NPD documents search: Slovník veřejného práva československého, sv. 4 - Pojištění (zajištění) poštovních zaměstnanců

Možno přisouditi žalobci v železničním sporu úrazovém trvalý důchod, když v čas úrazu žádného výdělku ještě neměl?

Posluchač techniky O. Z. utrpěl úraz na dráze tím způsobem, že nárazem zvenčí okno se rozbilo na kusy a prudce vyražené střepiny téměř prořízly O. Z. pravé oko. O. Z. dopraven byl do brněnské nemocnice, odkud propuštěn byl po 18 dnech s okem sice nedráždivým a na první pohled zdravým, avšak co do zrakové síly podstatně oslabeným.
Zástupce jeho vznesl na to nároky náhradní na dráhu, která je zásadně uznala, žádajíc však pro ciferní jich určení lékařské prohlédnutí žalobcovo svým lékařem; zástupce žalobcův to naprosto odepřel a podal na dráhu (c. k. aerar) žalobu, ve které kromě léčebného a bolestného žádal pro svého klienta také trvalý roční důchod 2400 K, tvrdě, že prý trvalé seslabení zraku a choroba nervová (rovněž úrazu připisovaná) mají pro něj za následek trvalou ztrátu způsobilosti ku práci, kterou si odhaduje nejméně 200 K měsíčně.
Fin. prokuratura proti tomuto požadavku namítala, že dle rakouského práva (jinak v Německu!) nenahražuje se při úraze železničním zmenšená schopnost výdělková, nýbrž ve smyslu §. 1325. obč. z. jen výdělek vskutku ušlý, resp. v budoucnu ujdoucí (tento jen dle měřítka výdělku v čas úrazu tu byvšího, event. budoucně jistého), žalobce však, neměv posud vůbec žádného výdělku a vzhledem k naprosté nejistotě o řadě dalších, s úrazem nijak nesouvisících podmínek výdělku budoucího (dostudování [kdy a jak?], konjunktura, nahodilost obdržení místa atd.), z tohoto důvodu ničeho požadovati nemůže. Ostatně že studuje žalobce na technice dále.
Zemský soud v Brně přisoudil žalobci kromě léčebného a bolestného i doživotní důchod měsíčních 37 K 50 h, resp. i obnos 412 K 50 h s přísluš. úroky, »jakožto důchod za 11 měsíců, vzešlý až do podání žaloby«.
Z důvodů
vyjímáme:
Znalec lékařský určitě tvrdí, že pracovní a výdělková způsobilost žalobcova následkem ztráty pravého oka jest zmenšena o 30 až 35%. Okolnost tuto soud přehlížeti nemůže, ať se jedná o člověka, který podle svého postavení již vydělává, neb o člověka, který k jistému povolání se teprv připravuje. I žalobce byl již tak dalece vzdělán, že i na základě svého dosavadního vzdělání měl by nároky na postavení, ve kterém by si vydělal jistý obnos.
Dle znalosti soudu (§ 364. s. ř.) a hlavně také podle vysvětlení soudce-laika má soud za to, že osoba vzdělání žalobcova, který odbyl celou reálku a mimo to dva ročníky vysoké školy technické, jest s to sobě vydělati — zejména v kraji průmyslovém, jako jest kraj zdejší — ročně obnos 1500 K.
Byla-li tedy pracovní síla žalobcova, jak znalec uvádí, o 30 až 35% zmenšena úrazem, znamená to tolik, že žalobce v poměru tomto ve své pracovní síle jest poškozen a poškozen také ve výdělku, který této síle odpovídá. Škodu tuto musí žalovaný erár dle §. 1325. obč. z. nahraditi. Při určení této škody vzal soud za dokázáno, že pracovní síla žalobcova jest zmenšena o 30%, a držel se proto nejnižšího stupně znalcem udaného, protože zraněné pravé oko jistou (třeba nepatrnou) sílu zrakovou si zachovalo, což nejlépe také plyne z okolnosti, že žalobce ve svém dalším vzdělávání jako posluchač techniky nepřestal.
Obnos tedy, o který žalobce ve své pracovní způsobilosti jest poškozen, obnáší včas úrazu utrpěného ročně 450 K, čili měsíčně 37 K 50 h, a bylo proto na základě tohoto klíče žalobci přisouditi za minulých 11 měsíců obnos 412 K 50 h a pro budoucnost náhradu měsíčních 37 K 50 h, který dle ustanovení §. 1418. obč. z. žalobci vždy předem jest platiti.
Z tohoto rozsudku podaly obě strany odvolání, jimž vrchní soud zemský vyhověl a rozsudek I. stolice v ten rozum změnil, že žalobci přisouzený důchod trvalý pro tentokráte odepřel, za to bolestné jemu přisouzené podstatně zvýšil, rozsudek v jiné části (ohledně léčebného) zrušil a I. stolici k novému projednání vrátil — ohledně splatných částí odepřeného důchodu v obnosu 412 K 50 h pak odvolání žalovaného eráru nevyhověl a rozsudek v tomto bodě potvrdil, to vše z těchto
důvodů:
Nelze popříti, že odvolání obou stran jsou částečně odůvodněna.
Především stěžoval si žalobce do výroku rozsudku I. stolice ohledně bolestného, přisouzeného obnosem 3000 K, a to právem; neboť podle dobrozdání znaleckého jest zlepšení zrakové síly pravého oka vyloučeno, ba naopak jest se obávati zhoršení, event. nové operace a úplného odstranění oka. Proříznutí oční bulvy spojeno bylo s velmi velikými bolestmi, duševní stav žalobcův po úraze byl velice deprimován, a byly tedy pocity úzkosti, které ještě nyní trvají a obzvláště při jízdě po dráze se stupňují, prohlášeny za pravděpodobné následky nervového otřesu. Není pochyby, že tělesné bolesti velmi značné byly ještě stupňovány duševním rozechvěním, jež bylo vyvoláno právě oním poraněním pravého oka a nervovou poruchou.
Podle zásady, která proniká a nyní panuje v literatuře i judikatuře, a dle níž bolestné nemá býti pouze odškodněním za přetrpěné tělesné bolesti, nýbrž i odbytným jednou pro vždy za všecky následky poranění, vzniklé z tělesných bolestí, měl při výměře bolestného větší význam přikládán býti momentům shora vypočteným a dobrozdáním lékařským potvrzeným.
Poněvadž určení bolestného jest aktem právního posouzení věci, jenž i bez opakování a doplnění důkazů podléhá přezkoumání odvolacího soudu, bylo bolestné na odvolání žalobcovo zvýšeno na 5000 K.
Mylným jest názor zástupce žalovaného, že žalobce v tomto bodě se odvolání vzdal, ponechav vyměření výše bolestného soudu procesnímu. Tomuto prohlášení nelze přikládati význam vzdání se odvolání s účinky §. 472. s. ř., jelikož vzdání to musí býti výslovně prohlášeno. Žalobce však tak neučinil, naopak, když byla oprávněnost jeho nároku zjištěna, ponechal dle §. 273. s. ř. určení výše bolestného procesnímu soudu, nevzdav se tím práva tomuto určení odporovati.
Nárok žalobcův na náhradu za ztrátu výdělkové schopnosti, čili dle odvolatelova pojmenování nárok na ušlý výdělek, procesní soud uznal, přisoudiv žalobci za dobu až do podání žaloby, tedy za 11 měsíců, obnos 412 K 50 h, a od tohoto okamžiku doživotní rentu měsíčně 37 K 50 h.
Žalovaný, jenž v prvé stolici hájil stanovisko, že žalobci vůbec nepřísluší nárok na ušlý výdělek, poněvadž v době úrazu žádného výdělku neměl, od tohoto stanoviska v odvolacím řízení potud upustil, že nestěžoval si do výroku ohledně obnosu 412 K 50 h žalobci přisouzeného, a odvolal se jen proti přisouzení doživotní renty 37 K 50 h měsíčně, kdežto žalobce v obou směrech béře v odpor přisouzenou rentu, jako příliš nízkou.
Odvolací soud nemůže v tomto směru sdíleti právní názor prvého soudce. §§ 1325.—1327. obč. zák., kteréž dle předpisů zákona ze dne 5. března 1869 č. 27. ř. z. mají býti směrodatnými pro placení náhrady podnikatelstvem dráhy, nutno pokládati za rozhodující i pro naši otázku, poněvadž zákon neobsahuje žádného ustanovení o tom, co má býti plněno.
Povinnost k náhradě ušlého výdělku jest odůvodněna úrazem přivoděnou nezpůsobilostí k práci, resp. výdělku. O objemu tohoto náhradního nároku § 1325. obč. zák. uvedený v cit. zákoně obsahuje pouze ustanovení, že má býti nahrazen jak výdělek ušlý, t. j. v den vynesení rozsudku, tak i výdělek, jenž v budoucnosti ujde, ovšem jen tehdy, jestli-že nezpůsobilost k výdělku trvá.
Poněvadž náš zákon hlavní váhu klade na újmu na výdělku a ne na ztrátu, resp. na zmenšení způsobilosti k práci a výdělku, nebude tedy moci tato nezpůsobilost odůvodniti náhradní nárok, pokud dle poměrů jednotlivého případu následkem jejím neušel poraněnému výdělek, resp. náhradní nárok teprve tehdy vznikne, jestliže v budoucnu nastane zmenšení výdělku. Protož ten, kdo až do dne úrazu nezužitkoval své pracovní a výdělkové schopnosti, jemuž tedy ztrátou neb zmenšením jejím nevznikla újma na výdělku, nemůže proti podnikatelstvu zpravidla činiti tento náhradní nárok, leč by prokázal věrohodné důvody pro předpoklad, že se chystal svoji pracovní sílu výdělkem zpeněžiti, resp. že dosavadní stav, ve kterém nepoužíval své pracovní síly k výdělku, byl jen přechodný.
Nárok na náhradu ušlého výdělku jest tedy závislý na tom, zda-li zraněný v době úrazu resp. v době předchozí měl nějaký výdělek, neboť určení náhrady předpokládá vždy přesný reální podklad; nárok tento nemůže býti opírán o pouhé možnosti a pravděpodobnosti, dosud nezjištěné budoucí eventuality. Směrodatným bude jen příjem z onoho povolání nebo zaměstnání, ve kterém zraněný v době úrazu pracoval. Jest tedy dle zákona o ručení železnic resp. dle §u 1325. obč. z. nutno přisouditi žalovanému odškodnění nikoliv za ztrátu pracovní způsobilosti in abstracto, nýbrž za výdělek, jenž mu dle jeho životních a výdělkových poměrů úrazem ujde — a nemůže býti tato náhrada přiznána, je-li jisto, že zraněný nevyvíjel žádné výdělkové činnosti, která by mu hmotný užitek dávala.
V našem případě poukazoval žalobce, aby svůj žalobní nárok odůvodnil, na úplnou ztrátu své pracovní způsobilosti, která byla úrazem přivoděna a jest následkem trvalého oslabení zraku a otřesení nervového systému — neuvedl však žádných skutkových okolností a ani o nich nenabídl důkazů, z nichž by se dalo souditi na nějaký výdělek, který by mu již v době úrazu byl plynul z činnosti v nějaké živnosti nebo v nějakém povolání.
Dle názoru odvolacího soudu nepřísluší proto žalobci vůbec žádný nárok na ušlý výdělek, a neměl mu tedy býti přisouzen ani obnos 412 K 50 h za ušlý výdělek až do podání žaloby, ani doživotní renta 37 K 50 h měsíčně. Poněvadž však prvý výrok nebyl žalovaným brán v odpor, musil rozsudek v odpor vzatý ohledně tohoto náhradního nároku býti potvrzen a odvolání žalobcovo co do výše toliko zamítnuto — naproti tomu musilo býti vyhověno odvolání žalovaného, a nárok na náhradu budoucího výdělku, jenž přisouzen byl ve způsobě doživotní renty, pro tentokráte zamítnut, a zůstaveno žalobci, aby tento nárok proti žalovanému uplatňoval, budou-li tu pro něj věcné předpoklady. Zamítnutí pro tentokráte mohlo býti vysloveno bez újmy pro žalobce, poněvadž tento nárok dle §. 1489. obč. z. promlčuje se teprve ve 3 letech, počínaje tím okamžikem, kdy škoda žalobci byla známa.
(Exmissis caeteris ohledně léčebného.)
I z tohoto rozsudku podaly obě strany dovolání, prokuratura zejména poukazujíc na nemožnost a neudržitelnost stanoviska II. stolice ve příčině ponechání splatných částek důchodu uznaně neprávem přisouzeného, kdyžtě přece podtržením tohoto právního podkladu nutně padá i jeho důsledek a integrující součást, která jako taková součást rozsudkem I. stolice výslovně byla označena a v odvolání pod označením »trvalého důchodu« stejně a nerozdílně v odpor vzata byla.
Nejvyšší soud dovolání žalobcovo zamítl, naproti tomu však co do ponechání obnosu 412 K 50 h dovolání fin. prokuratury vyhověl, a to z těchto
důvodů:
Žalobce cítí se stížena rozhodnutím soudu odvolacího, pokud oduznán byl důchod soudem prvým přisouzený měsíčních 37 K 50 h ode dne podání žaloby počítaje; žalovaný erár cítí se stížena, pokud soud odvolací bolestné soudem prvým přiznané zvýšil ze 3000 K na 5000 K a pokud nechal výrok prvého soudu o přiznání důchodového obnosu 412 K 50 h nedotčeným.
Dovolání žalobcovo není odůvodněno, neboť žalobní nárok opírá se v podstatě toliko o § 1. zák. ze dne 5. března 1869, č. 27. ř. z., nikoliv o hrubé zavinění zřízence železničního. 1
Dle §u 1. zmíněného zákona jest však žalovaná dráha povinna k náhradě škody toliko v mezích v §§. 1325.—1327. obč. z. určených. Dle toho mel tedy žalobce při poranění, jež úrazem železničním utrpěl, ve smyslu §u 1325. obč. z. toliko nárok na bolestné a na výdělek ušlý, nebo, byl-li by se stal k výdělku neschopným, i budoucně mu ucházející — nikoli však na náhradu škody majetkové nehodou mu jinak způsobené.
Žalobce však neměl, jak soud odvolací správně dovodil, v době úrazu žádného výdělku a nemá ho ani nyní, nelze mu tedy výdělek takový ani nahraditi. Doba, od které mu budoucně takový výdělek ucházeti počne, je tímto časem nejistá, poněvadž žalobce svých studií ještě nedokončil, po případě ani zjištěno není, že následkem utrpěného úrazu není s to, aby studia svá ukončil, aneb že jej jinaké okolnosti přiměly k tomu, aby se vzdal studií a ujal se postavení odpovídajícího jeho tělesným a duševním schopnostem.
Dovolává-li se žalobce toho, že ztratil následkem svého úrazu jeden rok studijní, nelze v této okolnosti vzhledem ke shora zmíněnému ohraničení škody bráti zřetele, a to tím méně, když škody, které ztrátou jednoho roku studijního již nyní utrpěl, 2 neprokázal.
Právem zamítl tedy soud odvolací výdělek žalobci následkem úrazu budoucně snad ujdoucí jakožto nárok, který tím časem ještě není splatný.
Co se týče dovolání žalovaného eráru, je neodůvodněno, pokud čelí proti zvýšení bolestného, poněvadž žalobce utrpěl těžké, se značnými bolestmi a nervovým chokem spojené zranění, které ještě nyní v zápětí má pocity strachu, tedy nervové poruchy.
Oprávněno jest však dovolání, pokud vycházel soud odvolací ze skutkového předpokladu, že žalovaný erár se neodvolal i proti přiřknutí důchodového obnosu 412 K 50 h až do dne žaloby splatného, poněvadž předpoklad ten založen jest na zřejmě mylném výkladu vývodů ve spise odvolacím, jichž obsah nepřipouští žádné pochybnosti o tom, že odvolací návrh žalovaného eráru směřuje ku změně rozsudku prvého nejen ohledně přiznání budoucně splatného důchodu, nýbrž i důchodu až do dne podání žaloby splatného.
Ježto důvody soudu odvolacího, které svědčí pro dočasné zamítnutí budoucně splatných důchodových částek, ospravedlňují i zamítnutí, a to zamítnutí definitivní obnosu důchodového až do podání žaloby splatného, slušelo dovolání, v tomto bodě vyhověti a příslušný nárok na 412 K 50 h i s úroky definitivně zamítnouti.
(Rozhodnutí c. k. nejvyšš. soudu ze dne 11. dubna 1912, č. j. Rv III 169/12/1.) Dr. Peka.

Pozn. zas. Tento argument patrně není správný — vždyť i v tomto případě řídila by se náhradní povinnost žel. zřízence ev. dráhy zase jen speciální normou § 1325. obč. z.
Pozn. zas. Snad spíše otec jeho?

Citace:

Možno přisouditi žalobci v železničním sporu úrazovém trvalý důchod,. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1913, svazek/ročník 22, číslo/sešit 3, s. 161-166.