trestního, a není tedy třeba zabývati se otázkou, zda positivní předpis právní, jenž úhradu výloh těchto namnoze odsouzenému ukládá, má platnost všeobecnou i tam, kde positivně vysloven není.
Nemá tedy výrok žal. úřadu o náhradě výloh revise v dovolaných zákonných předpisech žádné opory, i bylo nař. rozhodnutí zrušiti dle § 7 zákona o ss.

Stejně nálezy další, na př. z 1. října 1923 č. 14 226.

Citace:

č. 2633. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 526-528.