Č. 9924.

Zemědělství. — Samospráva obecní (Slovensko): Může obec vydati pastevní statut, kterým se z práva pásti dobytek na obecních pastvinách vylučují vlastníci a nájemci pozemků v katastru obce, kteří bydlí v obci jiné?
(Nález ze dne 27. května 1932 č. 8721.) — Č. 9924 —
Věc: Město Sp. proti zemskému úřadu v Bratislavě o schválení pastevního statutu.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Zastupitelský sbor města Sp. usnesl se v zasedání konaném dne 19. dubna 1929 na novém pastevním statutu. Okresní výbor v Kežmarku usnesením z 18. července 1930 odmítl na základě § 4 zák. č. 241/21 schválení usnesení zastupitelského sboru města Sp. a přijatého v něm pastevního statutu a ponechal starý pastevní statut až do dalšího v platnosti. Odvolání stěžujícího si města zemský úřad v Bratislavě nař. rozhodnutím nevyhověl.
O stížnosti podané do tohoto rozhodnutí uvážil nss takto:
Žal. úřad odepřel schválení nového pastevního statutu města Sp. v podstatě z důvodu, že ustanovení §§ 3 a 5 jsou v rozporu s předpisy §§ 1—31 zák. čl. XII z r. 1894, zejména s předpisem § 7 a to proto, že právo k pasení na obecní pastvině je přirozeně spojeno s pozemkovou držbou v katastru obce, takže obec Sp. nemůže ustanoveními pastevního statutu zásadně vyloučiti z práva pastvy na obecní pastvině ty obyvatele jiných obcí, kteří jsou vlastníky nebo nájemci pozemků v katastru obce. Podle § 7 lit. a) zák. čl. XII:1894 určí vlastník společné pastviny, kolik a jaký druh zvířat každý jednotlivý držitel pozemků aneb obyvatel obce je oprávněn vyháněti na pastvu. Slova »držitel a obyvatel« nasvědčují tomu, že oprávněni k pasení dobytka jsou všichni obyvatelé, tedy jak ti, kteří v obcí bydlí a nemají nemovitosti, tak i ti, kteří vlastní neb drží v obci nějaké nemovitosti, byť nebydleli v obci, i kde je společná pastvina. Pastvina má ve smyslu §§ 1 až 31 zák. čl. XII:1894 sloužiti k zvelebení polního hospodářství, takže žádný hospodář, držící dobytek a mající pozemek, ať vlastní neb najatý v obci, nemůže býti z práva pastvy vyloučen, ježto, má-li povinnosti k dotyčné obci a platí-li v ní obecní přirážky a jiné poplatky, musí míti i nějaká práva.
Nss maje přezkoumali zákonitost nař. rozhodnutí v mezích podané stížnosti, musí vzhledem k citovanému jeho odůvodnění konstatovati, že podle ustanovení §§ 27 a 28 zák. čl. XXII:1866 lze odepříti schválení statutu usneseného obcí na podkladě § 21 lit. a) téhož zák. článku, jsou-li jeho ustanovení v rozporu se zákonem nebo s platnými nařízeními. Na to také poukazuje stížnost, která vytýká, že ustanovení §§ 1 až 31 zák. čl. XII:1894 nemají k předmětu, jehož se pastevní statut týče, vztahu, jaký v nich žal. úřad spatřuje.
V tom bylo dáti stížnosti za pravdu.
Žal. úřad sám konstatuje v nař. rozhodnutí, že pastvina, které se nový pastevní statut týče, je výhradným vlastnictvím obce a součástí jejího kmenového majetku. Zák. čl. XII:1894, na jehož §§ 1—31 žal. úřad své rozhodnutí založil, jedná v kapitole I., do které zahrnuje ustanovení §§ 1 —17, o hospodářském užívání pozemkového majetku a vyslovuje v odst. 1 § 1 povšechnou zásadu, že každý může svého pozemkového majetku v mezích zákona volně užívati. V §§ 2—14 upravuje systém trojpolního hospodářství, využití pozemků jednotlivých majitelů k společné pastvě, nakládání s pastvinami, tvořícími nedělitelný spo- — Č. 9924 —
lečný majetek, a teprve v § 15 jedná o zemědělském majetku měst, malých a velkých obcí, ohledně něhož stanoví v odst. 1, že majetek ten jest jak s hlediska racionelního hospodářského užívání, tak výnosu pod úřední kontrolou, v odstavci 2. pak, že hlavní služný, příp. jeho zástupce má povinnost, aby při svých pochůzkách o způsobu obhospodařování obecního majetku osobně se přesvědčil a o odstranění shledaných nedostatků pečoval. V následujícím § 16 pak pojednává o právech, příp. povinnostech pachtýřů pozemkového majetku a v § 17 má ustanovení povahy čistě policejní o tom, kde se může pražiti (sušiti) konopí a len. Nelze tedy z ustanovení §§ 1—17 zák. čl. XII:1894 pro stanovisko žal. úřadu dovoditi nic, ježto ustanovení §§ 2—14, 16 a 17 na pozemkový majetek obcí se vůbec nevztahují a ustanovení §§ 1 a 15 neposkytují pro stanovisko žal. úřadu, že by obec nebyla oprávněna, statutem upraviti užívání své vlastní pastviny způsobem, jak se stalo pozastaveným unesením obecního zastupitelstva stěžující si obce, nejmenší opory.
Nař. rozhodnutí se ovšem opírá hlavně o ustanovení § 7 lit. a) cit. zák. čl. Leč toto týká se jen společných pastvin, které jsou nedělitelným majetkem účastníků a nikoli pastvin, které jsou majetkem obce. To ukazuje jasně ustanovení v úvodní větě obsažené, že učiniti disposice, dále tu uvedené, náleží »valné hromadě interesovaných majitelů« — a nikoli jak se nesprávně praví v nař. rozhodnutí — »vlastníku společné pastviny«.
V kapitole II., pod kterou spadají §§ 18 až 23, jedná zákon o dohledu na dobytek při pastvě (§§ 18 a 19) a pasení dobytka ve stádech (§ 20), ukládá představenstvu obce, příp. zvláštní radě držitelů pozemků, aby stanovilo počet dobytka, který se může na pastvu vyháněti, způsob výkonu pastvy, kde je založiti studně, místa pro napájení, odpočinek a ochranu dobytka, příspěvek k úhradě výloh pasení a případně odchylky od nařízeného způsobu pasení (§ 21); v § 22 stanoví výjimku ohledně pasení hřebců a býků a konečně v § 23 jedná o soupisu užitkového dobytka v obcích a zvěrolékařském dohledu. V kapitole III. zahrnující §§ 24—31 jedná pak zákon o chovu dobytka.
Z tohoto obsahu ustanovení kap. II. a III. je vidno, že ani v nich není předpisu, o němž by bylo možno říci, že vylučuje přípustnost usnesení, stěžující si obcí učiněného.
Konečně ani z okolnosti, v nař. rozhodnutí relevované, že totiž držitelé pozemků v katastru obce Sp., bydlící v jiné obci, platí v obci Sp. obecní přirážky a jiné obecní dávky, neplyne nějaké právo držitelů těch k užívání pastviny, náležející výhradně obci a tvořící součást jejího kmenového majetku.
Jestliže tedy stěžující si město Sp. v § 3 pastevního statutu vyhradilo užívání své pastviny proti placení pastevních poplatků obyvatelům města Sp. a držitelům pozemků v katastru města, bydlícím v jiné obci, ustanovením § 5 pastevního statutu poskytlo možnost používati její pastviny k pasení teprve v případě, když by k racionelnímu využití pastviny pasení dobytka obyvatelů města nestačilo, nejsou ustanovení ta v rozporu s §§ 1—31 zák. čl. XII:1894 a opačné stanovisko žal. úřadu je nezákonné.

Citace:

č. 9924. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 14/2, s. 62-64.