Nesprávné právní posouzení a porušení zákona (§ 46 odst. 2 zák. č. 100/31).

Dr. Miloslav Šťastný.
I. V Soudcovských listech definoval Dr. Gerlich1 právní posouzení jako subsumpci skutkové podstaty pod určitý právní předpis. Nesprávné právní posouzení by tedy byla nesprávná subsumpce zjištěné skutkové podstaty pod právní předpis. Nezákonnost proti tomu je prý nesprávný výklad (porušení) právního předpisu při jeho aplikaci na konkrétní skutkovou podstatu nebo pominutí určitého právního předpisu vůbec.
Přes všechnu snahu nalézti mezi obojím podstatný rozdíl, nedocházím k jinému závěru, než že obojí — v Gerlichově definici — je totéž, vyjádřeno dvěma různými způsoby. Použije-li totiž soudce nesprávného zákona, nastane dvojí možnost:
a) buď nemá toto pochybení žádného významu, poněvadž právní předpis, který byl použit, a právní předpis, který měl býti použit, mají pro konkrétní případ shodná ustanovení;
b) nebo nemají oba právní předpisy shodných ustanovení, pak ale byly porušeny oba.
ad а) V prvém případě jde ovšem o nesprávné právní posouzení, ale tato vada nemůže prospěti stěžovateli, poněvadž předmětem stížnosti nejsou ani důvody soudního rozhodnutí ani právní názor soudu, ale jeho rozhodnutí. Toto i při odlišném právním názoru zůstává správným. Taková vada soudního rozhodnutí nečiní tedy stížnost odůvodněnou a takovou vadu nemá jistě na mysli žádný zákonný předpis, pokud mluví o nesprávném právním posouzení jako důvodu k opravnému prostředku. Jednáme-li tedy o nesprávném právním posouzení jako odchylném pojmu od »porušení zákona« s hlediska § 46 odst. 2 zák. č. 100/31, nemůže takto vymezené nesprávné právní posouzení přicházeti vůbec v úvahu.
ad b) Nesprávné právní posouzení přichází v úvahu jen tenkráte, když jde o náš druhý případ, kde má vliv na obsah soudního rozhodnutí. Zde však úplně splývá s tím, co považuje Gerlich za nezákonnost. Jestliže použije soud nesprávného právního předpisu na skutkový podklad, pak trpí jeho rozhodnutí v každém případě i nesprávným právním posouzením i nezákonností ve smyslu Gerlichově. Každý právní předpis musí obsahovati i podmínky, kdy má býti použit. Schema právní normy zní: je-li A, má býti B. Vyloží-li si soud právní normu nesprávně co do první její části a aplikuje-li ji neprávem, již tím jednak subsumuje zjištěnou skutkovou podstatu pod nesprávný právní předpis, jednak nesprávně vykládá právní předpis (i ten, kterého používá, i ten, kterého měl použíti) nebo pomíjí určitý právní předpis, čili dopouští se jak nesprávného právního posouzení tak nezákonnosti v pojetí Gerlichově. Při tom správnost a úplnost skutkového podkladu tvoří otázku samu pro sebe. Jestliže totiž nesprávnost a neúplnost v tomto směru je zaviněna nesprávným právním názorem soudu, je tu opět nesprávný výklad dotyčné právní normy (buď posuzování případu podle nesprávné právní normy nebo posuzování sice podle správné normy, ale tato nesprávně vykládána — obojí je stejně neprávný výklad té normy, které se používá) a tedy opět vada, kterou nazývá Gerlich jak nezákonností, tak nesprávným právním posouzením. Jestliže neúplnost nebo nesprávnost skutkového zjištění plyne z jiných důvodů, nepřichází pro naše pojednání v úvahu, nejsouc sama o sobě (pokud nejde o zřejmý rozpor se spisy nebo zmatečnost) důvodem dovolacího rekursu podle § 46 odst. 2 nesp. z.
Jen v jednom směru bych viděl rozdíl mezi oběma pojmy, jak je Gerlich vytyčuje. Opakujme si schema právní normy: je-li A, má býti B. Porušení prvé části normy je — jak shora jsme ukázali — jednak nesprávným právním posouzením, jednak nezákonností. Porušení druhé části je pouze nezákonností ve smyslu Gerlichově. Je tedy pojem nezákonnosti u Gerlicha širší než pojem nesprávného právního posouzení, což je důsledek naprosto nepřijatelný při výkladu § 46 odst. 2 nesp. z. Názor Gerlichův, ač jej považuji za nesprávný, je přece dokladem, že »se budou množiti dovolací rekursy, které pod vlajkou 'nezákonnosti' budou vlastně uplatňovati 'nesprávné právní posouzení věci', čímž se sotva zabrání rozmnožení dovolacích rekursů a tím způsobenému zatížení nejvyššího soudu...« (prof. Hora, Soudní řízení nesporné, str. 127).
II. Rozdíl mezi nezákonností a nesprávným právním posouzením leží mnohem blíže. Přihlédněme ke znění zákona a k jeho tendenci, která nedovoluje, aby každá právní porucha byla důvodem k dovolacímu rekursu proti dvěma souhlasným rozhodnutím. S ohledem na tento smysl § 46 odst. 2 cit. z. bude nutno vykládati použité slovo »nezákonnost« doslovně a vyloučiti tedy z výhody tohoto ustanovení takové právní poruchy, které nejsou nezákonností v pravém slova smyslu. Nezákonností v pravém slova smyslu je jen porušení (nesprávný výklad) zákona, kdežto porušení jiné právní normy je sice nesprávným právním posouzením, nikoliv však nezákonností. Pojem nezákonnosti je tedy užší než pojem nesprávného právního posouzení tak, že každá nezákonnost je zároveň nesprávným právním posouzením, ale ne každé nesprávné právní posouzení je zároveň nezákonností. Nesprávné právní posouzení je každé porušení kterékoliv právní normy při aplikaci na konkrétní případ, nezákonnost je každé porušení zákona při aplikaci na konkrétní případ. S ohledem na § 46 odst. 2 nesp. z. musíme vytýčený pojem nezákonnosti ještě dále omeziti tím, že přichází v úvahu jen porušení hmotně - právního zákona. Poruchy zákona formálního jsou důvodem dovolacího rekursu jen, jde-li o případ zmatečnosti nebo o zřejmý rozpor se spisy.
Jiný výklad § 46 odst. 2 nesp. z. je těžko myslitelný, ježto jiný rozdíl mezi nezákonností a nesprávným právním posouzením, aby vyhovoval cit. předpisu, nelze nalézti.
III. De lege ferenda nelze považovati ustanovení § 46 odst. 2 nesp. z. za zcela bezvadné. Jím opustil zákonodárce dosavadní stav, kde důvodem dovolacího rekursu proti dvěma souhlasným rozhodnutím byl kromě zmatečnosti a odporu se spisy »patrný odpor rozhodnutí se zákonem« (§ 16/1 nesp. pat.). Československý zákonodárce vynechal slovo »patrný« a spokojil se slovem »nezákonnost«. Podle důvodové zprávy učinil tak s ohledem na posudek nejvyššího soudu, že »nelze přesně určiti hranici mezi nezákonností a zřejmou nezákonností, ba že možno říci, že jí vůbec není, že lze rozeznávati jenom mezi pochybnými a nepochybnými otázkami právními a že je účelem dovolacího rekursu, aby vyvolal rozhodnutí nejvyššího soudu právě v otázkách pochybných, tedy tam, kde nezákonnost rozhodnutí nižších soudů není zřejmá«. Důvodová zpráva uznává stanovisko nejvyššího soudu za správné a praví, že s ním se nesrovnává »dnešní znění zákona, jež umožňuje, aby nejvyšší soud právě v pochybných otázkách právních uznal na nepřípustnost revisního rekursu«. Důvodová zpráva si tedy přeje, aby novým zněním zákona bylo umožněno nejvyššímu soudu rozhodovati právě pochybné otázky právní.
Lze sice uznati, již v zájmu jednotnosti judikatury, aby nejvyšší soud mohl rozhodovati právě pochybné otázky právní, ale nutno na druhé straně uznati, že právní život je ve skutečnosti pestrý a že pochybných otázek právních bude nekonečná řada. Ukazuje to příklad občanského zákona, který byl vydán již v r. 1811 a přece řada pochybných otázek není skončena. Zákonodárce měl tedy připustiti dovolací stížnost v každém případě, kde jde o pochybnou otázku právní — sledoval-li ten účel, aby nejvyšší soud rozhodoval v pochybných otázkách právních. Nebo nebyl tento účel vedoucím, pak ale nebylo závady ponechati dosavadní stav. Že rozdíl mezi »zřejmou« nezákonností a nezákonností je pochybný, není důvodem, aby na místě dosavadních pochyb přibyla pochyba jiná: rozdíl mezi nezákonností a nesprávným právním posouzením. První řešení přináší beze sporu nové zatížení nejvyššího soudu, ale má tu výhodu, že umožňuje nejvyššímu soudu, aby sám posoudil, jde-li o »pochybnou« otázku a tak zachovával jednotnost judikatury resp. dával směrnice k jejímu dalšímu vývoji. Druhé řešení má tu výhodu, že ulehčuje nejvyššímu soudu. Každopádně bylo na zákonodárci, aby zvážil výhody obou stanovisek a rozhodl se pro jasné řešení. Slovo »nezákonnost« v § 46 odst. 2 nesp. z. však neznamená řešení ani ve směru první, ani ve směru druhé eventuality, nýbrž je eventualitou třetí, která zřejmě nepřipouští, aby každé nesprávné právní posouzení bylo důvodem dovolacího rekursu, ale na druhé straně nezaručuje možnost, že právě pochybné otázky právní budou předmětem rozhodování nejvyššího soudu. Kriterion, jde-li o nezákonnost či nikoliv, neleží v otázce, je-li dotyčný právní názor nižšího soudu pochybný či nikoliv, nýbrž zcela jinde, a tak uniknou kognici nejvyššího soudu třeba právě ty otázky, které by naléhavě žádaly řešení.
V posudku, kterého se dovolává důvodová zpráva, praví nejvyšší soud, že nelze přesně určití hranici mezi nezákonností a zřejmou nezákonností. Tomu možno přisvědčiti, třebaže tu a tam v literatuře setkáme se s pokusy hranici tuto vytýčiti. Prof. Hora v cit. spise Soudní řízení nesporné str. 118 vykládá zřejmou nezákonnost jako rozpor právního názoru soudu se zákonem a to tak, že rozpor dá se zjistiti pouhým přihlédnutím ke znění zákona. Je-li potřebí dalších kroků a nestačí-li pouhé znění zákona, je-li tedy potřebí již výkladu zákona, nejde o zřejmou nezákonnost, ale jen o nezákonnost. Tento výklad zdá se zcela správný, takže nelze souditi, že by mezi zřejmou nezákonností a nezákonností nebyl rozdíl vůbec žádný, jak ve svém posudku praví dále nejvyšší soud. Rozdíl zde je, třebaže právě v pravidelných případech praktických bude těžko postižitelný. Avšak i rozdíl mezi nezákonností a nesprávným právním posouzením bude působiti potíže. Rozdíl ten nelze hledati jinde, než v rozdílu mezi porušením zákona a porušením jiné právní normy, jak shora sub. II. vyloženo. V praksi však půjde o to, zda konkrétním rozhodnutím byl porušen skutečně též zákon, či jen jiná norma. A toto nebude tak snadná otázka. Její řešení není možné v rámci tohoto článku a vyžadovalo by zvláštní studie, která jistě ani rozměrově nemůže býti skromná. Chci jen upozorniti, že nové znění zákona vrhá praksi do nových obtíží a že nelze sdíleti optimismu důvodové zprávy.

Dr. Karel Gerlich, sekretář n. s.: Právní posouzení a porušení zákona. Příspěvek k výkladu § 46 nesp. z. Soudcovské listy 1932, č. 6, str. 99 a násl.

Citace:

Manželské společenství, zrušení jeho. České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, 1924, svazek/ročník 6, číslo/sešit 2, s. 22-22.