Č. 3018.

Státní zaměstnanci: Státní úřednice, která provdavši se a porodivši dítě vzdá se jsouc zdráva služby, nemá nároku na odbytné.
(Nález ze dne 21. prosince 1923 č. 21634).
Věc: Marie T. v J. proti ministerstvu vnitra stran odbytného.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-lka sloužila u osp-é v J. od 1. řína 1911 jako kancelářská pomocnice, později jako kancelářská oficiantka a konečně zařaděna do XI. hodnostní třídy s titulem místodržitelské kancelistky. Na základě propočtení služebních let bylo jí ke dni 1. ledna 1921 přiznáno 7 let a 9 měsíců služby. V roce 1921 byla oddána s Drem Karlem T., advokátem v J., a porodivši dítě, obdržela ke své žádosti dovolenou ze zdravotních ohledů do konce října, jež jí prodloužena později až do konce prosince 1921.
Její žádost o další bezplatnou tříměsíční dovolenou ze zdravotních ohledů byla zamítnuta s poukazem na posudek úředního lékaře, jenž dne 9. ledna 1922 zjistil, že st-lka jest toho času zdráva a k zastávání povinností úřadu způsobilá, i byla st-lka vyzvána, aby ihned službu nastoupila, jinak že ji stihnou následky § 29 posl. odst. služ. pragmatiky.
Podáním z 24. ledna 1922 prohlásila pak st-lka, že skutečně není způsobilá svoji službu zastávati, poněvadž probdí celé noci s dítětem, a dodala: »žádám, abych byla ze služby propuštěna a aby mně bylo poukázáno příslušné odstupné.«
Rozhodnutím zsp-é v Praze z 30. ledna 1922 bylo st-lčino oznámení, že vystupuje ze státní služby, vzato ve smyslu § 84 služ. pragm. na vědomí, s podotknutím ve smyslu § 86, prvý odst. a § 23 téhož zák., a st-lka sproštěna služby. Žádosti za poukázání odbytného nebylo vyhověno z důvodu, že jí na základě dosud platných předpisů žádné odbytné nepřísluší.
Nař. rozhodnutím z 23. června 1922 zamítlo min. vnitra odvolání st-lčino z důvodů rozhodnutí v odpor vzatého a dodalo, že analogické rozšiřování zák. z 24. července 1919 č. 455 Sb., jehož se odvolání dovolává, na státní úřednice jest nepřípustné, poněvadž tento zákon týká se toliko učitelek na školách obecných a občanských, kdežto pro státní úřednice jsou v té příčině rozhodny předpisy zák. z 25. ledna 1914 č. 15 ř. z.
Stížnost do tohoto rozhodnutí k nss podaná vytýká mu nezákonnost z těchto důvodů:
1. St-lka žádala, aby byla ze služby propuštěna za předpokladu a s výhradou, že jí bude přiznáno odbytné.
2. Vyzváním, aby službu nastoupila, jinak že ji stihnou následky § 29 služ. pragm., byla st-lka, nemohouc své dítě a své zdraví dáti v šanc, donucena žádati o propuštění ze služby, nebylo tedy její zřeknutí se služby dobrovolné a přísluší proto st-lce nárok na odbytné podle ustanovení § 3 zák. ze 14. května 1896 č. 74 ř. z.
3. Také § 86 resp. 98 služ. pragm. připouští přiznání odbytného při okolnostech zřetelů hodných a takových je prý v daném případě dostatek.
4. Předpisů zák. z 24. července 1919 č. 455 Sb., jenž přiznává učitelkám odbytné i při dobrovolném vystoupení ze služby, jest v daném případě použíti analogicky vzhledem k změněným názorům na státní službu žen.
Stížnost tuto nemohl nss shledati důvodnou.
Námitka prvá jest vzhledem k shora uvedenému znění st-lčiny žádosti, jež neobsahuje žádné výhrady, která by ostatně neměla významu, zřejmě bezpodstatná.
Rovněž bezpodstatnou jest námitka druhá. Ustanovení § 3 zák. ze 14. května 1896 č. 74 ř. z. vylučuje nárok na odbytné u těch, kteří se dobrovolně služby vzdali. Z pouhého úředního upozornění na event. následky dle § 29, posl. odst. služ. pragm. — že totiž úředník, který svémocně nepřijde déle než 3 dny do služby a dostatečného důvodu omluvného neprokáže, pozbude bez újmy své disciplinární odpovědnosti svých požitků na dobu neospravedlněné nepřítomnosti, — nelze za žádných okolností právem konstruovati nějaké donucení, tím méně v daném případě, neboť tvrzení st-lky, že i po 1. lednu 1922 byla ještě vážně churava a k vykonávání služby nezpůsobilá, jest v rozporu s nálezem úředního lékaře, proti němuž st-lka vůbec žádných námitek nevznesla.
Z ustanovení cit. zák. č. 74 ř. z. nemůže tedy st-lka právem svůj nárok na odbytné vyvozovati. Tím méně z ustanovení §§ 86 a 98 služ. pragm. § 86 stanoví v odst. 1, že vystoupením ze služebního poměru pozbude úředník všech z tohoto poměru vyplývajících oprávnění, práv a nároků pro sebe a své příslušníky. Jeho odst. druhý stanoví totéž i při propuštění a při zrušení služebního poměru úředníků, kteří jsou ve službě prozatímní nebo ve službě přípravné pro případ, že nebylo úředníkům těmto při propuštění jich přiřčeno příznivější nakládání podle § 98, který jedná o propuštění uloženém jako trest. Ustanovení § 86, odst. prvého jsou tedy popřením nároku st-lčina, ustanovení odst. druhého pak se jí jako definitivní úřednice vůbec netýkají.
Bezdůvodnou jest konečně i námitka čtvrtá. Zák. z 24. července 1919 č. 455 Sb. upravuje výslovně jen služební poměry literních a industiálních učitelek na obecných a občanských školách, zrušuje jejich celibát a přiznává jim v § 3 odbytné pro případ, že se při provdání vzdají dobrovolně místa. Tím jest stanovena pro jmenované učitelky výhoda, která jiným veřejně zaměstnaným ženám přiznána nebyla. Jde tedy o ustanovení výjimečné, jehož analogické použití není přípustno. Mimo to lze analogie použíti jedině pro rozhodnutí případu v zákoně výslovně nerozhodnutého (§ 7 ozo.), případ však, o který jde, jest výslovně upraven předpisy shora cit. zák. z r. 1896 a 1914.
Z těchto důvodů bylo zamítnouti stížnost jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 3018. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 1267-1269.