Č. 631.

Veřejné zdravotní ústavy: Dosah potvrzovacího práva zemského výboru stran ustanovení správních úředníků všeobecných veřejných nemocnic dle § 13, posl. odst. zák. z 5. března 1888 č. 19 z. z. čes.
(Nález ze dne 21. prosince 1920 č. 12536.)
Věc: Okresní správní komise na Král. Vinohradech (adv. Dr. Václav Ulrych z Král. Vinohrad) proti zemskému správnímu výboru v Praze o obsazení místa správce všeobecné veřejné nemocnice na Král. Vinohradech.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Kuratorium všeobecné veřejné nemocnice okresů Vinohradského a Žižkovského usneslo se v sezení dne 29. listopadu 1919, aby dosavadní účetní nemocnice Josef V., jenž usnesením kuratoria ze 7. prosince 1918 pověřen byl zastupováním pensionovaného správce, jmenován byl definitivně správcem nemocnice, a zprávou z 30. prosince 1919 č. 1121 předložilo usnesení to zemskému správnímu výboru ke schválení. Na to dostalo se kuratoriu vyřízení výnosem zemského správního výboru z 27. dubna 1920 č. 4538, jenž upozorňuje především kuratorium, že oběžníky zemského výboru ze dne 8. dubna 1896 č. 21884, z 12. října 1900 č. 70770, z 13. ledna 1919 č. 3288 a z 10. června 1919 č. 52204 bylo ustanoveno, že místa správců a správních úředníků lze obsazovati jen na základě veřejně vypsaného konkursu, a ukládá mu, aby, nestalo-li se tak, což z předložené zprávy není patrno, ihned vypsalo na místo správce veřejný konkurs a příslušné usnesení o volbě správce předložilo pak zemskému správnímu výboru.
Do výnosu toho podává stížnost k nejvyššímu správnímu soudu okresní správní komise na Král. Vinohradech na základě usnesení svého z 31. května 1920, vytýkajíc mu nezákonnost, poněvadž zemský výbor není oprávněn nařizovati vypsání konkursu na místo úředníka všeobecné veř. nemocnice.
Nejvyšší správní soud neshledal stížnost důvodnou, veden jsa těmito úvahami:
Stěžovatelka již ve stížnosti, zejména pak při veřejném ústním líčení vznesla námitku, že v sporném případě nelze použíti zákona o všeobecných veřejných nemocnicích z 5. března 1888 č. 19 z. z., nýbrž spíše zákona o okresních úřednících z 23. července 1919 č. 444 sb. z. a n. a odůvodnila své stanovisko tím, že všeobecná Veřejná nemocnice na Král. Vinohradech podle zákona z 29. března 1901 č. 20 z. z. je společným majetkem okresů Vinohradského a Žižkovského a nemá také statutu podle § 8 zákona z 5. března 1888, takže nelze ji považovati za veřejnou nemocnici ve smyslu zákona posléze uvedeného, nýbrž spíše za ústav okresní, a úředníky nemocniční tedy za úředníky okresu. Námitce té — kterou ostatně stížnost sama seslabuje, dovolávajíc se v dalším zákona z 5. března 1888 — nelze dáti za pravdu. Podle § 7, odst. 3 tohoto zákona zakládá se právní povaha všeobecné veřejné nemocnice zvláštním zemským zákonem, vydaným v každém jednotlivém případě. Tento individuelní zákon a nikoli zřízení statutu dle § 8 leg. cit. je konstitutivním momentem pro právní povahu ústavu jako všeobecné veřejné nemocnice ve smyslu zák. z 5. března 1888. Pro nemocnici Vinohradskou vydán byl v základě onoho ustanovení zákon z 29. září 1905 č. 128 z. z., kterým uděleno jí právo veřejnosti. Tím již nabyla právní povahy všeobecné veřejné nemocnice ve smyslu zákona z 5. března 1888 a je zcela lhostejno, že nebyl jí zřízen ještě statut podle § 8 leg. cit. Rovněž irelevantní jest okolnost, že zákon z 29. března 1901 č. 20 z. z. prohlašuje nemocnici Vinohradskou, vystavěnou na pozemku č. kat. 618/7 na Král. Vinohradech, za společný majetek obou okresů. Neboť — nehledě ani k tomu, že zákon tento vydán byl dříve nežli zákon z 29. září 1905, udělující Vinohradské nemocnici právo veřejnosti — nelze přehlédnouti, že upravuje toliko otázku vlastnictví k věcnému substrátu ústavu, a že není nijak vyloučeno, aby i ústav právně samostatný nerozvíjel svou činnost na podkladě věcného zařízení, které náleží vlastnicky osobám od ústavu rozdílným. Je-li však Vinohradská nemocnice všeobecnou veřejnou nemocnicí ve smyslu zákona z 5. března 1888, dlužno ji pak podle § 6 tohoto zákona pokládati za ústav samostatný, s vlastní právní osobností, odlišnou od osobností obou zúčastněných zastupitelských okresů. Důsledně nutno pak úředníky pro nemocnici takou ustanovené, zcela bez ohledu na to, kdo je ustanovuje, pokládati za úředníky tohoto ústavu, nikoli za úředníky okresní, a nelze na ně vztahovati ustanovení zákona o úřednících okresních z 23. července 1919 č. 444 sb. z. a n., nýbrž předpisy zákona o všeobecných veřejných nemocnicích z 5. března 1888.
Podle § 13, posl. odst. tohoto zákona ustanovení správních úředníků nemocničních potvrzuje výbor zemský. Výkon tohoto potvrzovacího práva není ovšem dán do libovůle zemského výboru. Volné uvážení jeho musí se pohybovati v mezích vytčených účelem zákona a může tudíž potvrzení odepřeno býti jenom z důvodů, které se podávají s hlediska ochrany zájmů oněch činitelů, kteří po zákonu na provozu ústavů těch jsou interesováni; v těchto mezích přísluší však úřadu volně uvažovati a dle toho potvrzení uděliti či odepříti. Naříkaným opatřením — byť i formulace jeho příliš jednostranně zdůrazňovala příkaz vypsati veřejný konkurs — zemský správní výbor v podstatě toliko odepřel potvrditi jmenování správce, usnesené kuratoriem nemocnice, z důvodu, že nebyl na uprázdněné místo vypsán konkurs. Poněvadž vypsání veřejného konkursu na místo správce nemocnice má za účel zajistiti získání kvalifikovaných a dobrých sil a výběr nejschopnějších, a tím zabezpečiti co možná dokonalé obstarávání správních úkolů, o něž jde, jakož i zájem zemského fondu, interesovaného na řádné správě nemocnice, zejména také vzhledem k předpisu § 5 zák. z 5. března 188, nelze tvrditi, že by zemský výbor odpíraje z tohoto důvodu potvrzení, byl vybočil z mezí, které volné úvaze jeho zákonem jsou vytčeny.
Jeví se proto stížnost bezdůvodnou.

Citace:

č. 631. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 789-791.