NPD documents search: Váž. tr., 8 (1926)

Čís. 2269.

Ochrana republiky (zákon ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n.).
Pod ustanovení §u 15 čís. 1 zákona spadá nejen vybízení k neplnění veřejnoprávních povinností vůbec, nýbrž i k hromadnému neplnění jich v ojedinělém případě.
»Veřejnoprávní povinností« zákonem (§ 99 b) živn. ř.) uloženou jest i povinnost učňů navštěvovati pokračovací školu a to i v sobotní odpoledne.

(Rozh. ze dne 27. ledna 1926, Zm I 539/25.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Liberci ze dne 19. května 1925, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem podle §u 15 čís. 1 zákona ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n. Důvody:
Nalézací soud vzal po skutkové stránce za prokázáno, že obžalovaný v sobotu dne 4. října 1924 v J. před školní budovou, v níž jest umístěna také živnostenská škola pokračovací, učně, již tam byli v počtu asi 20 shromáždění a chystali se jíti do vyučování, vyzýval, by nešli do školy, ale odebrali se s ním do schůze, bojovati pro vymožení volného sobotního odpoledne; počínáním obžalovaného byl začátek vyučování zdržen. V tomto jednání shledal nalézací soud skutkovou podstatu přečinu vybízení k hromadnému neplnění veřejnoprávních povinností, uložených zákonem, ve smyslu §u 15 čís. 1 zákona. Dovolávajíc se důvodu zmatečnosti čís. 9 a) §u 281 tr. ř. popírá zmateční stížnost správnost tohoto podřadění. Uznává sice v zásadě, že povinnost učňů, jíti do školy, je povinností veřejnoprávní, míní však, že učňové nejsou povinni přes 48 hodinovou pracovní dobu školu navštěvovati, poněvadž není veřejnoprávní povinností, jíti do školy v sobotu odpoledne. K prokázání svého stanoviska odvolává se stížnost na zákon o osmihodinové pracovní době ze dne 19. prosince 1918, čís. 91 sb. z. a n., který se podle §u 11 vztahuje i na mladistvé zaměstnance. Podle tohoto zákona tvoří prý, jak obžalovaný za to má, návštěva školy podstatnou součástku pracovní doby a spadá do rámce 48hodinové pracovní doby. Správnosti tohoto stanoviska nasvědčuje prý též ustanovení třetího odstavce §u 100 živn. řádu, kde se praví, že zaměstnavatel je povinen, poskytnouti učňům potřebný čas k návštěvě ústavů v §u 99 b) zákona zmíněných.
Stížnosti nelze přisvědčiti, naopak sdíleti dlužno názor nalézacího soudu. Zákon mluví prostě o vybízení k neplnění veřejnoprávních povinností, aniž by svým doslovem, přirozeným smyslem a zamýšleným účelem dával na jevo, že má býti postiženo jen vybízení k neplnění veřejnoprávních povinností vůbec. Nejen v takovémto případě má ustanovení §u 15 čís. 1 zákona místo, ale také při vyzývání k hromadnému neplnění veřejnoprávních povinností v případě ojedinělém. I když zjištění soudu má jen ten smysl, že obžalovaný vyzýval učně, by v ono určité sobotní odpoledne nešli do školy, nýbrž odebrali se s obžalovaným do schůze, vyzýval je již i tím k neplnění veřejnoprávní povinnosti zákonem, to jest §em 99 b) živn. řádu, uložené. Poukaz zmateční stížnosti na zákon ze dne 19. prosince 1918, čís. 91 sb. z. a n. o osmihodinové pracovní době a na třetí odstavec §u 100 živn. řádu nemůže na věci ničeho měniti. Mluvíť onen zákon jen o práci v podnicích živnostenskému řádu podrobených nebo po živnostensku provozovaných a upravuje výhradně jen dobu pracovní. Že tělesnou práci ve zmíněných podnicích nelze stotožňovati s vyučováním, činností duševní, v pokračovacích školách, je na bíledni a neskytá zákon čís. 91/1918 nejmenší opory pro předpoklad, že zákonodárce při úpravě osmihodinové doby pracovní měl na zřeteli i vyučování učňů ve školách pokračovacích. Z toho pak, že podle třetího odstavce §u 100 živn. řádu je zaměstnavatel povinen poskytnouti potřebný čas k návštěvě vyučování v pokračovacích školách, nelze rovněž dovozovati, že doba návštěvy školy má spadati do rámce 48hodinové pracovní doby podle zákona čís. 91/1918. Bezpodstatnost stížnosti dokazuje i obhajoba obžalovaného, že nevyzýval učně, by nenavštěvovali vyučování, nýbrž poučoval je jen, jaké kroky mají podniknouti k vymožení volného sobotního odpoledne. Vycházíť z ní, že obžalovaný byl si dobře vědom nepřípustnosti svého jednání, a že mu nebylo neznámo, že k dosažení svého cíle mohl voliti prostředky a cesty jiné, nezávadné. Bezdůvodnou zmateční stížnost náleželo proto zavrhnouti.

Citace:

č. 2269. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8, s. 97-99.