Dodatek.

Rozhodnutí senátu pro řešení konfliktů kompetenčních.

I. O nároku obce proti chudému (jeho pozůstalosti), jehož zaopatřovala, na náhradu, ježto chudý již v době svého zaopatření měl jmění (§ 15 chudinského zákona pro království České ze dne 3. prosince 1868, čís. 59 z. zák. na rok 1869), jest rozhodovati úřadům politickým.
(Rozh. senátu pro řešení kompetenčních konfliktů ze dne 25. února 1922, čís. 80 z roku 1920.)
Obec města K. (v Čechách) podala dne 13. března 1917 u zemského soudu v Praze žalobu na pozůstalost Václava K-a, druhdy obecního almužníka, domáhajíc se výroku, že povinna jest pozůstalost nahraditi obci 1417 K 60 h s příslušenstvím. Žaloba opírala se o tato skutková tvrzení: »Zůstavitel jakožto obecní almužník požíval od obce denní, pokud se týče měsíční podpory a vyplaceno mu takto za čas od 1. července 1906 až do 1. května 1916 úhrnem 1417 K 60 h. Václav K. zemřel dne 4. května 1916 a teprve po jeho smrti se objevilo, že náležel mu domek č. p. 251 ve V., oceněný při projednávání pozůstalosti na 1991 K 30 h. I přihlásila obec u okresního soudu v K. jako soudu pozůstalostního nárok na náhradu vyplacené podpory penízem 1417 K 60 h, než nárok ten nebyl přihlásivším se dědicem Františkem K-em uznán.« Žalovaná pozůstalost vznesla proti žalobě námitku nepřípustnosti pořadu práva. Procesní soud prvé stolice námitce té vyhověl a zrušil posavadní jednání jako zmatečné, odůvodniv své stanovisko takto: »Pouze nárok proti příbuzným, pokud se týče manželu, jakož i proti jiným osobám, jež dle zásad soukromého práva jsou povinny k opatřování a tím i k náhradě nákladů ošetřovacích, obci při správě chudinské vzešlých, provésti dlužno pořadem práva, tedy soudně (§ 38 zákona o právu domovském ze dne 3. prosince 1863, čís. 105 ř. zák.), kdežto spory obce o náhradu opatřovného, vynaloženého na chudého příslušníka vlastního nebo cizího, z jeho majetku požadovanou nenáleží na pořad práva, zejména tehdy, jedná-li se ve smyslu § 15 odstavec prvý čes. zák. chudinského ze dne 3. prosince 1868, čís. 59 z. zák. o náhradu, tedy, když chudý v době udělení chudinské podpory jmění měl, nebo později ho nabyl. To vysvítá z § 39 věty prvé zákona o právu chudinském a odůvodněno jest tím, že posléz uvedený nárok obce nijak v právu občanském se nezakládá. (Pražák: Právo správní díl II. str. 329). V tomto sporu jedná se o posléz uvedený případ, neboť obec nepožaduje náhradu na osobách, povinných dle soukromého práva k výživě Václava K-a (§§ 91, 92, 141, 143 zák. obč.), nýbrž na jeho pozůstalosti, do níž náleží domek č. p. 251 ve V. a kteráž dle fikce § 531 zák. obč. jest souhrnem práv i závazků zůstavitele. Vázanost pozůstalosti pro případné nároky proti zůstaviteli trvá po smrti jeho dále (hereditas jacens), zvláště, když dle pozůstalostních spisů posud nedošlo k odevzdání pozůstalosti dědici a proto také závazek pozůstalosti k náhradě nákladu opatřovacího dlužno uplatňovati v týchž formách, v jakých by se tak státi musilo za živa zůstavitele proti němu samotnému, totiž dle § 39 věta prvá zákona o právu chudinském cestou správní. I bylo k obraně nepřípustnosti pořadu práva jednání u soudu, žalující obcí zahájené, prohlásiti za zmatečné. Ze žaloby samy i z přílohy С plyne, že jedná se o náhradu chudinské podpory a tu pro povahu náhradního nároku jest lhostejno, zdali zůstavitel měl v obci K. právo domovské čili nic. (§ 15 odstavec prvý čes. zákona chudinského a § 28 zákona o domovské příslušnosti). Vyhověno tudíž obraně nepřípustnosti pořadu práva, třebas při prvém roku ohlášena nebyla (§ 240 c. ř. s.), zmatečnost řízení posavadního vyslovena (§ 42 j. n.) a to po provedení odděleného jednání (§ 260 c. ř. s.). Rekursu obce do tohoto usnesení rekursní soud usnesením ze dne 11. června 1917 nevyhověl, podotknuv k důvodům prvé stolice, že zde nejde o soukromoprávní nárok osoby třetí, vzcházející pro ni podle ustanovení § 1042 obč. zák., že za obec náklad činila, nýbrž o přímý poměr domnělého chudého příslušníka obce či jeho dosud neprojednané pozůstalosti ohledně podpory neb zaopatření proti obci, jež jest podle §§ 25 a 44 zákona ze dne 3. prosince 1863, čís. 105 ř. zák. vyříditi pořadem úřadu správního. Podáním ze dne 7. července 1917 obrátila se pak obec na bývalé c. k. okresní hejtmanství v K. se žádostí, by uznalo, že pozůstalost po Václavu K-ovi jest povinna, by obci K. zaplatila obnos podpor jemu vyplacených 1417 K 60 h s 5% úroky, byla však výměrem ze dne 20. února 1918 vyrozuměna, že vzhledem k ustanovení § 38 zákona ze dne 3. prosince 1863, čís. 105 ř. zák. okresní hejtmanství nepokládá se za příslušné v této záležitosti rozhodnouti, ale ovšem jest ochotno, dle § 39, druhá věta citovaného zákona stanoviti obnos podotknutých podpor. Odvolání obce z tohoto výměru nebylo rozhodnutím zemské správy politické v Praze ze dne 17. října 1926 vyhověno, poněvadž k rozhodnutí v tomto případě jest příslušným soud a to z těchto důvodů: »Domovská obec požaduje nazpět podporu domněle chudému příslušníku Václavu K-ovi v obnose 1417 K 60 h vyplacenou. Vyšlo však na jevo, že K-ovi náležel domek č. 251 ve V. Bez odporu jest nárok domovské obce oprávněn a sice ve smyslu § 1431 obč. zákona: jedná se zde tudíž o nárok soukromoprávní. A o takém soukro-právním nároku rozhodovati jest pouze a jedině povolán civilní soudce, a to také tehdy, když při řešení předběžných otázek musí se přihlížeti snad k ustanovením práva veřejného, tedy k zákonu o právu domovském (ze dne 3. prosince 1863 čís. 105 ř. z.) aneb k zákonu o péči chudinské (ze dne 3. prosince 1868, čs. 59 zem. zákona). Srovn. rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 25. června 1901, č. 8143 sbírka Pf.-Sch. čís. 1477, ze dne 1. prosince 1903 č. 15888 táž sb. čís. 2502. Pro popouzení tohoto případu jest úplně lhostejno, uplatňuje-li obec nárok svůj vůči dotyčnému příslušníku ještě žijícímu, anebo proti jeho pozůstalosti a jest též nerozhodno, jde-li tu o hereditas jacens, aneb byla-li pozůstalost již odevzdána, a žádá-li obec nyní náhradu na dědici.« Podáním ze dne 26. listopadu 1920 vznesla městská obec K. na předsedu senátu pro řešení kompetenčních konfliktů návrh, by byl rozřešen záporný spor o příslušnost.
Senát pro řešení konfliktů kompetenčních uznal právem, že k rozhodování o věci, o niž tu jde, jsou příslušný úřady politické.
Důvody:
Záporný konflikt kompetenční tu jest. Rekursní soud, potvrdiv usnesení procesního soudu prvé stolice, byl poslední přípustnou stolicí v předepsaném soudním, zemská správa politická, potvrdivši rozhodnutí bývalého okresního hejtmanství, byla poslední přípustnou stolicí v předepsaném administrativním instančním postupu (§ 4 zákona ze dne 2. listopadu 1918, čís. 3 sb. z. а n.). V onom směru stačí poukaz k ustanovení § 528 c. ř. s., v tomto směru k ustanovení § 41, odstavec druhý zákona o právu domovském ze dne 3. prosince 1863, čís. 105 ř. zák. (čl. 1 zákona ze dne 28. října 1918, čís. 11 sb. z. a n. a § 13 zákona ze dne 9. dubna 1920, čís. 236 sb. z. a n.). Posléz řečeným ustanovením vyloučeno jest odvolání na ministerstvo proti dvěma srovnalým rozhodnutím v záležitostech, upravených šestým oddílem téhož zákona, tudíž i o otázce nároků na náhradu za chudinské opatřování, jež činí si obec proti těm, kdož nejsou povinni opatřovati chudého dle práva občanského, nýbrž dle zákonů jiných, (§ 39 téhož zákona). Ve věci samé, to jest v otázce, zda pro shora dotčenou záležitost příslušnými jsou řádné soudy, či úřady politické, dlužno rozhodnouti se pro příslušnost úřadů politických. Dle § 26, odstavec prvý zákona o právu domovském nastává opatření chudých obcí jenom potud, pokud chudý není s to, by vlastní silou nutnou výživu si zaopatřil, a v témž smyslu ustanovuje § 1, odstavec prvý, českého zemského zákona o opatřování chudých ze dne 3. prosince 1868, čís. 59 zem. zák. pro Čechy, že veřejné opatřování chudých vztahuje se jenom k péči o to, čeho chudým nevyhnutelně potřebí jest, a to jen potud, pokud vlastní jmění a vlastní způsobilost k výdělku nestačí. Toto ustanovení jest pouhou reprodukcí ustanovení § 26 zákona o právu domovském, což ostatně zřejmě vyznačeno i tím, že tento § 26 výslovně citován jest v § 1 odstavec druhý zákona zemského. O tom, může-li obec požadovati náhrady nákladů zaopatřovacích na tom, jemuž poskytla chudinského zaopatření, ač tu nebylo zákonných předpokladů, zákon domovský nemá ustanovení žádného a to ani po stránce věcné, ani co do kompetence k rozhodování o takovém náhradním nároku. §§ 23, 28, 29 dom. zákona mají zřejmé na mysli jenom regresivní nároky obce vůči osobám třetím, za které obec chudého opatřila, a kompetenční předpisy §§ 30 a 39 možno proto přímo vztahovati také jen na tyto nároky regresní, a nikoli na nároky z právního poměru mezi obcí a chudým, které — pokud jde o nárok chudého proti obci — odkázány jsou v § 44 výjimkou ze zásady § 38 dom. zák. na úřady samosprávné. Teprve chudinský zákon český stanoví v té příčině v § 15: »Přijde-li na jevo, že někdo toho času, když jej obec co chudého opatřovala, měl již jmění aneb nebude-li později jmění takového, že muže nahraditi náklad naň učiněný, aniž by se tím stala újma jemu neb jeho rodině v obživě neb výdělku, má obec právo žádati náhrady za tento náklad (§§ 23, 28 a 29 zák. dom.)«. O tom, komu přísluší rozhodovati o těchto nárocích obce na náhradu, ani tento zákon nemá ustanovení přímého. Tím však, že v kontextu cituje §§ 23, 28 a 29 dom. zák., dává na jevo, že náhradní nároky obce proti chudému, jím normované, klade na roveň regressním nárokům obce podle §§ 23, 28 a 29 dom. zák. Je proto na snadě důsledek, že chudinský zákon chtěl tuto parifikaci provésti také v ohledu kompetenčním, a že tudíž i na náhradní nároky obce dle § 15 čes. chud. zákona vztahovati jest, pokud jde o kompetenci k rozhodování o nich, předpisy §§ 38 a 39 dom. zák, takže příslušnost úřadu samosprávných, která by tu jinak po případě také mohla přijíti v úvahu, odpadá. Rozvržení kompetence provedené v těchto předpisech jednak na soudy, jednak na úřady politické, spočívá na základní myšlence, že obec, uplatňuje-li zaopatření povinnosti soukromoprávní (§ 38), musí se obrátiti na soud, uplatňuje-li takovou povinnost veřejnoprávní, je odkázána na úřady politické (§ 39). Má-li podle ustanovení § 15 chud. zák. použito býti těchto předpisů také na nároky plynoucí obci z § 15 chud. zákona, dlužno proto především zodpověděti otázku, jakou vnitřní povahu mají ony nároky (korrespondující jim závazky). Pro vniterní podstatu nároku, určující jediné, zda nárok jest nárokem soukromoprávním, či veřejnoprávním, rozhodným jest, zda veřejnoprávní svaz a jedinec, ocitnuvše se ve shluku skutkových dějů, nárok opodstatňujících, stáli druh proti druhu v poměru souřadnosti, či v poměru nadřízenosti a podřízenosti, zda členství jedince ve veřejnoprávním svazu bylo do té míry podstatným, že bez něho seskupení se skutkových okolností, tvořící podstatu nároků, nebylo by prostě myslitelným. Hledí-li se k věci z tohoto stanoviska, jest nade vši pochybnost zřejmo, že opatřování chudých obcí jest obstaráváním záležitostí veřejných a že nárok chudého proti obci na opatřování jest nárokem veřejnoprávním, jakž vyjádřeno též § 44 dom. zákona, jímž vyloučeno, by nárok ten uplatňován byl pořadem práva, a vysloveno, že takovéto nároky vyřizují se samosprávným pořadem stolic. Vznese-li obec proti opatřovanému chudému dle § 15 chud. zákona nárok na náhradu z důvodu, že chudý již v době svého zaopatření měl jmění, popírá tím vlastně svou veřejnoprávní povinnost k poskytnutí chudinského opatření, jehož se mu dostalo. A jako řádným soudům nepřísluší rozhodovati o existenci této povinnosti, tak nemůže jim přiznána býti ani kompetence rozhodovati o tom, že oné povinnosti tu nebylo. Jest ovšem pravda, že náhradní nárok obce bylo by lze formálně vměstnati i do roucha soukromoprávního útvaru kondikce (condictio indebiti, § 1431 obč. zák.). Tím však ničeho pro podstatu věci by se nezískalo, nárok nestal by se takto nárokem soukromoprávním. Jakožto útvar soukromoprávní může § 1431 obč. zák. míti za předmět pouze nároky soukromoprávní, kondikcí lze pořadem práva čeliti jen mylné předpokládané existenci dluhu soukromoprávního. Kde však, jako tuto, náhradním nárokem, popírá se existence závazku veřejnoprávního, nemůže tato povaha poměru býti odčiněna tím, že pro obdobné případy závazků soukromoprávních dán jest právní útvar § 1431 obč. zák. Uváží-li se, že kondikce dle toho zákonného ustanovení dopouští se i pro omyl právní, měl by právní názor, že zpětné požadování toho, co omylem za neexistentní dluh bylo placeno, jest i tehda uplatňováním nároku soukromoprávního, když omylem vyrovnaný závazek byl závazkem veřejnoprávním, v zápětí ten důsledek, že rozhodování o veřejnoprávních nárocích pokud se týče závazcích bylo by lze oklikou přesunout na pořad práva. Stačilo by, aby ten, kdo splnil veřejnoprávní závazek, nastoupil napotom kondikcí o vrácení toho, co splnil, tvrdě, že byl v právním omylu, domnívaje se, že veřejnoprávním; závazkem jest postižen. Takto stali by se řádní soudové mimořádnou opravní stolicí pro závazky veřejnoprávní, čímž zvrácena by byla zásada, dle níž soudům náleží zabývati se pouze nároky soukromoprávními (čl. I. uvoz. zákona k j. n.) a dle niž soudnictví jest ve všech stolicích odděleno od správy (§ 96 ústavní listiny). Ježto tedy příslušnost soudů je vyloučena a — vzhledem k ustanovení § 15 chud. zákona, jenž, byť i jen nepřímo, odkazuje toliko na kompetenční předpisy zákona domovského k rozhodování o regresních nárocích obce profi osobám třetím a vylučuje tedy příslušnost úřadů samosprávných, která by jinak vzhledem k povaze náhradního nároku obce z tohoto titulu vzneseného v souvislosti s ustanovením § 44 dom. zákona přicházela v úvahu — také příslušnost úřadů samosprávných nenastává, nezbývá, než-li přiznati kompetenci к rozhodování úřadům politickým. Náleží-li jak dolíčeno, jednati a rozhodovati o nároku obce na náhradu proti zaopatřenému chudému, založeném v § 15 chud. zákona, úřadům politickým, platí totéž, jestliže nárok uplatňován jest proti pozůstalosti chudého, pokud se týče po odevzdání pozůstalosti proti jeho dědicům (§ 547 obč. zák.).
II. O odstranění sesazeného a exkomunikovaného duchovního římsko-katolické církve z budovy, jíž dosud mocí svého postavení užíval, jest povolána rozhodovati příslušná zemská politická správa.
(Rozh. senátu pro řešení kompetenčních konfliktů ze dne 18. prosince 1922, čís. 116 z r. 1922.)
P. Jakub H. byl ode dne 18. srpna 1916 farářem v C. a uvázal se jako takový v obroční držení farní budovy tamže. Po převratu přestoupil k církvi československé a byl dne 21. prosince 1920 proto suspendován a dne 8. března 1921 exkomunikován, služební požitky byly mu zastaveny, on však pokračoval přes to v užívání farní budovy na dále. P. František K., jenž tam byl dříve kaplanem a ode dne suspense H-ovy administrátorem, stal se tam farářem propůjčením kanonickým (kollací) ze dne 1. září 1921 a byl, jak tvrdí, také installován. Již podáním ze dne 10. srpna 1921 oznámil politické správě v L., že H. užívá na dále farních budov a žádal, aby tomu přítrž učinila a jeho (podatelovu) právu průchod zjednala. Podáním ze dne 26. října 1921 zažádala biskupská konsistoř v Litoměřicích u okresní politické správy v L. aby rozhodla, že farní kostel a fara v C., fil. kostel sv. Pavla v B. a fil. kostel sv. Klementa v Ch. s veškerým inventářem jsou výlučným majetkem církve římsko-katolické a že nepřísluší následkem toho příslušníkům církve československé právo spoluužívání ani jmenovaných kostelů ani fary. Dále pak, aby uložila Jakubu H-ovi jako pasivně legitimovanému zástupci církve československé, aby do 14 dnů farní budovu opustil a od dalšího spoluužívání kostelů farnosti v C. upustil. Jmenovaná okresní politická správa nálezem ze dne 21. listopadu 1921 rozhodla ohledně farní budovy v C, kostelů a kaplí, že právo na užívání farní budovy náleží jedině řádně instituovanému duchovnímu církve řím. kat., že příslušníci čsl. církve nejsou k užívání jmění církve řím. kat. oprávněni, nýbrž povinni církvi té (jejím funkcionářům) je vrátiti, a to nejdéle do konce prosince 1921. Na stížnost rady starších církve čsl. v С. a P. Jakuba H-a zemská politická správa výnosem ze dne 11. dubna 1922 nález ten potvrdila, pokud jde o některé chrámové budovy, vyhradivši si rozhodnutí ohledně kaplí a potvrdila nález prvé stolice zejména i pokud jde o užívání římsko-katolické fary v Citolibech Jakubem H-em, jakožto suspendovaným a exkomunikovaným knězem, který není již funkcionářem církve římsko-katolické. Dne 29. října 1921 podal P. Fr. K. na P. Jak. H-a žalobu o vyklizení farní budovy u okresního soudu v L., který ji pro nepřípustnost pořadu práva zamítl, odkázav ji na úřad správní vedle § 27 zákona ze dne 7. května 1874 č. 50 ř. z., jímž se žalovaný hájil. Na stížnost žalobcovu však krajský soud v M. rozhodnutím ze dne 18. března 1922 příslušnost soudu ve věci té uznal a okresní soud poukázal, aby rozepři projednal, poněvadž prý jde o poměr soukromoprávní, žalovaný prý titulu právního k dalšímu užívání fary, byv suspendován, již nemá, i může žalobce prý hájiti se proti němu jako proti každému, kdo užívací jeho právo ruší neb omezuje, i jest tu prý dán případ § 38 cit. zák. květn. Na dovolací stížnost nejvyšší soud toto rozhodnutí rekursního soudu usnesením ze dne 16. května 1922 (čís. sb. 1666) potvrdil z důvodu, že: veřejnoprávní poměr žalovaného k obročí pominul prý jeho vystoupením z řím. kat. církve, suspensi a exkomunikací a zastavením služebních požitků, tím přestal týž býti příslušníkem řím. kat. církve a stal se i vůči obročí osobou soukromou; ustanovení § 27 cit. zák. květn. prý zde místa nemá, poněvadž prý se týká provedení církevních nařízení proti osobám podléhajícím moci církevních úřadů, nikoli proti osobám k církvi nenáležejícím arg. § 18 téhož zák.; následkem toho jde při vyklizení žalovaného jen o otázku soukromoprávní po rozumu § 38 téhož zák. Na návrh P. H-a na řešení konfliktu nejvyšší soud se nevyjádřil, zemská politická správa pak v projevu svém hájila své stanovisko, poukazujíc opětně, že jde o suspendovaného a exkomunikovaného kněze.
Senát pro řešení konfliktů kompetenčních uznal pro tuto věc příslušnost zemské politické správy v Praze.
Důvody:
Senát, jehož zakročení bylo se dovoláno, musil si předem položiti otázku, zda a pokud v tomto případě jde vůbec o kladný kompetenční konflikt, k jehož řešení by byl oprávněn. Ve směru tom, poněvadž není pochybnosti, že úřady obou kategorií — správních s jedné a řádných soudů s druhé strany — vycházely se stanoviska svého oprávnění k meritornímu řešení vyskytnuvšího se sporu, zbývala by pouze otázka, jde-li o touž věc. Jak ze žaloby k řádnému soudu podané patrno, šlo v tomto, na soud vznešeném sporu, pouze o odstranění faráře Jakuba H-a z farní budovy z titulu bezprávného užívání. Výroky správních úřadu týkaly se téže otázky, vedle toho však ještě sporu o užívání chrámových budov. Rozsah opatření správních úřadů je tudíž širší a kladný kompetenční konflikt, který, jak z uvedeného patrno, skutečně nastal, týká se pouze vyklizení farní budovy a jen v tomto směru je tedy senát oprávněn zkoumati vzájemný poměr kompetence úřadů svrchu uvedených kategorií a přistoupiti k jádru věci, totiž k posouzení povahy předmětu sporu úřady těmi řešeného. Po stránce skutkové je povaha ta nesporná, že totiž jde o odstranění suspendovaného a exkomunikovaného duchovního římsko-katolické církve z budovy, jíž dosud mocí svého postavení užíval. Pokud jde o stránku právní, totiž o otázku, pod kterou zákonnou normu případ ten jest zařaditi, může po názoru senátu přicházeti v úvahu pouze jediný předpis, totiž ustanovení § 27 zákona ze dne 7. května 1874, čís. 50 ř. zák. dle něhož: Ku provedení církevních nařízení a rozhodnutí poskytne se státní pomoc v těchto případech a jen tímto způsobem: a) Bude-li k tomu, aby církevním představeným v mezích jeho úřední působnosti nařízené sesazení neb odstranění nějaké osoby z církevního úřadu nebo obročí provedeno bylo, potřebí zevního opatření, může zřízení zemské pokud se toho potřeba vidí, na požádání církevního představeného opatření to učiniti, předpokládajíc, že nálezu předcházelo řádné řízení a že nález ani státním zákonům ani předpisům církevním ve státě platným neodporuje, b) (Netýče se.) Předpis ten nezanechává sebe menší pochybnosti o tom, že jakmile jde o sesazení nebo odstranění osoby z prebendy, které ovšem toliko církevní vrchnost naříditi může, že lze úkon ten provésti pouze jediným způsobem, totiž zakročením správního úřadu, ovšem za podmínek dále tam uvedených. Jest tudíž zákonem výslovně stanovena příslušnost správních úřadů, jakmile jde o úkon této povahy a to příslušnost výlučná nepřipouštějící jakoukoli konkurenci úřadu jiné kategorie, jak patrno z doslovu zákona »jen tímto způsobem«. Obě vyšší stolice soudní arci popírají, že tu jde o případ cit. § 27 a mají za to, že tu jde o případ § 38 téhož zákona, avšak k důvodům jejich nelze přisvědčiti. § 38 ovšem stanoví, že otázka vlastnictví a jiných soukromoprávních poměrů ku jmění obročnímu posuzuje se dle předpisů občanského práva a že ji rozhodují soudové. Avšak poměr obročníka k moci veřejné, která mu obročí propůjčila, jest, ať je to moc církevní nebo státní poměrem veřejnoprávním, a tím jsou dostatečně vytčeny hranice mezi příslušností dle § 27 a příslušností dle § 38. Obročník, nabyv institucí věcného práva k obročí, může se soudní ochrany domáhati proti každému třetímu, kdo jako soukromoprávní podnět právo jeho porušuje — jeť důvodem žaloby toto porušení — a zrovna tak naopak každý třetí může se jí domáhati (žalobou neb námitkou) proti obročí, uplatňuje-li z důvodu soukromoprávního nějaké věcné právo na př. služebnost na základě vydržení. Tomu však zde tak není. Žalovaný P. H. užívá farní budovy od své instituce a opírá svůj odpor proti žalobě právě na tuto instituci, tedy na titul veřejnoprávní, na svůj poměr k církevní moci, která mu obročí propůjčila, jenže druhá strana uplatňuje jeho zánik. Teprv kdyby P. H. buď dobrovolně faru vyklidil, anebo byl pořadem cit. § 27 exekučně vyklizen, ale později se tak onak v užívání její opět vetřel, příslušela by naň žaloba soudní. Takto ale jde pořád o jeho vyklizení dle § 27. Tomu nevadí, že žalovaný P. H. byl suspendován a exkomunikován, jakož i služebních požitků zbaven, neboť i po suspensi (sesazení) pořád zůstává tu skutková povaha cit. § 27 t. j., že má býti z obročí ještě vyklizen, arg. slova »sesazení nebo vyklizení«. Nevadí proto také ani § 18, jenž praví, že církevní moci úřední možno užíti jen proti těm osobám, k církvi náležejícím, k čemuž doložiti dlužno předpis čl. 5 zákona ze dne 25. května 1868, čís. 49 ř. zák. (v čes. vydání ř. z. čís. 47), že přestoupením k jinému náboženství ztrácí opuštěná církev všech práv na vystouplého a tento všech nároků na ni, roz. ipso jure. Neboť třeba že vystouplý pozbyl všech práv k církvi, tož přece, zůstal-li přes to v držbě obročí, zůstal v té míře i v poměru k církvi a ona, třeba proti jeho osobě moci své užíti nemůže (§ 18), dokonce nepozbyla nároku domáhati se na něm vrácení obročí, k tomu cíli však právě předepsán jest pořad cit. § 27. Jde pořád o důsledky přetržení svazku a teprv až ty budou vyřízeny, pomine poměr zúplna. Skutečně také motivy k § 27 poznačují náš případ jako typický příklad jeho použití »stát má«, praví »vyšel-li disciplinární nález na sesazení a dotčený duchovní se zpečuje, úřední budovu opustiti, úř. spisy a klíče vydati atd., těmto důsledkům nálezu příslušně vydaného platnost zjednati«. Je-li však případ posuzovati — jak právě dovoženo — podle § 27 cit. zák., jest nepříslušnost řádných soudů k opatření, o něž šlo, očividná a dána jest in abstracto příslušnost úřadů správních. Zbývá tudíž pouze otázka, zda kompetence ta byla dána i v konkrétním případě, o nějž právě jde. Z cit. § 27 vyplývá, že zakročení správního úřadu předpokládá, že jde o odstranění osoby z církevního úřadu nebo obročí a to, o odstranění vyslovené církevním představeným a že církevní představený o výkon odstranění toho žádá. Jsou-li zde tyto podmínky, může správní úřad a to zemská politická správa učiniti opatření, to za předpokladů, že nálezu předcházelo řádné řízení a že neodporuje státním zákonům ani platným církevním předpisům. Nesporno je, že farář Jakub H. byl svou církevní vrchností exkomunikován a suspendován a že byl svých služebních požitků zbaven, a ze správních spisů je, jak svrchu vylíčeno, patrno, že vedle faráře K-a i církevní vrchnost obrátila se ke správnímu úřadu se žádostí, aby opatřeno bylo, aby farní budovu opustil, v čemž nutně obsažen jest výrok církevní vrchnosti o jeho odstranění. Měl tedy správní úřad formelně splněny všechny podmínky předpokládané pro jeho zakročení po rozumu cit. § 27, totiž pro výkon odstranění faráře H-a. Právě jen o tento výkon byl dožádán církevní vrchností, která ve svém přípisu zřetelně rozeznávala mezi budovami chrámovými a budovou farní žádajíc o rozhodnutí správního úřadu pouze ohledně oněch, kdežto pokud jde o farní budovu nedomáhala se rozhodnutí, nýbrž pouze výzvy se strany úřadu k Jakubu H-ovi, aby budovu tu do určité lhůty opustil, tudíž kroku povahy exekuční. Správnímu úřadu nešlo tudíž o to, aby titul exekuční teprve vytvořil, což ovšem z mezí jeho příslušnosti by se vymýkalo, a nebylo mu toho ani třeba, když z předchozího postupu církevní vrchnosti na jsoucnost titulu toho mohl již důvodně souditi a omezil se pouze na úkon cd něho požadovaný. Zda správní úřad při tom dbal také ostatních podmínek či předpokladů v § 27 a in fine uvedených, nepřichází pro senát v úvahu, poněvadž okolnost ta nemohla by se dotýkati otázky věcné příslušnosti úřadu, o niž jedině se jedná, a mohla by býti přiváděna k platnosti pouze pořadem přípustných instancí správních. Pro otázku tu jest však bez významu i další okolnost, že totiž návrh podle § 27 podati jest u zemské správy politické, kdežto v daném případě podán byl u okresní politické správy v L., když zemská správa politická, byť jí i návrh ten dodán byl teprve pořadem stolic, k jejímu věcnému přezkoumání přistoupila a věcně o něm rozhodla, nahradivši tak výrok prvé, dle zákona ovšem nepříslušné stolice, výrokem vlastním, zapadajícím v rámec její příslušnosti. Dospěl tudíž senát k závěru, že jde o úkon náležející výhradně k příslušnosti zemské politické správy a to pouze o tento úkon a bylo proto rozřešiti kladný kompetenční konflikt způsobem svrchu uvedeným.
III. Nejde o záporný spor o příslušnost ve smyslu § 3 zákona ze dne 2. listopadu 1918, čís. 3 sb. z.a n., schválila-li nejvyšší stolice správní — když soudy byly právoplatně odmítly rozhodovati — odmítavé stanovisko nižších úřadů pouze proto, že popud k úkonu nevycházel od osoby oprávněné.
(Rozh. senátu pro řešení konfliktů kompetenčních ze dne 18. prosince 1922, čís. 163 na rok 1922.)
Řím. kat. farní obročí v Z., zastoupené finanční prokuraturou, podalo na Karla P-а, nyní faráře čsl. církve tamže, žalobu o vyklizení bytu z toho důvodu, že žalovaný, jenž byl dne 1. prosince 1912 ustanoven do Z. jako římsko-katolický kaplan a obdržel v tamní farní budově naturální byt, jako součást svých služebních požitků, přestoupil dne 8. května 1921 k čsl. církvi, že tím pozbyl svého úřadu v řím. kat. církvi a tím i nároku na řečený naturální byt, obývá tento byt nadále bez právního důvodu a jest ho tedy povinen vykliditi. Okresní soud v Z. rozsudkem správně usnesením ze dne 2. září 1921 a krajský soud v U. jako soud rekursní rozhodnutím ze dne 31. října 1921 č. j. R I 349/21-I žalobu tuto pro nepřípustnost pořadu práva (nepříslušnost soudů) odmítly, a jest dle § 528 c. ř. s. další opravný prostředek vyloučen. Obročí podalo pak návrh na vyklizení, souhlasný s obsahem zmíněné žaloby, u okresní politické správy v K., která návrh ten výměrem ze dne 27. prosince 1921 pro nepříslušnost správního pořadu zamítla, a zemská politická správa na odvolání rozhodnutím ze dne 19. ledna 1922 vyřízení to z jeho důvodů potvrdila. Stížnosti do tohoto rozhodnutí podané ministerstvo školství a národní osvěty výnosem zel dne 24. června 1922 nevyhovělo a rozhodlo, že úřady politické dle platného zákonného předpisu nebyly povolány v tomto případě k žádnému zakročení proto, že dle předpisu § 27 zákona ze dne 7. května 1874, čís. 50 ř. zák. jenž by tu v úvahu přicházel, může zemská politická správa za předpokladů tam vytčených učiniti nutná opatření, to však jen k žádosti církevního představeného, taková žádost však že v daném případě chybí. Na to finanční prokuratura jménem farního obročí, majíc za to, že i ministerstvo odpírá návrhu pro nepříslušnost správních úřadů a že jest tu případ záporného kompetenčního konfliktu, podala návrh na jeho řešení. V projevech svých na tento návrh učiněných setrvaly krajský soud v U. a ministerstvo školství a národní osvěty na svých hořejších stanoviscích a Karel P. popřel přípustnost konfliktního návrhu, pokud se týče příslušnost konfliktního senátu z toho důvodu, že žádost o jeho vyklizení měla býti podána, jak prý též v rozhodnutí ministerstva správně uznáno, u zemské a nikoli u okresní správy politické. Senát pro řešení konfliktů kompetenčních zamítl návrh finanční prokuratury pro svou nepříslušnost.
Důvody:
Vzhledem k námitce vznesené účastníkem Karlem P-em jest se senátu zabývati předem otázkou své příslušnosti, k níž ostatně musí přihlížeti ze své povinnosti. Ve směru tom uvážil pak takto: Podle § 3 zákona ze dne 2. listopadu 1918 čís. 3 sb. z. a n. povolán jest senát rozhodovati o kompetenčních konfliktech mezi úřady tam uvedenými a jest tu podle § 4 negativní konflikt, o jaký v tom případě jde, když otázka příslušnosti byla v předepsaném postupu stolic popřena poslední přípustnou stolicí. Z toho je patrno, že pro luštění otázky, zda konflikt takový zde jest, je rozhodný pouze vynešený výrok této poslední stolice, jejíž záporné zodpovědění otázky příslušnosti tvoří podstatnou náležitost konfliktu, kdežto výroky nižších stolic vůbec v úvahu nepřicházejí, byvše jím odstraněny. V tomto případě jest zde ovšem negativní výrok poslední přípustné stolice na straně řádných soudu, avšak přihlédne-li se k obsahu prohlášení ministerstva školství a národní osvěty, jakožto poslední stolice na straně úřadu správních, je patrno, že nepopřelo příslušnosti těchto úřadů vůbec, tudíž v ten rozum, že by vyloučilo jejich příslušnost k opatření stranou dožadovaného, totiž odstraniti faráře Karla P-а z místností farních, jím dosud užívaných, ve věci samé, tedy pro naprostý nedostatek jejich oprávnění k úkonu takovému, nýbrž že schválilo zamítavé stanovisko nižších úřadu pouze proto, že popud k úkonu tomu nevycházel od osoby, jež podle zákona, pod nějž ministerstvo úkon ten podřadilo, je k tomu oprávněna, a že nebylo se dovoláno stolice k tomu povolané, čili jinými slovy, že uznalo příslušnost úřadu správních za zákonných předpokladů, že totiž o úkon ten by žádala osoba k tomu povolaná a to u stolice správní, v jejíž obor působnosti úkon ten náleží. Pak ale není zde náležitostí, za nichž lze mluviti o záporném sporu o příslušnost po rozumu § 4 cit. zák., vyžadujícího výslovně popření otázky příslušnosti. Konfliktu toho zde vůbec není a není zde tedy ani předpokladu opravňujícího dovolaný senát k zakročení a tudíž podmínek zakládajících jeho příslušnost k opatření ležícímu jinak v oboru jeho působnosti. Pro tento nedostatek podmínek, jež by příslušnost dovolaného senátu v tomto případě zakládaly, bylo uznati za právo, jak svrchu uvedeno.

Citace:

Dodatek. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 1267-1276.