Čís. 9110.

Bylo-li manželství rozloučeno z výlučné viny manžela, jest manželka oprávněna, domáhati se na něm za dobu od podání žaloby náhrady za výživné placením měsíčního důchodu. Za sporu lze povoliti prozatímní opatření podle všeobecných předpisů exekučního řádu, nikoliv podle § 382 čís. 8 ex. ř.
(Rozh. ze dne 9. srpna 1929, R I 567/29.)
Manželství stran bylo rozloučeno z výlučné viny žalovaného manžela před podáním žaloby, v níž se domáhala manželka výživného, počínajíc dnem 1. prosince 1927. Za sporu navrhla manželka povolení prozatímního výživného počínajíc dnem 1. července 1928, tvrdíc, že jest ohrožena v nuzné výživě své i svých dětí. Soud prvé stolice návrh zamítl, rekursní soud zrušil napadené usnesení a vrátil věc prvému soudu, by, vyčkaje pravomoci, ji znovu projednal a rozhodl. Důvody: Rozhodným jest ustanovení § 1266 obč. zák., jehož smyslem jest, že nevinnému manželu přísluší náhrada škody, která mu rozlukou vzešla, že tedy vinný manžel má nevinného manžela odškodniti za vše, co mu rozlukou ušlo, by byl majetkově tak, jako by se rozluka nestala a manželství dosud trvalo. Náhradní nárok manželský podle § 1266 obč. zák. nesahá za hranice § 91 obč. zák., ba nesmí býti s ním ani zcela ztotožňován. Pojem plného dostiučinění, o němž mluví § 1266 obč. zák., jest určen předpisem § 1323 obč. zák. U žalobkyně, která rozlukou manželství výlučně z manželovy viny pozbyla nároku a práva podle §§ 91, 92 obč. zák., spočívá její úplné dostiučinění v pozbytém nároku vyživovacím. Jak již řečeno, nesmí nárok rozloučené manželky podle § 1266 obč. zák. býti co do rozsahu zcela ztotožňován s nároky podle §§ 91 a 92 obč. zák. Poněvadž jest nárok podle § 1266 obč. zák. v podstatě nárokem vyživovacím, nemůže býti požadován za dobu minulou, nýbrž nejvýše ode dne podání žaloby, jinak ale může nastati odsouzení i k dávkám, které dospějí teprve po vydání rozsudku (rozh. čís. 4402 sb. n. s.). Z řečeného vyplývá, že i rozloučená manželka může se domáhati, jest-li jen manžel vinen, náhrady za výživné v podobě měsíčního důchodu, z čehož následuje, že má žalobkyně právo za tohoto sporu domáhati se i zatímního opatření za všeobecných podmínek exekučního řádu na dobu, než bude o žalobě právoplatně rozhodnuto.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Rekursní soud uvedl a odůvodnil, že v souzeném případě nejde o výživné žalobkyně jako manželky žalovaného z důvodu § 91 obč. zák., nýbrž o nárok žalobkyně na náhradu škody ve smyslu § 1266 obč. zák., vzniklé tím, že rozlukou manželství z výlučné viny žalovaného pozbyla nároku na výživné ve smyslu § 91 obč. zák., kteroužto škodu žalobkyně si počítá 300 Kč měsíčně. Nejvyšší soud shledává tento úsudek soudu rekursního správným a, poněvadž vývody rekursu nejsou způsobilé, by vyvrátily neb zeslabily odůvodnění napadeného usnesení, jest stěžovatele především poukázati na toto odůvodnění. Nejde-li však o prozatímní opatření ve smyslu § 382 čís. 8 ex. ř., jest správným názor rekursního soudu, že jest zkoumati, zda jsou splněny zákonné podmínky pro povolení prozatímního opatření ve smyslu předpisů exekučního řádu. Poněvadž soud prvé stolice se s tohoto hlediska s návrhem žalobkyně na prozatímní opatření vůbec nezabýval, jsa toho názoru, že jde o prozatímní opatření ve smyslu § 382 čís. 8 ex. ř., nezbylo, než by bylo jeho usnesení zrušeno a soudu prvé stolice uloženo nové rozhodnutí.

Citace:

č. 9110. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 122-123.