Čís. 1711.
Rozsudek pro zmeškání v řízení o žalobě na rozvod manželství od stolu a lože může bytí základem řízení o žádosti za povolení rozluky manželství.
(Rozh. ze dne 13. června 1922, R I 681/22.)
Ve sporu o žalobě manželky na rozvod manželství od stolu a lože vynesl soud dne 16. října 1920 rozsudek pro zmeškání, ježto se manžel nedostavil k prvému roku. Napotomní žádosti manžela za přeměnu rozvodu v rozluku soud prvé stolice vyhověl. Důvody: Rozsudek ze dne 16. října 1920 byl sice vydán pro zmeškání, ježto manžel nepřišel k prvnímu roku. Okolnosti, uvedené v žádosti, jest však míti za zjištěné nejen dle § 396 c. ř. s., nýbrž i proto, že důsledky rozsudku v předcházejícím sporu o rozvod ve výroku o vině vůbec zachovávají se v nesporném řízení rozlukovém (§§ 15, 17 a 19 rozl. zák. a čl. 2 nařízení vlády republiky Československé ze dne 27. června 1919, čís. 320 sb. z. a n.). Hledíc k tomu, že manžel musil býti odsouzen rozsudkem ze dne 19. února 1921 platiti výživné manželce, jakož i k údajům manžela v žádosti o rozluku a manželky při výslechu 8. února 1922 — nabyl soud přesvědčení, že dle skutečností, zjištěných rozsudkem ze dne 16. října 1920, manžel dopouštěl se cizoložství, zle nakládal s manželkou, těžce jí ubližoval a opětovně na cti ji urážel, vedl zhýralý život a způsobil hluboký rozvrat manželství. Okolnosti ty byly by odůvodnily výrok o rozluce dle § 13 a), e), f) a h) zákona rozlukového, kdyby oň bývalo žalováno. Jest tudíž odůvodněna žádost za rozluku na podkladu sporu provedeného o rozvod dle § 17 zákona ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n. Nesouhlas manželky s rozlukou jest tu nerozhodným. Rekursní soud k rekursu manželky usnesení potvrdil. Důvody: Stížnost není odůvodněna. Ku správným důvodům usnesení prvého soudu je vzhledem k vývodům stížnosti uvésti toto: Mylný jest názor stěžovatelky, že na základě rozsudku pro zmeškání nelze dle § 17 zák. rozl. ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n. v nesporném řízení vysloviti rozluku manželství usnesením, poněvadž prý předpokladem použití § 17 cit. zák. je, by spor skutečně se vší pečlivostí byl proveden a okolnosti rozvod, pokud se týče pozdější rozluku odůvodňující, skutečně byly prokázány a zjištěny, což však při rozsudku pro zmeškání se neděje. Než § 17 v té příčině nerozeznává, zda rozsudek, jímž rozvod povolen, vynesen byl po sporném jednání či pro zmeškání či na základě uznání, žádá jenom, aby spor o rozvod byl proveden, to jest aby o žalobě bylo rozhodnuto rozsudkem a aby skutečnosti, ve sporu o rozvod na jevo vyšlé, byly už tehdy odůvodnily výrok o rozluce, kdyby oň bylo bývalo žalováno. Proti tomu nelze ničeho odvoditi z ustanovení čl. II. odstavce třetího pododst. 2. prováděcího nařízení ze dne 27. června 1919, čís. 362 sb. z. a n., v němž se soudu klade za povinnost zkoumati pečlivě, zda skutečnosti, zjištěné ve sporu o rozvod, byly by již tehdy odůvodnily výrok o rozluce. Neprávem má stěžovatelka za to, že, skončen-li rozvodový spor rozsudkem pro zmeškání, není tu vlastně žádných skutkových zjištění. Hledě k § 396 с. ř. s., dlužno v tom případě za skutková zjištění pokládati okolnosti, jež dostavivší se žalobce přednesl po stránce skutkové, jež nebyly vyvráceny jsoucími tu průvody a proto se za pravdivé považují. I tyto rozvodové předpoklady mají povahu skutkových zjištění, lišíce se od skutkových zjištění, v rozsudku kontradiktorním uvedených pouze způsobem, jakým soud k nim dospěl — zde totiž volným hodnocením výsledků jednání a provedených důkazů, tam zákonnou presumpcí pravdivosti žalobcova přednesu. Jde-li o rozsudek pro zmeškání, jest tedy soudu v řízení nesporném zkoumati, zdali skutečnosti, žalobcem přednesené a jsoucími tu průvody nevyvrácené a tudíž rozsudku za základ položené, byly by již tehdy k tomu stačily, by na jich podkladě byla povolena rozluka a nikoli jen pouhý rozvod, kdyby bylo o ní hned bývalo žalováno. A tu soud první stolice na základě udání žaloby o rozvod ničím nevyvrácených rozsudkem pro zmeškání ze dne 16. října 1920 zjistil skutkové okolnosti, v odůvodnění usnesení zevrubně uvedené a v základě těchto zjištěných skutečností právem dospěl ku přesvědčení, že manžel dopouštěl se cizoložství, zle s manželkou nakládal, těžce jí ubližoval a opětně na cti ji urážel, že vedl život zhýralý a způsobil hluboký rozvrat v manželství, takže okolnosti tyto byly by již tehdy odůvodnily rozluku po rozumu § 13 a), e), f) a h) zák. rozl., kdyby o ni bylo bývalo žalováno. Názor stěžovatelky, že právní domněnka pravdivosti přednesu, jak tomu jest při rozsudku pro zmeškání, nemůže tvořiti podklad pro vyslovení rozluky v řízení nesporném, jest i z toho důvodu neudržitelný, že zákon rozlukový v §§ 15 a 16 připouští přeměnu rozvodu v rozluku v řízení nesporném dokonce i tehdy, když vůbec žaloba o rozvod nepředcházela, nýbrž když je tu rozvod dobrovolný a to v případech, naznačených v poslední větě § 16 a bez jakéhokoli zjišťování.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Nejvyšší soud ve svém plenárním usnesení ze dne 9. února 1921, čís. pres. 163/1921 (uveřejněném pod čís. 918 sbírky), vyslovil se v ten rozum, že rozsudek pro zmeškání, vydaný o žalobě na rozvod manželství od stolu a lože, může sloužiti za základ řízení o žádosti za povolení rozluky manželství dle § 17 zákona ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n., a, nemaje důvodné příčiny, by se v případě, o nějž tu jde, uchýlil od tohoto svého právního názoru, neshledává, že by napadené usnesení, jímž bylo potvrzeno usnesení prvého soudu, zřejmě odporovalo zákonu nebo bylo zmatečným, jak dovolací stížnost se snaží dovodili. Na vyvrácenou námitek v ní uplatněných proti odůvodnění rekursního soudu, jež se v podstatě srovnává s názorem vysloveným v plenárním usnesení nejvyššího soudu, sluší uvésti: Z dějin vzniku ustanovení § 17 cit. zákona plyne, že bylo pomýšleno při něm především na manželství rozvedená již před působností zákona rozlukového, ale dle jeho znění dlužno za to míti, že platí i pro manželství rozvedená později. Nelze se ovšem ubrániti obavě, že by tohoto zákonného předpisu mohlo býti zneužíváno, ale zřetelem k zákonným podmínkám, zejména pokud jde o převzetí výroku o vině v rozsudku, vydaného o žalobě na povolení rozvodu, a s tím spojené následky majetkoprávní, jest obava obcházení zákona uvedena zajisté na míru nejmenší. Předpis § 17 zákona obsahuje tyto čtyři podmínky: 1. že byl soudem právoplatně vysloven rozvod (rozumí se rozsudkem), 2. že rozsudek byl vysloven z některého důvodu rozvodového, který jest zároveň důvodem rozluky, 3. že některý z rozvedených manželů žádá za rozluku manželství na podkladě provedeného už sporu o rozvod (zde stačí jakékoliv provedení sporu, které skončilo rozsudkem), 4. že soud v řízení nesporném na základě šetření, o něm provedeného, dojde ku přesvědčení, že by okolnosti skutkové, ve sporu o rozvod na jevo vyšlé, byly již tehdy odůvodnily výrok o rozluce, kdyby oň bylo bývalo žalováno. Zákon nijak nerozeznává mezi jednotlivými druhy rozsudků (smír ovšem jest vyloučen), ač nemohlo zákonodárci ujíti, že dle civilního soudního řádu spor může skončiti i rozsudkem pro zmeškání, a proto, poněvadž co do účinků s rozsudkem spojených není činěn v § 17 cit. zák. rozdíl mezi rozsudkem vydaným pro zmeškání, a rozsudkem kontradiktorním, musí při šetření v řízení nesporném skutkové okolnosti, které dle § 396 c. ř. s. jest považovati za procesuální pravdu, zůstati netknutými. Názor dovolací stížnosti, že musí býti v řízení dle § 17 cit. zákona zjištěny materielné skutečnosti, jimiž byla opřena žaloba o rozvod, právě tak jak se to díti musí v řízení o žalobě na rozluku, nejen nesrovnává se se zněním a účelem tohoto zákonného ustanovení, jež nikterak nepředpisuje, aby důvody rozluky byly zjištěny objektivně dle zásad platných pro řízení rozlukové, nýbrž předpis ten pozbyl naprosto svého významu, i stal by se namnoze bezúčelným, jelikož by pak bylo třeba rozeznávati dvojí zjištění skutková z rozsudku rozvodového plynoucí, dle toho, zda vyhovují zásadě vyhledávací, čili nic. Jen ona z nich by obstála, kdežto tato by se stala bezpředmětnými, a bylo by pak na nesporném soudci, by celý spor znovu provedl. Tento postup by se však nesrovnával s ustanovením § 2 čís. 7 cís. patentu ze dne 09. srpna 1854, čís. 208 ř. zák., z něhož lze dospěti k úsudku, že jest zde dána pouze dvojí možnost: buď vzíti za základ skutková zjištění předcházejícího sporu, pokud jest nutno pokládati je za pravdivá, aneb odkázati žadatele na pořad práva, což ovšem zákon vylučuje. Z toho plyne, že slova zákona »po konaném šetření« lze vztahovati jen na skutkové okolnosti, jež jsou náležitostmi důvodů rozlukových, ovšem na základě rozsudku rozvodového. Při posouzení otázky, o niž tuto jde, není bezvýznamnou okolnost, že žalobě o rozvod lze vyhověti také na základě pouhého výslechu stran. Dle názoru v dovolací stížnosti zastávaného, nemohlo by žádosti o povolení rozluky opírající se o předpis § 17 cit. zákona býti vyhověno, jelikož výslech stran v rozlukovém řízení není důkazním prostředkem, a musila by taková žádost býti zamítnuta, poněvadž by skutečnosti ve sporu o rozvod na jevo vyšlé vzhledem ke způsobu, jakým byly zjištěny, nestačily k provedení rozluky. To by se však nesrovnávalo se zákonem, jenž pouze žádá, aby skutečnosti na jevo vyšlé ve sporu o rozvod přivedly soud k přesvědčení, že by byly už tehda odůvodnily výrok o rozluce, naproti tomu o způsobu, jakým skutečnosti ty byly zjištěny, se zákon nezmiňuje. Z toho ovšem plyne také, že není správným výklad dovolací stížnosti, týkající se zákonného rčení, v němž se mluví o provedeném sporu, naopak stačí jakékoliv provedení sporu, jež skončilo rozsudkem.