Čís. 992.

Úprava pachtovného (opatření stálého výboru nár. shrom. ze dne
8. října 1920, čís. 586 sb. z. a n.).
Do lhůty, v níž dlužno oznámiti nárok na úpravu pachtovného, včítají se dny poštovní dopravy.
(Rozh. ze dne 29. března 1921. R I 405/21.) Propachtovatelky oznámily pachtýři zvýšení pachtovného ve smyslu § 2 opatření Stálého výboru dopisem, jejž daly na poštu dne 30. listopadu 1920 a jenž došel pachtýře dne 1. prosince téhož roku. Návrh na zvýšení pachtovného byl soudem prvé stolice zamítnut. Důvody: Navrhovatelky jsou toho náhledu, že i když dopis doručen byl po 30. listopadu 1920, přece zadost učinily předpisu cit. nařízení proto, že dny poštovní dopravy nelze započítávati do lhůty oné a dovolávají se analogie předpisu § 5 cit. nař. (odstavec druhý), kdež jedná se o lhutě k podání návrhu o soudní úpravu (t. j. do 31. prosince 1920). Předpis tento má ovšem dodatek »Poštovní doprava se do lhuty nezapočítává« a jest
v souhlasu s ustanovením § 7 cis. pat. ze dne 9. srpna 1854, čís. 208 ř. zák. a § 89 zák. o organisaci soudní, avšak vztahuje se na lhůty při oněch vyjádřeních, návrzích a podáních strany, jichž předmětem jest řízení soudní a kteréžto písemnosti ve lhutě zákonné či soudcovské na soud podati jest netýká se tedy oznámení mezi stranami samými, jak je § 4 na mysli má. Není zde případu, který by analogicky mohl se vykládati, neboť analogie předpokládá řešení ve smyslu určitého zákona a dovozování týchž důsledků i na případ, zákonodárcem nevyřešený, který by byl ale stejně
rozhodl, kdyby jej byl rozhodování svému za základ položil. Zde však kategorická slova musí do 30. listopadu 1920 oznámiti musí do 30. listopadu 1920 oznámiti zřejmě k tomu poukazují, že nejedná se o opominutí zákonodárce, nýbrž o předpis odlišný od onoho v § 5 vytčeného, zavazující propachtovatele nejdéle dnem 30. listopadu 1920 pachtýře o svých požadavcích ústně či písemně vyrozuměti a právě rozdílná stylisace obou těchto soud v náhledu tomto jen utvrzuje proto, že jinak zákonodárce byl by společným ustanovením připojil ke lhutám jak dle § 4, tak i § 5 dodatek o nezapočítaní poštovní dopravy. Nárok na rozhodnutí soudní o úpravu pachtovného ztratily navrhovatelky promeškáním lhůty. Rekursní soud zrušil napadené
usnesení a uložil prvému soudu, by nehledě к zamítacímu důvodu ve věci dále jednal a rozhodl. Důvody: Dle § 4 Opatření Stálého výboru národního shromáždění republiky Československé podle § 54 ústavní listiny ze dne 8. října 1920, čís. 586 sb. z. a n. o úpravě pachtovného z polních
hospodářství a zemědělských pozemku a o obnově drobných zemědělských pachtu, musí sice propachtovatcl, domáhající se úpravy pachtovného podle tohoto opatření, do 30. listopadu 1920 oznámiti pachtýři doporučeným nebo na potvrzení dodaným dopisem výši požadované přirážky a označiti daně, přirážky a ostatní dávky veřejné, jež má pachtýř nésti, jinak zaniká jeho nárok na úpravu, v § 6 téhož opatření jest ale stanoveno, že, pokud v tomto opatření není nic jiného stanoveno, platí o řízení při úpravě pachtovného zásady řízení nesporného. Dle § 7 patentu ze dne 9. srpna 1854, čís. 208 ř. zák. platí pak ohledně započítání lhůt předpisy platící pro řízení sporné, tudíž § 89 zák. o organisaci soudní, dle něhož poštovní doprava se do lhůty nezapočítává. Také v § 5 dotyčného opatření, dle něhož může propachtovatcl žádati rozhodnutí soudní, když strany o oznámeném nároku na úpravu ani výslovně ani mlčky se nedohodnou, jest stanoveno, že poštovní doprava sc do lhůty nezapočítává. Třebas že takovéto ustanovení není výslovně uvedeno v § 4 tohoto opatření, plyne přece jen ze srovnání všech těchto ustanovení zákonných, že platí také ohledně lhuty, do které propachtovatcl oznámiti musí pachtýři požadavky své ve smyslu tohoto § 4. Dopis propachtovatele byl, jak soud prvé stolice správné zjistil, podán dne 30. listopadu 1920 u poštovního úřadu v Praze a doručen pachtýři dne 1. prosince 1920 a to dle náhledu soudu rekursního úplné stačí. Povinnost oznamovací, v § 4 opatř. uvedená, týkati se může totiž jen propachtovatelc a nikoliv pachtýře; pokud jde o doručení oznamovacího dopisu na poštu včasně daného, miiže býti doručen i po lhůtě v § 4 uvedené. Uplatňování nároku propachtovatelova
na úpravu pachtovného stalo by se po případě nedostižným, ježto nelze vždy bezpečně na včasné doručení zásilek poštovních spoléhati a počítati nutno s různými poruchami, jež mohou řádnou dopravu stihnouti.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Nelze sdíleti názoru soudu rekursního, jako by doručení dopisu propachtovatelova s oznámením požadavku jeho pachtýři po lhůtě zákonem stanovené mohlo býti s účinkem vykonáno, jen když byl dopis v čas dán na poštu. Tím prohlašuje rekursní soud, že do lhůty do 30. listopadu 1920 opatřením Stálého výboru Národního shromáždění určené se nevpočítávají dny, co dopis šel poštou. V příčině té však přehlíží rekursní soud, že jednak podobného ustanovení zmíněné opatření nemá, jednak i když pro řízení o úpravě pachtovného dle § 6 opatření Stálého výboru Národního
shromáždění podle § 54 úst. listiny ze dne 8. října 1920, čís. 586 sb. z. a n. platí zásady řízení nesporného, že mohou zásady ty platiti teprve v té chvíli, kdy byl dán podnět k tomu, aby se jednalo ve věci té u soudu, to jest však tehdy, když po nedohodnutí se stran o úpravě pachtovného dle § 5 cit. opatření byl propachtovatel nucen navrhnouti rozhodnutí soudní. Tu již pro návrh na úpravu pachtovného soudem platí, že se nepočítají
do lhůty dny dopravy poštovní. Jinak tomu jest však při oznámení nároku na úpravu pachtovného po rozumu § 4 opatření tohoto. Tam se výslovně stanoví, že propachtovatel musí do 30. listopadu 1920 oznámiti pachtýři doporučeným dopisem požadované přirážky. Ze znění tohoto §u nutno dovozovati, že oznámení to musí se stati písemně, že musí obsahovati určité poznačení nároku úpravy a že musí býti před uplynutím lhůty v rukou pachtýře, jinak že nárok propachtovateluv zaniká. Ustanovení § 4 nelze jiného smyslu přikládati, než toho, že slovy propachtovatel musí do 30. listopadu 1920 oznámiti pachtýři své požadavky jest řečeno, že musí býti dána možnost, aby vešly požadavky ty ve lhůtě této také ve známost pachtýře, neboť jen tenkráte lze mluviti o oznámení do určitého dne. Váže tu zákonodárce oznámení to na přesně určitý den, na lhůtu propadnou, na jejímž dodržení závisí osud návrhu propachtovatelova. aniž by soud měl o nároku tom příležitost jednati a o něm rozhodovati. Jelikož dle toho bytí nebo nebytí nároku dle § 4 cit. opatření závisí na dodržení lhůty stanovené, jde tu o lhůtu práva materielního a nikoliv o lhůtu práva formálního, a z toho pak dále vyplývá, že nelze ustanovení § 89 o soud. org. na případ tento vztahovati přes to, že v řízení o úpravě pachtovného (§ 6 zmín. opatření) platí zásady řízení nesporného a toto se v § 7, jednajíc o lhůtách, dovolává ustanovení řízení sporného. Vždyť § 89 o soud. org. má na mysli lhůty zákonné aneb soudcovské, jež dány jsou stranám v občanských záležitostech právních k prohlášení nějakému, návrhu nebo podání nebo k předsevzetí jiných úkonů soudního řízení se týkajících. O takovou lhůtu však v § 4 cit. opatření neběží. Ostatně, kdyby byl zákonodárce zamýšlel lhůtu § 4 cit. opatření posuzovati podle § 89 o soud. org., byl by zajisté přičinil tam příslušné ustanovení tak, jak se stalo v § 5 odst. 1 (druhá věta) cit. opatření. Na věci nemůže nic změniti ani ta okolnost, že dle udání navrhovatelky prohlásil pachtýř dne 1. listopadu 1920 před právním zástupcem propachtovatele, že zaplatí zvýšeně pachtovně dle úpravy dotyčným opatřením,
neboť tím nebylo vyhověno ustanovení § 4 cit. opatření.

Citace:

č. 990. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 252-252.