NPD documents search: Boh. adm., 6 (1924), sv. 1

Čís. 8959.

Pro smlouvu rukojemskou, kterou prodávající firma uzavřela k zajištění své pohledávky z obchodního prodeje, platí domněnka čl. 274 — Čís. 8959 —
661
obch. zák., že byla uzavřena jako smlouva náležející k provozování obchodní živnosti. Toto rukojemství jest samo o sobě obchodem na straně prodatele a jest na tento případ použíti čl. 317 obch. zák.
(Rozh. ze dne 15. května 1929, Rv I 1878/28.)
Firma J. prodala K-ovi různé automobilové součástky. Za dodané zboží zaručil se ústně žalovaný F. Firma J. postoupila své pohledávky za K-em a F-em bance L., jež zažalovala pohledávku proti rukojmímu F-ovi. Oba nižší soudy uznaly podle žaloby, odvolací soud z těchto důvodů: Na straně postupitelky firmy J. šlo nesporně o obchod při prodeji automobilových potřeb dle čl. 271 čís. 1 a 2 obch. zák., a podle tvrzení obchodního soudu jest firma J. zapsána v obchodním rejstříku, takže firma ta jest firmou obchodní ve smyslu čl. 271 čís. 1 a 2 obch. zák. Smlouva rukojemská ve prospěch její pohledávky z dodávek potřeb automobilových byla tudíž pomocným obchodem podle čl. 273 (274) obch. zák. na straně firmy J. Jest proto podle čl. 277 obch. zák. užíti předpisu čl. 317 obch. zák., jenž potřebu písemného závazku pro obor obchodů vylučuje, i na žalovaného a netřeba proto v souzeném případě k platnosti jeho závazku písemné formy, jinak dle § 1346 obč. zák. nyní předepsané, neboť podle ustanovení čl. 1 obch. zák. normy občanského zákona přicházejí v obchodním právu teprve tehdy k platnosti, když obchodní zákon nemá zvláštního předpisu, kdežto zde má předpis v čl. 317 obch. zák.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 503 čís. 4 c. ř. s.) není opodstatněn. Podle souhlasného zjištění nižších soudů prohlásil žalovaný k zástupci prodávající firmy, když mu tento nechtěl na úvěr prodati zboží pro K-a, že zaplatí zboží sám, nezaplatí-li je K., a dále, že později skutečně objednával pro K-a zboží, jehož kupní cena nebyla hlavním dlužníkem zaplacena а k jejímuž zaplacení byl nyní odsouzen. Ve zjištěném výroku žalovaného, učiněném v souvislosti s odepřením prodeje zboží na úvěr, právem shledaly nižší soudy rukojemský závazek podle § 1346 obč. zák., neboť nezáleží na slovech, jichž žalovaný použil, nýbrž na podstatě věci a na smyslu slov, jak odpovídá poctivému obchodnímu styku (§ 914 obč. zák. a čl. 278 obch. zák.). Odvolací soud správně vyložil, že prodej automobilových součástek protokolovanou firmou v její obchodní živnosti byl na její straně obchodem (čl. 273 druhý odstavec obch. zák.). Pro smlouvu rukojemskou, kterou prodávající firma uzavřela se žalovaným k zajištění své pohledávky z obchodního prodeje, platí domněnka čl. 274 obch. zák. (která nebyla vyvrácena), že totiž byla uzavřena jako smlouva náležející k provozování obchodní živnosti. To vysvítá ostatně i ze skutečnosti, že se zástupce firmy odhodlal k prodeji zboží na úvěr teprve, když se žalovaný zaručil za kupní cenu. Bylo tudíž rukojemství v tomto případě samo o sobě obchodem na straně prodávající. Proto jest na tento případ použíti podle čl. 277 obch. zák. předpisu čl. 317 obch. zák., podle něhož nebylo třeba písemné formy k založení rukojemského závazku, jak to jinak předpisuje § 1346 obč. zák. (V tom smyslu rozhodnutí nejvyššího soudu na př. čís. 2629 a 5306 sb. n. s.).

Citace:

č. 8959. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 684-686.