Čís. 14422.
Přechod přednostního zákonného práva zástavního váznoucího podle § 10 aut. zák. a § 127 poj. zák. čís. 501/1917 ř. z. na náhradní pohledávce škůdcově z pojišťovací smlouvy proti pojišťovně na nositele pojištění v mezích § 246 zák. čís. 221/24 Sb. z. a n.
(Rozh. ze dne 5. června 1935, Rv I 1678/33.)
Šofér majitele autodrožky Františka K. poranil při výkonu svého povolání člena žalující Revírní bratrské pokladny na K. Josefa L. Rozsudkem okresního soudu v Plzni byl František K. odsouzen zaplatiti žalující pokladně jako náhradu pojistných dávek poskytnutých Josefu L. 6213 Kč, čítaje v to i útraty sporu. František K. byl pojištěn u žalované pojišťovny proti povinnému ručení a bylo k jeho žalobě vysloveno, že pojišťovna jest povinna k plnění veškerých přítomných i budoucích závazků jeho vzešlých mu z důvodu poranění Josefa L. Nárok z pojišťovací smlouvy zabavil Josef L. proti žalované pojišťovně a tato ve sporu proti ní L-em vedeném jej v celé výši 30000 Kč uznala a L-ovi po srážce zákonných poplatků ve zbytku 26630 Kč 30 h vyplatila. Žalující tvrdíc. že uvědomila žalovanou pojišťovnu o tom, že na Františku K. vymáhá sporem náhradu pojistných dávek, domáhá se na žalované, opírajíc žalobu o § 246 zák. čís. 221/24 sb. z. a n., by jí zaplatila obnos přisouzený jí proti Františku K. Prvý soud žalobu zamítl. Důvody: Žalovaná uznavši celý pojištěný obnos 30000 Kč a vyplativši částku tuto po odečtení zákonných srážek ve vyúčtovaném obnosu 26630 Kč 30 h, učinila zadost všem závazkům z pojišťovací smlouvy. Názor žalující, že nároky Josefa L. přešly na žalující stranu podle § 246 zák. o nemoc, pojišť., soud nesdílí. Osobou třetí v paragrafu tomto zmíněnou byl František K. Žalobu na Františka K. o zaplacení léčebných výloh s léčením Josefa L. spojených žalující podala a byl jí závazek ten podle cit. § 246 správně přiznán. Názor její, že nabyla na obnos, na který byl K. pojištěn, ve smyslu § 10 aut. zák. přednostní právo zástavní, které přešlo na ni v důsledku zákonné cesse pohledávky L-ovy jakožto accesorium této pohledávky, soud rovněž nesdílí a poukazuje k tomu, že podle tohoto § 10 osoba poškozená, t. j. L., má pro svou pohledávku právo předcházející jiným právům zástavním, tedy také případnému zástavnímu právu žalující strany. Žalující pojišťovna zabavila nárok svůj proti Františku K. u žalované strany daleko později, než pohledávka Josefa L., která mu proti žalované vzešla, byla zabavena, přikázána a žalovanou zaplacena. Ostatně František K. nežaloval žalovanou ve lhůtě 6 měsíců podle §§ 200, 104 poj. podmínek, aby nahradila také škodu žalující. Odvolací soud uznal částečně podle žaloby. Důvody: Podle § 246 zák. o nem. pojištění přešel nárok pojištěncův proti K. na náhradu škody z důvodu úrazu a tím vzešlé nemoci na pojišťovnu (žalující), která poskytla L-ovi pojistné dávky, pod nimiž jsou zahrnuty léčebné, léky i nemocenské příspěvky (arg. nadpis »o pojistných dávkách« při třetí části zák. čís. 221/24 ve znění zák. čís. 184/28, takže dávkami pojistnými jsou jak pomoc lékařská a léčiva, tak peněžité příspěvky v § 95 zák. uvedené). Nárok L-ův do výše pohledávky žalující strany s příslušenstvím, tedy i s útratami sporu, přešel cessí ex lege na žalující a to i se zákonným zástavním právem L-ovi příslušejícím na náhradě, kterou žalovaná sljrana měla plnit z pojišťovací smlouvy s K. uzavřené (§ 10 aut. zák.). Do výše žalobního nároku nemohl tedy L. uplatňovat své nároky na obnos náhrady z pojistky a žalovaná pojišťovna, která o nároku žalující strany věděla, když vyplatila celý obnos náhrady L., jednala na své nebezpečí, neboť nehleděla na nároky žalující strany. Tím, že přešel nárok L-ův na žalující stranu v uvedeném rozsudku, přešla na ni i část pojistné náhrady do výše jejího nároku, žalující strana nabyla jako cessionářka práva na uspokojení z této náhrady. Ovšem není právo její přednější než právo L-ovo pro ostatní nároky z utrpěného úrazu, neboť pro obojí ty nároky (žalující a L.) je založeno zákonné zástavní právo podle § 10 zák. aut. a část na žalující stranu zákonnou cessí převedená má stejné pořadí jako nároky L-ovy. Jest proto hleděti na obojí ty nároky a příslušela jim poměrná část podle výše obou nároků v době vyplacení náhrady, to jest 6. října 1931, t. j. žalující 4578 Kč 85 h.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání. Důvody:
Žalobkyně neopírá žalobu o to, že nárok Františka K. proti žalované pojišťovně zabavila a dala si přikázati k vybrání, nýbrž žaluje ze zákonného postupu podle § 246 zákona o nemocenském pojištění, jak ze žaloby zřejmě plyne. Jde tu tedy o postup podle § 1392 obč. zák., jehož účinky jsou vymezeny v ustanovení § 1394 obč. zák., což platí i pro postup ze zákona, pokud zákon účinky ty neobmezuje. Podle ustanovení § 246 zákona o nemocenském pojištění přechází zákonný nárok pojištěncův na náhradu škody proti osobě třetí až do výše poskytnuté dávky — a dosáhla-li dávka nároku nebo převýší-H jej, tedy cele — na nemocenskou pojišťovnu. Má tudíž žalobkyně v těchto mezích podle ustanovení § 1394 obč. zák. tatáž práva proti osobě třetí, jako její pojištěnec Josef L. sám. Tento měl proti škůdci Františku K-ovi jakožto majiteli auta podle rozsudku krajského soudu civilního v P., potvrzeného rozsudkem vrchního soudu v P., nárok na náhradu škody ve výši tam uvedené. Mimo to měl Josef L. podle § 10 zákona o provozu silostrojů čís. 162/08 ř. z. a § 127 zákona o pojišťovací smlouvě čís. 501/17 ř. z. přednostní zástavní právo na náhradní pohledávce škůdce Františka K. z pojišťovací smlouvy, uzavřené se žalovanou pojišťovnou. Veškeré tyto nároky a práva přešly podle § 1394 obč. zák. v mezích § 246 zákona o nemocenském pojištění na žalující Revírní bratrskou pokladnu, tudíž přešlo na ni obdobně podle § 442 prvá věta obč. zák. i ono zákonné zástavní právo jakožto accessorium pohledávky samé (srov. rozhodnutí čís. 7001 sb. n. s.). Toto zákonné zástavní právo není nárokem proti pojišťovně, nýbrž proti škůdci Františku K-ovi, ano vázne na jeho náhradní pohledávce, tedy na jeho jmění, a působí jako stavení placení, dokud si poškozený nevymůže zabavení (§ 294 ex. ř.) a přikázání pohledávky k vybrání (§ 308 ex. ř.). Od toho okamžiku nabývá poškozený přímého nároku proti pojišťovně na plnění. Poškozený Josef L. si skutečně vymohl na základě uvedeného již rozsudku krajského soudu civilního v P. usnesením ze dne 7. srpna 1930 zabavení oné pohledávky pro částku 20203 Kč s příslušenstvím a usnesením okresního soudu v P. byla mu pohledávka ta přikázána k vybrání rovněž byla zabavena pro jeho pohledávku 1560 Kč s příslušenstvím a přikázána mu k vybrání. Tím nabyl poškozený Josef L. přímého nároku proti pojišťovně na plnění a žalovaná pojišťovna uznala v jeho sporu vedeném proti ní u krajského soudu civilního v P. závazek k zaplacení 30000 Kč po odečtení zákonných srážek. To jest odvozený nárok ze zákonného nároku pojištěncova na náhradu škody proti osobě třetí (proti škůdci), jest tedy rovněž důsledkem škody, způsobené třetí osobou (Františkem K.), a přechází zákonným postupemi podle § 246 zák. o nemocenském pojištění a § 1394 obč. zák. na Revírní bratrskou pokladnu, jejíž pořadí se řídí rovněž zákonným zástavním právem podle § 10 zákona o provozu silostrojů a podle § 127 zákona o pojišťovací smlouvě. Žalovaná pojišťovna také věděla, že žalující Revírní bratrská pokladna používá svého práva ze zákona jí příslušejícího, neboť byla vyrozumněna, že Revírní pokladna bratrská podala na Františka K. a řidiče Karla R. u okresního soudu v P. žalobu o zaplacení dávek poskytnutých jejímu pojištěnci Josefu L-ovi v částce 3242 Kč, tedy o částku vymáhanou s připočtením útrat sporu 2971 Kč 80 h nynější žalobou proti pojišťovně. Mohla se protoi žalovaná důvodně domnívati při průměrné opatrnosti podle § 1297 obč. zák., že Revírní bratrská pokladna se hodlá domáhati zaplacení této pohledávky ve všech důsledcích v rámci nároků svého pojištěnce, a nemůže se proto žalovaná pojišťovna omlouvati, že vyplatila dne 6. října 1931 Josefu L. z nezaviněné nevědomosti celou pojistnou hodnotu. O preklusi nároku na pojistnou hodnotu tu nejde. Neboť, i kdyby byl správný názor dovolatelčin, že zaniklo zákonné přednostní právo Josefa L. a žalobkyně proto, že ani pojistník František K. ani poškozený L. nepodali žalobu na pojišťovnu v případné lhůtě §§ 194 a 200 pojišťovacích podmínek (§ 20 odstavec (2) zák. o pojišťovací smlouvě), bylo přece pravoplatným rozsudkem vrchního soudu v B. jako odvolacího soudu ve sporu Františka K. proti žalované, vedeném u krajského soudu civilního v B. zjištěno, že žalovaná pojišťovna jest povinna plniti veškeré přítomné i budoucí závazky vzešlé K. následkem povinného ručení vůči Josefu L. z úrazu utrpěného 6. července 1926, čímž pravoplatně byla rozřešena i otázka prekluse.