NPD documents search: Boh. adm., 14 (1932), sv. 1

Čís. 3750
.
Zákon o obchodních pomocnících ze dne 16. ledna 1910, čís. 20 ř.
zák. Ujednání, odporující v neprospěch zaměstnancův předpisům, vytčeným v §u 40 zák., jsou vyloučena jen, byla-li učiněna při započetí služebního poměru neb v době, kdy poměr ten ještě trval, nikoliv však učiněna-li při ukončení služebního poměru a to jen za účelem úpravy hmotných otázek, vzniklých teprve následkem tohoto ukončení.
(Rozh. ze dne 23. dubna 1924. Rv I 167/24.)
Žalobkyně byla zaměstnána v továrně žalované za týdenní mzdu 250 Kč. Dne 22. dubna 1922, kdy práce v továrně byla zastavena, uzavřela žalobkyně se zástupcem žalované úmluvu v ten rozum, že jí bude vypláceno po 10 týdnů po 100 Kč týdně, v případě pak opětného zahájení práce, že bude zpět přijata, jinak, že je to náhrada za lhůtu výpovědní a že tím žalobkyně pozbude veškerých nároků proti firmě. Po 10 týdnech žalobkyně služby nenastoupila. Žalobu o zaplacení mzdy za lhůtu výpovědní (od 1. července do 30. září 1922), opřenou o zákon o obchodních pomocnících, soudy všech tří stolic zamítly, Nejvyšší soud z těchto
důvodů.
Žalobní nárok byl zamítnut především z důvodu, že, i když snad žalobkyně měla v závodě žalované strany postavení osoby, zřízené k vyšším nekupeckým službám, nemá nároku na zaplacení zažalované pohledávky již proto, že služební poměr mezi stranami byl rozvázán úmluvou, dle níž žalobkyně dne 22. dubna 1922, když byla v továrně zastavena práce, spokojila se s placením 100 Kč týdně po dobu deseti neděl, náhradou za šestinedělní výpovědní lhůtu, čímž se vzdala všech nároků, kteréž by snad měla z důvodu §u 29 zák. o obch. pom. Tento právní vývod hoví plně zákonu. Není nikterak na závadu donucovací předpis §u 40 zákona o obch. pom., že práva, jež zaměstnanci příslušejí na základě §u 29 téhož zák. nemohou býti smlouvou služební ani zrušena ani obmezena. Již ze vzniku zákona jest vidno, že bylo v něm použito úmyslně užšího výrazu »smlouvou služební« a nikoliv širšího: »ujednáváním stran«, jak bylo v původní osnově zákona navrženo. Z toho dlužno právem souditi, že bylo úmyslem zákonodárcovým, vyloučiti možnost ujednání, odporujícího v neprospěch zaměstnancův předpisům v §u 40 téhož zák. vytčeným, tedy také předpisu §u 29 t. z., jen tehdy, stalo-li by se ujednání smlouvou služební, nikoli však také, když by ujednání stalo se mimo ni. Ovšem smlouvou služební rozuměti dlužno nejen smlouvu, učiněnou při vzniku poměru služebního, nýbrž každou, byť i pozdější úmluvou, upravující poměr služební, byla-li jen učiněna v době, kdy služební poměr ještě nepominul. Došlo-li však, jak tomu jest v tomto případě, k ujednání až při ukončení služebního poměru a to jen za účelem úpravy otázek hmotných, vzniklých teprve následkem tohoto ukončení, nemělo ujednání toto zajisté již povahu smlouvy služební, nýbrž jen smíru dle §u 1380 obč. zák., tedy právního jednání, při němž volnost vůle stran není ohrožena. Byla tudíž již z tohoto důvodu žaloba právem zamítnuta.

Citace:

č. 3750. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 600-601.